Aby se člověk mohl stát vizionářem, musí být ochoten občas přestřelit a selhat. Inovace vyžaduje do jisté míry zkreslené vnímání reality. (Leonardo da Vinci)
– Buďte zvídaví, neúnavně zvídaví.
– Chtějte vědět proto, abyste věděli.
– Zachovejte si dětský pocit úžasu.
– Pozorujte.
– Začněte od podrobností.
– Viďte neviděné.
– Skákejte do králičích nor.
– Nechte se rozptýlit.
– Respektujte fakta.
– Lelkujte.
– Udělejte z dokonalého nepřítele dobrého.
– Přemýšlejte vizuálně.
– Nezavírejte se do tunelu.
– Dávejte si vždy vyšší cíle.
– Oddejte se snění.
– Tvořte sami pro sebe, nejen pro ty, kdo vás platí.
– Spolupracujte.
– Dělejte si poznámky na papír.
– Buďte přístupní záhadám.
Zdroj: Walter Isaacson: Leonardo da Vinci, str. 455–460
Ponaučení od Leonarda
Výfuk – soutěž a tábor pro nadané žáky
Devátý ročník korespondenčního semináře Výfuk (Výpočty fyzikálních úkolů) pro žáky druhého stupně základních škol a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií se blíží do své poloviny. Noví řešitelé tak mají poslední možnost odeslat alespoň část ze třetí série, a dostat tak pozvání na již tradiční letní tábor.
Výfuk je určen pro žáky základních škol a odpovídajících stupňů víceletých gymnázií, kteří mají zájem o fyziku a matematiku. Celý průběh soutěže je rozdělen do šesti sérií, v každé z nich je sedm různě náročných úloh. V každé sérii je vždy jedna matematická úloha, poté jednoduché i těžší fyzikální úkoly a úloha, která se vztahuje k naučnému textu (v tomto ročníku si řešitelé mohou přečíst něco o částicích nebo Dopplerově jevu). Nechybí ani úloha experimentální, ve které mají žáci za úkol zkonstruovat jednoduchý experiment, naměřit svá vlastní data a poté je i interpretovat.
Řešení těchto úloh posílají účastníci nám, organizátorům především z řad studentů Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Kromě vzorových řešení Výfuk i všechna přijatá řešení opravuje, řešitelé tak dostávají zpět své úlohy i s komentáři, ze kterých vyčtou nejen, kde udělali chybu, ale vezmou si i něco do svých budoucích výpočtů. Následně je sestavena výsledková listina, podle níž nejúspěšnější účastníci dostávají věcné ceny.
Mnohem větší cenou je ale pro většinu řešitelů letní tábor. Ten se koná vždy v průběhu letních prázdnin a řešitelé tak mají možnost strávit dva týdny v přírodě s vrstevníky s podobnými zájmy. Náplní tábora je nejen zábavný program, ale i program odborný, který se skládá z různých přednášek. Letošní tábor se bude konat 8.– 22. srpna v Pardubickém kraji a jsou na něj zváni nejlepší řešitelé první poloviny ročníku (termín odeslání třetí série je 6. ledna).
Kromě letního tábora Výfuk pořádá také dvě setkání řešitelů, to jarní se uskuteční 17.–19. dubna v Havířově. Účastníci těchto akcí z nich odnáší nejen nové znalosti, ale hlavně přátelství, která trvají i mnohem déle než samotná účast ve Výfuku.
Korespondenční seminář Výfuk je zaštítěn Katedrou didaktiky fyziky MFF UK, více informací včetně zadání aktuální série a přihlášek na jednotlivé akce, najdete na našich webových stránkách https://vyfuk.mff.cuni.cz.
4 dovednosti, bez kterých se vaši potomci v budoucnu neobejdou
Svět je stále více propojený a tím i složitější. Jeho proměnlivost vyžaduje, abychom se v něm dokázali co nejlépe orientovat. Vývoj jde navíc pořád kupředu a generace dnešních školáků bude čelit stále vyšším nárokům. Přečtěte si o několika z dovedností, které jim mohou usnadnit cestu k dobré práci a spokojenosti.
Zdroj: Redakce magazínu Perpetuum 7. 11. 2019
Kritické myšlení
Dospělý člověk musí denně promyslet spoustu informací a udělat řadu rozhodnutí. Kritické myšlení je způsob vyhodnocování informací a následného objektivního rozhodování, který se používá například ve vědeckém výzkumu. Jde o prozkoumání problému, vymyšlení způsobu jeho řešení a otestování, zda funguje.
Děti mohou kritické myšlení rozvíjet prostřednictvím her, například na chytrých zařízeních jako smartphone nebo tablet. Možná teď krabatíte čelo, ale existuje již řada her, které umožňují postupně řešit složitější úkoly pro pochopení fyzikálních či matematických zákonů. Mezi ně patří například aplikace Awesome Machine. Pokud jedno řešení nefunguje, mohou děti s touto informací pracovat – je třeba hledat jiný způsob. Tedy poučit se z chyb. Právě využívání her je také podle řady odborníků budoucností vzdělávání. „Učení musí být méně o biflování a více jako angry birds. 50 % studentů, kteří nechají studia, uvádí jako hlavní důvod nudu. Díky využívání her můžeme děti dovést k tomu, aby se učit chtěly – pro ně atraktivním způsobem,“ říká Peter Diamandis, odborník na vzdělávání ze Singularity University.
Time management
Každý alespoň někdy použije v práci i v osobním životě zaklínadlo „nestíhám“. V řadě profesí 21. století přicházejí požadavky z mnoha různých směrů – přijde několik e-mailů během pár minut, v jeden moment zvoní mobil a do toho se přišel na něco zeptat kolega z vedlejší kanceláře. Vše najednou není možné stihnout, a tak je nutné se umět zastavit a jednotlivé úkoly si rozvrhnout.
Dobrý time management, tedy plánování aktivit v čase, pomáhá vyhnout se syndromu vyhoření, které je v současnosti velkým problémem. Podle průzkumu 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze pociťuje jeho příznaky až 34 % Čechů. Každému vyhovuje něco jiného, proto i dětem můžete nabídnout více možností, jak si svůj čas plánovat a nestíhání se vyhnout. Klasikou jsou papírové diáře, ale pokud už má váš potomek mobil, vyzkoušejte sdílený Google kalendář. Ten je skvělou cestou k tomu, aby se dítě učilo při plánování aktivit zohledňovat také časové možnosti ostatních členů rodiny.
Umění spolupráce
V tradičním školství většinu úkolů děti zpracovávají samy, aby takzvaně nepodváděly a nerušily. Schopnost řešit úkoly společně je ale nezbytná pro práci v týmu. V Česku však přibývá škol s výukou například podle principů pedagogiky Montessori, která naopak děti ke spolupráci povzbuzuje – nejen v rámci třídy, ale i mezi žáky různého věku.
„V životě je důležité, aby si dospělý dokázal poradit i sám. V práci je ale mnohem častější, že musíme v různé míře spolupracovat s ostatními. Spolupráce pomáhá vytvářet kvalitní nápady, pracovní kulturu a přátelské vztahy. Schopnost naslouchat druhým, sdílet své vlastní myšlenky a konstruktivně diskutovat vyžaduje od uchazečů o práci stále více firem,“ říká Zdena Čížková, pedagožka ze vzdělávacího institutu Erudio Montessori. „Kromě akreditovaných kurzů pro učitele pořádáme různé přednášky a semináře, protože neustále roste zájem rodičů o tuto metodu podněcující kreativitu a vrozené talenty dětí. Právě pro rozvoj schopnosti diskutovat a spolupracovat nabízí Montessori pedagogika řadu poznatků i pro rodiče dětí, které chodí na klasickou základní školu,“ dodává Čížková.
Soustředěnost na jednu činnost
Řada lidí o sobě tvrdí, že dokáže dělat více věcí najednou, tedy že ovládá tzv. multitasking. Podle poznatků neurovědy se ale lidský mozek na dvě činnosti současně soustředit nedokáže. Pokud děláme najednou více aktivit, soustředění mezi nimi velmi rychle přepínáme, což stojí mnohem více energie a dříve se unavíme.
To samé platí i pro přeskakování dětské pozornosti z prováděné činnosti – třeba psaní úkolu, ke zprávám na mobilu a podobně. Právě upozornění na chytrých zařízeních nebo reklamní sdělení jsou navržené tak, aby bylo těžké jim odolat, proto je důležité soustředěnost trénovat. S tím pomáhá rozvíjení všímavosti, která se označuje dnes populárním anglickým výrazem mindfulness.
Některé školy už trénink všímavosti zařazují do svého vyučování, ale je možné jej provádět i doma. O co jde? „Jedním ze způsobů, jak uplatňovat všímavost v každodenním životě, je využívání rutiny. Pro rodiče to například znamená, že si každý den na pár minut s dětmi sednou a společně se soustředí na dýchání a vnímání vlastního těla, což pomáhá si uvědomit, co se odehrává uvnitř mysli,“ radí Rebecca Altman z Mindful Minds, vzdělávací sekce Českého mindfulness institutu.
Iva Moravcová: Zářit a nevyhořet
Syndrom vyhoření a jedenáct silných příběhů úspěšných lidí.
Psycholožka Iva Moravcová má téměř třicetileté zkušeností především s psychologií práce. Syndrom vyhoření totiž patří k nejčastějším problémům, s nimiž se ve své praxi setkává. Navíc, i ona sama si takovým syndromem před lety prošla. Zná ho tedy z obou stran, odborně i osobně.
V její knize naleznete 11 kapitol odborných rad, jak předejít syndromu vyhoření, porazit stres, zahnat únavu a poslouchat svoje tělo, řídit svůj život a nenechat se naopak řídit jím. Deset úspěšných lidí (např. Jan Pirk, Jaroslav Svěcený, Šideri Váňová, Simona Kijonková a další) zde také nabízí své tipy, jak se únavě a vyhoření vyhnout. Nebo naopak vlastní zkušenosti s vyhořením a rady, jak z něj ven.
Ukázka z knihy
„Byl leden roku 2010. Večer. Vyšla jsem z práce a chystala se domů. Sedla jsem si do auta, a najednou jsem si nemohla vzpomenout, kudy se domů jede. Jen jsem zírala na palubní desku. Na přední sklo padal a padal sníh. Vystoupila jsem a chodila okolo auta, zoufale jsem se snažila probudit paměť. A všude kolem se snášely vločky sněhu a já nevěděla, kudy vede cesta tam, kde bydlím. Nedovedla jsem si vybavit trasu, kterou jsem každý den jezdila tam a zpátky a kterou jsem absolvovala nejméně tisíckrát.
Takto se projevilo moje vyhoření. Jednoduše se mi zasekl software v hlavě, nějaká část mozku mi vypnula, jako by v ní cosi vyhodilo přetížené pojistky. Ten pocit byl strašný. Bála jsem se, že to může být začátek něčeho ještě mnohem horšího. Když se zasekne převařený počítač, také nevíte, kdy se konečně zase rozeběhne. A co když vyhoří úplně a vy přijdete o všechna uložená data? Už se vám to někdy stalo? Znáte ten pocit bezmoci? Přesto jsem v té šílené chvíli zachovala aspoň trochu klid a podařilo se mi zavolat telefonem pomoc a nakonec všechno dobře dopadlo. Dostala jsem se v pořádku domů."
Kniha vyšla v nakladatelství Pragma.
PhDr. Iva Moravcová je zakladatelkou a ředitelkou společnosti IQI – IndividualQualityIncrease, která pomáhá firmám v oblasti řízení lidských zdrojů, personálních rizik a profesního a osobnostního rozvoje, včetně různých soft tréninků. Působí též jako HR manažerka, což ji přivedlo ke studiu a následné praxi mediace a nesoudní formy řešení sporů. Věnuje se i jednotlivcům: manažerům, podnikatelům i zaměstnancům, kterým pomáhá například najít vhodné uplatnění na trhu práce. Nebo překonat syndrom vyhoření.
Vedle své psychologické praxe přednášela přes deset let na vysokých školách, nejprve na VŠE a poté na ČVUT. Je certifikovanou auditorkou Evropské unie se zaměřením na lidské zdroje a akreditovanou dopravní psycholožkou Ministerstva dopravy. Je soudní znalkyní se specializací na psychologii práce, management, personalistiku a psychologii dopravy.
Hana Košťálová: Důvěra ve smysluplnost čtení
Děti čtou, a čtou rády. Čtou knihy. A mnohé ještě radši píšou. Potřebují v tom naši pomoc. Cesta od nečtenáře k zaujatému, přemýšlivému a nezávislému čtenáři – a pisateli – se otevírá především v raném dětství v rodině. Nic ale není ztraceno, když na tuto cestu pozveme děti ve školce nebo až ve škole. Samozřejmě čím dřív, tím lépe.
Zdroj: www.rizeniskoly.cz, Řízení školy č. 12 / 2019
A máme k dispozici i prověřený návod, jak na to. Prostě nechme děti dělat to, co čtenáři (a pisatelé) dělají: nechme je číst knihy, které je zajímají, a povídat si o nich. Nechme je psát texty, skrze které si mohou ujasnit a vyslovit to, co samy chtějí sdělit. V některých zemích tohle dělají více než 40 let a podle všeho nelitují.
V tomto textu se budeme zabývat pouze čtením a vztahem dětí k četbě. Mysleme ale na to, že čtení a psaní jsou velmi úzce propojeny. Když se malé děti učí luštit písmena, zmocňují se jich tím, že se pokoušejí něco zapsat. Koneckonců – aby bylo co číst, musel to napřed někdo napsat. Lepší pisatelé jsou lepšími čtenáři. A naopak: kdo čte, ten lépe píše.
Čtení se naučíme především čtením. Jak mechanice, technice a plynulosti čtení, tak čtení zdatnému, při kterém jdeme po smyslu sdělení, dopřáváme si zážitek z příběhu nebo z estetického působení textu.
Čtení je docela náročná mentální činnost, zejména když se četba stává složitější, komplexnější. Nejde pak číst mechanicky, bezmyšlenkovitě. Číst a přitom vypnout. Čtení vyžaduje pozornost, soustředění a odolnost, když narazíme na místa v textu, která staví našemu porozumění do cesty překážky. A třeba i komiksy mohou být pěkně náročný žánr!
