Radim Šíp: Proč už nejsem salónním antirasistou

čtvrtek 19. září 2013 · 0 komentářů

Když jsem přijel na výzkumnou stáž do Ameriky, neměl jsem představu, jak budu vycházet s grantem. Proto jsem se ubytoval v jedné z velice levných ubytoven. Kulturní šok byl větší, než jsem si před tím dokázal představit. Nikoli kvůli chudobě – ta je bezútěšná všude – ale zahlcen mnoha odlišnostmi jsem neviděl to, co bylo zjevné. A co paradoxně už ani mnozí Američané nevidí, neboť to mají tak blízko na očích, že nemají odstup.

24. 8. blízko brněnského „ghetta" (v Čechách ještě zaplaťpánbůh skutečná ghetta nemáme, a pokud si to někdo myslí, ať se jede podívat do Saint Louis) se shromáždilo asi třicet demonstrantů proti „černýmu rasismu" a „zneužívání dávek". Rozpoznával jsem v nich převážně tváře omladiny z Ultras a Johny Kentus – dvou part brněnských fotbalových hooligans. Jejich průměrný věk mohl být tak kolem 16–17 let – téměř nikdo z nich nepracuje a neodvádí daně státu. Podle výzvy na facebooku se cítí být „utlačovaní".

Mám pro mladé chlapáky jednu radu. Než začnou protestovat proti romské kriminalitě, měli by odjet daleko za hranice naší země. Měli by si upřít výsadu bydlet u stejně holohlavých kamarádů s vysokými botami a měli by sledovat život z pozice skutečně nezávislého a přitom naprosto zranitelného pozorovatele. Jistě by pak ve svých pivních soudech byli opatrnější. Naneštěstí pro nás pro všechny jsou tito chlapáci povětšinou vzděláváni na školách s velice špatnou výukou dějepisu, základů společenských věd a jazyků, a tak když už si troufnou do zahraničí, pak pouze hromadně na nějaký Oi koncert nebo na fotbalový zápas. (Čest výjimkám.) Jejich svět je tak omezený, že jejich pravdy rostou až do nebe.

Když jsem přijel na výzkumnou stáž do Ameriky, neměl jsem představu, jak budu vycházet s grantem. Proto jsem se ubytoval v jedné z velice levných ubytoven. Kulturní šok byl větší, než jsem si před tím dokázal představit. Nikoli kvůli chudobě – ta je bezútěšná všude – ale zahlcen mnoha odlišnostmi jsem neviděl to, co bylo zjevné. A co paradoxně už ani mnozí Američané nevidí, neboť to mají tak blízko na očích, že nemají odstup.

Nerozuměl jsem na příklad skutečnosti, proč se se mnou polovina černochů nebaví a všichni ostatní z ubytovny – Číňané, Korejci, Ukrajinci, Poláci, bílí i druhá polovina černých – ano. Nikdo z mých kolegů ve Výzkumném centru mi to nebyl schopen vysvětlit. Asi měsíc mně trvalo, než jsem se zbavil slepoty. V kavárnách univerzitního kampusu, kam jsem docházel na přednášky svých amerických kolegů, jsem nalezl skutečně multirasové prostředí. U jednoho stolu sedávali bílí Američané se snědšími Korejci a Číňany, íránské dívky v šátcích s dívkami indiánského původu v barevných pončech, Indové se stipendistkami z Evropy. Jenže jedna kombinace chyběla. Bílí Američané a bílé Američanky nesedávali (nebo sedávali statisticky zcela nevýznamně) s Afroameričany a Afroameričankami.

Teprve poté mi to došlo. Ti z černochů, kteří se se mnou bavili, byli afričtí stipendisté studující na univerzitě. Ta druhá půlka, která mě s nedůvěřivými gesty a nenávistnými pohledy odbývala ve společné kuchyni ubytovny, byli mladí Afroameričané, kteří studovali v nedaleké provinční college. Já byl pro ně americký „gadžo". Aniž by cokoli kdokoli řekl, nenávist převtělená do mlčenlivé nedůvěry vzlínala z obou stran tak, že navzájem podněcovala nenávist a budovala dojem nezměnitelné „pravdy" o rasismu těch druhých. Konečně jsem pochopil, jak je to mezi námi a Romáky. Rasismus vzlíná z obou stran, my to máme příliš blízko na očích a chybí nám odstup a odvaha, abychom si to přiznali.

V Americe jsem začal být k některým jevům citlivější. Jel jsem se podívat za „mé" město na „mobilní domy". To jsou přesně ty čtvrtě domů na kolech (čtvrtě maringotek), které se v případě blížícího se tornáda musejí vyklidit jako první a ve kterých bydlí lidé, jež si dům nemohou pořídit. V oněch čtvrtích bydleli v drtivé většině právě Afroameričané zaměstnaní v továrnách rozprostřených do širokého okolí anebo již zcela bez práce. Když jsem projížděl oněmi místy, jejich rozzářené obličeje se svraštily nedůvěrou a napjatým vyčkáváním. Jednou jsem měl menší kolizi a nebyl jsem schopen okamžitě pokračovat v jízdě. Začali se ke mně stahovat. Pocítil jsem přesně to, co cítíme u nás, když v osamění a v úzkostných představách přehrávaných zločinů, které se tam údajně dějí, procházíme romskou čtvrtí…

Celý text si můžete přečíst ZDE.