Štěpán Smolík: Hyperaktivita je nejsilnější u dětí ve školním věku

pátek 29. srpna 2014 · 0 komentářů

S jistou dávkou nadsázky by bylo možné říci, že ADHD je jakýmsi zaklínadlem a zároveň strašákem současného školství. Tato čtyři písmena vzbuzují širokou paletu reakcí – od odmítání existence těchto poruch až po hledání viníka na straně školy, rodiny, společnosti nebo přírody.

Zdroj: Zvoní 3/2014

Názory se různí, faktem však je, že cosi jako soubor poruch, které dnes nazýváme ADHD, tady dlouho byl, je a hned tak nezmizí. Co to tedy ADHD znamená a jak s ním nakládat?

ADHD je zkratka anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorders“ neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou. Patří mezi neurovývojové poruchy charakterizované nesoustředěností, nepozorností, impulzivitou a nadměrnou aktivitou. Projevují se již od raného dětství, nejvíce však ve školním věku. Výskyt je o něco vyšší u chlapců než u dívek, přičemž asi v polovině případů přetrvávají do dospělosti. Příčiny ADHD nejsou zcela známé. Na jejich vzniku se nejspíše podílejí jak vlivy genetické, tak vlivy prostředí.

ADHD bývají doprovázeny různými formami poruch učení, stejně jako nerovnoměrným, zejména mentálním vývojem. V některých případech bývá diagnóza ADHD základem rozvoje tzv. poruch chování. Jedná se o poruchy zahrnující celou řadu projevů, od neklidného chování až po různé projevy agrese a sociálně patologické jevy. Tyto poruchy se však většinou rozvíjejí ještě v kombinaci s narušeným prostředím, neadekvátní výchovou, dalšími osobnostními dispozicemi, případně jinými nepříznivými vlivy.

Na první pohled se v případě ADHD jedná o neklidné a obtížně zvladatelné děti, neustále se domáhající pozornosti dospělých i vrstevníků, a to často formou konfliktů. Bývají agresivní, neschopné se soustředit na určitou činnost déle než pár vteřin, přecházejí z jedné akce do druhé, aniž by předešlou ukončily, nedaří se jim zařadit se do společné práce ve skupině. Na mnoho situací, obzvláště těch, kdy něco není podle jejich představ, reagují neadekvátně, často křikem, brekem, vztekem.


Pochopit odlišnost

Konkrétní podstatou těchto poruch je omezené a zkreslené vnímání, a to jak světa okolo sebe, tak i sebe samých. To s sebou přináší zcela jinou citlivost k vnějším a vnitřním podnětům – od odlišně nastaveného prahu bolesti, který bývá zvýšený, až po jiné vnímání času a prostoru. Tyto děti odlišně propojují souvislosti, obtížně chápou běžně vnímané posloupnosti příčiny a následku. V důsledku nerovnoměrného vývoje mají obvykle tendenci reagovat v některých případech až nepochopitelně jako děti o řadu let mladší, v jiných naopak mohou překvapit až neuvěřitelně zralým náhledem.

Tato fakta vedou k nutnosti velmi specifického přístupu ze strany okolí, ať už se jedná o rodiče, vychovatele, učitele nebo jiné odborníky. Především je zapotřebí, i přes určité podobnosti v projevech, individuální přístup u každého dítěte. Konkrétně to znamená dostatečné zmapování a průběžné doplňování informací o jeho možnostech a potenciálu a hledání funkčních strategií, které by mu umožnily zvládat situace a nároky všedního dne.


Nejsou nevychovaní

Stále znovu je zapotřebí si uvědomovat, že problémy těchto dětí nevyplývají z nevychovanosti, nedělají nám žádné naschvály a už vůbec se nejedná o psychopatické jedince. Z jejich strany jde spíše o hledání možností a způsobů, jak uspět ve velmi těžko pochopitelném a mnohdy málo srozumitelném světě. Jako pomoc v tomto tápání a zároveň i účinný nástroj při práci s nimi se jeví dodržování jasné struktury, hranic a srozumitelných pravidel.

Zdánlivě paradoxně však zároveň napomáhá i nedirektivní přístup a podpora toho, co se daří a funguje, byť jde často na první pohled „pouze“ o drobné detaily. Obecně lze říci, že v momentě, kdy se soustředíme na to, co se daří, nejsme nuceni věnovat tolik času a energie všem „selháním“, což pozitivně ovlivňuje jak naše prožívání, tak posléze i prožívání dětí. To znamená, že sníží-li se tlak, úzkost, nervozita a podrážděnost na straně rodičů, učitelů a vychovatelů, velmi výrazně se zlepší stav a projevy dětí.

Na druhou stranu je z výše uvedeného patrné, že práce s těmito dětmi vyžaduje daleko více času a energie, než je tomu v případě „průměrné“ populace. Z dlouhodobých zkušeností mnoha rodin i odborníků vyplývá, že nejúčinnějším postupem je proto týmová spolupráce zahrnující rodinu, školu a další odborníky z řad speciálních pedagogů, psychologů a mnohdy také terapeutů. Zároveň je, s ohledem na obvyklou náročnost a složitost případů, ¬důležité, aby tato spolupráce probíhala v co nejvíce partnerském duchu s neustálou připomínkou, že všem zúčastněným jde o společný cíl – o pomoc dítěti.


Podpora ve škole

To vše platí i pro samotné prostředí školy. I zde je podstatou týmová spolupráce mezi všemi zúčastněnými učiteli, s akcentem na třídního učitele, výchovného poradce a školního psychologa. Samozřejmostí by měla být i podpora ze strany vedení školy. Škola, jakožto zcela zásadní výchovně vzdělávací instituce, může otevřeným, partnerským a kooperativním přístupem významně přispět ke zlepšení situace dítěte. Kromě individuálního přístupu k dítěti pomůže i úprava vzdělávacího plánu, ¬přítomnost asistentů a případové porady, kterých se, kromě učitelů a asistentů účastní také výchovný poradce a školní psycholog.

Samostatnou kapitolou je užití ve školství, stále ještě opomíjeného a nepochopeného nástroje, supervize pod vedením externího supervizora. Supervize, navzdory svému původnímu významu, nemá povahu kontroly nebo řízení, ale může být naopak zdrojem velmi cenných postřehů a zpětných vazeb. Podporuje rozvoj a hledání nových přístupů a možností, nejen ve směru práce s dítětem, ale i s ohledem na péči o učitele samotné.

Z podstaty problematiky, náročnosti a komplexnosti případů rovněž vyplývá, že ani sebevzdělanější, sebezkušenější a sebeschopnější odborník nemůže být vždy a za každých okolností schopen sám nalézt to jediné, pravé a skutečné řešení situace toho či onoho dítěte s ADHD. Není tudíž zpochybněním naší kompetence, nevíme-li si někdy rady, tápeme-li, potřebujeme-li radu nebo pomoc. Stejně tak, cítíme-li se vyčerpaní nebo nejistí. Selháním naší kompetence ovšem je, pokud tyto přirozené projevy přehlížíme, popíráme a nesnažíme se o aktivní hledání možností a nástrojů, jak se s nimi vypořádat. A to jak v případě nás samotných, tak i našich kolegů. Tímto aspektem se práce s dětmi s ADHD, ať už s touto kategorií souhlasíme či nikoli, zcela shoduje s jakoukoli jinou činností v pomáhajících profesích.

Článek vyšel v třetím čísle časopisu Zvoní!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!

Rozhovor s Ilonou Labuťovou, kolegyní Štěpána Smolíka, která hovoří o svých zkušenostech s hyperaktivními dětmi, si přečtěte ZDE.