Čtení je vlastně myšlení. Věnujme mu dostatek času
Nezapomínejme tedy na to, že čtení je myšlení – to nám učitelům může pomoct, když je pro nás těžké dopustit, aby si děti „jen“ četly. Pokud do naší třídy dorazí nečtenáři, tedy děti, které ještě nezažily, co to je, ponořit se do delšího souvislého textu, přečíst ho od začátku do konce a pak si o něm s potěšením povykládat s kamarádem nebo s paní učitelkou, nezbývá nám než zařídit věci tak, aby tento zážitek mohly získat. To se nestane ve volném čase po škole. Volný čas totiž ke čtení využívají jen čtenáři. Nečtenář potřebuje získat dost dlouhý klid na čtení bez pípání mobilu. Ale taky bez úkolů, které zkracují čas na vlastní četbu a často ruší tolik potřebný čtenářský zážitek, nedopřávají odpojení od vnějšího světa a ponor do světa fikce. Hájený čas lze dítěti opakovaně zajistit jen ve škole, při výuce. Škola zůstává poslední šancí dítěte, které se nenarodilo do čtenářské rodiny. Mějme to na paměti. Představuje to velký závazek. Nežijme v omylu, že dnešní děti se bez čtení obejdou, že jim bude stačit sledovat hýbající se obrázky nebo mluvící hlavy.
Nečtenář taky potřebuje vidět, že druzí považují čtení za důležitou činnost, a to zejména paní učitelka. Nejenže věnuje čtení školní čas, ale sama přitom také čte a nenechá se vyrušovat. Nečtenáře podporuje i vědomí, že vedle něj sedí dalších pětadvacet dětí a všechny čtou. S některými to šije podobně jako s ním. V poměrně krátkém čase se ale víc a víc dětí dostává do toho, co žáci Nancie Atwellové nazvali „čtenářský stav mysli“. Vystihli tím populární flow – stav překládaný jako plynutí, kdy jsme tak ponořeni do nějaké činnosti, že ztrácíme pojem o čase a o okolním světě. Psychologové tvrdí, že flow provází intenzivní prožitek štěstí.
Jinak řečeno, když se daří, že se čtenář ponoří do četby a „začte se“ natolik, že pro něj přestane vnější svět existovat, zažívá štěstí (i když čte smutný příběh). Proto je tak důležité, aby děti mohly číst příběhy, které je vtáhnou do fikčního světa a dopřejí jim zažít spolu s hrdiny – v bezpečí pokoje nebo školní třídy – jiné životy…
…Jak zařadit dílny čtení do výuky?
V organizaci času pomáhá učitelům vedení školy. Každá škola by měla mít svou vizi pro čtenářství dětí, ještě lépe čtenářství v celé škole. Zaujmout děti pro čtení a knihy, to je vždy první krok, který se nedá obejít ani ničím nahradit. Proto je užitečné promyslet, jak by mohl vypadat rozvrh, aby se na čtení dostávala potřebná porce času. Může nám pomoct vědomí, že děti, které čtou, se lépe učí v dalších předmětech – takže časová investice se vrátí. Využívání textů jinde než v češtině umožní třeba lépe individualizovat výuku a učení, přinášet různé pohledy na probíraná témata, vytvářet příležitosti pro studium ve skupinách a vzájemné učení mezi žáky. To nás může upokojit, když nás děsí, kolik času čtení věnujeme v češtině. Takové myšlení ale vyžaduje, aby se celá škola shodla na tom, že čtení považují všichni za natolik důležité, že ve věci potáhnou za jeden provaz.
Čtenářství dětí se lépe rozvíjí tam, kde panuje čtenářské ovzduší. Dospělí fungují jako vzor – učitel, který chce vychovávat čtenáře, nebude pro žáky důvěryhodný, pokud sám nečte. A to děti poznají. Mnozí učitelé žijí v pevném přesvědčení, že na čtení opravdu, ale opravdu sami nemají čas. Nemají, dokud si ho neudělají. Nechci nikoho rozzlobit nebo působit jako Marťan, ale myslím, že tohle platí o čemkoli: naše životy tak letí a máme je tolik zaplněné, že si často vůbec neumíme představit, že bychom do nich ještě něco vmáčkli.
Obvykle si musíme položit otázku: Co z toho, co dělávám, mohu zkrátit, přesunout na někoho jiného nebo prostě bez náhrady vynechat? Kolik minut týdně naspoříme, když si odepřeme seriál, detektivku nebo brouzdání zprávami ze společnosti? Když má četba schopnost vzbuzovat pocity libosti a štěstí v dětech, proč si ji nedopřát i jako dospělí? Kolegové, kteří se ke čtení vrátili po letech, zažívají s knihami báječné chvíle. Pokud mají štěstí a četbě propadlo víc pedagogů ze sboru, zjišťují, jak moc je četba spojuje, jak jim přináší nová témata k diskusi a pomáhá budovat porozumění i tam, kde se ho nedostávalo.
Knihy pomáhají zlepšovat klima ve škole jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Když se zkoumal vliv četby na schopnost empatie, ukázalo se, že čtenáři mají mnohem otevřenější přístup k lidem (ale i všem živým bytostem), snáz se dokážou vcítit do druhého a prožívat s ním to, co se mu děje, a to napříč kulturami. Dokonce se ukázalo, že to neplatí jen o celoživotních čtenářích, ale i o těch, kteří začali číst beletrii – příběhy – až v dospělosti. Učitelé, kteří zavedli úspěšné dílny čtení, se shodují na tom, že atmosféra během nich se proměňuje a že se přátelské a otevřené klima přenáší i do další výuky.
Kniha musí za nečtenářem, má-li se z něj vyklubat čtenář
Pro dětského nečtenáře nepředstavuje místní knihovna zdroj knih. I když se tam vypraví s celou třídou a i když se třeba i přihlásí, později se tam s ním už nepotkáte. Slabí čtenáři musejí mít knihy nadosah – stejně jako je měli doma po ruce jejich šťastnější spolužáci, když byli malí a než se stali pravidelnými návštěvníky knihovny. Naštěstí se už moc nepochybuje o tom, že o školní a ještě spíš třídní knihovničky je potřeba pravidelně pečovat, doplňovat je, aktualizovat. Knihy pro děti a mládež dnes poměrně rychle zastarají.
Někdy se nás učitelé ptají, kolik asi tak knížek by děti měly mít na očích ve třídní knihovně. Není to málo – podle některých výzkumů minimálně pět různých titulů na žáka. To je nějakých 120–150 knih. V mateřské škole by si dítě denně mělo přečíst nejméně pět různých knížek. Jde o knihy založené na obrázcích a jen s kratičkými texty, takže každá zabere třeba deset minut.
Když už máme děti rozečtené, můžeme jejich čtenářství kultivovat. Nastává čas na různé úkoly, které pomáhají čtenáři nad textem se zastavit, zkoumat víc do hloubky jeho sdělení nebo autorské řemeslo či jeho vliv na čtenáře a na fungování světa. Zadání, která dětem předkládáme, by neměla vybočovat z toho, co dobří čtenáři s texty doopravdy dělají. Neměla by to být zadání umělá, která když žák řeší, nijak se jako čtenář neobohatí. To se už ale dostáváme k jinému tématu.
Celý text článku si můžete přečíst ZDE.
Heinrich Hemme: Heuréka. Matematické hádanky s překvapením
Kniha matematických úloh zaujme všechny vášnivé řešitele logických a matematických kvízů a hlavolamů.
Téměř 100 úkolů doprovázených komentovanými řešeními se pohybuje na škále od matematických vtípků až po složitější algebraické a geometrické problémy. Řešení přesto nikdy nevyžaduje zdlouhavé výpočty, není obvykle ani třeba papíru a tužky, stačí zdravý rozum a základní matematické znalosti.
Prof. Heinrich Hemme je německý fyzik a vysokoškolský profesor působící v Cáchách. Je autorem řady popularizujících článků a knih o matematice a fyzice.
Ukázky z knihy najdete ZDE.
Marie Myslíková: Virtuálními stroji času mezi Kelty
Informační centrum v Dolních Břežanech Závist Cave přenese návštěvníky do dob mladší doby kamenné a provede je životem nedalekého oppida přibližně od roku 5500 před naším letopočtem až do zničení Germány v prvním století našeho letopočtu.
Zdroj: Magazín Region STAR 2. 12. 2019
Dolnobřežanská oblast je dnes atraktivním místem k životu především díky blízkosti Prahy a úsilí starostů zdejších obcí, kteří se zasloužili o nemalý rozvoj i přítomnost vědeckých a výzkumných center a navazujících podnikatelských aktivit. Zdejší krajina byla ale z pohledu životních podmínek atraktivní už v dobách pravěku.
Dokazují to především archeologické nálezy na vrchu Hradiště, který se na pravém břehu Vltavy naproti Zbraslavi vypíná do výšky 391 metrů nad mořem. Životu se zde dařilo už v době kamenné. Vyvýšená plošina měla výhodnou polohu a byla považována za strategické místo. Umožňovala široký rozhled do krajiny nad soutokem dvou dopravních tepen, řek Vltavy a Berounky. Okolní lesy poskytovaly dostatek dřeva na stavbu i provoz hospodářství a po vymýcení stromů zde byl i dostatek úrodné půdy. Zdejší podmínky byly pro stavbu opevněného sídla ideální − dobrá geografická poloha, úrodná půda, obchodní stezka a naleziště zlata. Není divu, že zde vzniklo osídlení už v době bronzové.
Velký rozkvět nastal v době Keltů, kteří se tu usídlili zhruba v polovině šestého století před naším letopočtem. Postupně zde budovali opevnění, takzvaná oppida, která se nakonec rozrostla na rozlohu cca 118 hektarů. Největší objevené oppidum se dnes nazývá Závist. Postupem času toto místo ztrácelo na významu a patrně po dobytí Germány ve druhé polovině prvního století našeho letopočtu ho začala pohlcovat příroda natolik, že ho archeologové museli od poloviny 20. století začít znovu objevovat. Průzkum zde s přestávkami trval do roku 1998, ale jelikož odhalené pozůstatky kamenných staveb podléhaly zkáze vlivem eroze, náletových rostlin i vandalů, bylo nakonec rozhodnuto, že bude naleziště zasypáno přibližně do podoby, jakou měl vrch před zahájením vykopávek. Předtím byly ale veškeré nálezy náležitě zdokumentovány a obohatily nejen expozice Informačního centra keltské kultury v Nižboře, ale i později expozice Informačního centra v Dolních Břežanech, vytvořeného v rámci rekonstrukce jedné z místních historických budov.
Klasické expozice nestačí
Expozice potvrzuje, že zdejší obyvatelé měli vždy blízko k dobovým moderním technologiím, ať už šlo o hrnčířství, metalurgii kovů, kovolitectví zlata a stříbra, nebo impozantní stavby, a navazovali i kontakty se vzdálenými oblastmi světa.
Ve vitrínách si návštěvníci mohou prohlédnout překrásné šperky a zdobené spony, které se vyráběly přímo na Závisti. Některé šperky dokonce zdobí dovážené jantary. Expozice ukazuje i první keltské klíče, zdobné skleněné korále, zbraně a první mince, takzvané duhovky. U vchodu je i velmi zajímavá ukázka stratigrafické metody archeologického výzkumu. Je zde v průřezu viditelná ukázka nánosu jednotlivých vrstev, které archeologové při výzkumu rozeznávají podle zabarvení. Barevná odlišnost vrstev, v nichž jsou ukotvené archeologické nálezy, pomáhá určovat, z jaké doby dané předměty pocházejí.
Zavítejte mezi Kelty
Dolnobřežanští zastupitelé se ale nespokojili jen s klasickými expozicemi a pokoušejí návštěvníkům přiblížit život Keltů ve zdejší oblasti pomocí moderních technologií. Už nyní je součástí expozice takzvaná Závist Cave − multimediální „jeskyně", kde se promítají 3D filmy přibližující život na Závisti. Umocnění pocitů napomáhá i to, že návštěvník při promítání sedí v uzavřeném prostoru.
Tím ovšem plány radních zdaleka nekončí. Cílem je přivést zájemce o historii přímo na místa, kudy kráčely zdejší dějiny, a oppidum jim ukázat tam, kde se skutečně nachází. Nejde přitom o to, pozůstatky po osídlení znovu vykopávat, ale posunout turisty v čase díky mobilním telefonům a tabletům, které si dnes nosí s sebou téměř každý.
Je trochu paradox, že lasery, které představují současnost a hlavně budoucnost výzkumných center v Dolních Břežanech, byť jde samozřejmě o lasery zcela jiné, stojí i za technologií, která pomohla naskenovat naleziště před jeho zasypáním natolik, že bude sloužit nejen k dalšímu bádání archeologů v budoucích letech, ale především s pomocí takzvané rozšířené reality umožní jejich vizualizaci komukoliv, kdo tato místa navštíví. Díky tomuto fenoménu a úsilí Archeologického ústavu Akademie věd bude možné procházet místy, kudy kráčela historie, a na displeji mobilního zařízení se bude zobrazovat oppidum v celé své někdejší kráse.
Článek byl publikován v magazínu Region STAR.
Marie Myslíková: Naší cestou jsou osobní svoboda, respekt a vnitřní motivace
Střední, základní a mateřská škola da Vinci v Dolních Břežanech není rozhodně běžnou institucí. Na první pohled patří mezi alternativní školy, i když ona sama se k žádnému konkrétnímu výukovému systému neřadí. „Jsme otevřeni všem studentům a metodám, pokud nám dávají smysl. Práci s dětmi stavíme na principu svobody, odpovědnosti a vnitřní motivace," vysvětluje zakladatelka školy Jitka Lukešová.
Zdroj: Magazín Region STAR, příloha Hospodářských novin 2. 12. 2019
Dokážete porovnat přístup k výuce na vaší škole a v běžných školách?
