Uzavřená vizionářská konference Abundance360 očima českého účastníka. Jaký vůbec bude svět za deset, dvacet a třicet let?

středa 31. ledna 2018 · 3 komentářů

20.–21.1.2018 proběhla v Los Angeles konference „Abundance 360 Executive Summit“. Konferenci pořádá známý vizionář a podnikatel Peter Diamandis pro členy mezinárodní podnikatelské komunity Abundance 360. Konference se osobně zúčastnilo 360 podnikatelů a osobností z celého světa. Přes internet akci sledovalo dalších 2600 pozvaných účastníků.

Abundance360 je názvem inciativy, odstartované v roce 2012 Peterem Diamandisem. Má nás provázet na 25leté cestě k tzv. technologické singularitě – tedy k bodu, kdy podle předpovědi Raye Kurzweila technologie překonají schopnosti člověka a dojde ke vzájemnému splynutí. Zároveň má světu připomínat, že žijeme v období hojnosti, které lidstvo doposud nezažilo, a můžeme se mít ještě lépe.

V rámci této iniciativy se Diamandis zavázal po dobu 25 let pomáhat podnikatelům z celého světa s předvídáním vývoje a plánováním rozvojových kroků formou tzv. Massive Transformative Purpose (MTP). MTP je cílem, který ukládá zlepšení nebo pomoc lidstvu v konkrétní oblasti života ne o 10 %, ale desetinásobně.

Iniciativa Abundance 360 se věnuje řadě oblastí: obnovitelným zdrojům energie, zdraví, vzdělávání, novým materiálům, virtuální realitě, robotice, umělé inteligenci, blockchainu a dalším, včetně jejich vzájemné konvergence.

Kolem iniciativy se postupně sdružuje mezinárodní podnikatelská technologická komunita a pomyslným vrcholem ročních aktivit je právě konference Abundance360 Executive Summit, na které jsou mimo jiné představováni budoucí technologičtí leadeři – zejména technologické startupy.

Jedním z atraktivních pilířů komunity Abundance360 je možnost neustálé diskuze s ostatními členy, ať už se nacházejí kdekoli na světě. Pro tento účel je k dispozici komunikační platforma, ve které sdílí své cíle a plány a ihned získávají zpětnou vazbu či nabídky ke spolupráci.

Z České republiky sledoval konferenci Petr Šrámek, šéf českého AI Startup Incubatoru. „Pokud mají naše startupy získat a obsadit své místo na světovém trhu, musíme být u toho, když se kreslí světová technologická mapa“, říká Petr Šrámek. Petr je členem technologické komunity Abundance360 od roku 2016 a s Peterem Diamandisem je v kontaktu pravidelně.

Konference místy připomínala sci-fi film – s tím rozdílem, že si účastníci zároveň uvědomovali, že už jsou součástí děje. „Nové technologické trendy sleduji doslova každý den, takže mne máloco překvapí. Na Abundance360 jsem se několikrát přistihl, jako téměř bez dechu sleduji představení produktu, který bych na trhu očekával nejdříve za deset let“, komentuje Petr.


Jaké jsou předpovědi pro příštích třicet let?

2018:
– kvantové počítače předstihnou stávající počítačové technologie (quantum supremacy)
– emoční inteligence se začne objevovat v technologiích ovládání a komunikace s počítači (např. Alexa)

2020:
– 5G sítě nabídnou internet rychlý až 100 gigabit
– umělá inteligence bude přirozenou součástí většiny zdravotních diagnostických metod
– v některých městech uvidíme v provozu létající auta

2022:
– 3D tiskárny budou běžně tisknout oblečení a součástí budov
– většina dětských hraček má zabudovánu umělou inteligenci
– roboti jsou běžným pomocníkem v domácnostech se středním příjmem a rozeznávají obličeje, gesta i řeč

2024:
– první přistání soukromé rakety s lidmi na Marsu
– dodávky pošty běžně zajišťují drony
– cena solární energie klesne na pětinu současné ceny z pevných paliv
– elektrická auta tvoří polovinu všech prodaných vozů
– pro většinu povolání bude nutné používat nástroje umělé inteligence

2026:
– vlastnictví aut přestane dávat smysl, většina aut na silnicích bude autonomní
– výroba s atomovou přesností představí první výrobky v makroměřítku
– 8 miliard lidí je propojenou rychlostí více jak 500Mbps
– rodiče dětí si budou stěžovat, protože pobyt ve virtuální realitě bude stejně tak běžný jako dnes například facebook

2028:
– budování nových slunečních nebo větrných elektráren je levnější než provozování starých uhelných
– světová poptávka po ropě začíná klesat
– roboti začínají mít skutečné vztahy s lidmi při péči o staré, nemocné či v oblasti sexu

2030:
– umělá inteligence překoná Turingův test – vyrovná se tedy univerzální inteligenci člověka
– nejbohatší lidé dosáhnou tzv. „Únikové rychlosti dlouhověkosti“, tedy momentu, kdy se pomocí technologie a způsobu života s každým prožitým rokem prodlouží jejich očekávaný život o více než jeden další rok
– výzvědné služby potvrdí, že dokážou pomocí kvantových počítačů přečíst veškerou zakódovanou komunikaci z let 1990 až 2029
– uhlíkové emise se každým rokem zmenšují
– řada ropných společností bankrotuje
– umělá inteligence nezačne ovládat lidstvo, ale na místo toho se jí daří řešit nejzásadnější lidské problémy

2032:
– lékařští nanoroboti dokáží zlepšit náš imunitní systém
– řada profesionálů si nechává implantovat různá kognitivní vylepšení, včetně elektronické komunikace přímo z mozku
– stoupá popularita robotů „Avatarů“– namísto abyste cestovali, pronajmete si svého Avatara
– roboti pracují ve všech oborech lidské činnosti

2034:
– umělá inteligence umožňuje vytvoření úplně nových vědních oborů, kterým porozumí jen lidé s příslušným rozšířením mozku
– mnoho zásadních problémů dneška, jako je rakovina či chudoba, je vyřešeno

2036:
– léčba pro prodloužení věku je běžně dostupná jako součást životního pojištění, prodlužující aktivní věk o 30 až 40 let
– tzv. chytrá města (Smart Cities), ekologicky čistá a energeticky soběstačná města, jsou stavěna po celém světě

2038:
– každodenní život je naprosto odlišný od dnešního, virtuální realita a umělá inteligence jsou natolik propojené s lidmi, že je nelze odlišit ani rozpojit

Zajímavé články najdete průběžně na www.sramek.blog.cz

Katka Králová: Nezvladatelné dítě: Jak k němu najít cestu? Nepřeslechněte jeho volání

úterý 30. ledna 2018 · 0 komentářů

Tenhle článek původně vznikl pro speciální pedagogy. Ale je i pro vás rodiče – jestli se svým dítětem někdy zažíváte chvíle, kdy vás vytáčí k slzám. Ať už máte doma „normální zlobidlo“, nebo třeba hyperaktivní dítě. Možná totiž taky právě volá: Mami, tati, pomoz mi s tím.

Zdroj: Integrace a inkluze ve školní praxi, prosinec 2017


Nejdůležitější aspekt inkluze: vaše učitelské srdce. To jediné totiž dokáže zvládnout „nezvladatelné“ dítě

Jsem speckař, tak jako mnoho z vás. A tímhle textem bych se chtěla dotknout vašeho srdce.

Toho, co bušilo, když jste se hlásili na speciální pedagogiku a doufali jste, že vás vezmou. Toho, co se tetelilo radostí, když vám žáček s dyslexií přinesl ukázat první knížku, kterou přečetl, nebo když dívenka s dyslálií řekla spolužákovi poprvé čisté „prdlajz“:) Vaše speciální srdce má totiž v našem školství speciální hodnotu. Umí spojovat světy a léčit rány. Víte to?

Sedíme s Ondrou ve třídě, já opravuju sešity a on si dělá něco svého. Chtěl tam se mnou zůstat místo družiny, tak proč ne.

Najednou se z ničeho nic sehne, sáhne do tašky a rozpačitě se na mě podívá. Usměju se na něj. Nadechne se, jako by měl přednést řeč před Spojenými národy, a říká: „Paní učitelko, já pro vás něco mám.“ Usměju se znova. Tuhle chvíli mám ráda. Dárky od dětí. Většinou je v nich ukrytý kus dětského srdce a malé nenápadné děkuju. Jenže tenhle dárek je jiný. Je to SRDCE samo, poskládané z plastových koleček, zatavené do placaté destičky.

Nejistě mi ho podává. A já vím, že se spolu ocitáme v křehkém okamžiku, který by ho mohl zranit, kdybych jeho dárek nepřijala citlivě a s náležitou vážností.


Dítě, kterému se běžně říká spratek, sígr, hajzlík

Ondra totiž nerozdává srdce na potkání. Je dítě, kterému se v naštvanosti říká spratek, sígr, hajzlík. Křičí sprosťárny jen proto, aby byl slyšet. Muchlá sešity, čmárá do třídnice. Kope do spolužáků, polívá jim tašky barvou, utíká ze školy… určitě to dobře znáte.

Tenhle Ondra má neoficiální nálepku „nezvladatelný“ (oficiálně nadané dítě s ADHD). Jeho třídní paní učitelka někdy po vyučování tajně pláče, protože už prostě neví kudy kam. A tenhle Ondra, kterého se bojí spolužáci i pedagogický sbor, tady teď stojí a v ruce nervózně žmoulá plastové srdíčko.

„Paní učitelko, já pro vás něco mám.“
„To je pro mě?“
Nenápadně kývne.
„Děkuju ti. Muselo ti dát spoustu práce.“
Najednou i mně docházejí slova.
„Ani ne, já to skládám rád.“
Cítím, jak mi dojetím rudnou oči, a říkám mu: „Moc to pro mě znamená, víš? Jen se bojím, že to neumím tak dobře vyjádřit.“

Najednou jsme v té situaci křehcí oba a to mu dodá odvahy. Uklidní se a na jeho tváři se objeví mazácký úsměv. Sedne si zpátky do lavice a povídá: „To nevadí, paní učitelko, já to poznám. Mám vás rád.“

Utírám mokré oči do papírového kapesníčku a přemýšlím o posledních týdnech, kdy jsme k sobě hledali cestu. Řeknu vám, bylo to jako lézt na Kilimandžáro bez průvodců a bez kyslíku.


Najednou vidíte, že diplom z peďáku na tohle dítě nestačí

Když se na začátku rozječel na celou třídu, říkala jsem si v duchu: No potěš pánbůh, to si užiju. Celý následující týden mě nenechal na pochybách, že jsem se nepletla. Ubližoval druhým, vyrušoval, zlobil všude, kam se hnul.

Nadané dítě s poruchou chování, strašná kombinace. Takový malý, chytrý satan.
Po prvním týdnu se mi chtělo skončit s pedagogikou, spálit diplom a nechat se zaměstnat někde u kasy.

Pak jsem se ale potkala s Ondrovým tatínkem. Chladným, odtažitým mužem, co se na vás přezíravě dívá a vyžaduje souhlas a kázeň, bez ohledu na to, kolik vám je. V ruce držel mobil a Ondru vnímal tak na tři procenta, mě asi na čtyři.

A Ondra, ten nezvladatelný raubíř, byl najednou jako vyměněný.

Kdyby bylo třeba, plazil by se po zemi, aby se do tátovy přízně vlichotil. Aby na chvíli zaujal jeho pozornost, nedej bože, získal jedno tátovo vřelé slovo, byl ochoten udělat cokoli.

Víte, ani náhodou nechci hodnotit výchovu nebo osobnost jeho tatínka. O to tu nejde. Všichni víme, že děti, se kterými se dennodenně potkáváme, přicházejí z rozličných rodin. Z některých je cítit láska na dálku a v jiných by nikdo z nás nechtěl strávit ani 5 minut. Díky tomuhle setkání mi ale došlo něco zásadního.


Důležité je nepřeslechnout dětské volání

Není tu žádné zlé dítě. Žádný sígr, co chce všem jenom zatnout. Je tu jen hrozně zraněný klučina, který volá po lásce a pozornosti. Ano, nekonvenčním a pro okolí nepříjemným způsobem. Jenže to na volání samotném nic nemění.

Ke každému svému chování, výstřelku a drzosti má důvod. Je ukrytý hluboko v něm a je tak bolavý, že nad ním Ondra (nebo Monča, Matěj, Kubík) dost možná nemá žádnou kontrolu.

Je otázkou naší osobní zralosti a pedagogické schopnosti jeho volání uslyšet.
A nenaskočit na něj v duchu: „Tak to teda ne, chlapečku, tohle mi tu předvádět nebudeš.“

Je naším úkolem nestat se v téhle těžké situaci druhým zaseklým, vzteklým dítětem v dospělém těle, které úplně stejně kope kolem sebe a ze strachu o svoji moc křičí: Já ti ukážu, kdo tu umí dupat víc nahlas! Uvidíš, kdo je tu šéf!


Já vím, někdy má člověk těch dětí až nad hlavu

Možná se vám to přes veškeré zásady inkluzivního vzdělávání taky občas stane… že byste nejradši zadupali to nezvladatelné dítě do země. Jenže, pamatujete na základní pedagogickou poučku?
Dítě se učí nápodobou.

Ne tím, co mu říkáme, ale tím, jak se chováme my.

