Jana Hrubá: DOKUMENTY 42. Členové NEMES a PAU se učí a pracují na projektech

pondělí 20. října 2014 · 0 komentářů

Zatímco se mezi parlamentním školským výborem a MŠMT odehrával spor o pojetí transformace, členové NEMES a PAU nezaháleli. Setkávali se, společně se učili a společně pracovali na projektech.

MŠMT přidělilo koncem roku 1992 skupině NEMES finanční podporu a sdružení se zavázalo k dvěma projektům:
– Vzdělávací standardy z hlediska učitele 1. stupně – účastnili se členové PAU, koordinovala Vladimíra Spilková.
– Modelové projekty pro školu (Jak si škola může udělat projekt transformace své vzdělávací činnosti – cesta k individualizaci a profilaci státních škol) – účastnil se tým expertů NEMES a PAU, koordinovala Miluše Havlínová.

Jako obvykle byla práce na projektech opravdu týmová, velkou výhodou byla spolupráce pedagogických odborníků i praktiků.

Ale na takovou práci bylo nutno se připravit.


Taková příprava proběhla na 3. setkání klubu PAU, které se 7. 11. 1992 konalo na Pedagogické fakultě v Olomouci. Pracovalo se v sekcích: I. stupeň, II. stupeň, SŠ, řídící pracovníci, příprava učitelů. „Každý účastník by si měl vzpomenout na svoji poslední hodinu (nebo svoji třídu, poradu apod.) a snažit se napsat všechna negativa/pozitiva, která by se vyskytovala. Pak by mohl zkoušet vymyslet, jak negativa přeměnit v pozitiva, případně se přiblížit k ideálnímu stavu. A hlavně – nikoliv cestou výmluv na objektivní příčiny. Hlavní těžiště práce by spočívalo ve zveřejňování výsledků a společné hledání cest a cestiček. Aby po skončení práce měli účastníci pocit, že hned zítra něco z toho, co se kupříkladu dovědí, mohli vyzkoušet,“ píše Standa Červenka v pozvánce na setkání.

„…V aule se tísnilo na 500 lidí. Opět vládlo kamarádství a sounáležitost. Sekce byly vroucím kotlem nápadů, velikým brainstormingem. Zdá se, že aktivita, nepřijatá od pedagogických iniciativ, vyvřela právě v PAU. Obdivuji to množství nápadů, pokusů o řešení a zároveň je mi to líto. Kolik jich už za ty dva roky bylo vyřčeno, napsáno – a rozplynuly se. Zůstaly nevyužity. Dále se objevuje objevené.

Začínám si představovat: Ve věku faxů, počítačů a počítačových sítí se ministerstvo školství stává „lovcem perel“. Počítačové centrum podchycuje nápady ze všech setkání, seminářů, škol a iniciativ, třídí je a propojuje lidi do tvůrčích týmů. Ty jsou také líhní nových vedoucích pracovníků. Vzniká síť informačních center v regionech. Ředitelé pokusných škol si vybírají k sobě učitele s chutí tvořit, experimentovat. Vydávají se adresáře, školy spolupracují. Propojuje se úsilí I. stupně a II. stupně, návaznost metod na III. stupni. Pedagogické fakulty učí budoucí i stávající učitele netradičním metodám v přímé praxi.

Základní metodou práce MŠMT je průběžná analýza informací z terénu. Názory vlastních pracovníků – pedagogů, ale i zákazníků – rodičů a dětí, kritické připomínky veřejnosti a tisku jsou vážnými signály ke zpracování. Uznává se, že žádný výzkumný ústav nemá tolik mozků, kolik jich napájí živá voda praxe. Ministerstvo se stává pulsujícím centrem, propojeným mnoha nervy ke svým nejmenším buňkám.