Přiznám se, že nerada srovnávám. Jsou státní školy, které jsou skvělé. Ale určitě mohu říci, co se u nás dělá jinak. Na první místo stavíme smysluplnost a vnitřní motivaci lidí, nejen studentů, ale i učitelů. Všichni musíme vědět, proč tu jsme. Chceme, aby se u nás studenti cítili svobodně, ale zároveň vnímali odpovědnost k tomu, že k nám chodí a mohou rozhodovat o svém vzdělávání. Nejsme svázaní nějakým konkrétním programem, takže se tu můžete potkat s pedagogy, kteří mají rádi waldorfskou či Montessori školu, ale také s těmi z reálného gymnázia, kterým sedí více běžný způsob vedení hodin. Kromě toho jsme k sobě hodně otevření a tykání není nic divného. Také učíme v trimestrech, na druhém stupni a gymnáziu používáme kombinaci modulů, průběžných projektů, projektových dnů i týdnů. Více pracujeme v týmech a s měkkými dovednostmi. Jsme otevřeni funkční samosprávě, takže studenti mohou zasahovat do výuky, a čím jsou starší, tím více mohou ovlivňovat chod školy. Gymnazisté se už účastní pedagogických porad, kde mají své zástupce, své sněmy a mohou ovlivňovat mnoho věcí. Mají více prostoru být odpovědní a tvořit si částečně svou výuku.
V běžné škole má vyučovací hodina 45 minut a pedagog ji většinu stráví výkladem. Liší se u vás pojetí hodin, nebo jsou co do struktury srovnatelné?
Nejsou. Klasická hodina u nás neexistuje, už jen proto, že ta naše trvá 90 minut. A konkrétní podoba tohoto bloku hodně záleží na daném učiteli i předmětu. Dost často u nás dochází k propojování oborů a úplně klidně spolu může spolupracovat fyzika a filozofie. To samé platí o propojování tříd. Měli jsme nedávno projektový týden a jedna třída z gymnázia měla chemický projekt, kdy spolupracovala s dětmi z prvního stupně základní školy. Předváděli jim různé pokusy a zároveň i hodiny vedli a debatovali s nimi. Ale jsou také období, kdy studenti sedí a jen počítají příklady, protože i to je třeba.
Mluvila jste o svobodě a odpovědnosti. Máte nějaký kontrolní mechanismus, zda studenti opravdu plní to, co mají?
I když nepoužíváme běžné známkování, jsme v tomto ohledu celkem klasičtí. Když studentům začíná trimestr, mají rozvrh, jehož část je pevná a část volitelná. Studenti mají stanovené cíle daných modulů a projektů a mají informace o tom, co má být výstupem. A právě tyto výstupy pak hodnotíme, takže velmi dobře víme, jak na tom jsou, jak zvládají věci, které si určili, a oni zároveň vědí, co se od nich bude očekávat, aby látku zvládli a hodnocením úspěšně prošli. Tyto výstupy evidujeme a jsme schopni je kdykoliv převést na klasické známky. Celý systém je hodně založený na vnitřní motivaci k tomu, být odpovědný sám k sobě a ke svému okolí. Ale u někoho je cesta k nalezení této vnitřní motivace delší.
Jak to?
Hodně záleží na tom, jak dlouho byly děti v klasickém školním systému a s jakou mírou demotivace sem přijdou. Ve chvíli, kdy tady vyrůstaly od mateřinky, je to celkem dobré, ale když k nám přijdou studenti, kteří chodili předtím na běžnou základní školu, trvá jim déle, než se k vnitřní motivaci propracují a než skutečně pochopí smysl studia. Máme už vypozorováno, že tuto cestu téměř všichni začínají obdobím absolutní rezignace. Přijdou sem a on tu nad nimi nikdo nestojí jako dráb, takže se jim ohromně uleví, ale zároveň ztratí motivaci vlastně cokoliv dělat. Byli totiž hodně roků motivováni jen vnějšími stimuly, zejména známkami a trestem či odměnou. Vnitřní stimuly se tak vůbec neměly čas a prostor rozvíjet. A chvíli trvá, než se nám podaří v dětech probudit opravdový zájem.
Nepoužíváte systém běžného známkování na stupnici od jedničky do pětky, ale hodnotíte slovně. Proč jste zavedli zrovna tento způsob?
Protože známka je typickým příkladem pouhé vnější motivace. Student se neučí pro poznání, ale jen pro známku. Zejména pokud jsou takové studijní výsledky ještě kombinovány s odměnou či trestem ze strany rodičů. Ale v tomhle systému se ztrácí smysl toho, proč děti do školy vůbec chodí. Učit by se neměly pro známku, ale proto, že chtějí něco pochopit. V ideálním světě by měla známka fungovat jako zpětná vazba, jak student zvládá proces učení a chápání, ale ono to tak není, protože se známka samotná stane tím svatým grálem, za kterým se honí. Proto si myslíme, že je zásadní naopak odstranit vnější motivaci a ponechat tu vnitřní. A kromě toho, kvalitní slovní hodnocení dá dítěti daleko jasnější zpětnou vazbu o tom, kde se nachází, kam se potřebuje dostat a co je třeba zlepšit. Nicméně domnívám se, že určitý způsob srovnání je důležitý. Děti potřebují vědět, jak na tom jsou, jinak by zůstaly v izolované bublině a neměly by představu, že kolem existuje svět a v něm další lidé. Takže určité srovnání je potřeba, ale ne formou dramatické soutěže, porovnávání, hecování navzájem a konkurence.
Máte také zkušenosti se situacemi, kdy negativní zpětná vazba přeroste v šikanu, případně ostrakizaci?
Určitě jsme se tu setkali a setkáváme s negativním chováním studentů vůči sobě navzájem, to se totiž nedá z žádného kolektivu vypustit. Ale vrátím se k tomu, o čem jsem mluvila před chvílí. Protože je škola malá a otevřená a navíc se děti potkávají napříč ročníky v rámci různých projektů, jsem přesvědčena o tom, že negativní jevy dokážeme poměrně rychle zachytit a eliminovat. Otevřenost a přátelské vazby umožňují, že se student může vždycky někomu svěřit. Studenti se navíc dívají kolem sebe a dokážou věci vyhodnocovat. Takže jakmile se děje něco špatného, rychle se o tom ví a může se to začít řešit.
Jak tedy práce v týmech vypadá, když je v nich někdo viditelně slabší?
Nejsme klasické výběrové gymnázium ani základka. Nevybíráme jen ty nejlepší studenty podle testů. Ale ta diverzita je vlastně krásná. To, co je rozhodující, je otevřenost, ochota a motivace se učit a měnit. Nemusíte být slabým článkem v týmu, i když nemáte zrovna nadprůměrné IQ, protože máte zase jiné přednosti. Týmu přinášíte něco jiného, osobitého. Naším úkolem je, abychom ukázali studentům, že jsme každý jiný, každý máme jiný úkol, ale můžeme do týmu něco přinést. Tohle studenti naprosto perfektně chápou a akceptují. Ale pokud se v týmu jen někdo veze, protože se mu nechce pracovat, tak si to sami mezi sebou dokážou skutečně natvrdo vyříkat.
Jak se díváte na výukové směry, které dávají dětem maximální svobodu a volnost?
Svoboda podle mě musí jít ruku v ruce s osobní odpovědností a s tím, jakým způsobem pracujete s ostatními lidmi. To znamená, že moje osobní svoboda nesmí narušit svobodu někoho jiného. Takže pokud se dítě potřebuje či chce pohybovat po třídě a neruší to výuku ani ostatní, proč ne. Ale když budu upřímná, výchovné směry, které prakticky dítěti říkají, že si může dělat, co chce, považuji za chybné. Děti samy se v takovém režimu často necítí bezpečně. Dostávají příliš mnoho voleb a nejsou na ně připravené. Proto třeba ani nesouhlasím s extrémními pohledy svobodných škol, kdy dospělý nepřichází s aktivitou a čeká na dítě, až si vymyslí, co chce dělat.
Máte informace o tom, na které typy vysokých škol se vaši maturanti hlásí?
Loňský školní rok jsme dovedli k maturitě první naše gymnazisty, takže statistika zatím není příliš vypovídající. Každopádně si vybírali obory od fyziky přes geografii a jazyky až po andragogiku. Dalo by se říci, že z mnoha alternativních škol jdou maturanti častěji studovat humanitní obory, ale myslím, že u nás to tak není a nebude, protože dokážeme připravit podmínky pro kohokoliv. Jedinou naší nevýhodou je, že se nám ve třídě nejspíš nesejde pět nadaných fyziků, kteří se navzájem budou posouvat dopředu. Proto pro studenty, kteří se chtějí věnovat například přírodním vědám, musíme vytvářet motivující prostředí i mimo školu, například formou stáží na akademické půdě nebo v různých laboratořích a v neposlední řadě i v areálu vědeckého centra zde v Dolních Břežanech.
Článek byl publikován v magazínu Region STAR.
Michal Málek: Základní škola 21. století
Ministerstvo školství neustále řeší koncepci moderního vzdělávání, škola v Dolních Břežanech však nečeká, jak dopadne, a vykročila vlastní cestou.
Zdroj: Magazín Region STAR, příloha Hospodářských novin 2. 12. 2019
Aby bylo možné dětem v Dolních Břežanech poskytnout vhodné podmínky pro osobní rozvoj, musela zdejší škola projít značnou proměnou. Stav budovy byl zanedbaný, havarijní. S růstem obce vzrostl počet žáků ze 190 v roce 2003 na více než 600 a učitelů z 15 na 60. Škola byla proto postupně zrekonstruována. V roce 2015 dostala nový třípodlažní pavilon a před dvěma lety i sportovní halu, dokonce takovou, že sklízí jedno architektonické ocenění za druhým.
Dlouhodobě škola akcentuje přírodovědné vzdělání, matematiku a logiku, ale věnuje se i dětem se speciálními vzdělávacími potřebami. Zástupci obce a školy se však nehodlali smířit ani s tím, že někteří rodiče posílají děti do drahých soukromých škol jinam. Chtěli, aby tu žáci zůstávali a sjížděli se sem i z okolí. Aby tu, jak říká ředitelka ZŠ a MŠ Dolní Břežany Iva Fischerová, dostali potřebné vzdělání a budovali si vztah k místu a k regionu, kde žijí. I to zapadá do projektu STAR. Před více než čtyřmi lety proto vznikly třídy s rozšířenou výukou matematiky a přírodovědných předmětů pro potřeby žáků s vyššími studijními předpoklady. Zájem je takový, že se do první třídy každoročně hlásí přes 90 dětí. Uspět ale může jen 18 nejlepších. „Takové třídy by měla mít každá škola, i když je s tím spojeno mnoho komplikací. Čeříme stojaté vody státního školství a jsme na to pyšní," říká Iva Fischerová. Hodně zde od první třídy dávají důraz na angličtinu. Dosáhli dokonce akreditace otevřeného zkouškového centra pro certifikaci Cambridge English.
Náležitou péči ovšem dostávají všechny děti. Škola výuku neustále modernizuje. Vede děti k všestrannosti, k výtvarnému umění i ke sportu. Za zmínku stojí například sportovní projekt, jehož výsledkem je aplikace tělocvik on-line, se stovkami ukázek natočených za podpory obce s místními učiteli na půdě školy.
V den vydání této přílohy škola otvírá čtyři polyfunkční dílny: technickou, náležitě stroji vybavenou dílnu zaměřenou na práci se dřevem a s kovy, art dílnu specializovanou na výtvarné techniky, kde nechybějí ani šicí stroje a alternativní materiály, hi-tec dílnu s 3D tiskárnami, robotickými stavebnicemi i robotickou rukou a cvičnou kuchyňku. Zkrátka komplexní zázemí pro polytechnické vzdělávání.
„Chceme dětem během devíti let školní docházky představit celou škálu technických a uměleckých oborů. Dáme jim možnost si i v rámci kroužků vyzkoušet, co je baví, co jim jde, aby si pak uměly lépe vybrat i své budoucí povolání," říká ředitelka školy a dodává: „Jsme přesvědčeni, že břežanská škola je velmi dobrá. Ale chceme, aby byla jednou z nejlepších."
Článek byl publikován v magazínu Region STAR.
Stanovisko SKAV k dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (prosinec 2019)
Dokument je hlavním podkladem pro přípravu finální verze strategie školské politiky ČR, která má být podle harmonogramu schválena vládou v červnu 2020 a bezodkladně realizována. Je určen k veřejnému komentování.
SKAV ho považuje za natolik důležitý, že se rozhodl neposílat jednotlivé samostatné připomínky, ale vypracovat komplexní stanovisko shrnující hlavní doporučení členských organizací. Převažující postoj SKAV k celkovému vyznění tohoto dokumentu je souhlasný. SKAV jednoznačně podporuje nasměrování hlavních strategických cílů naší školské politiky na budování kompetencí pro všechny oblasti života a snižování nerovností. Dokument obsahuje i mnoho dalších záměrů, které podporujeme – redukce učiva, školy jako učící se organizace ad. Zároveň ale považujeme za nezbytné odstranit některé významné nedostatky – především nevyvážené pojetí změn v současném světě a návazně cílů a obsahu vzdělávání, včetně klíčových kompetencí, a zúžené pojetí revizí RVP (dominantně „poznatkově“ a „předmětově“ orientované). Pro proces finalizace Strategie 2030+ doporučujeme přihlédnout k následujícím návrhům.
Doporučení:
1. Východiska Strategie
Přestože si plně uvědomujeme, že technologie (globalizace, průmysl 4.0) jsou jedním z nejvýznamnějších hybatelů vývoje světa a mají značný dopad na rozvoj společnosti, jsme přesvědčeni, že dokument postrádá jasnou vizi budoucnosti školství. Nedostatečně vysvětluje všechny důležité vývojové změny, které vyvolávají potřebu inovovat náš vzdělávací systém. Pomíjí jak ve východiscích, tak v zaměření cílů a obsahu vzdělávání další důležité faktory, jako je hodnotová a demokratická orientace žáka, wellbeing, udržitelný rozvoj (klimatické a demografické změny) či úlohu a přínosy nestátních škol v systému.
