Jan Sláma: Zase jednou ke školství

úterý 19. května 2015 · 0 komentářů

O školství v naší zemi jsem toho už napsal dost. A to, co jsem psal před lety, se nyní ukazuje jako jasnozřivá předpověď. Občas jsem něco poslal i na ministerstvo, které mi většinou zdvořile odpovědělo, že si váží mého zájmu a přeje… atd. Tak jak to chodí, když se chcete někoho slušně zbavit.

Nastínil jsem řadu cest, kterými by bylo vhodné se ubírat, aby se ve školství něco změnilo. Něco podobného mým návrhům nyní pan ministr snad zavede, jako svoji vizi nových směrů.

Nedávný dialog pana ministra Chládka s bývalým ředitelem PORGu panem Klausem ml. mne přivedl k této následující reakci. PORG pana Klause znám z jejího ŠVP, který jsem měl příležitost prostudovat a srovnávat s RVP. Musím objektivně konstatovat, že byl velmi dobrý. Méně dobrá už byla úroveň debaty obou pánů co do formy, která přecházela do hádavosti a osobních napadání. Ale k věci, tedy k obsahu debaty.

Problém zabezpečení škol a dětí v nich, tak jak ho, byť na bázi dobrovolnosti navrhuje pan Chládek, se mi po pravdě vůbec nelíbí a souhlasím s panem Klausem v jeho odporu k čipování. Ovšem který ředitel si dovolí neudělat cokoli, aby se vyhnul odpovědnosti za případný incident! Takže školy peníze s největší pravděpodobností věnují spíše na konto všech možných čipů a elektronických zápisů do třídních knih než na nákup třeba sportovního náčiní. Je to svým způsobem smutná bilance naší společnosti.

Před časem jsem napsal o své návštěvě v turecké škole. Nejen, že jsem se do ní dostal zcela bez problémů, ale nikdo se tomu ani nedivil. Naopak, byl jsem přijat s příjemnou samozřejmostí, hovořil s ředitelem, s učiteli i se žáky. Nikdo se mne nestrachoval.

Ta psychóza strachu, která se u nás vžívá, to myšlení dělat vše přes elektroniku, ta snaha dělat z lidí jen součást velkého počítačového systému, je odporná. Opravdu, když už se musíme bát našich lidí, tak používejme k prověřování návštěv člověka. I když i to se může ukázat jako nevhodné, když u dveří bude stát člověk arogantní, nevstřícný, tedy nevhodný. To, co naznačil pan Klaus, že do školy se slušně oblečený člověk vždy dostane, je pravda. Naštěstí.

Několik slov k maturitám. Kdo chce, může si přečíst mé články na toto téma. Zde si chci vzpomenout na maturitu mé doby, na střední odborné škole. Písemně se dělala z češtiny a ruštiny. Ústně opět z těchto dvou předmětů a z volitelného předmětu odborného a z odborného předmětu, který byl pro naší školu profilující. Tedy dvou odborných předmětů a z jazyků.

Dnes se opět bazíruje na jazycích a k odborným předmětům nastoupila matematika. Odborné předměty jako by ztrácely na důležitosti. Přitom se domnívám, že právě na odborných školách by tyto měly být stěžejní. Připouštím, zejména na školách technického směru, že matematika má svou důležitost, ale neméně důležitá je fyzika, protože většina technických předmětů má fyzikální základ. Možná, že by mohla být volba mezi matematikou a fyzikou. Ta se ostatně bez matematiky neobejde.

Nápad pana ministra vyeliminovat ze škol učňovského typu maturity a nahradit je jakýmisi mistrovskými zkouškami bych chtěl doporučit k přehodnocení. Na tříletých školách učňovských se maturity nedělají ani nedělaly. Ale byla možnost nástavbového studia s maturitou a tím se otevřela lidem vyučeným i cesta k dalšímu studiu. Byl to cíl socialistického školství. Umožnit všem dětem, zejména v dělnických povoláních, dosáhnout až vysokoškolského vzdělání. Věřím, že odstranění maturit nemá vést k segregaci některých dětí. Přitom si plně uvědomuji, že děti, které dnes přicházejí na odborná učiliště, jsou co do vzdělatelnosti i zájmu na tom mnohem hůře než v minulosti. Ze řady důvodů. Přesto nebo právě proto by se jim cesta ke vzdělání neměla uzavírat. Zachovat v přiměřené míře školy, které by umožnily nadaným dětem, po absolvování závěrečných učňovských zkoušek, dále studovat a složit maturitu.

Pan ministr Chládek chce najít cestu, jak obejít některé požadavky třeba živnostenského zákona nebo požadavky samotného školství, kdy třeba mistři odborné výchovy mají předepsanou maturitu, kromě vyučení v oboru a absolvování příslušného pedagogického studia.

Je toho názoru, že po dvouleté činnosti v praxi složí jakousi mistrovskou zkoušku. Bylo by to něco jako za feudalismu. Stát se tovaryšem a jít na vandr. Představme si ale dnes, že po dvou letech praxe kdoví kde a jak, by měli lidé, kteří už dávno teorii zapomněli, dělat nějakou mistrovskou zkoušku. Nebo by měli zhotovit mistrovský výrobek? Stejně jako v pradávnu? Co by mělo být obsahem a formou takové zkoušky, jsem se nikde nedozvěděl. Asi v tom ministerstvo nemá dosud jasno. Spíše by to asi jen byla účast na ministerském projektu s formálním potvrzením této účasti.

A tak jsem už v minulosti doporučoval panu ministrovi, kterého si jinak vážím, aby se poradil s lidmi, kteří problematiku učňovského školství ovládají. Asi se to nestalo, protože nápad o těchto zkouškách jako o završení učňovského vzdělání je vytrvale předkládán. Nejen ve školství, ale i jinde se zvolna vracíme k praktikám, které jsme po divokém převratu nerozumně zavrhli. Zkusme to i zde, ve vzdělávání učňů.