A tak, aniž bychom si to uvědomovali:
– vzteklé dítě křikem naučíme jen víc ječet,
– agresora trestem zaženeme do úzkých a donutíme ho znovu zaútočit,
– vulgárního drzouna, kterého šmahem setřeme, jen poňoukneme, aby nás příště setřel taky,
– zoufalého perfekcionistu chválením jenom víc přitlačíme ke zdi – aby se čím dál zoufaleji hnal za nedosažitelnou dokonalostí.


Pravidla a přestupky: upozorňovat na ně nepomůže

Můžeme se horem dolem vzájemně přesvědčovat, že toho „nezvladatelného“ Ondru vychováváme, když na něj zvyšujeme hlas, veřejně ho napomínáme, že překračuje hranice, a pořád dokola mu opakujeme, na čem jsme se domluvili – protože on přece potřebuje znát pravidla. Jenže dokud tyhle výchovné taktiky používáme, něco zásadního nám uniká:

Že ho ve skutečnosti vůbec nerespektujeme. A respekt k druhým do něj bušíme násilím a nerespektem k němu samému. A to je stejné jako hasit požár benzinem. Nakonec hoří les a nezbyde než utéct (možná k té práci u kasy?).

Když se vám ale podaří najít skutečný respekt k tomu nezvladatelnému Ondrovi (nebo rozjeté Monice a problémovému Jirkovi), začne vám ho za čas vracet.


Dost možná budete první v jeho životě

A právě proto je tolik potřeba vaše speciální speciálně pedagogické srdce.
To, které ví, že jiné neznamená špatné. Unese odlišnost a nezabije tak individualitu. To, které cítí a vnímá. Nehodnotí. A místo křiku najde cestu ke smíru. Srdce, které má touhu skutečně porozumět, ne zaškatulkovat.

To, které má odvahu být s dítětem, když ono neumí být takové, jak by ho unifikovaný školský systém chtěl. Poslušné, integrované, nevyčnívající, vždycky úspěšné… a v něčem vlastně tak trochu mrtvé.
To srdce, které v situaci, kdy Ondra zaječí na celou třídu: „Já vás nenávidím, nenávidím, nebudu to dělat, klidně mi dejte poznámku!“, nezařve:
„No tak to mi rovnou přines žákovskou!“

Tohle srdce totiž uslyší tiché volání uprostřed všeho toho hluku:
„Jsem tu sám, paní učitelko, sám proti všem, i proti vám, a bolí mě to,“ a najde odvahu říct:
„Tebe něco bolí, Ondro, viď? Zlobíš se, žes nedostal ještě jednu šanci to spočítat? Nebo je to něčím jiným? Řekneš mi, co se děje, prosím? Chci tomu rozumět.“

Když tohle uděláte, dost možná budete první v jeho životě, kdo agresi neoplatí agresí. Dost možná budete první odvážní, které bude zajímat skutečný Ondra, ne ten, na kterého si hraje, aby zakryl nejistotu uvnitř sebe. Tu, která ho žene stát se sígrem, spratkem, hajzlíkem. Dost možná budete první, kdo mu dá opravdovou šanci na změnu.

Jestli vás to zajímá, my s Ondrou jsme začali takhle…

1. věc: Přestala jsem mu říkat, jaký je a co je na něm špatně

Víte, některé děti by musely být zenoví mistři, aby ze sebe dokázaly v klidu setřást všechny nálepky a odmítnutí, která na ně dennodenně nahážeme. Nutno dodat, že často v dobré víře a s výchovným záměrem. Jenže:

– Ondra teď zlobí, nebudeme si ho všímat, děti.
Zpráva pro něj: Když se nechovám tak, jak chtějí, jsem sám.

– Okamžitě se uklidni, Ondro, nebo jdeme k paní ředitelce. Že se trochu nestydíš.
Zpráva pro Ondru: Když dělám něco, co se jim nelíbí, musím pryč. Jsem sám.

– Ostatním dětem se nelíbí, co děláš, nemůžeš jim takhle ubližovat. Tak si pojď sednout ke stolečku, než tě to přejde.
Zpráva pro Ondru: Všichni jsou tu proti mně, nepatřím k nim. Jsem sám.

– Takhle tu nemůžeš křičet, Ondro. Podívej na nástěnku na naše pravidlo: Mluvíme spolu hezky.
Zpráva pro Ondru: Pravidla jsou důležitější než to, co se jim snažím říct. Nezajímám je. Jsem sám.

No řekněte, dali byste to každý den? V klidu a s přehledem, pořád dokola? Tolik odmítnutí, tolik nepochopení, tolik pocitu osamění? Možná ne. Možná byste si stejně jako Ondra někde ve skrytu duše řekli: „Tak jo, nemůžu být dobrý, budu aspoň nejhorší.“ A průšvih by byl na světě.

2. věc: Začala jsem mluvit o sobě, ne o pravidlech

Mezi nejčastější dospělácké argumenty, kterými se oháníme a které ve skutečnosti žádnými argumenty nejsou (proto na ně taky děti neslyší), patří naše „semusy, senesmy a mělobysmy“.
Co tím myslím?

Místo, abychom zdravě a dospěle řekli: „Já nechci, abys lezl po skříňce, slez, prosím,“ řekneme raději: „Po skříňkách se nesmí lézt.“
Místo: „Mám strach, abys neuklouzl, když tu chodíš bez bačkor,“ řekneme: „Kde máš přezůvky, nevíš, co je ve školním řádu?“
Místo: „Mám strach, abyste si kluci neublížili, když tu lítáte. Nemůžu vám to dovolit,“ řekneme: „Chceš poznámku za to běhání? Dobře víš, že se to nesmí.“

Říkáme to tak samozřejmě, že jsme si ani nevšimli, že se za tyhle formulky schováváme – a namísto dodržování pravidel podporujeme jejich překračování. Protože když se musí a se nesmí – kdo je tu ten, kdo pravidla určuje? Nikoho není vidět. Tak proč by vlastně mělo záležet na jejich dodržování?

Schválně, zkuste si to:
Když řekněte dítěti: „Tady se nesmí běhat,“ dozví se něco o tom, kdo to zakázal a proč je to důležité?
Kdybyste mu řekli: „Nechci, abys tady běhal, bojím se, že si o lavici rozrazíš hlavu,“ je to jiné? Jasně, je. A víte v čem?
Je v tom o kus víc vás. A taky o kus víc otevřené, přímočaré komunikace.
Dítě slyší, že na jeho bezpečí záleží vám – jeho paní učitelce, a zná váš skutečný důvod. A skutečný důvod skutečného člověka, to už je argument. Najednou jste přestali házet zodpovědnost na neviditelnou autoritu všudypřítomného „semusí“, a řekli jste věci na rovinu.

Cítíte, kolik je v tom respektu k dítěti? Stal se z něj pro vás člověk, který vám stojí za důstojné vysvětlení.

A taky byste asi radši od dětí slyšeli „rozbil jsem to já“ než „ono se to rozbilo“? Stará dobrá nápodoba, nic jiného…

3. věc: Pozvala jsem ho k řešení. Bez toho totiž respekt není možný

Není snad větší výchovný paradox, než chtít respektovat jedinečné potřeby dítěte, kterému jsme všechnu jeho jedinečnost vzali. A spolu s ní i zodpovědnost za společný výsledek.

Jak to, ptáte se? Když se neustále snažíme dítě zapojit, aktivovat, vytvářet pro něj individuální vzdělávací plány, aniž bychom se ho kdy zeptali, jak to potřebuje ono, a pozvali ho k řešení, ve skutečnosti jeho jedinečnost nebereme vůbec vážně. Dost těžko se pak trefíme do jeho skutečných potřeb.

Známe sice jeho projevy, jeho chování, jeho diagnózu, ale nevíme nic o tom, co ten náš Ondra, Majda nebo Kuba potřebuje a co by mu pomohlo.

Můžeme mít k dispozici ta nejlepší výchovná opatření a speciálně pedagogické metody, ale když nám z nich Ondra, Majda a Kuba vypadnou, zůstaneme v našem výchovně-vzdělávacím snažení beznadějně neúspěšní.

Naštěstí se jde k dětem a jejich jedinečnosti vrátit a zapojit je do řešení situací, které se jich týkají. Potřebujete jen začít používat otázky, které jim umožní spolupracovat. Jsou jednoduché, ale mívají až léčebné účinky, budete koukat :)

A které to například jsou?
Míšo, ty tady teď běháš a rušíš ostatní děti. Jsem z toho nervózní a upřímně nevím, co s tím. Můžeš mi s tím pomoct, prosím tě?

Potřebovala bych, abychom teď potichoučku četli, Majdalénko. Vím, že ty to nemáš ráda. Napadá tě, jak bychom to mohli udělat, aby nám v tom bylo všem fajn?

Já už fakt nevím, Oli, jak vyřešit to tvoje zapomínání. Poraď mi, co s tím? Vymysli, co by ti pomohlo.
Trochu nás oba štve to počítání, viď, Matěji? Tebe, že to musíš počítat, a mě, že tě musím nutit. Nenapadá tě, jak na to vyzrát?

4. věc: Začala jsem si ho opravdově vážit

Tři věci za námi, zbývá čtvrtá, možná nejdůležitější.

Když jsem viděla, jak se Ondra pomalu mění a začíná hledat cestu společně se mnou, uvědomila jsem si, jak statečného kluka před sebou mám. Za svůj krátký život už toho dost zažil. A přesto měl odvahu ze své ochranné skořápky znovu vystoupit, jakmile ucítil upřímně podanou ruku.

A já? Měla bych já v jeho kůži stejnou odvahu? Dokázala bych to stejně rychle? Upřímně, asi ne.

Děti, se kterými se ve školách potkáváme, zaslouží obrovský respekt a moře lásky. Každé jedno z nich. To, které bojuje s písmenky, i to, které válčí s vlastním tělem nebo s bolavou duší. Každé z nich totiž především statečně bojuje se svým životem.

A my dospělí nemáme jediné právo lepit na ně nálepky: nezvladatelný, podprůměrný, sociálně nezdatný. Nemáme na to právo, protože jsme nikdy nešli v jejich botách.

Můžeme v ně jen věřit a fandit jim, aby svoji cestu prošly líp, než ji procházíme my velcí, co se tak často oháníme respektem k individualitě – která je nám ve skutečnosti, ruku na srdce, pořád tak trochu nepohodlná.


Když dítě dostane opravdovou šanci, s vděkem ji přijme

Samozřejmě, nebylo to hned, s Ondrou jsme spolu hledali cestu několik týdnů. A nepřeháním, když řeknu, že každý krůček měl pro mě cenu zlata. Učil mě vidět, že mluvit o nové šanci a opravdu ji dennodenně dávat – jsou dvě úplně odlišné věci.

Ondra mě naučil vnímat, že pokud se někdy ještě chová jako smyslů zbavený, neumím mu zatím tu opravdovou šanci dát. Nevadí, pořád se učím. Nevybrali jsme si zrovna lehké povolání, viďte, kolegové speckaři?

Tak děkuju, Ondro. I za to, žes mi pomohl pochopit, že dobrý speciální pedagog je ten, který ví, jak cenný poklad mu byl svěřený do rukou. A přistupuje k němu s velkou pokorou, láskou a každodenním respektem. Díky tomu se totiž stává v životě svého žáčka speciálním, i kdyby místo specky vystudoval jadernou fyziku.

Jana Hrubá: DOKUMENTY 183. Role PAU v inovačních změnách ve školství

pondělí 29. ledna 2018 · 0 komentářů

Rok 1998 byl v PAU nabitý aktivitami. Naposledy jsme se s nimi setkali v 170. dílu Centra pozitivní infekce, kde jsme si připomněli řadu jarních regionálních setkání Přátel angažovaného učení. Hitem doby se stala inovativnost.

Roli PAU v inovačním hnutí formuloval předseda Ondřej Hausenblas.


Co se míní pojmem inovační změna?

„…Cílem a bezprostředním následkem práce v PAU jsou inovační změny ve vzdělávání. Nejde jen o novinky v obsahu vyučování, ani jen o nápady a vynálezy v metodice, přestože témata našich dílen jsou často právě takto zaměřena. Řada nových účastníků setkání nebo nových členů PAU sice přichází s představou, že si odvezou „kuchařku“, metodický nápad a návod, který by bez přemýšlení mohli kopírovat ve svých hodinách. I to v PAU najdou, ale prostředí dílen a aktivita spoluúčastníků je obvykle přivede k poznání toho, jaké důvody a potřeby za konkrétním nápadem, činností, vyučovacím projektem stojí, a oni si uvědomí, že svůj „návod“ nemohou ve své škole uplatnit beze změny klimatu školy, beze změny v postojích sebe samého k žákům a k cílům vzdělávání. První, co učitelé v PAU vítali, byla možnost uvědomit si, že jejich odpovědný postoj k žáků a ke vzdělávání není ojedinělý a že jejich nutkání změnit vzdělávací provoz tak, aby neodporoval jejich přesvědčení, je oprávněné a že se musí realizovat. Postupem času se ukázalo, že za inovační změny i jen ve třídě, a tím spíše v klimatu a organizaci celé školy bude třeba se brát se stejnou angažovaností, s jakou učitelé vyučují, a také, že měnit své vyučování znamená měnit nejen sebe a děti, ale také celkové podmínky, systém školství…“

„…S léty plynoucími od převratu se ovšem zlepšuje jak práce ministerstva, tak i metody práce PAU: vyvinulo svůj systém vzdělávacích akcí, přestalo vydávat kritická stanoviska a přešlo ke strategii kooperativní, protože vůle ke spolupráci se našla i u partnera. V chudém resortu, jakým školství je, bude sotva možné, aby si učitelé platili svou asociaci plně z vlastního, třebaže její tak vybudovaná nezávislost je velmi cenná. Je podstatné, aby si nejen ministerstvo, ale i další partneři uvědomili, jak významné pro jejich činnost je, když mají ve školském terénu zorganizované a výkonu schopné profesní asociace a sítě talentovaných učitelů. Po úřední linii se v našich tradicích taková fungující síť učitelů nebo škol, která by mohla ověřovat některé prvky vzdělávání, vybudovat nedá.