Setkání členů PAU jsou alespoň dvoudenními „dílnami“ – workshopy k vymezeným tématům. Všichni se prakticky učí novým metodám, promítají se kazety z domova i ciziny. Součástí jsou burzy pomůcek a výměny regionálních publikací. Přicházejí sem zástupci firem a nakladatelství vyhledávat nové autory a nabízet svou produkci. Poslanci výboru pro školství ČNR a ministerští úředníci alespoň někdy rádi odkládají bílé límečky a účastní se s ostatními. Školství odhazuje šeď uniformity, košatí se a rozkvétá různobarevnými květy. Přicházejí děti a…

Ani se mi nechce zpět do reality. Ale naše společná víra v princip sněhové koule mi dodává optimismus.“

Zdroj: Hrubá, Jana: Velký brainstorming. Učitelský list 9/1992, str. 3.

Uznávám, že moje představa tehdy byla hodně naivní. Co bych měla napsat dnes, po tolika letech nevyužité a nepodpořené aktivity lidí? Dnes už ten optimismus nesdílím. Sněhová koule spíše taje.


„Učit se dá různě. Také výsledek pak bývá různý. Přátelé angažovaného učení (PAU) chtějí a mnohde už učí při respektování těchto zásadních principů: žák je učiteli rovnocenným partnerem, kterého je třeba nejdřív získat vytvořit vztah důvěry a vzájemné tolerance a tím je dán prostor k tomu, aby se žák chtěl učit, poznávat, objevovat a radovat se z poznatků. Umět takto učit vyžaduje tvořit hodinu od hodiny. A to přece vůbec není pohodlné! Na druhé straně proces tvorby přináší uspokojení a radost těm, kteří ho žákům zprostředkovávají – jde vlastně o oboustranné obohacování,“ uvádí Božena Leharová článek o tomto setkání v časopisu Gaudeamus, který začal v září 1992 vycházet v Kroměříži s podtitulem „nezávislý měsíčník pro otázky školství, kultury a ekologie“. Také zde se brzy začaly objevovat informace o PAU, jehož členem se stal Jan Lehar, ředitel Domova mládeže v Kroměříži.

Zdroj: Leharová, Božena: Vyznavači radostné školy. PAU potřetí. Gaudeamus 4/92, str. 1


V březnu 1993 proběhlo dvoudenní soustředění pro funkcionáře, koordinátory a aktivisty PAU a NEMES „Dílna o dílně“. Seznamovali se s organizačními formami workshopu a prožili si výcvik učitele k asertivitě. Lektory byli vysokoškolští učitelé Hana Kasíková, Josef Valenta a Alena Vališová. Vzpomínám si, že tady jsem poprvé zažila ten krásný stav proudění tvůrčích myšlenek (flow state) mezi lidmi názorově spřízněnými.

Ve stejném měsíci vyjela pětičlenná skupina členů PAU na týdenní studijní pobyt ve švýcarské Škole lidskosti na pozvání Willa Rose z organizace Earthlinks. Skupinu vedla členka PAU a NEMES Markéta Dvořáková.

„…Dnešní Ecole d´Humanité předkládá svým studentům jednu z nejpřesněji promyšlených koncepcí. Vychází z idejí Pestalozziho a ze současné situace na švýcarských školách. Ta je, jak uvádí jeden kantonský lékař, pro polovinu dětí vlastně „cestou utrpení“. Profesor jedné basilejské školy uvádí, že kvůli megalomanským a přemrštěným požadavkům gymnázií přicházejí pak studenti na vysoké školy již úplně bez zájmu…

Strach před školou, před zkouškami, před propadnutím, před zhroucením, strach dokonce i úspěšných žáků je denní realitou švýcarské školy. Strach je nepříznivý, zvláště, když se jedná o vyučovací proces, který pak nemůže probíhat živě a přátelsky. Ecole d´Humanité se naopak snaží vytvořit uvnitř školy atmosféru bez strachu a snaží se strach žáků před školou co nejvíce odstranit. Nepreferuje pouze výkon, kterým bývá poměřován úspěch či neúspěch, nýbrž naopak podporuje všechny projevy a snahy po samostatnosti a tvořivosti. Tím dodává žákům sebedůvěru a odvahu…“

Zdroj: Lehar, Jan: Ecole d´Humanité, Hasliberg-Goldern, Švýcarsko. Gaudeamus 7/93, str. 4
Článek má motto – myšlenku zakladatele školy Paula Geheeba: „Žít myšlenkou znamená zvládnout nemožné, tak jako kdyby to bylo možné.“


V dubnu 1993 se konalo 4. setkání členů PAU na ZŠ Burešova v Praze 8. Pracovalo se a diskutovalo v několika tematických skupinách o okruzích: osobnost žáka, osobnost učitele, metody a organizační formy práce v hodinách, problematika hodnocení, řízení výchovně vzdělávací činnosti, standardy.