2. Revize RVP
Záměr snížit objem učiva považujeme za správný. Dokument však dostatečně nevysvětluje smysl tohoto snižování. Důvodem nemá být vybrat „nezbytné poznatky“ a ty o to více procvičovat, ale posunout výuku k rozvoji dovedností a postojů potřebných pro zvládání různých procesů a změn v současném dynamickém světě. Základem revize proto musí být nikoli jen změny uvnitř stávajících vzdělávacích oblastí, ale zcela nové definování vzdělávacích cílů a jejich promítnutí do kurikula pojatého nejen oborově, ale hlavně interdisciplinárně. Tento přístup ve skutečnosti žádné povinné a pro všechny stejné učivo nepotřebuje. Hlavním principem na kompetence orientovaného vzdělávání je aktivní podílení žáků na rozhodování o jejich učení.
3. Plošné ověřování dosažených výsledků v uzlových bodech studia
Má smysl pouze tehdy, když skutečně postihuje všechny výukové cíle (kompetence), kterých se má dosáhnout. Jinak zásadním způsobem ovlivňuje výuku, která se orientuje prioritně na to, co se testuje. Doporučujeme tento záměr zvážit a přehodnotit.
4. Příloha: Klíčové kompetence pro jednotlivé uzlové body
K dokumentu připojený stručný přehled klíčových kompetencí je problematický, přestože má být chápán jen jako inspirace. Jeho neúplnost by mohla být zavádějící. Proto ho doporučujeme vypustit. V revizích RVP bychom měli vedle Evropského referenčního rámce klíčových kompetencí pro celoživotní učení vycházet z kompetenčního pojetí úspěšně reformovaných kurikul jiných zemí.
5. Individualizace
V dokumentu postrádáme zdůraznění potřeby/cíle zvýšit vnitřní diverzifikaci, individualizaci, případně personalizaci výuky v rámci školy.
6. Celoživotní vzdělávání
V dokumentu zcela chybí definice celoživotního vzdělávání jako jedné z nejdůležitějších klíčových kompetencí pro 21. století.
7. Vyšší nároky na učitele
Dokument předpokládá, že učitelé „kromě dovednosti využívat tradičních metod musejí dokázat kriticky myslet a být digitálně gramotní“. Zapomíná zdůraznit, že nejvíce potřebují zvládat současné posuny v pedagogice, které jsou s kompetenčním vzděláváním spojeny a musí zahrnovat i oblast sociálně-emočního učení. Bohužel k tomu nejsou dostatečně připravováni.
Závěr
Za zásadní pro formulaci finální podoby strategie a navazujících revizí RVP považujeme otevřený participativní proces. Jsme přesvědčeni, že cílů strategie nebude možné dosáhnout bez koordinované spolupráce (partnerství) všech zainteresovaných činitelů v rámci celého školského systému. Budou-li naše připomínky zohledněny, jsme připraveni Strategii 2030+ podpořit a na její implementaci spolupracovat.
Členské organizace SKAV podepsané pod tímto stanoviskem:
AISIS, Asociace lesních mateřských škol, Asociace předškolní výchovy, Asociace malých inovativních škol, Asociace Montessori ČR, Asociace waldorfských škol ČR, Člověk v tísni, ČOSIV, Jednota školských informatiků, Jules a Jim, z. ú., Junior Achievement o. p. s., Kritické myšlení, z. s., Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, NaZemi, Otevřeno, SSEV Pavučina, Step by Step ČR , o. p. s. , TEREZA, vzdělávací centrum, z. ú., Učitelská platforma, Ústav pro studium totalitních režimů.
Zdroj: www.skav.cz 16. 12. 2019
Učitelé na sociálních sítích 7. Pavel Hodál
Ahoj, jmenuji se Pavel Hodál a už 19 let přemýšlím nad tím, co učit a jak to učit. Řešil jsem to jako žák, později jako student a nyní jako učitel. Je to podle mě nekonečný proces. A díky tomu, že je nekonečný, mě stále ještě i po těch mnoha letech baví.
Zdroj: Blog Tajný učitel 5. 11. 2019
Představení
Někdy před osmi lety jsem si omylem smazal z disku všechny přípravy, prezentace, písemky. Prostě vše. Celý můj dosavadní učitelský život odešel do virtuálního koše.
Ano, mohl jsem si vše obnovit ze zálohy. Ale neudělal jsem to a bylo to jedno z nejlepších profesních rozhodnutí. Byla to ideální příležitost začít znovu a jinak. Podívat se na vše z jiného úhlu pohledu. Takže bych mohl říct, že mým životním krédem je “učitelský vývoj, změna, nové podněty”.
Když už se tu tak představuji, musím zmínit i druhé mé důležité heslo. Tvrdím, že pracuji doma a bavím se v práci. Více či méně se mi to daří. Někdy je více té zábavy a jindy zase práce a povinností. V obou oblastech. Učitel je jen člověk jako každý jiný. Proto je velmi důležité vybalancovat osobní a pracovní život. Najít určitou rovnováhu.
Myslím, že třetím bodem, který mě charakterizuje, je cestování. Kdysi dávno jsem ještě jako student objel Evropu a pak se vydal do Indie. Prostě jsme v Brně sedli na autobus a po deseti dnech a mnoha busech, vlacích a taxících překročili indickou hranici. Takovou cestu po zemi jsem pak absolvoval ještě dvakrát. Indie mě chytala a už nepustila. Létal jsem tam každý rok. Následovalo přerušení práce a téměř dvouletá cesta kolem světa. Od té doby jezdím jen do Indie. Příští prázdniny už to bude 25 let.
Baví mě i publikování na webu. Na svých stránkách https://www.tybrdo.cz/ píšu o tom, co se mi osvědčilo ve škole a také sepisuji tipy, zážitky a návody pro cestování po Indii. Někdy mám víc náladu psát o Indii a jindy zase o výuce a školství. To je dost šílený mix. Ale rozdělovat to nechci.
Jaké bylo tvoje očekávání před nástupem do školství? Překvapilo tě něco?
Očekávání? Je to už dlouho, moc si nevzpomínám. Ale troufám si říct, že asi žádná. Já nastoupil do školství po roce práce v soukromém sektoru a po téměř dvouleté a úžasně svobodné cestě kolem světa.
Ve škole jsem tedy začal totálně odpočatý a s nadhledem. Nebyl jsem typický student hned po státnicích. Ta chuť něco tvořit, dělat, učit… byla po dlouhém „cestovatelském nicnedělání” tak silná, že přehlušila všechny ostatní negativa. Šel jsem tehdy oproti soukromé sféře s platem o polovinu dolů a ocitl se okamžitě na hraně materiálního přežití. Čekal jsem to, ale bylo to těžší než jsem si kdy dokázal představit. Za garsonku v Brně se v té době platily 4 tisíce a mně na účet přišlo 5 700 Kč čistého.
Překvapilo mě tehdy složení učitelského sboru. Většinu tvořily důchodkyně a nebo učitelky těsně před důchodem. Muži žádní. Tomu bohužel také odpovídala témata hovorů ve sborovně, způsob komunikace s žáky, celková energie a nastavení školy. Nebylo to vždy příjemné. Pozitivní ostrůvky tu ale existovaly. Mladé kolegyně byly ve velké menšině, ale přeci jen se jich tu pár vyskytovalo. Jednu z nich jsem si pak vzal za manželku. Občas vtipkuji, že v tom davu důchodkyň vlastně neměla konkurenci.
Jak vypadá tvoje ideální hodina? Hodina, po které cítíš, že se povedla.
Ideální hodina je taková, která má přesah. Neskončí zvoněním a hranicí jednoho předmětu. Když se mi podaří propojit přírodopis, zeměpis, chemii, článek z internetu, který četli, nebo třeba televizní dokument. Když se v očích žáka objeví takové to “AHA”.
Mně v tu chvíli stačí jeden takový žák ze třídy. Občas se totiž stane, že ten “aha” okamžik přijde u ostatních se zpožděním. Dříve nebo později ale přijde. Já jako učitel u toho už možná nebudu, ale věřím, že ten okamžik nastane.
Jedna žákyně mi poslala po prázdninách pohled z cest. Píše v něm doslova: “Drahý pane učiteli, posílám pozdrav z rozhraní dvou litosférických desek… Úplně si vás tady dokážu představit, jak se rozplýváte nad krásou země a hlavně nad geologií… Děkuji za cenné informace, které tu využiji.”
Takže ta ideální hodina (kterou jsem tak tehdy nevnímal), měla dohru o půl roku později.
Ideální hodina je také taková, kdy neodcházím vyčerpaný a s unaveným hlasem. Je to hodina, kdy žáci pracují více sami a já jsem jen jejich průvodcem.
Jaká jsou podle tebe největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?
Začnu těmi pozitivy. Mezi ně řadím v prvé řadě obrovské množství nadšených kolegů učitelů. Mám je kolem sebe a potkávám je na kurzech. Sám jsem v rámci různých projektů školil na rozmanitých školách. Potkal jsem úžasné lidi, kteří byli nadšení do své práce. Bylo poznat, že mají žáky rádi a také, že rádi učí. Co učitel, to originál.
Stačilo se projít po třídě, chvíli si s nimi povídat… a hned člověk získal obrovskou zásobu inspirace a elánu. Nemyslím, že bych to mohl a dokázal využít. Neznamená to, že musím hned převzít jejich nápady. Byli to často učitelé prvního stupně nebo mně vzdálených oborů. Ale jako inspirace a na dobití mých „učitelských baterek” to stačí. Myslím, si, že i přes negativní obraz v médiích, je takových většina. Data k tomu ale nemám.
Mezi ta negativa patří podobná setkání. Ale bohužel s úplně opačnou polaritou. Projel jsem různé školy nebo byli takoví jedinci násilím vysláni na má školení. Otrávení, naštvaní. S názory a metodami, které se už desetiletí nezměnily. Bohužel i takových jsem hodně potkal a nebylo to příjemné.
Dřív mi to bylo skoro jedno, ale od té doby, co mám vlastní děti, to řeším poněkud víc. Co kdyby takový jedinec měl učit mé dítě? Co s tím? Někdy mi připadá, že český stát se chová jako takový nezodpovědný rodič, kterému nezáleží na tom, kdo a jak jejich děti učí.
O tom, co učit a jak to učit, se vedou spory. Nebo ještě hůře ¬– ani se o tom nemluví. Chybí koncepce, chybí systematická podpora a chybí hluboký zájem. Ano, můžete namítnout, že tu máme učitelské komunity, konference, různé projekty… Jenže to je podle mě jen takové plácnutí. Ostrůvky pozitivní deviace. Ale systematická kvalitní vize školství chybí. Možná právě proto jsem rád za všechna ta pozitivní setkání s učiteli, kteří dělají svou práci dobře a s láskou. Takže abych to shrnul na závěr – za největší negativum českého školství považuji to, že stojí pouze na nadšených individualistech nebo výjimečných školách (jejich ředitelích).
Co podle tebe dělá výjimečného učitele výjimečným?
Výjimečný učitel je podle mě osobnost. Učí přirozeně a žák mu věří to, co říká a prezentuje. Vyvolává touhu také to zkusit, zkoumat, jít víc do hloubky. Jde příkladem.
Myslím, že my všichni máme někde ve své minulosti nějaké učitelské vzory, které nás v průběhu dětství nebo dospívání ovlivnily. Potkali jsme je v určitém životním stádiu a v určitém osobním rozpoložení. Výjimečného učitele máme tedy každý jiného. Je náš osobní „úžasný učitel”.
To, že mě kdysi na gymplu zaujal biolog pro svůj předmět nebo angličtinářka se stala vzorem, ještě neznamená, že byli zároveň výjimeční i pro mé spolužáky. Jinak by tu dnes bylo dalších 30 učitelů biologie, že?!
V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele? Naopak, co si myslíš, že definuje špatného učitele?
Špatný učitel neučí. Špatný učitel přednáší. Pouze diktuje a nezáleží mu na tom, zda jeho žáci látku chápou. Špatný učitel neposkytuje zpětnou vazbu. Špatný učitel se dále nevzdělává a učí tak, jak je už 20 a víc let zvyklý.
Jaká je tvoje největší chyba, kterou jsi během práce ve školství udělal?
Jako každý začátečník jsem možná měl přehnanou představu, že můžu každého něco naučit. A že o to také žáci stojí. Brzy jsem vystřízlivěl. Dodnes si pamatuji na jednu moji žákyni, která mi v 9. třídě nedokázala na mapě ukázat Atlantik. Nevěděla, netušila, nechápala, co po ní chci. A bylo jí to jedno. Já z toho tehdy šílel. Nechápal jsem tu situaci.
Dnes je dospělá a občas se potkáme. Přitom si pěkně popovídáme. O všem jiném než o škole. Je spokojená, má rodinu a pracuje. Takže to vlastně dobře dopadlo, že?!
Za největší chybu tedy považuji přílišné soustředění na obsah konkrétního předmětu a chybějící nadhled. Když jsem jej (aspoň částečně) získal, ulevilo se mi.
Myslíš si, že tě pedagogická fakulta připravila na realitu ve třídě?
Naprosto nepřipravila. Selhala jak odborně tak i v didaktické rovině. Vidím v tom jeden obrovský průšvih.
Asi bych měl zřejmě vysvětlit, jak to s mým studiem vlastně bylo. Já vystudoval učitelství biologie-zeměpis-geologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. To byla pro mě opravdová kombinace snů. Velký dík patří mnoha nadšeným učitelům, kteří byli zapálení pro svůj obor a dokázali nám zprostředkovat své znalosti. Přednášky i cvičení byly téměř bez výjimky velmi kvalitní a oni odvedli dobrou práci ve svém oboru.
Jenže žádný z nich nebyl učitel ani didaktik. Mluvili o buňce a horninách, mapách a rostlinách… prostě o svých oborech. V tom byli dobří. Jak to naučit, to je nezajímalo. I když bylo součástí studia pedagogické minimum, nikdo se nám, až na pár výjimek, v tom nijak nevěnoval. Občas na Přírodovědě zaskakovali lidé z brněnského Pajdáku a to pak byla velká bída. Lidsky i odborně.
Třeba taková didaktika geologie – ten předmět jsme měli v indexu, ale ne v rozvrhu. Nikdo to totiž nechtěl učit. Tak jsme ten předmět vůbec neabsolvovali. Nikdo si toho nevšiml. Jenže pak jsme z toho státnicovali. Cekem úsměvné, že?
