Barbara Hansen Čechová: Učí se děti rády?

středa 21. září 2011 · 0 komentářů

1Poměrně základní otázka, na kterou není jednoznačná odpověď. A ještě důležitější: kdo za jejich vztah k učivu může?


Zdroj: web Rodina 13. 7. 2011


Proti: Bohumil Kartous, společnost Scio

Prohra v boji o zájem žáků poškodí celou společnost

„Z dotazníkového průzkumu, který společnost Scio uspořádala mezi žáky základních škol v rámci evaluačního projektu Stonožka, vyplynula důležitá informace: jen 6 z 10 žáků šestých a devátých tříd vyjádřilo souhlas s výrokem „Výuka ve škole mě baví“. Fakta můžeme považovat za směrodatná, projektu se v roce 2010 zúčastnilo celkem na 30 tisíc žáků.

Z jiného dotazníkového průzkumu společnosti Scio, tentokrát provedeného v rámci Národních srovnávacích zkoušek pro uchazeče o studium na VŠ v dubnu 2011, vyplynulo, že během střední školy přestane výuka bavit dalších 17 % mladých lidí. Tedy alespoň v průměru, existují obrovské rozdíly mezi jednotlivými předměty. Např. cizí jazyk se učí rádo okolo 75 % středoškoláků, zatímco fyziku pouze 19 %. I tento průzkum můžeme považovat za validní, zúčastnilo se ho 3 526 osob, většinou letošních maturantů. A abychom se pojistili: podle mezinárodního průzkumu PISA 2009 patří čeští žáci mezi ty, které to ve škole baví vůbec nejméně.

Možná si někdo řekne, že děti to ve škole stejně nikdy nebavilo, tak proč se tím vzrušovat. Úplně stejné to ale není. Rychlost, jakou se proměňuje okolní svět, staví žáky i školu do zcela nové situace. Čím více se bude škola vzdalovat od reálného světa současné mladé generace, tím méně spojení s nimi bude schopna navázat. Nejde zdaleka jen o formu, jde o samotný obsah vzdělávání. Pokud nebude škola schopna žákům ukázat význam, který má nikoliv formální vzdělání (diplom), ale každodenní vzdělávací obsah pro jejich současný a zejména budoucí život, bude nadále svůj boj o zájem žáka prohrávat. Jaký význam jí potom zůstane?…“


Pro: Jarmila Klaudysová, ZŠ a MŠ Louňovice pod Blaníkem, okres Benešov

Záleží na učitelích

„Otázka v rubrice Pro a Proti mě zaujala. Má prvotní odpověď byla – jak kdo a jak kde. Pak jsem si vybavila žáka, který k nám přestoupil na malotřídní školu z velké městské školy před měsícem. Na městské velké škole měl chlapec problémy s učením, nesoustředil se, učitelka na chlapce neměla čas mezi ostatními spolužáky. Po přestupu na naši školu malotřídního typu, kde se učí podle programu Začít spolu, chlapec doma nadšeně vypráví o všem, co ve škole dělal, vypracovává domácí úkoly.

A tak se vracím k mé prvotní odpovědi. Děti se učí tak, jak s nimi pracuje učitel nebo učitelka ve škole. Podle přístupu učitelů se dá v prvním okamžiku alespoň částečně rozpoznat, zda se dítě do školy těší a učí se rádo nebo zda dítě vnímá školu pouze jako svou povinnost. Také určitě záleží na přístupu a motivaci ze strany rodičů k dětem. Pokud rodič projevuje zájem a je ochotný s dítětem sdílet jeho školní úspěchy i neúspěchy, je ochoten se do dění ve škole zapojit a ukázat dítěti svůj zájem o školu, bude i dítě přistupovat k učení a ke škole kladně. Pokud rodič dítě za úspěch ani nepochválí a neúspěch nezapomene vždy zveličit, o škole mluví jako o učiněném pekle a mukách, pak i dítě bude učení vnímat jako nutné zlo a na učení s radostí si ani nevzpomene…“

 

Celý text najdete ZDE.