Které partnery PAU postrádá?

Prozatím je spolupráce s vysokými školami velmi omezená. Na některých jednotlivých katedrách má PAU své členy, mezi vedoucími děkany tu a tam příznivce. Větší spolupráci brání mj. právě provozní a finanční schopnost prostředků PAU, ale také propast mezi pojetím vzdělání na fakultách a v praxi. Mnoha vysokoškolským učitelům (ani na učitelských fakultách) nemá PAU co nabídnout, protože v jejich pojetí chybí můstek od vědy k jejím aplikacím.

Málo se daří najít partnery mezi zaměstnavateli, snad proto, že všeobecná složka vzdělávání je prozatím pálí méně než nedostatek učňů určité profese. Avšak nářky podnikatelů nad pomalostí v myšlení, nesamostatností a neochotou brát na sebe riziko mezi českými absolventy škol už se ozývají. Záleží na tom, jak dlouho si budou zaměstnavatelé myslet, že se jim talent podaří najít, a kdy pochopí, že talenty všeho druhu se musí pěstovat ze semínka…

Jako celé školství a vzdělávání postrádá PAU také zájem výrazných kulturních a vědeckých osobností, které by svou spoluprací mohly být modelem v postojích a jednání dalších občanů. Je zcela přirozené, že první vlna charitativní péče známých osobností se dostala např. lidem a dětem s postižením, avšak to, že se další osobnosti tohoto typu nevěnují vzdělávání dětí obecně, svědčí o tom, jak malým počtem lidí s pocitem společenské odpovědnosti český národ disponuje.

Spoluúčast partnerů na reformě vzdělávání je tak nezbytná i proto, že vývoj nebo zavádění změny k lepšímu, úsilí o efektivní vzdělávání je třeba chápat jako proces, nikoli rovnou jako výsledek. Jde o zavádění, nikoli zavedení inovací, jde o vývoj, a nikoli hned o konečný stav. Průkazné výsledky vzdělávání by samy o sobě byly pro běžného občana důkazem, že něco je užitečné nebo ne, avšak výsledků se ve vzdělávání dobíráme jednak po generacích, nikoli hned, a ty, které jsou vidět brzy, bývají obvykle ty nepodstatné. (Chceme znalosti, nebo jejich aplikace? Chceme známky z testů, nebo pevné postoje a dovednosti?)


Co je důležité pro vývoj změn?

Důležité pro nastartování vývoje je nejenom to, jaká skutečně situace jest, ale také, za jakou ji účastníci považují: je to také věc pedagogického a politického optimismu a skepse. Vůle ke změně však zároveň závisí i na šíři rozhledu – kolik různých cest a podob vzdělávání vůbec známe nebo si umíme představit, a také na hloubce vhledu – jak dalece rozumíme tomu, co nové prvky ve vzdělávání znamenají pro dítě nebo dospělého, kteří se učí, co pro učitele, pro vztah veřejnosti ke vzdělávání atp. PAU v této věci hraje ojedinělou roli – nejenom že poskytuje vzdělavatelům možnost získávat informace a vhled do problematiky reformy, ale poskytuje jim přátelské zázemí, vzájemnou oporu a pocit solidarity.


Co je to zlepšení?

Pojem velmi relativní, nicméně nezbytný. Za zlepšení bychom z hlediska budoucnosti mohli považovat pohyb k cílům, které si společnost prostřednictvím Parlamentu dohodla, avšak parlamentní mechanismy nejsou spolehlivou zárukou, že budou vytyčovány cíle opravdu dobré pro vzdělávání. Proto musí vedle oficiálních cílů být také prostor pro nalézání a realizaci cílů vznikajících v kultuře národa – iniciativou a osobní zodpovědností jednotlivců. Pro vzdělávání by takovými cíli mohla být demokracie v postojích a procesech, otevřenost vůči lidem a světu, stálá potřeba vzdělávat se. Z hlediska dětí, když ponecháme na rodičích a učitelích rozhodování o tom, co je pro ně prospěšné, je zlepšením posun k humánnosti ve vztazích a jednání – aby se na ně nekřičelo, aby měly osobní pocit bezpečí a jistotu, aby činnosti, které provádějí, mohly probíhat způsobem, který je pro děti blízký, úspěšně zvládnutelný. Z hlediska učitelů by zlepšením mohlo být to, že je práce víc těší, že mají úspěch a vidí výsledky, ve které mohou sami věřit. Právě tyto oblasti se PAU od počátku snaží rozvíjet.


Cíl inovačních zlepšení

Je tedy patrné, že by cíl měl být předem pečlivě vyjasněn, především ve shodě s vzdělávací politikou státu. Upozorňuji však, že systémovost a záměrnost v inovaci vzdělávání je jen jednou stranou mince. Druhým podstatným prvkem inovace ve školství je totiž právě svoboda a prostor k vývoji zkusmému, který nemá společně stanovený explicitní cíl, nýbrž vychází jednak z intuice a zkušenosti praktiků, jednak ze zvídavosti a tvořivosti dětí a studentů. Musíme ovšem vědět, že některé snahy o zlepšení by mohly působit i proti sobě, jiné musí následovat spíše v postupných krocích…

Potřeby praxe, ať pracovní, nebo života v občanské společnosti, se musejí stát obecně uznávaným kritériem pro posuzování kvality školy a vzdělávání. Jen prosazování úzkého vztahu školy k použitelnosti vzdělání pro žáka a studenta dá do pohybu inovační procesy v dostatečně velkém měřítku, a naopak, pokud se podaří uchránit vzdělávání před otevřeností životu a světu, zůstane škola málo pohyblivá a nejlepší učitelé odejdou…“

Zdroj: Hausenblas Ondřej: Parketa PAU v inovačních změnách ve školství. Interní materiál PAU, archiv autorky

Součástí diskusí na toto téma se stalo zajímavé setkání těch, kteří od počátku stáli v centru snahy učitelů měnit způsob vzdělávání.


Setkání reformátorů – zakladatelů

Ředitel ZŠ Londýnská v Praze 2 Jaroslav Kotal sezval 12. 2. 1998 ke kulatému stolu ty z učitelů – reformátorů, kteří po převratu jako jedni z prvních začali veřejně prosazovat změnu ve školství. Jednání bylo zajímavé a navíc se tu sešli lidé, kteří se kvůli svému nasazení ve vzdělávací práci už málokdy potkají. Po rozsáhlé diskusi, ve které zmapovali dnešní potíže i úspěchy reforem, se dobrali závěrů, z nichž si dovolujeme některé ocitovat:

„V situaci, kdy chápeme, že se vzdělávací politika teprve tvoří, se zamýšlíme nad tím, co se za devět porevolučních let povedlo a co se nepovedlo a proč. Hledáme řešení současných problémů a pojmenováváme problémy budoucí. Mluvíme o svých školách, o atmosféře mezi učiteli, o stavu reformní pedagogiky.

Vyplývá z toho mnoho úkolů pro nás i formulování toho, co potřebujeme od vyšších orgánů:
– Potřebujeme, aby MŠMT přiznalo, že vzdělávací cíle formulovány zatím nejsou,
– potřebujeme, aby MŠMT umožnilo existenci inovativním školám, potřebujeme legalizaci a podporu experimentů,
– potřebujeme, aby MŠMT vyjádřilo podporu experimentálním, otevřeným školám a učitelům vůbec – aspoň odporu morální,
– potřebujeme, aby MŠMT informovalo školy, nejen školské úřady, o svých záměrech do budoucna,
– potřebujeme podporu obce, potřebujeme psychology ve škole,
– potřebujeme takový pedagogický výzkum, který by přinášel důležité nové informace pro praxi,
– potřebujeme, aby MŠMT podporovalo vzdělávání učitelů, ředitelů a školské úřady,
– potřebujeme ohodnotit učitele – lektory, aby se necítili jako partyzáni,
– potřebujeme, aby s námi komunikovaly školské úřady, obce, ČŠI při přípravě zákonů atd.,
– potřebujeme, aby byla zajištěna pluralita vzdělávacích programů,
– potřebujeme, aby vysoké školy produkovaly především pedagogy a ne chodící encyklopedie bez sociálních dovedností,
– potřebujeme, aby se pracovalo intenzivně na vzdělávacích cílích, hodnotách, profilu žáka.“

Zdroj: Reformátoři – zakladatelé se sešli na základní škole v Londýnské, Praha 2. Informační list PAU, únor 1998, str. 5–6.

Co myslíte, nebylo by dobré zorganizovat takové setkání i v současnosti, setkání lidí se zkušenostmi uplynulých dvaceti let? Některé potřeby učitelů z praxe byly naplněny, objevují se ale potřeby nové. Snad se toho někdo někdy ujme, když organizaci typu PAU už nemáme. Třeba by se to stalo i impulsem pro pedagogický výzkum – někteří významní protagonisté už nám bohužel svoje zkušenosti nesdělí… (JHá)


Další díly seriálu najdete ZDE.

Robert Čapek: Líný učitel. Jak učit dobře a efektivně

sobota 27. ledna 2018 · 0 komentářů

Kdo by nechtěl být nejlepším učitelem ve škole za poloviční námahu? Publikace ukazuje pedagogům, jak kvalitně vzdělávat a přitom zbytečně neztrácet energii. Líný učitel se při realizaci správné vzdělávací filozofie, s využitím psychologie, dobré didaktiky a vhodného osobního managementu může stát hvězdou sborovny – a ještě mu při tom stačí pracovat nejméně ze všech. Vždyť učitel je tím, kdo by se měl svou prací především bavit a k tomu mu tato kniha může velmi účinně a prakticky napomoci.

„Líný učitel“ je učební pomůcka pro pedagogy, jimž nestačí klasická skripta pro studenty pedagogiky, protože v nich nenalézají užitečné informace o tom, jak nejlépe učit. Autor této publikace je sám vystudovaný pedagog a psycholog a prošel si všemi typy škol. Nabízí jak teoretické pozadí založené na výkladu prvků didaktiky i psychologických jevů a principů, tak bezpočet praktických ukázek, metod výuky a námětů, jak se žáky pracovat.

Kniha otevírá náhled do naprosto neotřelého konceptu školní výuky. Předestírá výuku jako proces, kdy se děti vzdělávají víceméně samy díky aktivizujícím metodám, rozmanitému a zábavnému přístupu, a učitel jim pomáhá tak, aby to všechny děti zvládly, a učitel se mohl z jejich úspěchů těšit s nimi. Je to „líný učitel“, který hledá způsoby, jak sobě ulehčit práci, a dětem zkvalitnit výuku.

Každý, kdo knihu otevře, si bude přát, aby v každé škole panoval duch hravosti, živoucí aktivity, respektu, motivovanosti žáků a aby se v ní pohybovali motivovaní učitelé milující své žáky. Autor neustále připomíná rovněž nutnost přijímat děti takové, jaké jsou, přistupovat k nim individuálně, s respektem, zohledňovat schopnosti a jedinečné vlastnosti všech dětí. To je základní princip, jejž v dnešní době ve stále příliš zkostnatělém školském systému zoufale postrádáme.

Mgr. Alexandra Karpenková Petříková, editorka


O autorovi

Robert Čapek působil během své pedagogické dráhy jako pomocný vychovatel, vychovatel, ale převážně jako učitel na zvláštní, základní, střední a také vysoké škole – a to postupně a někdy i současně. Stejně tak se souběžně pohyboval na pěti českých univerzitách, kde vystudoval na první pohled spolu jen málo související obory: sociální pedagogiku, rodinnou výchovu, výchovné poradenství, školní management. Zkusil též sociologii, ale nakonec zakončil svá studentská léta s doktorátem z pedagogiky (Univerzita Olomouc) a z psychologie (Univerzita Karlova).

V současnosti působí na třech školách jako školní psycholog, didaktický mentor a příležitostný učitel. Také lektoruje semináře pro učitele a vzdělávací organizace na různá pedagogicko- psychologická témata, například podporující, klimatické a alternativní metody, hodnocení a sebehodnocení žáků, odměny a tresty ve školní praxi, třídní a školní klima, třídní schůzky a spolupráce s rodiči a další. Je autorem knih pro učitele: Moderní didaktika (2015), Odměny a tresty ve školní praxi (2008 a 2017), Učitel a rodič. Spolupráce, třídní schůzka, komunikace (2013), Třídní klima a školní klima (2010) a také dalších textů a metodik. Je spoluautorem učebnice a různých edukačně-gaminizačních programů.

„V této knize budu probírat četné aspekty učitelské práce a budu se snažit ukázat, že línější/chytřejší/kreativnější přístup je ten správný – jak pro učitele, tak hlavně pro jeho žáky. Jen zdánlivě paradoxně línější učitel odvede lepší práci a bude ve své třídě úspěšný… Takže nyní už je jasné, co to znamená „líný“, odhazuji nepotřebné uvozovky a dejme se společně pilně/líně do díla."

Obsah a více informací najdete ZDE.