Později jsem si dodělával studium informatiky na Pedagogické fakultě v Brně. Měl jsem už za sebou šest let práce ve školství. A to, co jsem na „Pajdáku” viděl, mě znechutilo a odradilo. Učili nás lidé, kteří na přednášky chodili naprosto nepřipravení a vůbec netušili, jak to v reálné škole a v hodině probíhá. Třeba jednou přišel vyučující a dvě hodiny nám vysvětloval, jak ve Wordu formátovat odstavce, jak nastavit tučné písmo a podobně. Ozvali jsme se, že jsme všichni učitelé informatiky, že to sami umíme a učíme. Jeho to nezajímalo a mlel dál svou. Takových tam bylo hodně.
Někteří přednášející ale zájem měli a ptali se nás, svých studentů s praxí, co a jak ve škole děláme. Tak proběhly i některé přednášky a zkoušky. Původně jsem šel na studia pro nové informace já sám. Ale bývalo to naopak. Já vysvětloval zkoušejícímu, jaký software se ve škole používá, jaké jsou alternativy, co v něm žáci dokážou. On jen překvapeně doplňoval „aha!, to je zajímavé, to jsem netušil”. Pak mi zapsal jedničku a šel jsem domů. Jen tak mimochodem, za to studium jsem platil.
Často jsme tam seděli s otevřenou pusou a nevěřili svým uším, jaké bludy, nepřesnosti s neznalostí školské reality nám páni docenti vyprávěli. Vůbec netušili, co je obsahem studia ZŠ a co patří na střední školu. Ti lidé tam učí dodnes. A připravují budoucí učitele.
Vlastně jsme všichni v kruhu (všichni učitelé s praxí) po prvním semestru naznali, že to nemá cenu a že to tam jen musíme odsedět a získat závěrečný papír s razítkem.
Nechci jim všem křivdit. Je to přeci jen už pár let zpět a situace se mohla změnit. Když se ale podívám na web těch kateder, kterými jsem na Pajdáku prošel, vidím stále stejná jména.
Co ti jako učiteli dělá radost? A co se podle tebe za posledních x let povedlo?
Mám rád techniku a rád ji využívám při výuce. Nemyslím si ale, že technika ve školství by měla být samoúčelná. Vždy by měla plnit roli podpůrného prostředku pro vlastní cíl výuky.
Technika není špatná a neměli bychom ji vinit za to, že ji žáci mají rádi. Mobil, tablet, internet – to jsou jen nástroje. Je to kladivo, které použiji ve správnou chvíli na správném místě. Nic víc. Je to jen prostředek, díky kterému může být hodina zajímavější, živější. Nezapomenutelná. Odlišná, efektivnější… vyberte si, co vám vyhovuje. Použijte správné kladivo na správném místě a nezatloukejte hřebík dlaní. Žáci to ocení. To mi dělá radost. Když se mi podaří díky technice efektivněji dosáhnout cíle hodiny.
Radost mi dělá také zpětná vazba od žáků, od rodičů, od kolegů. Nemusí být zrovna hned pozitivní. Stačí jakákoliv. Je totiž projevem zájmu. A to někdy stačí. Radost mi udělají absolventi, když se po půl roce staví a vypráví, že se jim daří. Že třeba zpětně ocenili, že jsem na ně byl víc náročný, než tehdy čekali, a že se jim to nyní v dobrém vrátilo.
Radost mi dělá i ta neustálá změna, kterou procházím já jako učitel. Stačí se podívat na mé starší metody práce a přípravy do hodin před dvěma třemi lety. Vidím u sebe posun a mohu srovnávat. Neznamená to, že jsou ty metody lepší. To netvrdím. Jsou jen jiné. A pro mě osobně je to znamení, že nestagnuji a pořád ještě si hraju v práci a pak pracuji doma.
Představ si situaci, kdy se z tebe stává ministr školství. Pokud se rozhodneš něco změnit, co to bude?
Jsem učitel a ne úředník. Byl bych špatný úředník a ještě horší ministr. Takže díky, nechci.
Co bych řešil? Finance? RVP? Různé „strategie”, inkluzi? Víceletá gymnázia? Stárnutí učitelské populace? Systém přípravy nových učitelů? Je toho hodně a zabývají se tím různé profesní skupiny. Pak se všichni pohádají a osočují se navzájem v médiích. Za ty roky, co to čtu, jsem ztratil iluze, že řešení existuje.
Panu ministrovi školství bych tedy přál silný mandát. Prostě jasné zadání a vizi od vlády směrem ke školství. Veškerou možnou podporu od vlády. Jasné slovo o prioritách podpořené konkrétními skutky a ne jen planými sliby. K tomu dobrý tým, který to dokáže zrealizovat.
Pokud bych přeci jen mohl něco navrhnout, něco z říše pohádek… Myslím si, že učitelům by někdy prospělo vyjít ze svého skleníkového prostředí do reality pracovního trhu. Hned by se na mnohé problémy koukali jinak.
No a veřejnost, zejména různé rozumbrady z diskuzí, bych nechal rok učit. Se vším všudy. Možná by jim to také změnilo pohled na věc.
Organizoval jsi konferenci BUMeeting. Proč a jak tě napadlo něco podobného udělat?
Učitelských konferencí a různých školení je celkem dost. Velkou řadu z nich jsem absolvoval jako účastník. Postupně mi ale docházelo, že se na nich setkává podobná skupina lidí. Většina z těch akcí je totiž zaměřená oborově. Třeba jen na technologie ve vzdělávání nebo na matematiku či jednu konkrétní platformu. Na tom není nic špatného, určitě je potřeba jít ve svém oboru do hloubky a dál se vzdělávat.
Jenže tomu někdy chybí ten přesah. Inspirace odjinud. Dokud jako učitel informatiky, přírodopisu a zeměpisu nepůjdu na přednášku o hudbě, nemám šanci zjistit, jak by mi pohled učitele hudebky mohl rozšířit obzory. Možná právě proto se mottem prvního ročníku BUMeetingu stala vzájemná inspirace:
– Dějepisář zvládne programovat roboty.
– Ajťák naučí přírodopis.
– Hudebkářka se dozví o fakenews.
– Mediální výchova zaujme všechny učitele.
Druhým podstatným důvodem bylo, že podobná velká akce v Brně chyběla. Ono jezdit z Moravy na konference do Prahy nebo do Plzně je prima. Jen to pro nás znamená velmi brzké vstávání, dopravu na druhou stranu republiky, případně hledání ubytování. Prostě samé komplikace.
Pro konferenci potřebuješ tým lidí, kteří se toho ujmou, vhodné prostory a chuť do toho dát čas a energii. To vše se v danou chvíli na daném místě splnilo. Tak vznikl Brněnský Učitelský Meeting.
Jaké to bylo po organizační stránce, vyskytly se nějaké problémy?
Tým lidí se dal dohromady celkem snadno. Stačilo jen naťuknout a hned jsme chrlili nápady. Problémy nastaly s účastníky. Asi bych to neměl nazývat přímo „problémy”. Bylo to vlastně příjemné. Zájem mezi učitelskou veřejností byl vyšší, než jsme čekali a než jsme byli schopni v daných podmínkách zvládnout. To je určitě sen každého organizátora akcí.
Když jsme konferenci plánovali, počítali jsme, že možná přijde až 60 lidí. Přeci jen akce je nová, nemá historii, reference, pověst… Ale plánovanou kapacitu jsme dosáhli už během prvního týdne a po pár dalších dnech jsme byli na stovce přihlášených. A to už byla krize. Sice příjemná, ale krize. Ty učitele je potřeba někam umístit, zajistit židličky, jídlo, více workshopů a tím pádem i více lektorů…
Když jsme byli někde na pozici 130 přihlášených, museli jsme vyhlásit stopstav a ostatní už odmítat. I přesto jsme v den zahájení akce měli desítky náhradníků. Proto největším problémem bylo odpovídat na e-maily a sdělovat, že to letos opravdu nejde, že musí počkat, jestli se neuvolní místo.
Můžeš BUMeeting s odstupem nějak zhodnotit?
Chtěli jsme vzájemnou inspiraci a dostali jsme ji.
Prohlížel jsem si, jaké workshopy si jednotliví účastníci vybrali, a všiml si, že skutečně se naplnil náš předpoklad a oni si namixovali rozmanitou směs. Technici navštívili didaktické workshopy vedené učitelkami prvního stupně, humanitně zaměření účastníci si vyzkoušeli práci s roboty. V tomto ohledu se zřejmě cíl akce opravdu vyplnil.
Shrnul to jeden z mých kamarádů. Ptal jsem se jej, co absolvoval. Prý že už má dost toho svého technického oboru a tak si rád vyzkoušel papírové skládačky a bubnování. U tématu, které vůbec nesouviselo s jeho prací, si odpočal a získal nápady pro práci s vlastními dětmi.
Určitě nejen mě zajímá, jestli bude další ročník. Takže bude?
Když jsme se ptali na závěr letošní akce účastníků, jestli by přijeli i příští rok, tvrdili, že ano. A také nesmíme zklamat všechny ty náhradníky, kteří se na první ročník nedostali.
Stálo nás to obrovské množství času, stálo nás to energii a nervy. Jenže – i v průběhu tohoto rozhovoru jsem několikrát mluvil o vzájemné inspiraci učitelů. To stejné platí i pro organizátory. Je příjemné mít kolem sebe šikovné a nadšené kolegy. Každý z nich umí to své a rád jsem se přiučil. Pokud se domluvíme, šel bych do toho znovu.
Potvrzeno: Učitel naživo posílá do škol kvalitní učitele
Studenti vzdělávacího programu pro budoucí učitele Učitel naživo se na konci 2. ročníku v klíčových učitelských dovednostech cítí silnější než průměrní čeští učitelé. V řadě dovedností jsou spíše na úrovni těch finských. Jako nejpřínosnější část programu studenti hodnotí praxi, pozitivně vnímají i výukové bloky. Většina absolventů Učitele naživo už působí jako učitelé, další to mají v plánu. Informace vyplývají z evaluační zprávy výcviku probíhajícího v letech 2017–2019.
Zdroj: tisková zpráva Učitele naživo 4. 12. 2019
Evaluace vzdělávacího programu Učitel naživo vznikla pod vedením sociologa Daniela Prokopa, zahrnuje zpětnou vazbu od všech aktérů – studentů, lektorů, provázejících učitelů i žáků a poslouží jako podklad pro další vývoj programu.
Lepší v klíčových kompetencích
Srovnání se začínajícími učiteli ve výzkumech TALIS a CLoSE ukazuje, že studenti Učitele naživo na konci studia více důvěřují svým žákům. Vnímají je jako většinou slušné a poctivé a rodiče žáků jako spolehlivé. Ve větší míře kladou důraz na to žáky kvalitně vzdělávat. Vnímají, že se jim daří připravovat podnětné otázky a pomáhat žákům kriticky myslet. „V těchto kompetencích se dokonce hodnotí lépe, než průměr českých i finských učitelů do dvou let praxe (TALIS). Studenti se cítí silní i v dovednostech jako přesvědčit žáky, že mohou mít dobré výsledky, nebo pomoci žákům uvědomit si, jakou má učení hodnotu,” komentuje výsledky evaluace vzdělávacího programu Martin Kozel, jeden ze spoluředitelů organizace Učitel naživo.
Studenti programu jsou sledováni během studia. Jak hodnocení lektorů a hospitace, tak jejich sebehodnocení ukazují, že se ve všech oblastech tzv. Rámce profesních kvalit učitele zlepšují. Jde např. o dovednosti plánování výuky, vytváření prostředí pro učení či hodnocení práce žáků.
„Z mého pohledu je zásadní, že učitelé z programu se zaměřují na vytváření smysluplné výuky, v níž jsou žáci aktivní, a že důvěřují potenciálu dětí. Mezinárodní srovnání ukazují, že čeští žáci vidí hlavně výuku na druhém stupni často jako nezajímavou a beze smyslu,” komentuje sociolog Daniel Prokop. „V Česku mají malou šanci uspět děti ze znevýhodněného prostředí, jejichž potenciál systém nerozvíjí. Toto zaměření učitelů je určitě krok dobrým směrem, jakkoli budou potřebovat velkou podporu na školách a další systémové změny,” dodává.
Cení si praxe, která je posiluje
Studenti hodnotí výcvik pozitivně, nejvíce si cení praxe. Té se jim dostane během dvou let studia plných 380 hodin. Studenti oceňují jak samostatnou, tak párovou výuku a reflexi odučených hodin, v níž mohou rozebrat co se jim daří, co ne a jak se zlepšovat. Právě touto strukturou se program Učitel naživo odlišuje. „Podstatou programu je, aby jeho studenti – budoucí učitelé – získali sebevědomí učit, dokázali vytvářet vztahy s dětmi založené na vzájemné důvěře a tvořili výukou takové příležitosti, ve kterých se každé dítě může učit naplno a s radostí,” vysvětluje Martin Kozel. „České školství trpí tím, že řada absolventů ani nezačne učit či brzy odejde. Ukazuje se, že tato rizika jsou menší, když začínající učitele někdo provází a praxi s nimi někdo reflektuje. Ačkoli samozřejmě největší zkouška přijde až při plném přechodu do profese,” dodává Kozel.
Skutečně jdou učit a nikoli jen na výběrové školy
Zhruba tři čtvrtiny studentů po absolvování výcviku začaly učit, a to na všech typech škol. Většina vyučuje na základních školách, někteří na gymnáziích či středních odborných učilištích. Polovina absolventů vyučuje na státních, čtvrtina na soukromých a zbylá čtvrtina na církevních školách. Další absolventi plánují začít učit v nejbližších letech – po dokončení dalších studií či rodičovské dovolené.
Podrobná evaluační zpráva je ke stažení ZDE.
Učitel naživo je akreditovaný program pro absolventy magisterských programů vysokých škol, kteří chtějí učit žáky na druhém stupni základní školy nebo na střední škole předměty podle své odbornosti, ale chybí jim potřebné učitelské zkušenosti a pedagogické vzdělání. Program společně realizují Učitel naživo, z. ú. a Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, o. p. s.
Přihlásit se do již pátého ročníku programu bude možné od 26. ledna 2020. Informace budou uveřejněny na webu www.ucitelnazivo.cz.
