Jana Hrubá: DOKUMENTY 113. Máme nového ministra Pilipa II.

pondělí 2. května 2016 · 0 komentářů

Že různí ministři různých stran postupují i zcela protichůdně, to jsme už věděli. Ale že to může udělat jeden člověk, to byla novinka po volbách v roce 1996.

Tak zněl titulek úvodníku Učitelských listů v září 1996.


Máme nového ministra Pilipa II.

Nevěříte?

Jestliže budeme usuzovat podle signálů z jeho veřejných i mediálních vystoupení i z personálních změn po volbách, nastoupil do funkce ministra školství nový člověk jiných, ba zcela protichůdných názorů.

Pilip I. byl sice jmenován do funkce za konzervativní KDS, ale při nástupu vypouštěl balonky liberálních hesel. (Že by již tehdy pomýšlel na přestup do nového klubu?) Nahlédneme-li do tehdejšího tisku, můžeme číst jeho vyjádření jako „dát všem změnám větší dynamiku", „školám a lidem v nich jasnou politiku, jasnou koncepci", „školství by se mělo stát širokým tématem jak politiků, tak veřejnosti vůbec". Slíbil nejdříve „významné novely" a potom „komplexní školský zákon".

Po nástupu ing. Kouckého do funkce náměstka a rychlém urovnání sporů s parlamentním výborem pro školství to chvíli dokonce vypadalo jako realistický příslib. Dokument MŠMT „Kvalita a odpovědnost" se jevil velmi slibně. (Odpovědnost za veřejně deklarovaná koncepční rozhodnutí by se ovšem jistě měla týkat i pana ministra.)

Také v personálních otázkách měl Pilip I. jasno. Z rozhovoru pro UN 22/94: „Pro pedagogickou stránku je nezbytné najít schopné spolupracovníky. Věřím, že se mi časem podaří vytvořit na ministerstvu okruh lidí, kteří dokáží zprostředkovat tak důležitou zpětnou vazbu. Především lidi se zkušenostmi z každodenního chodu školy. K nám se problémy dostanou zprostředkovaně, řešíme vlastně zprávu o problému. Jejich čerstvé zkušenosti pro nás budou nesmírně cenné. Druhou skupinu pak budou tvořit lidé, kteří dokázali na svém místě, na svých školách pohnout věcmi kupředu. Schopní, iniciativní pedagogové s neotřelým myšlením a nápady."

Pilip II., ministr ODS, která se deklaruje jako liberální, se po volbách skutečně činí. Především se zbavuje všech lidí, kteří jen trochu zavánějí reformismem (nebo ho již v závěru předchozího období opouštějí sami – také signál, ne?). Neotřelé myšlení a iniciativa jsou nežádoucí, schopnosti nedůležité. Obstojí jen ti loajální, nejlépe ti servilní, a hlavně politicky užiteční. Fluktuace lidí z praxe na MŠMT je nesmírná, zato osvědčené kádry úředníků z doby před 1. lednem 1990 sedí na svých místech pevně. S nimi i duch jednotné školy, která se tak dobře centralisticky řídí. Pokusy o pluralitu přece přinesly tolik nepříjemností! (Bylo by jistě zajímavé zveřejnit, jaký procentní poměr tvoří obě tyto skupiny.)

Školské úřady si pokrotí bodováním, nejistotou existence a propuštěním několika méně schopných, nebo zase samostatně myslících ředitelů. Kuriózní je, jak MŠMT odůvodnilo odvolání ředitele ŠÚ v Jablonci nad Nisou Františka Vízka v MF DNES 8. 8. 96: „Neplnil jednu z povinností státního úředníka, kterou je respektovat a prosazovat rozhodnutí vyšších orgánů, a to i tehdy, kdy s nimi vnitřně nesouhlasí." Jenže Vízkova práce byla hodnocena v první třetině žebříčku školských úřadů. (Chybou tedy bylo samostatné myšlení a článeček v MF?)

Zpochybní potřebu nezávislosti České školní inspekce, která jako jediná dokázala vytvořit zcela nový systém, jenž mohl po odstranění počátečních šumů poskytovat opravdovou objektivní zpětnou vazbu o stavu českého školství. Vyjádří pochybnost, zda tento systém je to nejvhodnější pro tuto dobu, zda odpovídá tomu, co MŠMT od inspekce očekává (nejdůležitější je zřejmě služba operativě, funkce mocenského klacku!).

O představitelích „pestrých proudů" ve školství se vyjádří jako o „autonomních fundamentalistech", kteří si představují (darebáci!) naprostou volnost. Mají přece dost svobody v tom, j a k učí. Autonomie je podle něho ve stylu výuky v rámci daných regulí. Někteří „ultraliberálové si myslí, že oni nejlépe vědí, co je pro děti dobré." (Omyl – nejlépe to přece ví ministerstvo!) Na jejich tlaky je prý třeba dát pozor – každá chyba úředníka se vymstí.