„Pocity ze 4. setkání PAU 3. dubna v Praze jsme si odváželi rozporné – radost ze vzájemné spřízněnosti i zklamání z nesplněného očekávání. Příčina byla zřejmě v různosti tohoto očekávání. Ti, kteří přijeli mezi nás poprvé (a těch byla většina), si chtěli popovídat o svých problémech a zkušenostech. Ti ostatní už očekávali konkrétní odpovědi na své otázky. Nejvíce zřetelné to bylo v sekci řídících pracovníků. Zvažme společně, zda ve velké skupině 450 lidí a při volné organizační formě hnutí je vůbec možné všem účastníkům jejich očekávání splnit.

A tak se jednou ze stěžejních otázek ve všech deseti sekcích stalo: jak dál v PAU? Řešení zřejmě směřuje ke změně forem. Účastníci navrhovali zachovat sjezdy pro zážitek ze společného setkávání a kromě toho pořádat častější dílčí akce (semináře, přednášky, workshopy) v regionech po menších skupinách podle zájmu k předem vymezeným tématům. Tato setkání by měla být i vícedenní, aby byl čas na debaty a osobní poznávání…

Vyřešení druhé úhelné otázky nás ještě čeká: Jak získat další kolegy pro myšlenky vnitřní transformace školy? Jak vyplynulo z jednání, soužití učitelů „klasických“ a učitelů hledajících nové způsoby práce vytváří na školách silné antagonismy. S problémem se potýkají ředitelé, kteří někdy nenacházejí ve svých sborech patřičnou odezvu. Potíže má i osamělý „pokusník“, který nemá často podporu ani u svého ředitele. Řešení nebude jednoduché a v žádném případě by nemělo jít o nátlak. Budeme si muset zvykat na to, že vedle sebe žijí různé vzdělávací přístupy a že si rodiče budou podle nich vybírat pro své děti školu a třeba i učitele. Ale předtím bude muset být vykonáno mnoho a mnoho osvěty na všech frontách…“

Zdroj: Hrubá, Jana: Kam kráčíš, PAU? Učitelský list 4/93, str. 1


15. 5. 1993 se konalo shromáždění NEMES na ZŠ Londýnská v Praze 2. Součástí programu byly dvě tvůrčí dílny, které byly součástí práce na projektech: Standardy či osnovy? a Jak transformovat vlastní školu? Členové dostali předem podkladové materiály a dotazník a mohli se podle zájmu zapojit. Diskutovalo se i o připravované studii Zásady realizace svobody ve vzdělávání v české škole.

Seminář Budování mostů vzhůru a do dáli (alternativní vzdělávání a výchova pro přelom tisíciletí) s americkými lektorkami jako společný projekt NEMES a nadace Earthlinks byl realizován v srpnu až září 1993 v Kroměříži, Olomouci, Čelákovicích, Železné Rudě a s třemi skupinami v Praze. Cílem prožitkového seminář bylo pomoci účastníkům, aby se stali hybnou silou změn při transformaci své školy a svého vzdělávacího a výchovného systému. Celkem se zúčastnilo na 270 lidí, pedagogů, psychologů, školních inspektorů a dalších profesí. Jednu ze skupin tvořili členové NEMES a PAU.

Lektorky napsaly v hodnotící zprávě: „NEMES a PAU, vaše předsevzetí je hodno obdivu. Neustávejte ve své záslužné práci. Vyměňujte si myšlenky, vytvářejte členskou síť, podporujte jeden druhého. Informujte veřejnost o svém úsilí. Učitelé, rodiče i inspektoři po celé republice by měli o něm vědět.“


Další díly seriálu najdete ZDE.