_________________________
Učitel naživo, z. ú.
Učitel naživo, z.ú. vytváří a šíří programy na přípravu a rozvoj učitelů a ředitelů škol. Věříme, že jedině kvalitně připravení a motivovaní učitelé a ředitelé mohou naplno rozvinout potenciál dětí. Vzdělávací program Učitel naživo proto umožňuje absolventům jakéhokoliv magisterského programu získat kvalifikaci – pedagogické minimum – prostřednictvím intenzivní praxe a podpory. Program Ředitel naživo pomáhá dvojicím z vedení škol pracovat na jejich pedagogickém leadershipu. Na přípravě a realizaci našich programů spolupracujeme s řadou škol, neziskových organizací, veřejných institucí a vysokých škol.
Rusko, hybridní válka a česká veřejnost proti učitelům
Toto vás zaručeně dostane! Rusko může za to, proč mi Jarda nadává na internetu.
Zdroj: Tajný učitel, blog 12. 11. 2019
Osobně nemám s čím porovnávat, ale nezdá se vám, že v minulých letech strašně přibylo (internetových) útoků na učitele? Je jasné, že podobné řeči tu byly i na konci minulého režimu, jen je nebylo možné ventilovat tak jednoduše a veřejně. Ale bylo jich vážně tolik? Myslí si většina lidí, že mám plat čtyřicet tisíc, pracuji čtyři hodiny denně, a učím, protože nic jiného neumím?
Možná to bylo v myslích veřejnosti už desítky let, možná tak zaplnil mysl lidí komunismus. Možná je za tím něco jiného. Jasné jen to, že velké množství lidí papouškují stále to samé. Podle vzorce.
Zajímavé je taky zkusit se zamyslet, jestli jste takového rodiče potkali v reálném světě. Potkali? Já nikdy. Vždy jen na internetu. A vše mi přijde stupňované. Co když je vše jinak? Co když je vše řízeno? Co když za vše může Putin a jeho trollové, kteří jsou placeni za každý příspěvek podle šablony?
Malá prosba. Přistupujte k textu s otevřenou myslí.
V třetím tisíciletí se ustoupilo mimo jiné od pravidla, že prostor v médiích a politických stranách dostávají vzdělání lidé, protože mají co říct. Mají co říct pořád, ale prostor nyní dostávají i amatéři. Čas „mluvících hlav“ pominul: „Od okamžiku, kdy propaganda zaměnila slova odborník za sousloví „samozvaná elita“, bylo možno nahradit lidovou úctu zuřivou nenávistí.“ (1)
Elity selhávají, nevysvětlují složité problémy jednoduše; budí pak zdání, že se jen snaží oblbnout obyčejného člověka, kterému odborníci nevěnují pozornost. Dílo dokončeno.
„Marketéři ignoranty milují, nejvíc ty zamindrákované. Jsou díky své nenávisti ke svému složitějšímu, vzdělanějšímu a bohatšímu tak snadno manipulovatelní, že to skoro nic nestojí, jen trochu přemýšlení a vhodně zabalenou dávku nenávisti.“ (2)
Osnovy skončily, rámcové vzdělávací programy začaly. Začala i inkluze. Nové metody, nové výzkumy. Nová realita. A víte co? Nová realita je komplikovaná a obyčejný člověk ji nerozumí. A přichází strach.
Všechny předchozí řádky a odstavce vytváří jednoduchou rovnici, jejíž výsledek zní: konec úcty k vzdělání. Už to není univerzita, ale marketingová agentura, která rozhoduje o výsledku voleb.
Proč? Ruská strategie zaměřená na sestřelení elit. Na prvním místě proti elitám z Bruselu, což u nás už viditelně nese ovoce. Proti skutečným ekonomům. Poptávka, nabídka, tomu přece rozumí každý, ne? Proti vysokoškolsky vzdělaným lidem. Vysoká škola života, to je skutečně důležitá příprava.
Ok. Pravděpodobně si Putin a jeho poradci neřekli: „Tak teď půjdeme proti učitelům v naší bývalý kolonii.“ Jde o to, že učitelé představují vše, proti čemu míří vládnoucí ruská elita a jejich poskoci v České republice.
Právě teď si představte školu a šokující informace – učí se zde mír a tolerance (strašák „multikulti“), demokracie a občanské vzdělávání je jeden z hlavních cílů a výbav pro život. Mediální vzdělávání taky přibývá, to už je vážně přes hranici pro Rusa píšícího pod nickem „Jarda“ na serveru novinky.cz. Dokonce máme v dokumentech, co si děti mají myslet o islámu a homosexuálech, ani jedno není nemoc, ani jedno není něco, proti čemu se má zbrojit. Občas si do školy pozveme nějakou neziskovku. Snažíme se učit dvacáté století, komunistické zločiny. To vše dělá v očích určité části společnosti ideální terč a patří přesně do ruských šablon, jak rozeštvat společnost, polarizovat ji a zničit. Taková společnost se samozřejmě zničí sama, bez zásahu zahraničních vojáků.
Válka se změnila. Území, které chce Rusko dobýt, se už neskládá z vojáků, ale z informací. Stačí je jen sebrat. Stačí jen sebrat „lajky“ – strach a radost. Putinovo Rusko sází na tom, že nepřátelské země rozloží přes konflikty uvnitř dané země – proto jsou schopni financovat rasistické a nacistické hnutí, a zároveň ve stejně době a ve stejné zemi i hnutí na podporu Afroameričanů. (3) (4) (5) (6)
Úspěch nové války není jen v tomto přesunu a síle názoru, ale i v tom, že to, co si lidé dříve jen mysleli a styděli se to publikovat a vypouštět veřejně, nyní se vší parádou sunou na internet.
Příčiny? Ruské peníze, internet, propracovaná psychologie a sociologie, a nepřipravenost druhé strany.
Důsledky? Polarizovaná společnost. Prezident v zajetí. Bahno na veřejnosti. Panika. Emoce. Spory. Strach.
A bude hůř. Cílem je „probuzení protestního potenciálu obyčejných lidí. Lidé musí být otráveni, rozzuření, … a plní vzdoru.“ (7)
Ruku v ruce s výše zmíněným jde i fakt, že média prodávají zábavu. Další média jsou pod tlakem a pod útoky. Volíme mezi informováním nebo formováním. Klasickým cílem je člověk, který neví, že neví. Čímž se dostáváme zpět do školy. A snad i do způsobu, jak se z kruhu vymanit. Otázkou je, jestli jsme toho schopni.
„Demokracie je, když dva vlci a jedno jehně hlasují, co bude k večeři. Svoboda je, když dobře ozbrojené jehně odmítá hlasovat.“
Mimochodem, víte, co jsem udělal v první větě? Přesně podle šablony…
_____________________
(1) Alvarová, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.181.
(2) Tamtéž, s.185.
(3) https://www.telegraph.co.uk/news/2019/09/23/russia-adding-violent-energy-white-supremacy-around-globe-us/
(4) https://www.bbc.com/news/technology-49987657
(5) https://www.theguardian.com/world/2018/dec/24/race-russian-election-interference-senate-reports
(6) https://www.nbcnews.com/tech/tech-news/sean-hannity-black-lives-matter-among-targets-russian-influence-campaign-n872926
(7) Alvarová, Alexandra. Průmysl lži: propaganda, konspirace a dezinformační válka, s.51.
Jesper Juul: Vstříc škole zítřka
Rozhovor Christopha Schuhmanna, zakladatele Školy života v Hamburku, s dánským pedagogem a psychoterapeutem Jesperem Juulem.
Zdroj: www.svobodauceni.cz 28. 10. 2019.
Když děti přijdou do školy, říká se jim, že mají dělat to nebo tamto, navzdory tomu, že je právě možná zajímá něco úplně jiného. Je to však školní rozvrh, co stanovuje předmět výuky. Proto se zde nabízí otázka, jak může učitel naplňovat program výuky a zároveň brát ohled na zájmy žáků?
Jesper Juul: To závisí na tom, co si přeje vedení školy, nebo spíše na míře jeho ochoty riskovat. Učitel může říct, že pro něj bude ode dneška nejdůležitější zábava a zájmy dětí, ale musí zaručit, že si děti během pěti let osvojí požadovanou látku. A jsem si jistý, že by se to povedlo.
Kromě toho je tady jiná otázka. Víme vůbec, co budou naše děti potřebovat za patnáct let? Nikdo to není schopen předvídat. Nevíme, jak se bude vyvíjet ekonomika, zda nedojde k nějaké válce nebo krizi, jakým způsobem se změní klima. To neví nikdo. Nemusíme však pochybovat o tom, že lidé budou muset být kreativní a flexibilní. A kreativita a flexibilita jsou opakem poslušnosti. Nezbytná bude také samostatnost a schopnost přijmout zodpovědnost – vlastnosti, které jsou požadovány v každé společnosti.
Maturanti během čtyř let po maturitě zapomenou většinu z toho, co se naučili ve škole. Nikdo neví, pro koho je ztráta času, kterou je příprava na maturitu, dobrá, ale zatím se toho všichni drží. Proč nikdo nevyjde na ulici, aby protestoval? Proč všichni ti inteligentní, kreativní a vzdělaní lidé posílají své děti do školy a mlčky se přizpůsobují systému? Proč se nebouří učitelé, kteří vědí, kolik práce by se dalo udělat se žáky, kdyby neexistovaly byrokratické předpisy? Všichni vidí, že vzniká stále více soukromých škol, včetně škol montessoriovského a waldorfského typu, a že do nich utíkají nejlepší učitelé, rodiče a děti, ale nikdo z toho nevyvozuje závěry. Těžko bychom hledali výmluvnější signál, že s tradiční školou není něco v pořádku. Jedno je jisté: změny ve školách začnou ze zdola.
Můžete jako terapeut říci, jaký to má vliv na děti?
Jesper Juul: Jednoduše řečeno, ničí je to. Přemýšlím nad tím, proč se toho účastní odborníci, všichni ti logopedové, psychologové, terapeuti? Proč léčí děti, které k nim přicházejí ze školy, předepisují jim léky, ale žádný z nich se nepostaví a neřekne: „Takhle to dál nejde! Musíme něco změnit.“
Mám více než dvacet pět let zkušeností s prací s dánskými a švédskými školami a vím, že žákům je dobře, když je dobře učitelům. Když se o ně pečuje, nabízí se jim školení, supervize a další semináře. Jsou to přece zpravidla inteligentní, kreativní a otevření lidé. Když se rozhodnou, že chtějí něco změnit, pak to jde rychle i v případě, že jim politici nechtějí pomoci. Není potřeba měnit strukturu výuky, ani zvyšovat stavy. Je potřeba jen dohlédnout na to, aby se lidé, kteří pracují ve školství, v něm cítili dobře.
V takzvaných demokratických školách není povinný rozvrh hodin ani klasifikace, leda že si žák sám vyžádá zpětnou vazbu. Společenství žáků a učitelů stanovuje pravidla, která potom všichni dodržují. Žák nemůže dělat to, co by chtěl, pokud to vadí ostatním. V Německu je v současnosti přibližně desítka těchto škol a na celém světě asi šest set. Co si o nich myslíte?
Jesper Juul: Mám z těchto škol velkou radost. Stále převládá mylný názor, že by měl existovat pouze jeden druh školy. Domnívám se, že každá společnost potřebuje šest nebo osm různých druhů. Jsou například děti, pro které demokratická škola není příliš vhodná. Jsou i takové, pro které bude Montessori škola traumatickým zážitkem. Proto opusťme sen o jediné škole, která bude ideální pro všechny. Když vytváříme něco nového, musíme dávat pozor, abychom neuvízli v tradičním myšlenkovém schématu a neuvěřili, že víme, jak vypadá dokonalá škola. Protože jestliže se ukáže, že nějaký žák do ní nezapadá, pak ho budeme považovat za nenormálního.
Demokracie ve škole může být dobrá, pokud k ní přistupujeme jako k obratu od autoritativních metod z minulosti. Ale není to lék na všechno, protože můžeme mít vynikající demokratický přístup, ale stále neovládat kompetence pro budování vztahů s žáky a rodiči. Demokracie je především určitou politickou ideou, která ukazuje, jak se společnost dělí o moc a peníze. A jestliže se někdo chce dělit o moc ve škole s žáky, pak je to výborné a jsem pro. Musí však vytvořit odpovídající základy, aby taková demokracie byla schopná fungovat.
V osmdesátých a devadesátých letech v Dánsku se velmi uvědoměle pracovalo na tom, aby byly školy více demokratické, a nemělo to špatné výsledky. Ale později všichni pochopili, že samotná demokratizace nestačí, pokud se nerozvinou nové kompetence pro fungování v těchto vztazích. Nestačí říct: „V příštím týdnu chceme uskutečnit jeden projekt. Co si o tom myslíte?“ Samozřejmě, tento proces demokratického rozhodování, který nakonec souvisí s určitými konflikty, je něčím velmi hodnotným. A přirozeně děti mohou rozhodovat o tom, zda se chtějí věnovat nějakému projektu nebo ne, ale nemohou nést odpovědnost za celou dynamiku práce ve škole. Tato odpovědnost stále zcela leží na pedagogovi či vychovateli a jeho vůdčích dovednostech.
Celý text najdete ZDE.
„Jak bylo dnes ve škole?“ – „Dobrýýý“. Jak dostat z dítěte víc než jedno slovo? Pár tipů pro živější komunikaci
Přijdete domů a chcete zapříst s potomkem hovor. Jenže na otázku „Jak bylo ve škole?“ přijde jen zabručení „Dobrý“ a z milého dítěte již vidíte jen zátylek. Co s tím? Jak učinit komunikaci živou a obohacující pro obě strany? Nabízíme pár tipů, které se mohou v podobných situacích hodit.
Zdroj: Redakce Rodiče vítáni.cz 11. 11. 2019
Pravidlo číslo jedna: Postupujte empaticky a opatrně. Hranice mezi příliš vtíravými otázkami se snahou kontrolovat a těmi, které mají moc rozproudit blízkou a vřelou komunikaci, bývá někdy velmi tenká.
Pravidlo číslo dva: Neptejte se jen na výuku. Škola není jen o tom, pro děti rozhodně ne. Zajímejte se i o celkovou atmosféru a vztahy se spolužáky. Buduje se tím empatie a ochota pomáhat.