Tak tohle všechno ke mně dolehlo z tisku nebo z různých vystoupení našeho nového pana ministra v těsně povolební prázdninové době. Když si k tomu přidám text vládního prohlášení (MF DNES z 12. 7. 96), kde není o další transformaci školství, natož o nějakých nových zákonech ani zmínka, musím dát za pravdu Petru Holubovi z Respektu: „Transformace skončila, zapomeňte!"

Pilip II. je ministr, který ji nechce, který ji potichoučku polehoučku odbourává, protože chce být ministrem bez problémů – chce centralistický aparát, shrbené úředníky, poslušné školy, žádné experimenty s nejistým výsledkem. O nic jiného přece ve školství nejde.

Nebo o co mu vlastně jde, nevíte?

Šťastný a veselý nový školní rok přeje všem Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá Jana: Máme nového ministra Pilipa II. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, září 1996, č. 6, str. 1. ISSN 1210-6313


Obrat v myšlení ministra Pilipa vyvrcholil při vystoupení v roli (staro)nového minstra školství na školském výboru Parlamentu 19. 9. 1996 – přepsali jsme si tehdy tok jeho myšlenek doslovně podle zvukového záznamu.
„Je nutné zdůraznit, že v tuto chvíli je tedy dokončena, jakkoli ten proces ve školství je samozřejmě věc, která není v jednom okamžiku hotová a tím nekončí na 50 či 100 let, ale pro tento okamžik a stav záměrů ministerstva je nutné říci, že je dokončena pro tuto etapu transformace školství, pokud jde o jeho strukturu. To znamená, že struktura školství je v tuto chvíli i zákony jasně definována.

Pokud hovořím o oblasti základního a středního školství, mám-li hovořit o našich nejvýznamnějších úkolech v této oblasti, musím říci, že nepovažuji za nejdůležitější úkol legislativního rázu. Domnívám se, že relativně rozsáhlé změny školských zákonů, které základním způsobem upravují základní a střední školství a mimoškolská zařízení, tj. zákon 564 o státní správě a samosprávě ve školství a zákon školský, nevyžadují, alespoň teď bezprostředně, nějakých zásadních změn a ta tíha úkolů pro ministerstvo – je nutné soustředit ji především na věci vyhodnocování škol, jasného stanovení nároků na tyto školy, což znamená co nejrychleji dokončit standardy výuky na středních školách a v souvislosti s tím stanovit povinné výstupy – nebo chcete-li, závěrečné či průběžné zkoušky, hodnocení úrovně na těchto školách. Zejména se to týká úvah o jisté transformaci či reorganizaci maturit.

Pokud jde o vysoké školství, myslím, že je známou věcí, že tady naopak na rozdíl od toho zbytku školství platí, že naším hlavním úkolem je úkol legislativního rázu a že předpokládáme, a teď určitě nestačí říct v tomto volebním období, ale v průběhu příštích měsíců předložit návrh zákona o vysokém školství k projednání vládě a Parlamentu. Já si teď netroufám odhadnout přesný časový rozpis, protože jde o otázku, ze které se stalo i výrazné politikum, nejde pouze o hledání technických řešení, ani o hledání průchodnosti různých návrhů, takže odhaduji tu dobu pro předložení na dobu několika měsíců, zhruba půl roku.

Pokud jde o snižování náročnosti, obavy z toho, že úroveň znalostí našich žáků se nějak fatálně zhoršila, v žádném případě nepotvrzuji. My si myslíme, že naším cílem by měla být větší volnost v metodách k tomu, jak dosáhnout stejné kvality. Čili méně předurčovat JAK těm školám, ale více dokázat kontrolovat, na jaké úrovni je potom ten závěrečný efekt, to znamená znalost žáka.“

(Přepis zvukového záznamu vystoupení – archiv autorky.)


Vyhlášení ministra, že transformace skončila, vyvolalo velkou odezvu. Dokumentuje to říjnový úvodník Učitelských listů.


NE depresi a strachu

Díky povolebním signálům ministerstva školství se začala mezi školskými pracovníky šířit deprese. Nahlas to vyjádřil poslanec Daniel Kroupa hned na prvním zasedání školského výboru Parlamentu k otázkám školství 19. 9.: „Vstupujeme do fáze jakési únavy. Obracejí se na mě desítky lidí a upozorňují mě, že ti, kteří se pokoušeli po listopadu 89 ve školství o určité iniciativy směrem ke zkvalitnění výuky, jsou vytěsňováni, potlačováni a je na ně pohlíženo spíše jako na nepříjemný hmyz než jako na ty, kteří mohou pomoci našemu školství. Mnozí z těchto lidí zklamaní odcházejí."