Pedagogové mezi šachisty, kolik vás v ČR je?

pátek 26. ledna 2018 · 1 komentářů

„Šachy do škol“ je projekt, který vznikl za podpory Šachového svazu ČR již v roce 2013. Je do něj zapojeno 143 škol, které využívají dobře propracovaný systém podpory výuky královské hry.

Navyšování počtu dětí, které se od útlého věku mohou seznámit během své školní docházky s šachem, je pro nás jednou z priorit, protože do budoucna významně ovlivní rozšiřování členské základny a počtu aktivních hráčů. Klasické školní šachové kroužky se věnují dětem, které samy projeví svůj zájem nebo které do kroužku přihlásí rodiče (často sami šachisté). Přemýšlíme, jak šachy představit jako atraktivní, užitečnou a zábavnou činnost i dětem mimo kroužky, tedy během přestávek ve vyučování či v odpoledních družinách.

Členská základna je jednou z nejsilnějších stránek ŠSČR, a proto bychom toho chtěli využít. Mezi aktivními hráči je určitě řada učitelů a učitelek, kteří již nyní (aniž by se oficiálně zapojili do projektu Šdš) propagují na školách, kde působí, nějakým způsobem šachovou hru. Může se jednat třeba i o velmi nepravidelné počiny vyplývající spíše z osobního nadšení ze hry než o oficiální evidovanou činnost. Občasné zadání úlohy s šachovou tématikou do výuky, upozorňování na důležité šachové události, zřízení volně dostupného šachového koutku ve studovně, podpora aktivních šachistů –žáků/studentů, organizování školních týmů, doprovody na školní šachové turnaje apod. Ne každý nadšený šachista–pedagog má čas věnovat se pravidelnému vedení kroužku, a přesto může a má prostor alespoň pro minimální upoutání pozornosti jemu svěřených dětí k šachové hře.

Velmi nás zajímá, kolik takových učitelů a učitelek vlastně je. Pokud budeme znát jejich alespoň přibližný počet, případně rozložení jejich počtů na jednotlivých stupních českého vzdělávacího systému, můžeme vhodně zvolit účinnou strategii a nabídnout pomoc, která tyto pedagogy v jejich snaze podpoří. Může to být např. poskytnutí vhodného prostoru pro sdílení vzájemných zkušeností (reálného či virtuálního), zasílání různých propagačních materiálů, pomoc s obstaráním/zapůjčením hracího materiálu, cenné rady při pořádání menších motivačních školních turnajů, kontakty na nejbližší šachové oddíly apod.

Nakonec právě sami pedagogové pro nás mohou být tím nejlepším zdrojem informací a námětů pro další rozvíjení projektu „Šachy do škol“.

Tímto článkem bychom chtěli vyzvat učitele a učitelky mateřských, základních i středních škol (příp. studenty učitelských oborů), kteří jsou buď aktivními hráči nebo kteří prostě jen mají hodně rádi šachy a uvědomují si jejich vzdělávací potenciál, aby se nám přihlásili. Jedná se o čistě nezávazný průzkum aktuálního stavu, nebudeme nikoho v budoucnu obtěžovat spamem, nutit k žádné činnosti navíc či zatěžovat byrokracií.

Budeme i rádi za všechny vaše náměty, jak bychom vás mohli podpořit.

Neptejte se, co pro vás ŠSČR může udělat, prostě nám rovnou napište, co by vám nejvíce pomohlo. Zajímá nás to.

Pedagogové mezi šachisty, kolik vás v ČR je?

Martina Salašová: Vzdělávací pobyt v Yorku – městě festivalů, muzeí, čokolády…

čtvrtek 25. ledna 2018 · 0 komentářů

V říjnu 2017 jsem se zúčastnila v rámci programu Erasmus Plus, KA1 (2017-1-CZ01-KA101-034539) dvoutýdenního kurzu Technology EnhancedLearning. Kurz probíhal v elegantní historické budově z roku 1752 vzdělávací společnosti York Associates.

V naší skupině se sešlo pouze pět učitelů! To byla samozřejmě obrovská výhoda, neboť se výuka stala mnohem intenzivnější a s kolegy z Chorvatska, Velké Británie a Itálie jsme měli hodně prostoru pro výměnu nejenom odborných zkušeností, ale i záležitostí z každodenního života.

Již název kurzu napovídá, že jsme se měli vzdělávat v oblasti moderních technologií. Nejsem žádný IT odborník, takže jsem měla před odjezdem do Yorku trochu obavy, zda ve výuce vše pochopím. Obsah kurzu byl ale perfektně vypracován a moje obavy se hned na první hodině v přátelské atmosféře rozplynuly. Pokud náhodou někdo něco nevěděl, buď mu poradila naše skvělá lektorka Chia nebo ostatní účastníci. Během dvou týdnů jsme si každý založili svůj blog, vytvořili si webové stránky, naučili se efektivně používat různé aplikace na chytrých telefonech, seznámili se s editováním videí, společně jsme nahráli podcasty. Užívali jsme si také spoustu legrace, když jsme mezi sebou soutěžili pomocí kvízů Kahoot, Quizlet, nebo když jsme navrhovali komiksy.

Hlavní devizou kurzu bylo, že nešlo pouze o přijímání informací, seznam nástrojů IT nebo třeba o nejvíce používané webové platformy, ale hlavně jsme měli prostor k tomu, abychom si vše vyzkoušeli, ´osahali´, zjistili, zda to, či ono pro nás a naše studenty bude užitečné.

Příležitostí, jak trávit volný čas ve starobylém městě na severu Anglie, je nepřeberné množství. Samozřejmostí pro nás byla návštěva jedné z největších gotických katedrál severní Evropy zvané Minster, úzké uličky Shambles nebo procházka po středověkých hradbách, které obklopují celé město. Podívali jsme se také do vikinského muzea a do historické čokoládovny. Chtěli jsme navštívit nedaleký zámek Howard, gotickou pevnost Clifford´s Tower, pamětní síň cechů a plno dalších míst, ale k tomu nám opravdu dva týdny nestačily. A tak mám aspoň důvod někdy se do nezapomenutelného Yorku zase vrátit.

Mgr. Martina Salašová, Gymnázium Broumov

Nový nástroj pro volbu vhodné kariéry míří do škol

středa 24. ledna 2018 · 0 komentářů

Účastníci evropského veletrhu vzdělávání Gaudeamus v Brně si v rámci Centra kariérového poradenství mohli vyzkoušet nový nástroj pro volbu vhodného VŠ studia a kariéry. Za inovací pro vzdělávání stojí brněnský startup Salmondo, který vytvořil komplexní webový systém pro kariérní poradenství a osobní rozvoj. Jeho součástí jsou například psychologické testy a autoevaluativní techniky, manažerské nástroje, plánování či koučink.


Vybrat napoprvé správně je těžké, více než polovina studentů obor mění

„Víme, že volba správného studijního oboru může být pro studenty velmi obtížná a není jednoduché bez pomoci a vlastní zkušenosti vybrat napoprvé správně. Sami jsme stejnou situaci zažili před několika lety, což bylo také impulsem, proč jsme se Salmondu začali věnovat”, říká jeden ze zakladatelů služby Adam Benkovič, který Salmondo vytvořil s dalšími dvěma spolužáky ze střední školy. A statistiky jeho slova potvrzují – například na druhé největší univerzitě v ČR, Masarykově univerzitě, je více než 50 % bakalářských studií předčasně ukončeno, přičemž v polovině případů studenti pokračují ve studiu jiného oboru .


Studenti byli s doporučeními z testů spokojeni, odborníkům se aplikace líbí

V rámci Gaudeamu představilo Salmondo návštěvníkům jeden ze svých testů, který je zaměřen na zájmovou orientaci. Jeho výsledek napoví, která oblast by pro studenta mohla být zajímavá a které typové profese a studijní obory by na základě zájmového typu měl při výběru vysoké školy zvážit.

„Gaudeamus byl první akcí, kde jsme Salmondo představili jak širší, tak odborné veřejnosti. Proto jsme moc rádi, že jsme k naší aplikaci a testu získali velmi pozitivní zpětnou vazbu od studentů, kteří se u nás otestovali, i přítomných odborníků. Otestovaných celkem bylo více než 500”, říká další zakladatel Salmonda, Tibor Kučera.


Aplikace míří na střední i vysoké školy

Co se službou zamýšlejí? Podle zakladatelů je v současné době hlavním cílem Salmonda navázat spolupráci s kraji a středními školami, aby aplikace mohla být přístupná co největšímu množství středoškoláků, kteří váhají s výběrem dalšího studia. „Věříme, že Salmondo skvěle doplňuje poradenství poskytované výchovnými poradci na školách. Může ho dále zefektivnit a přispět k tomu, že studenti zvolí svůj kariérní směr dobře a budou na vysoké škole a po ní spokojeni a úspěšní”, vysvětluje Adam Benkovič.

Přirozeným dalším krokem je dle autorů využití aplikace na vysokých školách. „Oslovilo nás více vysokých škol, které si přejí zapojit Salmondo do vlastního kariérního a studijního poradenství. Potřeby studentů v závěru studia i požadavky škol jsou specifické, proto jsme nyní připravili i verzi aplikace optimalizovanou pro vysoké školy”, dodává třetí zakladatel Salmonda, Libor Vošický.

Jana Hrubá: Viděli jste dnes Tajemství výchovy prvorozených?

úterý 23. ledna 2018 · 0 komentářů

Ne? Tak to ještě můžete napravit. Přihlaste se rychle na webinář na www.nevychova.cz. Běží až do půlnoci.

Webinářů Katky Králové na Nevýchově jsem už viděla několik, i když moji synové už dávno dospěli. Jsou čím dál lepší a své si v nich najdou jak rodiče tak učitelé. Tenhle hodinový webinář o různé pozici dětí v rodině podle pořadí narození a jejich (ne)stejné výchově může leccos prozradit každému z nás i o vytváření vlastní osobnosti. Učitelům pak může posloužit jako další argument pro individualizaci. Každé dítě je opravdu jiné a zaslouží si vaši pozornost a pomoc jako individuální bytost.

Vážím si činnosti týmu Nevýchovy právě proto, že se věnuje problémům výchovy v rodině, kde všechno dobré (a někdy i to horší) začíná. Pak navazují další lidé včetně učitelů. Vzpomeňte si na nedávno publikovaný příběh Dominiky. Mohl dopadnout docela jinak.

Studijní neúspěšnost na vysokých školách: nejvyšší čas na změnu

· 0 komentářů

Neúspěšně dokončená studia na vysokých školách začala v posledních letech přitahovat pozornost jak vedení vysokých škol samotných, tak ministerstva školství, široké veřejnosti a samozřejmě i studentů. Přístup ke spolehlivým datům ale byl doposud velmi problematický a diskuse o příčinách i možných opatřeních se často zakládala spíše na dojmech než hluboké znalosti problematiky. To se nyní snažíme změnit.

Přestože už první strategické dokumenty Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) z roku 2000 chápaly studijní neúspěšnost jako problém, který je třeba řešit, dlouhou dobu zůstávala tato otázka až na výjimky na okraji zájmu. V posledních letech se ale situace začala rychle měnit, a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, sama studijní neúspěšnost pomalu, ale kontinuálně narůstá, zejména v bakalářských studijních programech. Přestože ani před dvaceti lety nebyla situace o moc lepší, v současnosti už je úspěšně ukončena méně než polovina započatých bakalářských studií a v některých oborech je jich ještě mnohem méně – včetně řady oblastí, kde je po absolventech na trhu práce enormní poptávka.

Zadruhé, rychlý nárůst počtu studentů v posledních dvaceti letech přivedl na vysoké školy úplně nové skupiny lidí, s výrazně odlišným zázemím, zkušenostmi, předchozím vzděláním, očekáváními a potřebami, než bylo typické pro studenty v devadesátých, nebo dokonce osmdesátých letech. Vysoké školy se s touto změnou vypořádaly z hlediska kapacit, ale často jen velmi váhavě a pomalu přistupují k hlubším změnám v pojetí výuky, přístupu ke studentům a podpůrným službám, které jim nabízejí. Propast mezi tím, co dnešní studenti chtějí a potřebují, a tím, co jim vysoké školy nabízejí, je čím dál tím nepřehlédnutelnější, a vysoká studijní neúspěšnost je jedním z jejích důsledků.

Zatřetí, počet uchazečů o vysokoškolské studium dosáhl vrcholu v roce 2010 a od té doby zejména v důsledku populačně slabých maturitních ročníků strmě klesá, za šest let o celou třetinu. Vysoké školy, které jsou na počtech studentů stále do velké míry existenčně závislé, mají problém naplnit své nově vybudované kapacity a přirozeně tak obrací pozornost k vysoké studijní neúspěšnosti.

Začtvrté, v západní Evropě je problematika studijní neúspěšnosti aktivně diskutována již řadu let (v USA dokonce již řadu desítek let) a díky čím dál tím těsnější mezinárodní spolupráci se toto téma přenáší i do České republiky. Svou roli v tom hraje i Evropská komise, která sociální otázky a jmenovitě i studijní neúspěšnost výrazně propaguje jak ve svých strategických materiálech, tak i v podmínkách pro čerpání strukturálních fondů.