Pravidlo číslo tři: Na známky je nejlepší se neptat vůbec, nechcete-li v dítěti vzbudit dojem, že snad chodí do školy kvůli nim.
Pravidlo číslo čtyři: Nebojte se zdánlivě nepodstatných detailů, zeptejte se klidně, co měl učitel na sobě. Některé dítě může z celé školy zaujmout právě to. Krom toho se tím pěstuje všímavost – nevšiml si dnes? Třeba si všimne zítra.
Pravidlo číslo pět: Přizpůsobte otázky věku – na barvu pastelek, které ve škole používal, se samozřejmě nebudeme ptát puberťáka.
Pravidlo číslo šest: Respektujte, když dítě řekne „nevím“. Nemusí mít hned na všechno názor, nebo ho prostě zajímají jiné věci. Důležité je také ptát se v tu správnou chvíli.
A to nejdůležitější na závěr: Když už se dítě rozpovídá, věnujte mu maximální pozornost, nemějte v ruce mobil ani u toho nemyjte nádobí. Buďte trpěliví a doposlechněte si příběh až do konce, i když máte málo času a vyprávění se vám zdá rozvláčné. Jen tak si zajistíte důvěru dítěte a šanci, že si s vámi bude chtít o škole povídat i příště.
A teď už konkrétní tipy, o čem zapříst hovor:
– Která činnost tě dnes ve škole nejvíc bavila (nudila)? Čím to bylo?
– Jaká část dne byla nejlepší (nejhorší, nejnáročnější…)?
– Jaké dvě až tři informace, které ses dnes dozvěděl – od učitele, nebo i od spolužáků – považuješ za užitečné?
– Jakou nejlegračnější věc jsi dnes zažil/a (viděl/a, slyšel/a)?
– Odpovídal/a jsi dnes na nějakou učitelovu otázku? Jaké to bylo?
– Kdo z tvých spolužáků byl dnes nejtišší (nejhlasitější, měl nejvíc energie…)?
– Jaké knížky jsi měl/a dnes v ruce?
– Co měl/a dnes na sobě tvoje učitelka?
– Jaké místo v tvé škole/třídě myslíš, že by se mi nejvíc líbilo?
– Čeho by sis přál/a dělat ve škole více/méně?
– Jak ti chutnala svačina? A co měli ke svačině tví kamarádi?
– Která věta nebo slovo ti po dnešním dni ve škole zní v uších?
– Kdo z tvých spolužáků potřeboval dnes povzbudit nebo rozveselit?
– Kdyby ses mohl na jeden den stát učitelem/učitelkou, co bys udělal ve škole jinak?
– Stalo se dneska ve škole něco, co ti udělalo radost (nebo způsobilo smutek)?
– Byl jsi dnes pro někoho užitečný?
– Ocenil nebo pochválil jsi dnes někoho?
– Ocenil někdo dnes tebe?
– Je něco, na co bys z dnešního dne raději zapomněl/a?
– O čem z toho, co ve škole probíráte, by ses rád/a dozvěděl/a víc?
– Co máš nejraději na svém učiteli? A co myslíš, že by se na něm líbilo mně?
– O kom z dětí ze školy by ses rád/a dozvěděl/a víc?
– Jakou barvu fixy nebo pastelky jsi dnes používal/a nejvíc?
– Co jsi dělal/a o přestávkách? S kým sis povídal/a a o čem?
– Co se ti z dneška bude hodit i v době, až budeš dospělý?
Edutopia: Na čem ve škole opravdu záleží? Na mezilidských vztazích
Mezilidské vztahy stojí v samotném centru učebního procesu. Také si ještě vzpomenete na svého oblíbeného učitele nebo učitelku ze základní nebo střední školy? Na jejich hodiny jste se pravděpodobně připravovali s daleko lepším naladěním než na hodiny učitele, kterého jste nemohli ani vystát. A vaše učení díky tomu bylo daleko efektivnější.
Zdroj: Magazín Perpetuum 18. 8. 2019
Vztahy jsou důležitý bod, na který při vytváření různých strategií, osnov a školních pravidel často zapomínáme. Nejedná se však jen o vztah s učitelem, ale také s ostatními žáky ve třídě. Pokud děti pocítí důvěru a blízkost, začne se v jejich těle uvolňovat hormon oxytocin, který má velmi pozitivní vliv na vývoj mozku.
Jak něčeho takového v našich školách dosáhnout? Nabízejí se například ranní „uvítací ceremoniály“, při kterých učitelé během nebo po příchodu do třídy jednotlivě zdraví každého žáka. „Dávám přednost vytváření vztahů s žáky, jelikož poznávání mých studentů je ta nejlepší část mé práce,“ říká učitelka Catherine Paul ve videu pro Edutopia.org.
Jenže vytváření takových vztahů není jen o dodatečném úkolování již tak přetížených učitelů. Pokud se totiž ve třídě podaří vytvořit příjemné prostředí, pozitivní dopad to přinese oběma stranám. I žáci pochopí, že učitel je osoba, která má své lepší a horší dny, někdy může chybovat a splést se. Díky lepším vztahům ho za to však žáci nebudou odsuzovat.
„Je pak pro mě daleko jednodušší pokládat otázky,“ popisuje výhody dobrého vztahu s učitelem žačka Cassidy, která navštěvuje osmou třídu. „S některými učiteli nevycházím vždy úplně nejlépe,“ říká Aiden ze stejného ročníku, „takže se mi ani tolik nechce se učit. Když je mi ale učitel sympatický, chci ve třídě pracovat a říkám si, že se látku dokážu naučit.“
„Emoce a učení jsou zcela propojené,“ potvrzuje myšlenku expertka na vzdělávání Dr. Linda Darling-Hammond. Pozitivní prostředí a dobrý pocit ze sebe sama zkrátka otevírá příležitosti pro další učení.
S jakým prostředím jste se ve škole setkávali vy nebo vaši potomci? Podívejte se na video, které se tomuto tématu blíže věnuje.
Původní článek byl v anglickém originálu publikován na webu Edutopia.org.
Daniel Prokop: Ne všechno může vyřešit školství
Nedostatek peněz a učitelů, ale také nedotažená inkluze, segregace dětí na školách nebo výrazné regionální rozdíly jsou podle sociologa Daniela Prokopa hlavními důvody zaostávání českého školství. „Jiné evropské země dokážou pomocí školky a školy úspěšně stírat sociální rozdíly mezi dětmi, my je naopak prohlubujeme," varuje v rozhovoru pro projekt Chytré Česko.
Zdroj: Zuzana Hronová: Vyspělé země rozdíly mezi školáky stírají, v Česku je prohlubujeme, varuje sociolog, www.aktualne.cz, 17. 9. 2019
…Podle vaší analýzy i výsledků mezinárodních testů není zaostávání za Evropou problémem celého Česka, ale jen některých regionů, zvláště pak Ústeckého a Karlovarského kraje, které podle některých dat zaostávají za ostatními regiony opravdu výrazně. Jak si to vysvětlujete?
V Karlovarském či Ústeckém kraji lidé kolem sebe často nevidí někoho, kdo by se s vyšším vzděláním někam dál dostal, protože kdo ho už dosáhne, tak z regionu často odejde. Kvůli exekucím zde funguje šedá ekonomika, která nevyžaduje větší vzdělání, například stavební práce načerno. To se z rodičů přenáší na děti. Okolo patnácti procent žáků zde nedokončí střední školu ani učňák. Velice demotivující faktor také je, že příjem z praxe se počítá do příjmu rodiny, čímž ztrácí sociální dávky. V době ekonomické konjunktury si tito nedostudovaní seženou práci i bez učňáku, jenže až ekonomika klesne, budou mít velké problémy. Zaděláváme si na obrovské zástupy nezaměstnaných mladých lidí v regionech, kteří pořádně nic neumějí…
…Je tedy vlastně překvapivé, že kraje, které trpí vysokým sociálním vyloučením, mají nižší socioekonomický status než jiné regiony a žijí tam chudší rodiny, vykazují podstatně horší výsledky ve vzdělávání než vyspělejší regiony?
Překvapivé to není, nicméně všechny tyto faktory mohou za výsledky jen z necelých padesáti procent. Z více než poloviny to jsou problémy zdejšího regionálního školství – chybí zde například kvalifikovaní pedagogové, školní psychologové a další podpůrné profese. Ačkoliv řeší nejvíc problémů pramenících z chudoby, ze sociálního vyloučení a z rozpadlých rodin, fungují jen asi tři školní psychologové na všechny základní školy v Karlovarském kraji, zatímco v Praze má svého psychologa často sama škola. Takže nejvíce tito lidé chybí v regionech, které by je nejvíce potřebovaly. Ředitelé jsou přetížení, protože čerpají finance na tyto podpůrné profese a programy přes dotace. Chudší kraje a obce jim v tom nejsou schopny tolik pomáhat. Vše to spadne na pedagogy a nelze se divit, že tam nechtějí učit.
Nemají tyto dva faktory společný základ? Protože se jedná o zaostalejší kraje, nikomu se tam moc nechce jít učit. A i kdyby učitel dostal byt zdarma a finanční pobídku, nemusí sem chtít vysokoškolsky vzdělaný partner a nebudou tu chtít založit rodinu.
To je právě častý argument učitelů, kteří sem odmítají jít: manžel by tu nenašel tak dobré uplatnění jako jinde a nebude sem chtít jít. Musíme umět finančně motivovat rodáky z Karlovarského kraje, aby když jdou studovat pedagogickou fakultu do Ústí, Prahy nebo Plzně, měli důvod se vrátit. Do kraje se ale musí investovat celkově, aby zde byla uplatnitelnost pro lidi s vyšším vzděláním, aby tu pak mohl pracovat i ten vysokoškolsky vzdělaný manžel.
…Jak se vyspělým státům Evropy daří překlenovat sociálně-ekonomické rozdíly, že na rozdíl od Česka nemají takový vliv na výsledky vzdělávání?
Jednak tam většinou existují menší regionální rozdíly, ale také funguje větší podpora horších regionů. V chudších oblastech se sociálně znevýhodněnými dětmi se tolik nekoncentruje nekvalifikovanost pedagogů. Důležitou roli hrají pomáhající profese jako školní pedagog a obecně spolupráce s nepedagogickými oblastmi, školy mají metodickou podporu. Funguje tam párová výuka asistentů pedagoga s jak zaostávajícími, tak mimořádně nadanými žáky, skupinová výuka, doučování a podobně. A také si tam neudržují patnáct let stav, kdy je 25 procent rodičů v exekucích, rodiny destabilizované, vytlačené do šedé ekonomiky a demotivované se o něco v životě snažit. Ne všechno může vyřešit školství…
Celý text rozhovoru si můžete přečíst také ZDE.
Instinkt propasti a instinkt negativity
O knize Faktomluva jsme už psali. Autor Hans Rosling uvádí deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají, a nabízí vysvětlení tohoto překvapivého jevu. Popisuje deset instinktů – nevědomých, ale předvídatelných myšlenkových zkreslení, která ovlivňují naše názory na okolní svět.
Pro představu uvedeme na ukázku resumé ke kapitolám o některých instinktech. Možná se vám tyto příklady budou hodit při výuce kritického myšlení. Například instinkt propasti – sklon rozdělovat svět na zásadně odlišné tábory.
Instinkt propasti
„Faktomluva znamená… Všimnout si, když zpráva hovoří o propastných rozdílech, a uvědomit si, že zpráva záměrně vykresluje obraz dvou samostatných skupin oddělených propastí. Skutečnost však nebývá vůbec tak polarizovaná. Obvykle se většina nachází někde uprostřed, právě v místě údajné propasti.
Chcete-li kontrolovat princip propasti, hledejte většinu.
– Pozor na porovnávání průměrů. Kdybyste mohli prozkoumat skutečné rozložení dat, zřejmě byste zjistili značné překrytí mezi oběma „konfliktními“ skupinami. Pravděpodobně žádný zásadní rozdíl – propast – neexistuje.
– Pozor na porovnávání extrémů. Ve všech skupinách, ať jde o země nebo osoby, jsou některé subjekty nahoře a některé dole. Rozdíl bývá někdy značně nespravedlivý. Ale i pak bývá většina někde mezi tím, přesně tam, kde je předpokládaná propast.
– Pohled z vrcholu. Pamatujte, že při pohledu shora dochází ke zkreslení pohledu. Vše vypadá stejně malé, i když ve skutečnosti není.“
Instinkt negativity
Faktomluva znamená... Všimnout si, že dostáváme negativní zprávu, a uvědomit si, že informace o nepříznivých a tragických událostech se šíří s mnohem větší pravděpodobností. Když se pak situace zlepší, většinou už se to nedozvíme. Tím se v nás systematicky vytváří příliš negativní dojem ze světa kolem nás, což je stresující.
Chcete-li kontrolovat instinkt negativity, očekávejte špatné zprávy.
– Lepší a zároveň špatné. Rozlišujte mezi tím, jaká je aktuální situace (může být špatná) a jaký je směr změny (situace se může zlepšovat). Přesvědčte sami sebe,že věci mohou být špatné, ale zároveň se zlepšují.
– Dobrá zpráva není zpráva. O dobrých věcech se ve zpravodajství moc nemluví. Zprávy se týkají většinou špatných věcí. Když narazíte na špatnou zprávu, položte si otázku, zda by se k vám dostala i stejně pozitivní zpráva.
– Postupné zlepšení není zpráva. Když se trend v nějaké oblasti s dočasnými propady postupně zlepšuje, pravděpodobně se dozvíte jen o těch propadech, a ne o celkovém zlepšování situace.
– Více zpráv neznamená nutně více utrpení. Větší množství špatných zpráva může být důsledkem lepších možností pro sledování utrpení. Nemusí být důkazem, že svět se zhoršuje.
– Pozor na idealizování minulosti. Lidé často idealizují své mládí, země často idealizují své dějiny.
Z knihy Hanse Roslinga Faktomluva – deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají. Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing.