Není divu. Ministr Pilip při svém představení novému výboru na jedné straně rozdal poslancům programový materiál MŠMT „Kvalita a odpovědnost" a na druhé straně znovu vyhlásil, že „pro tento okamžik a stav záměrů ministerstva je transformace školství dokončena, pokud jde o jeho strukturu." Tečka – punktum!

Nepřipadá vám to poněkud feudální? Jeden člověk ze svých subjektivních důvodů odtroubí proces, kterému stovky lidí věnovaly šest let svého života v přesvědčení, že teď konečně je šance změnit školství podle potřeb budoucnosti těch, kteří jím procházejí.

Pokročilejší svět hospodaří s tvořivostí a iniciativou lidí jako s drahou mastí, protože ví, že jedině takoví lidé mohou posunout vývoj kupředu. U nás ti, kteří kýžených postů už dosáhli, bez milosti osekávají tyto snahy jako nepříjemné hloží. Ministr se v odpovědi poslanci Kroupovi vyjádřil, že „ti, kteří se snažili o změny, jejichž představy byly realistické a nějak se vešly do obecného pohledu, jak školství má vypadat, svůj prostor k realizaci mají. Pak byli lidé, kteří si představovali školu jako totálně neuspořádaný organismus, kde je pouze volná hra nabídky, poptávky, zájmu o to, co kdo chce učit, zájmu toho, co se já chci učit – ti mohou být zklamáni, ale těm já vstříc vyjít nedovedu, protože bychom opouštěli principy školské politiky."

Všimněte si pojmů „obecný pohled, jak školství má vypadat" a „principy školské politiky". Mají tato slova nějaký skutečný obsah? Diskutovalo se u nás opravdu v odborné i laické veřejnosti, jaké školství potřebujeme? Došlo se k nějakému konsensu? Nebo přežívá obecná představa staré tereziánské školy, protože většina lidí jinou nezná? A školská politika? Cožpak vláda tohoto státu nějakou zformulovala a přijala? Cožpak nějakou má? První vystoupení ministra školství před poslanci neobsahovalo ani stín nějaké koncepce na jeho nové volební období.

Šest let se houpeme na vlnách nesystémových kroků, vedených těmi, kdo jsou právě náhodou chvíli v jistých křeslech a jsou často ovlivňováni lobbystickými zájmy. Odshora dolů až na úroveň ředitelů škol se nám objevují noví „feudálové", používající zhusta totalitních praktik. Znovu se objevuje strach a zavaluje všechny svými chapadly. Znovu jsou lidé (a bohužel často i mezi učiteli, nejen mezi úředníky), kteří jsou pro samostatné názory nezaměstnaní, znovu je držení moci a váčku s penězi tou nejpůsobivější motivací pro podřízené. Dává právě tohle perspektivu tvůrčím lidem?

V parlamentním výboru se objevil ještě jeden jev. Upozorňování na problémy znělo většinou z úst poslanců opozičních. A je tady to, čeho jsme se obávali. Jestliže nejsou důležité otázky řešeny, ujímá se jich jako volebního kapitálu opozice. Jenže z jakých filosofických východisek? Poslanec za KSČM Klanica se pozastavil ve školském výboru nad „ideologizací" současných učebnic. Přirovnal ji k 50. létům! Jiným by se líbily opět jednotné učebnice (to naštěstí ministr Pilip odmítl). Nečpí vám to návratem k jednotné škole?

Domnívám se, že ti, kterým opravdu jde o pozitivní změny ve školství, musí rychle depresi a strach překonat. Musí najít odvahu a regulérní cesty, jak pokračovat v transformaci dál. Takové cesty jsou, ale přes ministerstvo (a ministra Pilipa) zřejmě nevedou.

Jana Hrubá

Zdroj: Hrubá Jana: NE depresi a strachu. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, říjen 1996, č. 2, str. 1. ISSN 1210-6313


Předseda PAU Ondřej Hausenblas zareagoval na situaci v článku určeném členům PAU věštecky: „Do pěti deseti let se stane, že si rodiče všimnou rozdílu mezi tím, co si pro své dítě svobodně plánují, a co jim státní školství vnucuje.“ Stalo se, ale trvalo to dvacet let. Právě to prožíváme. A vlády, pro které není budoucí vzdělanost národa hlavním úkolem, máme dodnes…


Co si teď počneme?