Polovina bakalářů

Studijní neúspěšnost je (nejen) v ČR nejvyšší v prvních dvou ročnících bakalářského studia, kdy se studenti teprve seznamují se systémem vysokého školství a zjišťují, co vlastně chtějí a co se po nich chce. Současně se ale většina těch, kteří ze studia odejdou, později zapíše znovu, ať už na stejnou, nebo jinou vysokou školu, do příbuzného nebo úplně odlišného studijního programu. Zhruba dvě třetiny z nich tak dříve či později nějaké studium úspěšně dokončí. Naopak ve vyšších ročnících je neúspěšnost relativně nízká a v navazujícím magisterském studiu se drží kolem 20 %. Doktorské studium oproti tomu opět dokončí jen asi polovina zapsaných, byť situaci doktorandů a příčiny jejich neúspěšnosti můžeme s bakalářskými studenty srovnávat jen těžko.

Na bakalářském stupni je neúspěšnost nejvyšší v zemědělských, technických a přírodovědných oborech, nízkou neúspěšnost vykazují naopak prestižní obory, jako právo, lékařství nebo psychologie. I v rámci jednotlivých oborových skupin ale existují velké rozdíly mezi jednotlivými školami, fakultami a programy.

Na mezinárodní úrovni (zatím, navzdory snahám EU) nejsou k dispozici data, která by umožňovala spolehlivě srovnávat jednotlivé země mezi sebou – rozdíly v metodikách jsou příliš velké. Z dostupných informací se ale zdá, že Česká republika není výjimečná. Míra neúspěšnosti u nás není ani nejnižší, ani nejvyšší v Evropě a řada států na západě, východě, severu i jihu se potýká s podobnými problémy, byť okolnosti mohou být odlišné.

Co naopak srovnávat můžeme, jsou politická opatření a přístupy, které jednotlivé země volí. Zásadní příspěvek v tomto směru představovala celoevropská studie HEDOCE z roku 2015 (realizovaná nizozemským výzkumným centrem CHEPS a norským NIFU), ke které i autoři tohoto článku přispěli případovou studií. Tato studie nabízí inspiraci a zajímavou reflexi i pro ČR.

Autoři studie identifikovali několik širokých skupin opatření, která mohou vysoké školy přijímat pro podporu úspěšnosti studentů.

Patří mezi ně:
– zlepšování přístupu k informacím o podobě, náplni a požadavcích studijních programů a podpora uchazečů v tom, aby si vybrali pro ně vhodný program;
– opatření v oblasti přijímacího řízení (typicky úprava testů a kritérií tak, aby dokázaly lépe předvídat úspěšnost studentů);
– sběr podrobných dat o průchodu studentů studiem a jejich využívání pro cílení podpůrných opatření;
– podpora sociální integrace studentů, jejich začlenění do života školy;
– vyrovnávání šancí studentů zejména nabídkou podpůrných kurzů, podporou vzájemného učení studentů mezi sebou atd.;
– a konečně úpravy podoby a náplně studijních programů a pravidel pro průchod studiem

V některých z těchto oblastí jsou české vysoké školy velmi aktivní a například různé formy podpůrných a vyrovnávacích kurzů se staly na řadě z nich samozřejmostí. V jiných oblastech je situace horší – například pokud jde o práci s uchazeči. Většina škol sice výrazně investuje do marketingu a snaží se přilákat studentů co nejvíc, jen málokterá přitom ale myslí na jejich férové a srozumitelné informování o tom, co je ve studiu vlastně čeká a jaké požadavky budou muset naplňovat.

Faktorem, který je při vymýšlení opatření v oblasti studijní neúspěšnosti v ČR asi nejvíce opomíjeným, je hlubší práce s motivací studentů. Je to právě motivace, která rozhoduje, zda bude studentovi stát za to prosedět noci nad knihami a projekty, chodit na přednášky, aktivně se zapojovat do seminárních diskusí a věnovat čas a energii snaze o skutečné pochopení problémů a osvojení si dovedností. Vysoké školy si přitom často nepřiznávají, že motivace není něco, s čím by se člověk narodil a s čím by se nedalo nic dělat – naopak, chuť do studia se může měnit i ze dne na den…

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Jana Hrubá: Učitelé postrádají komunikační kanál na MŠMT

pondělí 22. ledna 2018 · 0 komentářů

Kulatý stůl SKAV a EDUin 18. 1. 2018 kupodivu proběhl ve věcné rovině. Nedošlo ke kontroverzím ani k napadání. Účastníci si naslouchali a shodli se na potřebách učitelů. Sláva! Kéž by jim to vydrželo!

Základní otázka zněla: Jak by měli být učitelé zapojeni do formulování vzdělávací politiky? Za ČMOS pracovníků školství se debaty zúčastnil František Dobšík, za spolek Pedagogická komora Janek Wagner, za iniciativu Učitelská platforma Petra Mazancová, za spolek Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd Michal Řezáč. Moderoval Kryštof Vosátka (Učitel naživo).

Z vystoupení na kulatém stole vyplynulo hlavní zaměření organizací: odbory – platy učitelů, financování školství, Pedagogická komora – založení profesní komory ze zákona, legislativa, Učitelská platforma – standard a etika učitelské profese. Mohly by se docela dobře doplňovat, kdyby dokázaly spolupracovat.

Téma bylo zvoleno proto, že v minulém roce došlo k oživení učitelské aktivity v tomto směru. O poněkud dramatickém vývoji informovaly průběžně weby Česká škola a Pedagogické info, také časopis Řízení školy, kde byl dán prostor protagonistům. „Ředitelské“ asociace sdružené v CZESHA se od snah vytvořit profesní komoru distancovaly, nemají totiž s komunikací s MŠMT problém. Hlouběji se nad problémem zamyslel Tomáš Bouda ZDE.

Podobných snah jsem se účastnila v učitelském hnutí od roku 1990. Už tenkrát existoval záměr vytvořit učitelskou organizaci, která by mohla být partnerem v jednání s ministerstvem. Vznikla Pedagogická unie, která měla zastřešit četné vznikající učitelské organizace. Nefungovalo to – jednotlivé skupiny měly příliš úzké, roztříštěné, ba i protichůdné zájmy, mnozí z jejich lídrů chtěli hrát prim, a tak raději zůstali kohouty na malém dvorečku. Dnes existuje podle J. Wagnera ve školství přes 60 spolků a asociací a MŠMT po celou dobu této rozdrobenosti využívá, některým ministrům ale vadí, protože neexistuje reprezentace profese. Potřeba prostoru pro dialog o vzdělávání je stále naléhavější a učitelé z praxe by v něm rozhodně neměli chybět.

Jenže…

Jak se učitelská profese dnes prezentuje? Často jako názorově rozpolcená skupina inovátorů a „klasiků“, kteří se dokáží v internetových diskusích osobně napadat nevybíravým způsobem, což prestiž profese samozřejmě nezvyšuje. Za téměř 30 let nebyla nalezena shoda v základních otázkách a líté boje diskutérů k tomu rozhodně nevedou. Princip svobodné volby vzdělávací cesty a respektu k volbě druhých se nevžil. Tady nám hodně dluží politici, kteří se neshodli na vizi, na cílích, ke kterým by mělo v ČR směřovat vzdělávání. Nebyla vůle (nebo byla, ale nestihlo se to). Hluboká celonárodní diskuse, která by k tomu vedla, ani nezačala. Nahradili ji prázdnými floskulemi a nepřesvědčili ani občany, ani učitele. Floskule nefungují a rodiče hledají cestičky jinudy. Děti nemají čas čekat – potřebují jasné perspektivy teď hned.

Chyba je i na straně ministrů školství (že jich už bylo!). Kolik z nich dokázalo skutečně komunikovat s učiteli? Kolik z nich dávalo najevo úctu a respekt k jejich práci? Kolik z nich dokázalo dělat „osvětu“, vysvětlovat odborné i laické veřejnosti své záměry a opatření? Získat učitele, rodiče i ostatní občany pro jejich realizaci? Přihlížet k negativní odezvě veřejnosti?

Na ministerstvu by mohl vzniknout, kromě tiskového oddělení, které zveřejňuje zprávy o aktivitách ministra, také „osvětový“ tým několika pedagogů a PR odborníků, kteří by diskusi organizovali (na kulatém stole padl návrh obnovit diskusi na webu RVP), průběžně sledovali ohlasy nejen v tisku, ale i na sociálních sítích (tam jsou signály opravdu bezprostřední), a hlavně zobecňovali, vysvětlovali, přesvědčovali, získávali. Jak mohli ministři doteď bez podkladů od takového týmu informovaně pracovat?

Vzájemná komunikace ve školství skutečně nefunguje. Komunikační kanál je potřeba, možná i nějaká „stálá konference o vzdělávání“, ale hlavně je potřeba vůle někam to posunout. A to na obou stranách. Máme před sebou příklad (některých) prezidentských kandidátů. Ti, kteří skutečně chtějí změnu, jednají kultivovaně a jsou schopni pomoci i soupeři.

18.–20. 2. 2018 Nakopněte svoji školu. Festival vzdělávání v Litomyšli

sobota 20. ledna 2018 · 0 komentářů

Místo konání: Jiráskova ul. 133, Litomyšl (areál Zámeckého návrší)

Hlavní témata:
Jak vést školu budoucnosti?
Vztahy ve škole jako nástroj podpůrného klimatu
Inspirace do výuky

3 dny vzdělávání a inspirace:
– setkání a nová přátelství s kolegy, pedagogy a rodiči
– prostor pro sdílení zkušeností a příkladů dobré praxe základních škol
– možnost osobní konzultace s profesionály
– tipy a podpora v řízení a dalším rozvoji školy
– praktické návody pro spolupráci v kolektivu
– inspirace pro výuku matematiky, českého jazyka a kritického myšlení
– čas plný naslouchání inspirativním osobnostem
– místo přednášek, workshopů, panelových diskusí a zajímavých námětů v doprovodném programu

Registrace otevřena do 4. 2. 2018 ZDE.

Novinky Pedagogické knihovny J. A. Komenského za prosinec 2017

· 0 komentářů

Zajímavé tipy pro učitele i rodiče v prosincovém přehledu přírůstků Pedagogické knihovny J. A. Komenského. Tematická rešerše se týká znakového jazyka v komunikaci a vzdělávání neslyšících.


Novinky za prosinec 2017


Knižní novinky:
pedagogika
psychologie
ostatní

Ukázky:

Zakousněte se do knihy: pracovní listy k rozvoji čtenářství / Klára Smolíková & ilustrovala Bára Buchalová
Praha: Portál, 2017, 62 stran
ISBN 978-80-262-1261-4
Soubor pracovních listů pro učitelé a knihovníky je určený pro děti ve věku od šesti do deseti let. Děti postupně budou zjišťovat jak se do knihy zakousnout a pochutnat si na ní nebo naopak při čem si můžou vylámat zuby.

Abeceda moderního rodiče / Kateřina Cajthamlová
V Praze: Vyšehrad, 2017, 398 stran
ISBN 978-80-7429-913-1
Přesný návod pro rodiče, jak pochopit sebe sama, svoji roli v rodině i v širším společenství.


Sukova studijní knihovna (literatura pro děti a mládež):
první čtení
první stupeň ZŠ
druhý stupeň ZŠ
naučná literatura
přečtěte si s dětmi


Články:
z českých časopisů
ze zahraničních časopisů

Ukázky:

Když se žák nedokáže soustředit… / Daniela Kramulová
In: Rodina a škola, ISSN 0035-7766, Roč. 64, č. 7 (září) (2017), s. 222–3.
Porucha pozornosti (ADD) nebo porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) má za následek nesoustředěnost, neadekvátní reakce dítěte, potíže s nasloucháním a plněním pokynů, sociální konflikty, žák nezvládá samostatnou práci, neumí „zorganizovat“ sám sebe a žije ve vlastních světech. Autorka poskytuje užitečné tipy k upoutání a udržení pozornosti takového žáka při výuce a zároveň doporučuje knihu americké odbornice na poruchy chování a učení, speciální pedagožky Sandry F. Riefové Nesoustředěné a neklidné dítě ve škole (nakladatelství Portál).

Povinná předškolka z pohledu sociálního pracovníka / Zuzana Šmídová
In: Učitelské noviny: týdeník pro učitele a přátele školy, ISSN 0139-5718, Roč. 120, č. 35 (2017), s. 20–21.
Od začátku nového školního roku 2017/2018 je povinný poslední rok předškolního vzdělávání. Zavedení této povinnosti mělo pomoci sociálně znevýhodněným dětem. Problém nastal při samotném zápisu, řada rodičů se k němu nedostavila a přišla na začátku školního roku do školky, aniž by bylo dítě zapsáno. Rodiny těchto dětí často nebydlí v místě trvalého bydliště. Rodičům je nabízena možnost individuálního vzdělávání. V případě mateřských škol nejsou rodičům dány žádné podmínky, např. dosažené vzdělání. Individuálně vzdělávané děti musí projít přezkoušením, které v současné době nemá jasná pravidla.


Tematická rešerše: Znakový jazyk v komunikaci a vzdělávání neslyšících

Marek Herman: Vypadá to, že se svět zbláznil

pátek 19. ledna 2018 · 2 komentářů

Každé dítě ze všeho nejvíce potřebuje něžnou a spokojenou mámu, říká vysokoškolský učitel Marek Herman s tím, že je to naprosto jednoduché a není potřeba nic nového vymýšlet.

„Vždycky mě zajímalo, proč se někomu daří a jinému ne. Ale to, co člověk dělá, proč to dělá a jestli je v životě spokojený, tak o tom všem se rozhoduje ve věku, kdy nám bylo méně než šest let. V té době se totiž v hlavě tvoří plán, co udělám se svým životem, je to náš ,životní scénář‘. A k tomu, aby plán dobře vyšel, potřebujeme hlavně něžnou náruč mámy. Taky pevného a spolehlivého tátu. Ale na prvním místě mámu,“tvrdí.

