Hana Vaverková: Inspirativní důchodce

Ze dne na den jsme zůstaly doma. Já i moje osmiletá vnučka Laura bydlící o kilometr dál. Nastal nouzový stav, karanténa a vyučování on-line. Prvních pár týdnů to docela šlo. Zvykaly jsme si na roušku, plnily úkoly posílané třídní učitelkou, trénovaly násobilku a odpoledne vyrážely na dobrodružné výpravy do liduprázdného okolí.

Když jsem k večeru předala vnučku pracujícím rodičům, lékařům, posílala jsem svým čtvrťákům a páťákům dobrovolné vlastivědné úkoly. Dobrovolně je plnila asi jedna třetina.

S kolegyněmi jsem se viděla jen jednou. Ve škole, v rouškách, s odstupem. Vypadaly strhaně, pokud to lze poznat jen podle očí a vlasových odrostů. Zvláště ty, které mají dvě nebo tři malé děti.

Na moji otázku, jak přimět dítě dobrovolně plnit dobrovolné úkoly se zasmály a řekly, že ty jejich nechtějí plnit ani ty povinné.

Na první videokonferenci jsem se připojila se zpožděním. Anglickým pokynům jsem nerozuměla. Naštěstí přišel můj syn a zmáčkl správné klávesy. Taky mi pomohl se Školou v pyžamu, Trellem a Creonetem.

Po měsíci každodenního vaření pro 6 osob mi došel dech, chuť a nápady, co dát do trouby. Vnučka ustrnula na násobilce 4. Kdykoliv jsem při kuchtění navrhla, pojď trénovat, ozvalo se plačtivé – babi né.

Při psaní a čtení polehávala na stole. Karafiátovi Broučci ji nenadchli. Zato se se zájmem začetla do thrilleru skandinávského autora Žena v kleci.

Už dlouho jsem nic nečetla. Já, vášnivá čtenářka, mám nyní problém začíst se do novin nebo časopisů, o románu nemluvě. Zato mám už dávno splněno 100 jarních kilometrů.

Ještě že bylo většinou hezky a mohly jsme se po dopolední dřině skamarádit s Laurou na odpoledních vycházkách. Někdy jsme s sebou vzaly i našeho psa Jona. Prošly jsme naší vesnicí a objevily staré studny z roku 1875 a obrázek Panny Marie u jedné z nich. Zašly jsme do blízkého lesa a několikrát zabloudily i se psem. Pak jsme se pouštěly dál – k potokům, řekám, jezerům a rybníkům. Za jak dlouho oběhneš tenhle rybník? hecovala jsem ji někdy koncem března. Byla rychlá a po zásluze si vychutnala modrou Fidorku. Několikrát jsme se vypravily autem ke vzdálenějším vodopádům, jednou k rozhledně a dvakrát ke zříceninám hradů ze 14. století. Pod vodopádem jsem měla krizi. Kameny, které Laura v mžiku přeskákala, se pro mě staly překážkou. Trapně jsem skončila ve vodě a namočila si botasky.


A co moje on-line výuka?

Jednou týdně přidávám k dobrovolným úkolům i tipy na vlastivědné výpravy. A protože jsme ve čtvrté třídě ve středověku, doporučila jsem žákům výlety k blízkým hradům. Tři už jsme navštívily s Laurou. Byly sice zavřené, ale daly se obejít. A taky jsme ušetřily za vstupné.

S páťákama probírám na dálku Marii Terezii. Víte, že měla 16 dětí?!! A ještě bychom se měli národně probudit a pak se probojovat první a druhou světovou. Když to dobře půjde, skončíme v současnosti. Uf!


Vypadá to nadějně

Za měsíc bude moci Laura do školy. Co bude se mnou, nevím. Jsem sice v rizikové skupině 65 plus, ale zdaleka se tak necítím.

Zajímavou alternativu jsem našla na jednom webu. V článku s nadpisem „Je hezké, když se člověk věnuje profesi i v důchodu“ říká Harold Schlumberg: „Já mám to štěstí, že jsem byl chemickým inženýrem a jedna z činností, kterou dělám nejraději, je přeměna piva, vína, skotské a koktejlů na moč. Dělám to každý den a skutečně mě tato činnost těší“.

Harold může být v této těžké době inspirací i pro nás.