Faktomluva – deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět – a proč jsou věci lepší, než vypadají
Je to kniha švédského lékaře a populizátora vědy Hanse Roslinga, kniha tak důležitá pro pochopení světa, že ji Bill Gates daroval všem americkým vysokoškolským absolventům roku 2018. Mohla by se hodit i českým učitelům při výuce kritického myšlení.
Faktomluva odhalí naši naprostou neznalost současného stavu – zázraků lidského pokroku v tvrdých datech, čtenářům tak může ulevit jako antidepresivum, a to nejen v nadcházejících zimních dnech.
„Tato kniha je poslední bitvou v mém celoživotním poslání – v boji proti ničivé globální nevědomosti. V předchozích bitvách jsem se vyzbrojil rozsáhlými datovými soubory, chytrým softwarem, energickým stylem přednášek a švédským bajonetem. Nestačilo to. Doufám ale, že tato kniha svůj účel splní,“ řekl o knize Hans Rosling těsně před svou smrtí v únoru 2017.
O knize
Když mají lidé odpovídat na jednoduché otázky o stavu světa – například zda ubývá extrémní chudoby, jaká je na Zemi průměrná délka života nebo o počtu násilných trestných činů – volí systematicky špatné odpovědi. Tak špatné, že kdyby měli zcela náhodně odpovídat šimpanzi, dosáhnou lepších výsledků než učitelé, investiční bankéři i nositelé Nobelovy ceny.
Hans Rosling, lékař, statistik a popularizátor vědy, nabízí vysvětlení tohoto překvapivého jevu. Popisuje deset instinktů – nevědomých, ale předvídatelných myšlenkových zkreslení, která ovlivňují naše názory na okolní svět. Například instinkt propasti – máme sklon rozdělovat svět na zásadně odlišné tábory, negativity – více si všímáme jevů špatných než dobrých, ale také urgentnosti – pocit „teď, nebo nikdy“ nás vede k unáhleným rozhodnutím, či instinkt obviňování – úlevu nám přináší hledání viníka, nikoli příčiny. Soustředíme-li se na fakta, zjistíme, že svět jako celek je na tom mnohem lépe, než si myslíme. A že se navíc rychle zlepšuje. Neznamená to, že neexistují vážné problémy a rizika, které lidstvo ohrožují. Poznáme-li však své klamné instinkty, dokážeme se na problémy dívat na základě faktů a věnovat se řešení toho, co je opravdu důležité.
Inspirující Faktomluva, protknutá napínavými i dojemnými příběhy ze života autora, je zásadní knihou, která nejenže změní způsob vašeho hodnocení světa, vybaví do boje s ničivou nevědomostí, ale vybaví vás i schopností správně reagovat na všechny budoucí výzvy.
V knize se mimo jiné dozvíte:
– Na světě už neexistují dva typy zemí, zastaralé dělení na rozvinuté a rozvojové země neplatí. Máme tu 192 zemí v souvislé řadě socioekonomického vývoje.
– Asijské země se v řadě ukazatelů zlepšují tak rychle, jak tomu nikdy v Evropě nebylo.
– Podpora poskytovaná bohatými zeměmi či jednotlivci chudším zemím dlouhodobě pomáhá a silně funguje: zmenšuje nerovnost, vytváří nové trhy a snižuje globální rizika i pro nás.
– K veškerému pokroku směrem k lepšímu zdraví a bohatství doposud dochází za cenu zvýšených uhlíkových emisí, které jsou zdrojem bezprostředně hrozících změn klimatu.
– Máme mnoho důvodů k optimistickému pohledu na budoucnost světa, protože v současné době je spravován velmi špatně. Otevírají se nám tedy ohromné příležitosti ke zlepšení života všech lidských bytostí.
O autorovi
Hans Rosling (1948–2017) byl švédským lékařem, statistikem, veřejně činným vědcem a nadšeným polykačem mečů. V mládí pracoval jako lékař v afrických zemích, poté působil jako profesor mezinárodního zdraví na Karolinska Institut, jako poradce Světové zdravotnické organizace a UNICEFu. Spoluzaložil nadaci Gapminder popularizující fakta o stavu světa. Roslingova fenomenální vystoupení na TEDu mají přes třicet pět milionů zhlédnutí a časopis Time jej zařadil mezi sto nejvlivnějších světových osobností. Poslední rok svého života věnoval napsání této knihy.
Vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing
Připravuje se plán pro příští dekádu českého vzdělávání. Co na něm pochválili, a co kritizovali odborníci u kulatého stolu?
Zajímá vás, kam se bude česká vzdělávací soustava ubírat příštích deset let? Nebo byste k tomu dokonce taky chtěli říct své? Můžete, až do konce roku ministerstvo školství sbírá připomínky k dokumentu Hlavní směry Strategie vzdělávací politiky 2030+. Ten bude cestovním plánem, podle nějž se v dekádě 2020–2030 pojede. Než si vytvoříte svůj názor, mohlo by vás zajímat, co na něj říkali experti na kulatém stole SKAV (Stálé konference asociací ve vzdělávání) a informačního centra EDUin 28. 11. 2019.
Zdroj: Jitka Polanská, Rodiče vítáni.cz 2. 12. 2019
Dokument Hlavní směry Strategie vzdělávací politiky 2030+ dobře pojmenovává hlavní problémy, a tudíž stanovuje i dobré cíle, prohlásil zástupce MŠMT (zadavatele) Jaromír Beran. A přizvukovali mu i ostatní hosté kulatého stolu. Strategie 2030 podle nich obsahuje hodně dobrých myšlenek. Otazníky visí spíš nad implementací projektu. „Ta bývá slabou stránkou české státní správy,“ přiznal Beran a tlumočil odhodlání MŠMT tentokrát nedopustit, aby záměr zůstal jen jako hezká slova na papíře.
Snížit vzdělanostní nerovnosti: dobrý cíl
„Máme problémy s funkční gramotností, i v dospělé populaci,“ řekl Jiří Nantl, bývalý první náměstek ministra školství Petra Fialy a současný ředitel výzkumného centra Masarykovy univerzity CEITEC. Snížit nerovnost ve vzdělávání považuje za správně stanovenou prioritu, která by měla tento palčivý problém zmírnit: „Jsme poměrně kompaktní země a nedává smysl, že jen sto kilometrů od Prahy, v Ústeckém nebo Karlovarském kraji, je v některých oblastech vzdělávací systém na úrovni lepší rozvojové země.“
Jen škola to nevyřeší
MŠMT za plánovanou snahu o spravedlivější přístup ke vzdělávání pochválila i Klára Laurenčíková. Na kulatém stole zastupovala ČOSIV i ministerstvo zdravotnictví. Proč ministerstvo zdravotnictví? Strategie 2030 reflektuje, že rovný přístup ke vzdělávání se nenastoluje jen ve školách, problém má totiž svůj sociální a zdravotní aspekt. Děti, které ve vzdělávání zaostávají, často nemají naplněné základní potřeby a bez toho o pořádném vzdělání nemůže být ani řeč. Řešení tudíž vyžaduje mezioborovou spolupráci.
Desetiletí 2020–2030 se rozdělí na kratší několikaleté úseky a pro každý je stanoveno 4–5 dílčích cílů. Jedním z nich je revize Rámcového vzdělávacího programu. Jak a co se děti učí, do velké míry určuje právě RVP. K revizi RVP říká Jiří Nantl: „Cílem je, aby se žáci naučili více, nikoli méně, jak se někteří lidé obávají. Ale aby se mohli naučit více, je třeba identifikovat to opravdu podstatné a ten zbytek odfiltrovat.“
Proč vzdělávat? Jaké kompetence, jaké gramotnosti?
Druhým hlavním strategickým cílem pro nové desetiletí je vzdělávání zaměřené na rozvoj kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní a osobní život. Škola si dává za cíl „rozvoj člověka ve všech jeho rolích, nikoli jen jeho přípravu na zaměstnání“, řekl souhlasně Jiří Kulich, místopředseda Výboru pro vzdělávání Rady vlády pro udržitelný rozvoj. Ideálním výstupem vzdělávání je pro něj schopnost absolventa dobře reagovat na změny. Jaké kompetence, jaké gramotnosti člověku umožňují dobře fungovat v dnešním světě? Je dobré mít v tomto jasno.
Hodnoty, zdraví, sounáležitost
Klára Laurenčíková vnesla na kulatý stůl téma duševního zdraví a psychické pohody dětí. Je to něco, co by mělo stát v centru úvah o dobrém vzdělávání – a zatím nestojí. Čísla jsou alarmující. Zatímco před padesáti lety byl nejčastější věk, kdy se u člověka objevila duševní choroba, čtyřicet let, dnes to je čtrnáct let. Padesát procent z těch, kdo onemocní duševní chorobou, jí onemocní v dětském věku.
Podle Laurenčíkové je třeba začít vzdělávání formovat s ohledem na nové paradigma, soustředěné kolem lidských hodnot sounáležitosti, respektu, participace. A ke tvorbě vzdělávací strategie by měly být přizvány i děti, a nejen středoškolského věku. Jsou to koneckonců přímí uživatelé, a systém by tedy měl vyhovovat jejich potřebám. Na jejich zpětnou vazbu se zatím ale ohled nebere.
Na řediteli v Česku záleží – Větší podpora je v plánované strategii přislíbena ředitelům. Ocenil to zástupce ředitelů v panelu. „V českém vzdělávacím systému má ředitel velké pravomoci, na ředitelích tudíž velmi záleží,“ řekl Jaroslav Jirásko, který vede Základní školu K. V. Raise v Lázních Bělohrad.„Líbí se mi taky, že se dokument zabývá tím, JAK učit. Vzbuzuje ve mně naději,“ řekl dále Jirásko.
Soukromé školy – trpěná popelka, nebo inspirace?
Soukromé školy a jiné vzdělávací alternativy – jako je třeba komunitní nebo domácí vzdělávání – jsou v dokumentu, jehož prioritou je státní školství, zmíněné jen okrajově a stát se vůči nim vymezuje spíše negativně, spíš jako vůči potenciální hrozbě, upozornili někteří účastníci v panelu a s nimi i zástupci alternativních vzdělávacích směrů v publiku (Asociace waldorfských škol a Svobody učení).
Evidentním zájmem ministerstva je působit tak, aby se snížila motivace rodin–uživatelů státní systém opouštět. Není to ale omezující pohled, dívat se na soukromé vzdělávací iniciativy jako na konkurenta? „Jsou nositeli inovací, stát by na ně neměl zahlížet. A jeho ambicí by neměla být stejná škola pro všechny, to lidé nebudou chtít,“ upozorňuje Jiří Nantl. Podle něj je dobrým cílem určitý dobrý standard pro všechny, zároveň ale se zachováním různorodosti.
Veronika Doležilová ze spolku Rodiče za inkluzi poukázala na to, že soukromé (alternativní) školy často lépe dokáží vzdělávat heterogenní kolektivy, což je zásadní know-how pro desegregaci škol a obrácení trendu, který vede k nerovnosti ve vzdělávání. Zkušenost s rodiči, kteří se obracejí na poradnu jejich spolku, ji vede k předpokladu, že naplnění stanovených cílů (zejména snižování nerovného přístupu ke vzdělávání) bude vyžadovat intenzivní komunikaci s veřejností a to i proto, že nutné přenastavení pravidel se lidem nebude líbit.
Učňovské školství a víceletá gymnázia jako dva extrémy české školské soustavy
Dokument pojmenovává problém víceletých gymnázií jako prvku vzdělávací soustavy, který vnesl do systému ranou selektivitu a posílil tedy i nerovnost ve vzdělávání. Atraktivitu VLG pro rodiče může snížit jen lepší úroveň výuky na 2. stupni základních škol. Ta je jedním z cílů strategie.
Kdo jsou to nadané děti? Veronika Doležilová se ohradila proti tomu charakterizovat žáky VLG jako mimořádně nadané děti. Ty se často neprojevují jako jedničkáři a pokud jejich specifičnost nepochopíme, vůbec se jako nadaní nemusí projevit, společnost o jejich talenty přijde. Převážná většina dětí na VLG jsou prostě bystré, ale nikoli mimořádně nadané děti.
VLG a učňovské školy jsou podle Jiřího Nantla dvě strany téže mince. „Struktura českého vzdělávacího systému neodpovídá realitě, lidi se v systému chovají jinak,“ říká. Na vysoké školy podle jeho informací míří skoro všichni žáci maturitních oborů a je malý vztah mezi tím, co studují na střední a co na vysoké škole. „Studují, co je napadne, a často selhávají,“ říká. Cílem pro mnohé rodiny se jeví získat co nejvyšší vzdělání – byť i jen formálně, na papíře – bez ohledu na specializaci.
Snaha o podporu a revitalizaci učňovského školství jen proto, že společnosti chybí řemeslníci, nemusí mít podle Nantla žádaný dopad. Střední odborné – učňovské – školy lidé neberou jako cestu k ovládnutí řemesla. Společností poptávaná řemesla se učí jen na malé části z nich. Obecně jsou považovány spíš za nekvalitní, druhořadé střední školy, řekl. A učňovské obory často nejsou svobodnou volbou žáků, mnozí tam jdou z donucení, řekla Klára Laurenčíková.
„Nejsem si jist, jestli dokument obsahuje zajímavé vize pro ředitele středních odborných a učňovských škol,“ poznamenal k tomu Jaroslav Jirásko.
Realismus jako podmínka úspěchu
Od několika hostů kulatého stolu zazněl důležitý apel: buďme realisty. Jedna věc jsou vize, druhá jejich realizace. „Je třeba si přiznat nedostatek financí a lidských zdrojů a hledat realistické cesty, jak strategii realizovat,“ řekl Filip Kuchař z Magistrátu HMP. Podobně uvažuje i Jiří Nantl: „Pedagogické cíle jsou velmi ambiciózní, líbí se mi, což o to. Ale je třeba realisticky zvážit, zda jsme schopni to dokázat. Není někdy moudřejší být dočasně konzervativnější, s vědomím, co je náš konečný cíl, než se pouštět do personálně a finančně nezajištěných revolucí?“
Celý text najdete ZDE.
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (640)
- pedagogické asociace (104)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (170)
- školství v regionech (97)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (541)
- vzdělávací politika (782)
- zajímavé tipy (659)
- zaujalo nás (831)
Archiv
- ► 2024 (298)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ▼ 2019 (311)