Máma je totiž podle něj nikým a ničím nenahraditelná. „Vazba mezi ní a malým dítětem je naprosto unikátní a v přírodě nic podobného nenajdete. A vždycky platí jednoduchý princip: spokojená máma, spokojené dítě. Když je máma spokojená, dítě si to z ní „vezme samo“. Umí to. I proto má Marek Herman pocit, že se svět snad zbláznil.

„Dneska se například objevují trendy, které razí zásadu, že není žádný rozdíl mezi mámou a tátou, je prostě jen Rodič 1 a Rodič 2. Co jsou to, proboha, za výmysly? Ale bohužel žijeme v době ,tekutých písků‘ – každý má ve všem pravdu a vlastně ani neexistuje špatný názor, což je výplod politické korektnosti a samozřejmě naprostá hloupost,“ říká. Nesouhlasí se střídavou péčí, ani s otci na mateřské, tedy spíš otcovské dovolené.

„Střídavou péči si vymysleli negramotní právníci a totálně tím po rozvodu rozvracejí i to málo, co z rodiny zbylo. Neznám žádného psychologa, který by řekl, že je střídavka dobrá věc. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby se rodiče dokázali domluvit a nerozváděli se. Někdy to ale nejde. Takže střídavá péče se vymyslela hlavně pro rodiče, kteří se neumějí dohodnout jako dospělí lidé, ale chovají se jako přerostlá děcka. Maskuje se to samozřejmě jako ochrana zájmů dítěte. Přitom ten, kdo na to doplatí, je vždycky dítě. Je to vlastně takové nedospělé rozhodnutí dospělých,“ tvrdí Marek Herman.


Selhání otců

„Opravdu nevidím jediný důvod, proč se tvářit, že je normální, když budou tátové chodit na mateřskou. Je to typický výmysl dnešní doby, kdy si všichni myslí, že můžou všechno a nebude to mít žádné důsledky. Ale ono to samozřejmě následky bude mít! Muži by se v první řadě měli postarat o to, aby fungovali jako skuteční chlapi. Někteří tátové to teoreticky mohou zvládnout. Ale má to háček: zvládnou to jen po chlapsku. Dítě ale přece v prvé řadě potřebuje vlídnou a něžnou mámu. A pak spolehlivého a pevného tátu.

Nebo ještě jinak: vazba mezi mámou a dítětem je vrozená. Vzniká od první vteřiny po početí. Vazba mezi tátou a dítětem je pouze získaná. Táta se tátou musí naučit být. A to je přece obrovský rozdíl,“ vysvětluje.

Otec je pro rodinu zdrojem ochrany a jistoty. „Táta má pro dítě tři dary. Prvním je pozvednutí, kterým symbolizuje přijetí dítěte po narození: jsem tvůj otec. Druhým darem je doprovod při přechodu od chlapce k muži nebo od dívky k ženě. Ten je nejdůležitější. A třetím darem je požehnání do života: žehnám, aby se ti dařilo, abys pokračoval v mém životě, abys pokračoval v naší rodinné linii. Kde jsou muži, kteří by tyto dary dětem dávali?

Znáte někoho? Já ne. Hledám vnitřní poctivou mužskou sílu. A nic nevidím. Táta symbolizuje řád a limit. Požadavek a zátěž. Ale hlavně by měl být pevnou a spolehlivou oporou. A nejlepší, co se může rodině stát, je, když dítě zažije mámu a tátu jako pevný a spolehlivý pár. To je skoro jako zázrak: základní opěrná deska našeho života. Když rodiče drží pohromadě.

Více než polovina manželství se ale dnes rozvádí a v 95 procentech případů se o rozpadlou rodinu starají ženy jako samoživitelky. Takže role táty jako spolehlivé opory je v reálu bohužel naprostá iluze. Proto mluvíme o 20. století jako o století selhání otců,“ říká Marek Herman a dodává, že většina mužů prostě jen zůstala dětmi. „Dětští muži absolutně nechápou, co je odpovědnost a spolehlivost. Jsou to pro ně cizí slova…“

…„Největší potřebou každého člověka je přece něžný a důvěrný vztah. Proto lidi milují technologie, protože je to dokonalá iluze, že k někomu patříme, že jsme s někým ve spojení, že na nás někomu záleží. Zdá se, že můžeme být neustále s někým v kontaktu. S tisíci přáteli. Ve skutečnosti jde ale jen o zoufalou samotu na síti.

Podle výzkumů víme, že dvanáctileté děti jsou čtyři až šest hodin denně připojeny k sítím. To, co žijí, je jedna velká iluze. Dneska už mluvíme o technologiích jako o nové formě drogy. Jedná se o tzv. nelátkovou závislost, jde prostě jenom o náhražku skutečného života, nic víc. Mobily nás okrádají o intimní prostor a přirozenou samotu, mnoho lidí má pocit, že musí být neustále k dispozici. Mobil například ruší také tzv. ,institut odloučenosti‘: když se vzdálíte od svého partnera na dva tři dny, začne se vám po něm obvykle stýskat.

Dnes mají děti všechno ještě předtím, než potom začnou toužit. Jsou zpovykané a unuděné. Teď se to stane i dospělým.

To ale neplatí, když si budete volat a psát esemesky. Po návratu si pak chcete říct, co je nového, ale zažijete jen tupé prázdno, protože jste si už všechno řekli nebo napsali,“ říká Marek Herman.

Dnes podle něj žijeme na křižovatce. „Z internetu informací budeme přecházet do internetu zážitků. Díky virtuálním brýlím budeme sledovat finále Wimbledonu přímo z první řady. Nebo operaci srdce, kterou budeme pozorovat z půl metru přímo na operačním sále v New Yorku. Stačí si jen koupit program. Otevírá se prostor, kdy ,všichni budou moci zažít všechno‘. Mnoho lidí si tak dříve nebo později nechá ukradnout svoje sny.

Největší zločin, který jsme dětem za posledních 50 let udělali, bylo to, že jsme jim vymazali ze života touhu. Dnes mají děti všechno ještě předtím, než potom začnou toužit. Jsou zpovykané a unuděné. Teď se to stane i dospělým. Je to cesta do pekel. Evoluční mechanismy jsou totiž jasné: mozek je šťastný, jen když usiluje. Potřebuje se těšit, potřebuje mít hlad, zimu, žízeň. Jsme spokojení, když se musíme snažit a přemáhat. Když máme povinnosti. To všechno jsme ale v konzumní společnosti ztratili. Zralou osobnost poznáte podle toho, že je schopná odložit příjemný zážitek. Touhu totiž objevíte až v dlouhých časech. Bez ní život zmrtvíte,“ dodává.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Joachim Dvořák: Společnost se omezila na to, že smysl všeho se musí dát spočítat

čtvrtek 18. ledna 2018 · 0 komentářů

Vydává časopis pro děti, aniž by myslel na to, kolik mu to vynese. „Proč to tedy děláš?“ ptají se ho někteří známí. Joachim Dvořák, majitel nakladatelství Labyrint a vydavatel časopisu Raketa vysvětluje, že jsou věci, které zkrátka penězi vyvážit nelze. Radost, uspokojení z práce, potřeba něco sdělit a pocit, že se to daří. O tom a také o české škole jsme si ve svátečním čase povídali v místnosti plné knih, obrázků a snů.

Zdroj: Kateřina Perknerová, Deník.cz 28. 12. 2017


Jak lze zaujmout děti ve 21. století časopisem, který rozhodně není prvoplánový?

Moje úvaha nebyla, jak děti zaujmout, abych z toho zároveň nutně profitoval. Kdybych chtěl dělat mainstreamově úspěšný časopis, mám ho – bude nosičem reklamy a určitě bude i vydělávat nějaké peníze. Myšlenka někoho zaujmout je realistická a srozumitelná, ale z mého pohledu není správná, protože pak ke všemu přistupujete pragmaticky, své vize osekáváte měřítkem úspěšnosti, tedy prodejnosti, a musíte slevovat z věcí, které před vámi nikdo nevyzkoušel. Já jsem chtěl dělat časopis, který by rozvíjel dětskou fantazii, tvořivost a současně byl inspirativní a úplně jiný.

Čím jste se tedy řídil, když jste vytvářel Raketu?

Oslovil jsem tehdy dvě mladé kamarádky z Letné, Radanu Litošovou a Johanu Švejdíkovou, které jsem znal a věděl o jejich kreativním potenciálu. Během tří měsíců jsme pak postavili koncept časopisu, který tu do té doby neexistoval. První číslo Rakety vyšlo přesně před třemi lety. Upřímně řečeno, tehdy jsem netušil, jak to bude fungovat. Často se rozhoduji intuitivně, nikoli racionálně.

Kudy jste se rozhodli kráčet, abyste se dopracovali k dětské duši?

Takhle komplikovaně jsme neuvažovali… Když jdete na první rande, taky nepřemýšlíte, jestli vám ten pán bude tahat kočárek a sežene dost peněz na dovolenou. Mně je tenhle analyticko-pragmatický pohled cizí, protože dokáže úspěšně zahubit spousty nápadů v jejich zárodku. My jsme se prostě vypravili do lesa, bez znalosti, jak bude hluboký, co tam poroste a budou-li tam nějaká zvířata, ale věděli jsme, že když půjdeme dlouho, určitě nějakého Jeníčka s Mařenkou potkáme.

Všem jsem řekl, že když to skončí průšvihem, zaplatím náklady a vykašleme se na to. Ohlas na první číslo byl ale tak skvělý, že jsem se záhy rozhodl Raketu tvořit dál. A zjistil jsem, že mě to baví daleko víc než knížky, které vydávám přes čtvrt století. Satisfakce a zpětná vazba od malých čtenářů je tisíckrát větší než u knih pro dospělé. Děti jsou naprosto spontánní a své emoce nijak nepotlačují.

Zač vás chválily?

Za to, že je to dělané jinak, za originalitu. Když řeknete nějaké téma, většinou vás napadne pět způsobů, jak ho zpracovat. A v Raketě přesně tohle neuděláme, hledáme odlišné cesty. Taky je asi cítit, že nejsme podnikatelský projekt, netiskneme žádnou reklamu, skrytou inzerci ani sponzorované texty.

V kapitalistické současnosti to zní trochu jako utopie.

Mezi časopisy je to naprosto výjimečné. Raketa je sice pořád ztrátová, ale mnohem méně než na začátku. Když jsem se ji rozhodl vydávat, požádal jsem deset lidí z mého blízkého okolí, zda by mě nepodpořili jakoukoli částkou. Někteří mě odmítli, ale většina, byť symbolicky, něco poslala. Byl to příjemný signál, že to dává smysl nejen mně.

Udělal jsem něco takového poprvé v životě a věřte, je to dost nepříjemná zkušenost, někoho prosit o peníze… Jeden z těch, co nás nepodpořil, od té doby při náhodných setkáních vždycky kroutí hlavou, proč to dělám, když to nevydělává.

Pro většinu lidí je asi nesrozumitelné, že se zabýváte něčím, co nepřináší profit. Naše kapitalistická společnost se zredukovala na to, že smysl čehokoliv se musí dát spočítat. Jenže když děláte věci tohoto charakteru, tak je často nespočítáte. Bonusy musíte hledat jinde...

...Jedno téma jste třeba věnovali Listině základních práv a svobod, které naprosto báječně ztvárnila výtvarnice Aneta Holasová.

Inspiroval nás šéf Amnesty for Art, irský právník Bill Shipsey... Kdysi udělal knížku sponzorovanou osobnostmi jako je Bono z U2 nebo Peter Gabriel, která interpretovala Všeobecnou deklaraci lidských práv. Naše dvě šéfredaktorky vymyslely číslo s tématem tolerance a i díky Anetě jsme dovedli velmi složité téma podat srozumitelně a zábavně.

Raketa s podtitulem „Jinýma očima“ vyšla zrovna v čase, kdy se zveřejnil průzkum, podle něhož většina rodičů nesouhlasí s inkluzí. Nepřejí si zkrátka, aby jejich ratolesti byly „infikované“ dětmi se speciálními potřebami. Předpokládal jsem, že nám někdo vrátí předplatné a číslo se neprodá, když je vlastně celé o inkluzi. Reakce ale byla mimořádně dobrá. To je nadějné.

Není zvláštní, že ve 21. století o tom mluvíme jako o něčem mimořádném?

Máte pravdu, jako by se evoluce společnosti zastavila. My jsme například přes rok a půl domlouvali v České televizi seriál pro malé děti o jinakosti, který připravila Milada Rezková, spisovatelka a také spoluautorka populární postavy Doktora Racka.

Šéf dětského programu nám ve finále oznámil, že se bojí dělat něco s nepředvídatelnou sledovaností, že si to vlastně nemůže dovolit, ale když vymyslíme reality show pro děti, aby pořád seděly před obrazovkou, tak nám to podepíše hned… Bylo pro mě obrovské zklamání, že se člověk na klíčovém postu alibisticky schovává za sledovanost, jako kdyby to byl hlavní aspekt úspěchu ve veřejnoprávním médiu...

...Vy máte dceru v první třídě běžné základní školy. Neuvažoval jste o privátním vzdělání, které může díky lepším finančním podmínkám děti víc stimulovat?