V třetím zářijovém týdnu prohlásil ministr Pilip, že prý transformace školství skončila. Podařilo se mu tím přesně vyjádřit, jak málo pochopil, co transformace je. Cožpak opravdu provedl komplexní průzkum na všech školách, aby mohl s jistotou tvrdit, že my jsme už vymřeli nebo opustili školství? Podle úředníka ovšem transformace spočívá ve vydání pokynu k transformaci a Pokynu k ukončení transformace.

O tom, jestli transformace skončila, rozhodneme my, nikoli MŠMT. Rozhodneme to tím, že budeme pokračovat v tom, jak angažovaně vyučujeme, jak získáváme na svou stranu rodiče a další učitele, jak udržujeme vzájemné styky a navazujeme spolupráci s dalšími svobodnými asociacemi. Anebo se necháme otrávit předpisy, které jsou čím dál omezenější, a tím, že rezignujeme před povinnými a jednotnými osnovami. Možnost vytvořit pro své žáky tu svou, nejlepší verzi „osnov“, která se zpočátku slibovala aspoň pro Obecnou školu, už pominula taky. Představy vládních úředníků o tom, co národ potřebuje pro svou budoucí vzdělanost, jsou na úrovni jejich vlastních zážitků ze socialistické školy.

Dnešní základní škola, staré osnovy, Obecná/Občanská jsou si náramně blízké a jsou nápadně odlišné od toho, jak má vypadat skutečné kurikulum, program, který dává školám svobodu pracovat podle svého nejlepšího vědomí a podle kterého škola hledá a nabízí žákům nejlepší příležitosti k učení. České školství zůstává i nadále jednotné, přestože žáci jsou čím dál různější – za branami školy svoboda dosud kvete a čím dál míň občanů zůstává uniformními socialistickými poddanými. Do pěti deseti let se stane, že si rodiče všimnou rozdílu mezi tím, co si pro své dítě svobodně plánují, a co jim státní školství vnucuje.

Kde v té chvíli budeme my? Někteří nebudeme, někteří se budeme živit v jiných službách, někteří budeme ilegálně učit dobře a trápit se hlupáctvím nahoře, a někteří podlehneme a budeme předávat žákům své otroctví. Taková vize nás v PAU nemůže rozhodně těšit.

Naše snaha ovlivňovat toky byrokratických rozhodnutí tím, že podáme ministerstvu sem tam nějaký rozumný návrh, že vypracujeme stanovisko, kterým budou upozorněni, že dosud nejsme všichni stejně šediví, naše experimenty ve výuce, to vše mělo snad ten smysl, že to zpomalovalo byrokraty při brzdění reformy. Ale neubrzdilo. Jenže tyto naše PAUácké činnosti, které nám ukládají naše stanovy, naopak zrychlovaly transformaci tam, kde se skutečně odehrávat má a kde to jedině má smysl – uvnitř: učitele, třídy, školy. Vyzkoušeli jsme si, jak účinné je se žáky mluvit jako s partnery a svěřovat jim odpovědnost. Možná se už nebudeme umět vrátit k sekýrování, zastrašování známkou, omílání učebnicových frází. Transformace bude probíhat dál, dokud ve škole zůstaneme. Je nás málo – pár set ze 140 000 – a celkovému zhroucení mizerně řízeného školství tím nezabráníme, což je dobře – když to po dobrém nešlo, tak až to rodičům dojde, padne příslušný ministr. Ale budeme kolem sebe mít rodiče, žáky a absolventy, na kterých se ta naše transformace projeví. O to má smysl pečovat, aby jednou byli připraveni lidé ke zvolení do školských rad a ředitelských postů, až si vláda uvědomí význam vzdělanosti.

Měli jsme asi velké oči, když jsme si mysleli, že rozum vítězí tak rychle. Ale život si nakonec rozum proti ignoraci vydupe. Až rodiče dostanou strach, že jejich zotročené nevynalézavé dítě nenajde po škole práci, až si podnikatelé uvědomí, že tak vysoká míra lenosti, nepoctivosti a pasivity jejich zaměstnanců je produktem jednotného školství, pak bude po dobrém vzdělávání poptávka, a bude náhle příliš drahé na to, aby v něm směli překážet pantátové z minulého století.

Do té doby se budeme vzdělávat, seznamovat se se zkušenostmi učitelů v zemích se svobodným školstvím, vytvářet a vyměňovat si vlastní projekty a programy. Třebas nám nebude tak těžko přinejmenším platově: aby náš ministr mládeže neměl pod okny demonstrace a vypadal ve vládě schopně, možná zapracuje aspoň na zvýšení platů učitelů… Ostatně kdož ví, jak dlouho se může udržet vláda, pro kterou není budoucí vzdělanost národa hlavním úkolem.

Zdroj: Hausenblas Ondřej: Co si teď počneme? Informační list PAU, říjen 1996


Další díly seriálu najdete ZDE.