Principiálně se mi nelíbí, když jsou rodiče nabádáni, že se musí postarat o své děti nalezením nejlepší, myšleno privátní, školy. Já bych si přál, aby celková úroveň všech škol byla vyšší, a zajímá mě diskuse, jak k tomu přispět. Vadí mi, že v Česku protékají veřejné peníze nejrůznějšími cestami do všelijakých kapes, ale základní zdravotní péče a veřejné školství jsou stále mnohde na úrovni devadesátých let minulého století.

Privátní školy dokážou soustředit hodně energie, přitáhnout nejlepší učitele, protože mají dostatek financí od donátorů i rodičů. Nevýhoda je, že jejich kantoři jsou přesto občas frustrovaní – není pravidlem, že bohatý pán a krásná mladá žena musí mít chytré a slušné dítě. Zkrátka všichni absolventi soukromých škol nejsou automaticky lepší a vzdělanější než ti ze státních škol. Záleží především na tom, jak se jim rodiče sami věnovali.

Není jejich rolí hlavně vychovávat, zatímco na škole by mělo být vzdělávání, předávání znalostí? Proč by se školní povinnosti a výuka měly přenášet na rodičovská bedra?

Já jsem to nazval v nadsázce DoDo, tedy dodělej doma. Pamatuji si na jednu učitelku, která nikdy nestíhala. Na základní škole jsme v dějepise zamrzli v obrození, někde kolem rakousko-uherského vyrovnání. Takže co se stalo od roku 1867 a dál, jsem si musel dostudovat později sám.

Jenže o to jde. Neměl by systém DoDo skončit, protože v internetové době není důležité narvat si do hlavy všechna data, ale především se dovědět, proč se tak dělo, v jakých souvislostech, což se týká jak dějepisu, tak třeba přírodních věd?

To je komplikovaná otázka, na niž já sám neznám odpověď. Je jasné, že tradiční systém biflování dat, kde nesmíte nic přeskočit, není šťastný. Vědomosti mohou být zbytečné, když s nimi nedokážeme adekvátně nakládat. Děti se často něco učí a nechápou, proč to mají vědět. O svých životech by měly umět přemýšlet s jinou perspektivou, než jen že přiřadit datum k události se hodí do bodovací soutěže v rádiu, když jsem mluvil o tom dějepisu.

Znáte-li historické souvislosti a umíte-li o nich přemýšlet, tak jste výrazně citlivější na to, co se u nás a ve světě odehrává. To je podstatné, tahle citlivost. A s ní souvisí i zájem vědět, jak vše ve společnosti funguje. Když některý politik projevuje dlouhodobě nesnášenlivost, je to hrozba. Když se někdo vyjadřuje jako nacista, tak to zřejmě bude nacista. Dějiny jsou neustálý koloběh opakujících se a vzájemně překrývajících se událostí. To, co se odehrávalo na počátku 30. let v Německu nebo po roce 1945 u nás, nevypadalo zpočátku, že by muselo dopadnout katastrofou.

Dnes si spousta lidí neuvědomuje, co se může stát, možná je zaměstnávají jen jejich každodenní starosti. Nechci a priori kritizovat aktuálně podivně seskládanou politickou reprezentaci, ta se může změnit, co mi intenzivně vadí, je vzývaný konzumní model společnosti zaměřený na výkon, profit a rychlou spotřebu. Nechce se mi věřit samozvaným „misionářům“, fascinovaným vlastními úspěchy, podle nichž hodnotí všechny ostatní kolem sebe.

Nedělají rodiče v dnešním světě vlastně chybu, když svým dětem říkají, že stojí za to být čestný, spravedlivý a pomáhat slabším, byť se to finančně nemusí rentovat?

Znám pár slušně situovaných rodin, jejichž školou povinné děti plynně hovoří cizími jazyky, mají krásné zážitky z exotických dovolených a mohou si dovolit cokoli. Pak ale zjistíte, že některé z nich strašně těžko komunikují s okolím a nechápou, proč by měly někomu pomáhat, nebo dokonce stát ve frontě, když jsou zvyklé, že se dá první místo koupit. Jenže – aby byl svět v rovnováze – podobné příběhy najdu i mezi dětmi ze sociálně slabších vrstev.

Chci tím říci, že to, jak se k sobě chováme, vůbec nesouvisí s tím, jestli jsme z chudých, nebo ultrabohatých poměrů a máme-li elitní vzdělání. Je to ovlivněno především genetickou výbavou, kterou si neseme ze své široké rodiny. Některým modelům se těžko uniká. Můžete vystudovat na Sorbonně a vynikat ve svém oboru, ale doma na Žižkově vás mlátí frustrovaný partner a vy nemáte odvahu utéct, protože to máte zkrátka nastavené ve vaší DNA. Prostředí doma i ve škole je velmi důležité a leccos může usměrnit, ale genetickou stopu nepřemůže. Někdy holt neseme na vlastních bedrech stíny našich předků a s tím nám nikdo nepomůže.


Celý text najdete ZDE.

Soumrak českého školství?

středa 17. ledna 2018 · 0 komentářů

Český ornitolog, expert na kukačky, autor Vesmíru a dlouholetý vysokoškolský pedagog Tomáš Grim se rozhodl odejít ze školství. Důvody, které ho k radikálnímu kroku vedly, jsou zároveň detailní „obžalobou“ českého (nejen) vysokého školství. V obsáhlém rozhovoru si nebere servítky.

Zdroj: Lenka Vrtišková Nejezchlebová, Vesmír 9. 1. 2018


Odcházíte ze školství. Proč?

Můj odchod odráží obecné problémy českého školství, které upřednostňováním kvantity a formalismu dává vzniknout společnosti, kterou bych označil za „pavzdělanou“ – za předponou „pa“ je skryta nenaplněná ambice, jako ve slovech „pakůň“ a „pablb“. Strategie „víc absolventů = vzdělanější společnost“ si zaslouží Darwinovu cenu.

Teď ty vaše důvody. Proč?

Býval jsem ze své práce nadšený – v předávání zkušeností jsem viděl smysl, ať už to byla oficiální univerzitní výuka nebo popularizace pro veřejnost. Z univerzitní části smysl během let úplně vymizel. „Předávání“ totiž implikuje, že předávané je někdo schopen přijmout a potřebuje je. Ale „přijímání“ ztroskotává na klesající kvalitě studentů a „potřebnost“ na tom, že někteří mí kolegové na státních zkouškách neřeší kvalitu studentů a jejich prací; tím v podstatě sabotují snahy o zvyšování kvality, moje či jiných kolegů, kterým není úroveň studentů lhostejná. Pro mě je tento aspekt klíčový.

Poslední roky jsem přestal učit předměty, které jsem učil dřív, tedy zoologii obratlovců a zoogeografii, které jsou sice zajímavé, ale mají zanedbatelný praktický přesah. Změnil jsem náplň svojí výuky tak, abych učil věci, o kterých vím z vlastní zkušenosti, že – na rozdíl od téměř všeho, co do mě bylo naléváno ve škole – přijdou k užitku. Jenže tyhle znalosti mají v reálném světě státnic a obhajob studentů – především učitelských kombinací – pramalý vliv, protože některé komise dovolí projít prakticky čemukoli a komukoli. Někteří zkoušející sklouzávají k otázkám na úrovni základní školy, aby student aspoň něco řekl.

Na státnicích bývá často slyšet „bylo to strašné, ale už ji tady nechci vidět, takže za E“. A taky se členů komisí často ptávám „opravdu chcete, aby učitel takového formátu dostal do spárů vaše děti?“ Reakce? Jen zaražené mlčení… a následné úspěšné uzavření studia téhož studenta! Jaký má pak smysl učit na úrovni solidních západních univerzit? Jako byste vyučovala v autoškole, ale vaši studenti se silničními pravidly neřídili a policie by dodržování pravidel nevyžadovala. Pokud máte trochu sebeúcty, nebudete na takové frašce participovat.

Jak dlouho to rozhodnutí ve vás zrálo?

Poprvé jsem o změně, tehdy v podobě delší pauzy, uvažoval v roce 2011. Čím dál neschopnější studenti, bující administrativa, neférové jednání u státnic. Něco šlo řešit, ale jen částečně. Například vysvětlit byrokratům z děkanátu, že oni mají poskytovat servis nám, vědeckopedagogickým pracovníkům, ne my jim – bez nás by žádný univerzitní úředník, od rektora až po vrátného, ani neměl práci. A podle toho by se měli chovat. Jiné aspekty se řešit nepodařilo. Na některé obory se např. hlásí menší počet uchazečů než je kapacita, proto se berou všichni; podle toho studenti taky vypadají.

A pokud přijímačky vůbec jsou, pak často jen formální. Před lety jsem byl v přijímací komisi; ani nebudu uvádět, čím uchazeči dokládali svůj zájem o studium biologie a jak se v biologii dezorientovali. Přesto byli přijati – je přece třeba naplnit stavy a finance se až do předepsaných limitů přidělují podle kvantity studentů bez ohledu na jejich kvalitu. S tím můžete nanejvýš nesouhlasit, ale to je tak vše, co s tím můžete udělat.

Škola je, zatím, pohodlné útočiště před reálným světem, kde těm neschopným studentům nehrozí, že by se museli živit „poctivou prací“. Kdyby měla většina studentů zájem a schopnosti, neschopní učitelé a komise by škodu netropili – vzdělat se lze i samostudiem. A kdyby komise a učitelé fungovali jak se sluší, kvalitu by prosadili. Ale kombinace neschopných studentů a neschopných učitelů… Zbyla jen marnost a bezmocnost.

Kdy vás jímala ta marnost a bezmoc, o které mluvíte?

Frustrace nastává, když výsledky neodpovídají úsilí. Třeba když jsem horko těžko umluvil na seminář špičkového kolegu, zaplatil jej pozváním na večeři z vlastní kapsy – protože na tak „nepodstatnou“ součást výuky prostě nebyly provozní peníze – a pak na jeho přednášku přišli tři studenti. Konkrétní příklady bych mohl sypat z rukávu po tuctech… Nebo když jsem znovu a znovu na přednáškách i konzultacích vysvětloval základní věci, které má student znát ze střední školy. To je univerzální zkušenost i mých kolegů; jeden z nich napsal text o svých studentech, kteří nezvládali ani trojčlenku.

To mě přimělo k sepsání seriálu Děs a bída UP. Konstruktivně jsem rozebral problémy s kvalitou studentů, hodnocením kvality výuky, udělováním nezasloužených titulů apod. A ne že bych na to upozorňoval sám… Kromě pár pokývání hlavou „ano, je to bohužel tak“, byl jediný výsledek v tom, že se několik kolegů, včetně současného děkana, místo věcné diskuse o problému pokusilo zdiskreditovat autora, navíc na základě věcně chybných tvrzení. Podobné zametání pod koberec je ve školství docela oblíbený sport.

A bezmoc? Třeba nedávno, kdy jsem se na obhajobách postavil proti tomu, aby prošla odfláknutá diplomová práce, ale komise ji stejně nevrátila k přepracování. Hodnocení bylo zcela zjevně neobjektivní, což dokládá řada komentářů od nezávislých kolegů, a pochopili to i studenti na mojí poslední přednášce na UP teď v lednu, kde jsem tu „diplomku“, spolu s dalšími, použil pro ilustraci většiny chyb, které lze při psaní diplomky spáchat. Jenže s projitím takové práce jako náhodný svědek takového podvodu nic neuděláte.

Podal jsem proto oficiální stížnost. Oborová rada a vedení fakulty ji „projednaly“, zápis uložily do šanonu a výsledek je čisté nic. Kolegové, kteří dříve prosazovali kvalitu, mě začali ignorovat. Podporu jsem získal všude kromě svého domovského pracoviště. Rozebrat „vnitřnosti“ této kauzy stojí za to a hned se k ní taky dostaneme – teprve popisy takových zcela konkrétních případů, s poukazem za nezodpovědnost konkrétních osob, totiž ukazují v celé nahotě děs a bídu současného školství.

Proč jste neodešel už dříve?

Bral bych jako selhání, kdybych své diplomanty a doktorandy nedovedl k obhajobám, nedokončil granty, projekty a články. Granty a projekty jsem uzavřel, poslední závazek jsou studenti, které vedu. Nechci je nechat ve štychu ani teď, cítím k nim zodpovědnost. Proto zůstávám na částečném úvazku, který by měl skončit letos, kdy by měl obhajovat poslední z mých „běžících“ studentů. Žádné další „závazky“ už neberu. Další práci na fakultě v její současné podobě vidím jako plýtvání časem, energií a kvalifikací.

Vidíte, ale svoje diplomanty si vybíráte, máte vliv na to, komu se budete věnovat, ne?

Ovšem, ale z jaké sestavy?! Poměr cena–výkon je zoufalý: velká část studentů i přes moje snahy stojí na místě. Většinou to nebyla výuka, ale vodění za ruku. Někdy nad nesamostatností studentů jen lapám po dechu. Za mých mladých let – ano, vidíte, že už dochází i na stařecké skuhrání nad poměry – jsme literaturu hledali tak, že jsme si v knihovně vyzvedli krabici. V ní bylo několik stovek disket, které jsme jednu po druhé prohlíželi v ultramoderním PC s 2 GB hard-diskem. Co tehdy trvalo několik dnů, máte dnes na WoS nebo Google Scholar za několik vteřin. Většinu článků šlo získat jen přes meziknihovní službu na papíře; dnes si stáhnete PDF, které nemusíte číst celé jako papírový separát, ale najdete během vteřin to, co potřebujete, vyhledávací funkcí. Přesto je neschopnost najít relevantní zdroje a neznalost literatury pro dnešní studenty typická.

Do diplomanta či doktoranda můžete investovat kolik chcete času, financí a konzultací, ale jestli dokončí studium, není ve vaší moci – řada studentů mi „odpadla“ po několika letech sběru dat v terénu a těsně před dokončením diplomky nebo rukopisů na doktorátu z příčin, které nemůžu ovlivnit: jeden měl po tragické události v rodině jiné starosti než testovat reálnému životu vzdálené hypotézy o běhu světa, další upřednostnil zaměstnání, další byl skvělý ve sběru dat, ale ukázal se jako neschopný výsledky analyzovat a sepsat. A tak dále. Výsledkem je, že většina projektů s mými studenty skončila plným šupletem nedokončených rukopisů. V šupleti navíc leží většina mojí vlastní práce, kterou jsem odkládal a čas věnoval – většinou zbytečně – studentům. Začínat práci s dalším studentem s podobnými vyhlídkami? Děkuji, už ne.

Ten hlavní problém tedy podle vás tkví v tom, že se bere skoro každý, ale to síto přece přichází každý rok se zkouškami a ti méně schopní nebo motivovaní by měli postupně odpadat. Špatného studenta lze přece vyhodit, ne?

Teoreticky ano. Systém výuky a zkoušení se ale špatným studentům podbízí; zkoušení, včetně státnic, je často jen rituální nápodobou zkoušky, kdy požadavky jsou nastaveny tak, aby prošel každý a neubral instituci finance. Kapři si rybník nevypustí.

Slyšel jsem i o případech, na UP i jinde, kdy pedagogové mají od svých nadřízených zakázáno neschopné studenty vyhazovat! To pak není výuka, ale obyčejný švindl. Připomíná to ZŠ, kde lze ze zákona propadnout pouze dvakrát; povinnou školní docházku musí dokončit každý. Na některých oborech některých vysokých škol analogicky hodnocení „nevyhověl/a“ existuje jen formálně. Nakonec se zdá, že povinná školní docházka nekončí dostudováním ZŠ… Celý systém směřuje k tomu, že titul Mgr. se bude automaticky přidělovat v porodnici a bude uveden na rodném listu – od nového občánka to nebude vyžadovat o moc menší úsilí, než současný systém „zkoušení“ na některých oborech.

Jak se to projevuje v celkovém trendu?

O poklesu průměrné úrovně studentů VŠ se veřejně diskutuje minimálně deset let. Podobné názory slyším i od známých, co učí na středních a základních školách – o tom, že české maturity ztratily váhu mluvil i bývalý ministr školství Eduard Zeman a přičítal to právě tomu, že na našich středních – i vysokých – školách nad kvalitou vyhrála kvantita. Výsledkem je titulovaná blbost, když si vypůjčím název trefného eseje Denisy Proškové.

Ale dobří studenti přece stále jsou, nebo ne?

Samozřejmě, že existují studenti, kteří studium pouze nepředstírají. Jenže jiní studenti, kteří by se dřív na vysokou školu vůbec nedostali, strhávají dolů ty schopné. Zbytečně totiž obírají pedagogy o čas a energii, kterou by učitelé jinak věnovali studentům, kteří si jejich úsilí zaslouží. To je nevyhnutelné – čas ani energie nejsou nafukovací. Navíc tu funguje davová psychóza šedé masy, jak to pojmenoval jeden z mých mála schopných studentů: opakovat zkoušku je ok, vždyť opakují všichni okolo; být pasivní v diskusích je ok, ostatní přece taky mlčí…

A laťka se snižuje kvůli těm ne-dobrým studentům. Míchání schopných a neschopných, ať už jsou příčiny ne/schopnosti jakékoli, škodí českému školství; to je nejčastější kritika, kterou slyším od známých napříč všemi stupni školství. A jádro pudla je v interakci mezi kvalitou studentů a kvalitou učitelů, kteří dovolí, aby student přijatý zadarmo, bez přijímaček, nebo jen přes formální test či pohovor, prolézal školou s odřenýma ušima až do státnic, kde „už jej přece nevyhodíme, když dostudoval až sem“! A jaká je motivace studenta, který ví, že nemůže být vyhozen? Nezodpovědní kolegové „záchranáři“ tím škodí i studentovi: kvůli jejich laxnosti při zkoušení se nic nenaučil a v praxi narazí.

Když jsem o tom mluvila s jinými vysokoškolskými pedagogy, přišlo mi, že s vyššími akademickými stupni se to zlepšuje, že se postupně ti lidé protřídí a mezi doktorandy už je větší procento těch motivovaných než mezi magistry.

To jistě ano, ale to neznamená, že situace je ok. Jak hlásají Honza Zrzavý i Standa Komárek, organismus s nejdelší dobou neschopnosti samostatného života je doktorand. Proměnlivost tohohle „druhu“ je obrovská – od některých se může školitel sám učit, jiní jsou aktivní a podnětní jak pytel brambor. Neustálé upomínání, co kdo nedodal včas nebo v odpovídající kvalitě. Snaha rozvíjet studenty, kteří na to prostě neměli, mě vyčerpala. Nevidím důvod, proč v tom pokračovat.

A není za tím vším tak trochu to „za nás to bývávalo lepší“?

Za nás to nebylo lepší v tom smyslu, že by lidé obecně byli chytřejší nebo šikovnější, problém je v tom, že univerzita bere jako Kunderův doktor Havel všechno – dřív bylo síto selektivní. Představte si, že do basketbalových týmů začneme nabírat řádově víc hráčů; co se stane s průměrnou tělesnou výškou hráče? Nevyhnutelně klesne. Proč? Protože platí dvě věci: v populaci je tzv. Gaussovo neboli normální rozdělení tělesné výšky a hráči se vybírají nenáhodně podle ní, z pravé části rozdělení, tedy ti nejvyšší. Čím víc budeme hráčů přidávat, tím víc musíme jít „doleva“, tedy brát z těch průměrněji vysokých – doprava jít nelze, ty nejvyšší jsme vybrali hned na začátku. Čím víc basketbalistů, tím bude jejich průměrná výška nevyhnutelně čím dál tím nižší. Podobnou distribuci jako tělesná výška mají vlastnosti, které lze měřit na kontinuu: inteligence, motivace, schopnosti atd.

Pokud se dnes na vysoké školy místo každého pátého bere každý druhý, nemůže průměrná úroveň studentů jít jinam než dolů: 50 % nejschopnějších z populačního ročníku bude mít v průměru vždy nižší schopnosti než třeba 15 % nejschopnějších z téhož vzorku; je statisticky nemožné, aby to bylo jinak. A to nerealisticky předpokládám, že se na školy hlásí jen ti nejschopnější z populačního ročníku. Přičtěte k tomu digitální demenci, která tu před pár lety nebyla. Nehořekuju nad „starými zlatými časy“, tedy osobní zkušeností z mládí, jak se to děje od nepaměti; jen poukazuju na recentní a statisticky nevyhnutelný jev.

Ale i vaši kolegové, kteří jistě tuhle statistickou „hříčku“ berou v potaz, tvrdí, že to tak není.

No právě že neberou! Na pokles kvality si nestěžují ti, kdo se vyhýbají učení tuzemských bakalářských a magisterských studentů a místo toho učí vybrané české doktorandy a nabírají zahraniční doktorandy (viz anketa). To je pak opravdu záhada, že pokles kvality nevnímají (směje se). Tím se dá problém individuálně obejít, ne plošně řešit. Někdo ty ne-doktorandy učit a vyzkoušet musí: např. já v průměru každoročně zkouším 250 bakalářských a magisterských studentů, a to většinou dost bídné kvality, ne „pět a půl“ špičkových doktorandů. A argument, že ti nejlepší z našich studentů jdou na doktorát do zahraničí, problém úplně neřeší: já učím v ČR, ne v zahraničí.

Že kvalita studentů stoupá, může být pravda, ale jen lokálně. Není divu, že hlasy o lepších studentech zní typicky z Prahy, kam jdou či odcházejí tradičně ti nejlepší. Jejich přesun = snížení kvality např. na UP, zvýšení kvality na UK… Jiné hlasy se týkají jen těch nejlepších studentů. Souhlasím, že ti nejlepší jsou stále podobně dobří jako dřív. Jenže já nemluvím o vybrané studentské elitě, ale o celé populaci studentů.

Navíc u studentů čím dál víc postrádám pracovitost. Kolega to na jedné schůzi komentoval vypjatým výkřikem, že studenti jsou „vši líné“. Asi to souvisí s tou „digitální demencí“, kdy žáci propadají bludnému dojmu, že nic nemusí nosit v hlavě, protože je to přece na netu. Před deseti lety jsem napsal už zmíněný seriál Děs a bída UP. Když jsem pro něj shromažďoval materiály, zjistil jsem, že někteří ze studentů nezvládají ani učivo, které je v učebnicích pro základní školy! A dokonce ani věci z výukových materiálů pro školy zvláštní… Přečtěte si pár perel z písemek ze zoologie a zoogeografie. Nejdřív jsem se tomu smál, ale po těch letech mi tolikrát opakované „vtipy“ zábavné už nepřijdou. Další důvod, proč odcházím.

Neurážíte tím všechny šmahem? Nemáte žádné šikovné studenty?

Ovšemže mám. Ale ti jsou „ohroženým“ druhem na pokraji vyhynutí. A schopné studenty neřeším – ti jsou samozřejmost: kdo jiný by měl na univerzitě, natož výzkumné, studovat? Řeším problém, že studentů uspokojivé úrovně je minimum: můj dlouhodobý odhad je sotva jeden z dvaceti; i to je podle některých kolegů naivní optimismus. Pokud se objeví student, jak má být, hned se o něm mluví jako o výjimečném případu. To taky o něčem svědčí. Pro mě je pak zásadní a nepřijatelný problém dvojí metr, kdy procházejí prakticky všichni studenti. Mimochodem: dokonce i řada studentů reagovala na rozhovor v Tématu, cituji: „je to přesně tak“. Tihle studenti měli víc sebereflexe než někteří kolegové, které ten rozhovor naštval a měli dost „odvahy“ na to, aby to řekli kdekomu jinému než mně. Ten vztek ostatně dokládá, že to, co jsem řekl, byla pravda – těžko totiž můžete někomu šlápnout na kuří oko, které nemá…

Jako refrén se nám vrací slovo kvantita. Neměl by si dobrý učitel poradit i s masou?

Masa kvalitních studentů by nebyla problém. Problém je masa těch neschopných. Nadměrné počty studentů jsou výsledkem politické objednávky. Z ní ale neplyne, že mají projít odpadní diplomky a má absolvovat každý lempl. Neochota poslat slabého studenta k reparátu je obyčejný alibismus, nebo lenost – přece si nebudeme přidělávat práci, že.

Argument, že „na studentech jsme finančně závislí, a tak je nemůžeme vyhazovat,“ neobstojí, protože asertivní postoj učitele dělá divy. Nepozorné studenty jsem přesazoval do první lavice, případně i za katedru… Nemusíte číst o psychologii davu, aby vám bylo jasné, že po takové šachové partii výklad poslouchají. Vždycky jsem stanovil jasná pravidla hry: kolik je pokusů, jaké jsou podmínky, termíny věděli i čtvrt roku dopředu. Zkouším písemně, všichni studenti stejné otázky, stejné bodování, stejné místo a čas = totožné podmínky = žádné výmluvy, že někdo „měl lehčí otázku“. A podobně.

Jenže ani to nestačilo – nakonec jsem začal sám zmírňovat dlouho fungující bodové hodnocení písemek, abych nemusel většinu studentů nechat propadnout. Připadal jsem si jako kolaborant…

A není problém taky v pedagozích?

Máte pravdu. Například zodpovědnost za zmíněný dvojí metr padá na hlavu učitelů. A nikdo snad ani nekontroluje kvalitu výuky – což by se ale mělo změnit s institucionální akreditací. Chybějící evaluace, to je zásadní průšvih: zatímco ve vědě se láme chleba rychle, mizerný učitel může nenápadně svou „výukou“ škodit až do důchodu a přivádět na školu finance za studentohodiny a ještě za to dostat pochvalu. Proto tolik vysokoškolských učitelů jen učí.

Za dvacet let nikoho z mých nadřízených nezajímalo, co a jak učím. A nebudu výjimka: nářky studentů na konkrétní vyučující jsou během let konzistentní. Jak myslím prohlásil Noam Chomsky, pokud učíte to stejné co před pěti lety, buď je mrtvý váš obor, nebo jste mrtvý vy. Takových zombie–učitelů sice ubylo, ale někteří přežívají – jeden z mých nejsilnějších zážitků ze školství bylo vyprávění studentky o tom, jak vyučující nebyl schopen vysvětlit na úvodní hodině jeden ze základních principů ani po opakovaném nahlížení do učebnice a mně došlo, že jsem podobný zážitek měl s týmž učitelem před lety taky! To by nemohlo nastat, kdyby probíhaly hospitace. A kdyby studenti aktivně hodnotili výuku, což nedělají.

K čemu je, když si mi studenti stěžovali u piva, že kolega „učí“ tak, že cosi huhňá, hypnotizuje něco za oknem a téma, které je super-vzrušující, prezentuje nudně, když to neřekli jemu? Na jednu z jeho přednášek jsem se přišel podívat. Přesně, jak to popsali ti studenti… S vědomím, že pasivní studenti to pro sebe neudělají, jsem mu napsal. A za rok si nový ročník studentů opět povídal o „uspávači hadů“ – tak mu přezdívají. Už jsem to ani nekomentoval…


Celý text i s odkazy najdete ZDE.