Stanovisko SKAV k zákazu mobilů ve školách

středa 16. ledna 2019 · 1 komentářů

U příležitosti Kulatého stolu SKAV a EDUin (17. ledna 2017) na téma Zakázat mobily ve školách, ano či ne? vydaly členské organizace Stálé konference asociací ve vzdělávání, z. s., odborné stanovisko. Vzhledem k tomu, jak složité téma to je, tak ani mezi členy nedošlo ke stoprocentní shodě nad tímto stanoviskem a jsou pod ním jmenovitě podepsané jenom některé členské organizace.

Zdroj: www.skav.cz

Mobilní digitální zařízení se stala běžnou součástí života. Není v naší moci je odstranit. Vinou komerčních (a někdy i politických) zájmů jsou algoritmy řídící platformy a aplikace na nich běžící optimalizovány na maximalizaci času uživateli s nimi stráveného (a na jejich ovlivňování). To může vést až k chorobné závislosti a výrazně to negativně ovlivňuje v první řadě mládež. Proto není divu, že mnoho rodičů má vůči mobilům výhrady a snaží se své děti před tímto fenoménem chránit. Velmi podobný přístup má i většina učitelů. Výsledkem je současná vlna šířící se v našem školství, tj. snaha plošně zakázat používání mobilních zařízení ve škole, případně i v jejím bezprostředním okolí.

Zaujmout k navrhovanému opatření zodpovědné stanovisko však nelze bez důkladné analýzy souvislostí. Nejprve je třeba si ujasnit, co je cílem výchovy našich dětí. Primárním cílem je z našeho pohledu “úspěch pro každého žáka”. Ten je podmíněn kompetencemi, jejichž nedílnou součástí je schopnost efektivně využívat digitální zařízení k umocnění svých schopností. Ta zařízení se přitom zrychlujícím se tempem zdokonalují.

Musíme zkoumat, jak by měl být vývoj těchto kompetencí podporován. Tradiční představa, že toto je věc informatiků a výuky ICT, již v dnešním světě neobstojí. Osobní digitální přístroje jsou nedílnou součástí mnoha různých činností a jejich role při podpoře osobního růstu je nezastupitelná. Ten se odehrává i mimo vlastní výuku. Týká se to primárně těchto oblastí:

Informace jsou všude kolem nás, díky přístrojům neustále k dispozici. Má-li být u žáků budována schopnost s nimi pracovat, není jiné cesty, než zavádět takové aktivity, na nichž je možné tuto tzv. transaktivní paměť trénovat.

– Jinou oblastí plošně ovlivňující výuku je využití digitálních zařízení k vlastní tvorbě žáků (rozvoj kreativního myšlení). Existence všudypřítomných informací nabourává tradiční představu výuky založenou na přenosu fakt do hlav žáků. Vývoj směřuje ke konstruktivně orientovaným výukovým postupům, při nichž žák na základě získaných informací (fakt) vytváří své poznání. Jde to mnohem lépe, pokud je tato činnost spojena se skutečnou tvorbou. Ani zde se bez digitálních zařízení neobejdeme.

– Existuje však ještě jedna mimořádně důležitá oblast spojená s potřebou výchovně ovlivňovat to, co žáci se svými mobily dělají. Tradičně ji označujeme hlavičkou “zneužívání digitálních technologií” ke kyberšikaně a mnoha dalším formám negativního působení na školní komunitu, posléze možná celou společnost. Nově tuto oblast nazýváme digitálním občanstvím. Jsme každodenními svědky toho, jak priorita výchovy v této oblasti prudce roste.

Je zřejmé, že plošný zákaz použití mobilních zařízení ve škole je s výše popsanými cíli v rozporu. Co tedy dělat? Je třeba se snažit budovat v rámci školy komunitu, která bude jako celek podporovat etické využívání digitálních zařízení. Na opatřeních omezujících využití osobních přístrojů se musí shodnout většina (včetně žáků) a přijmout je.

Cílem je pochopení rizika možné vlastní závislosti na mobilu, uvědomění si významu přímé komunikace (např. společensky nepřijatelné vyndání mobilu během rozhovoru). Tvrdý zákaz je krajním prostředkem, kterým se k tomuto cíli nelze přiblížit. Velmi dobrou cestou je např. stanovení zón zákazu mobilů (např. jídelna).

Učitelé by měli přemýšlet nad tím, jak vyvolávat aktivity, při nichž žáci používají své vlastní přístroje ke smysluplné práci. Je třeba okupovat i ten prostor, v němž se žáci online pohybují (osobní vzdělávací prostředí). Cílem (informační a mediální) výchovy musí být pochopení osobní zodpovědnosti za vše, co v online světě děláme. Plošný zákaz ve většině případů učitele naopak utvrzuje v přesvědčení, že technologie je třeba eliminovat, protože dětem jen škodí.

Ukazuje se, že máme problém, který je třeba řešit. Zdůvodňovat plošný zákaz osobních mobilů ve školách tím, že mají na žáky negativní vliv, je možné, bohužel však většinou znamená, že na výchovu k umocňujícímu využívání technologií rezignujeme. Tím bychom ve svém důsledku žáky poškodili. Půjdou-li některé školy touto cestou (pozor, výzkumy ukazují, že nevhodné formy užívání mobilů se v rodinách s nižším socio-ekonomickým statusem vyskytují více), hrozí, že se již tak velké rozdíly mezi kompetencemi různých skupin občanů budou ještě více zvětšovat.

Plošný zákaz je krajním opatřením použitelným v situaci existující plošné závislosti žáků na technologiích, které by nikdy nemělo být přijímáno bez plánu, jak tento stav změnit (samo o sobě to nedokáže).

Členské organizace SKAV podepsané pod tímto stanoviskem:

AISIS, Asociace Montessori ČR, Asociace lesních mateřských škol, Asociace pro domácí vzdělávání, Asociace předškolní výchovy, Česká asociace science center z. s. p. o., JA Czech, Jednota školských informatiků, Jules a Jim, Kritické myšlení, z.s., Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, NaZemi, Otevřeno z. s., Projekt Odyssea, Step by Step ČR, o. p. s., TEREZA, vzdělávací centrum, z. ú.

Jitka Polanská: Skromné sny učitele ze školy odvedle aneb co by mi pomohlo, abych mohl učit, jak bych chtěl

· 0 komentářů

Tomáš Pinkr učí přírodopis, chemii a matematiku na základní škole Eden v pražských Vršovicích. Možná se to nezdá, ale učit na druhém stupni je celá věda. Didaktická věda: jak správně jednat s pubertálními žáky a jak organizovat výuku, aby se žáci něco naučili a třeba i bez prskání?

Zdroj: Rodiče vítáni 21. 11. 2018

Mnoho učitelů prostě zatne zuby a učí, jak umí a jak v dané situaci mohou. I když se v daných mantinelech necítí komfortně, nemohou je začít sami zničehonic měnit, to je nad síly smrtelníka. Mohou maximálně tak snít, když si to dovolí. Pana učitele jsme tedy požádali, aby se zasnil a řekl nám, co by na výuce změnil, kdyby to šlo pouhým mávnutím kouzelného proutku. Co by mu zkrátka pomohlo, aby mohl učit tak, jak by chtěl.


Čtyřicet pět minut je málo na hodinu

Velké omezení je, že hodina má jen čtyřicet pět minut. Jak jste viděli třeba na matematice s deváťáky, chtěli ještě něco dovysvětlit a najednou zvonilo a konec, museli odejít. Znovu se uvidíme až v pondělí a kdoví, jestli na to do té doby nezapomenou. Je to škoda. Struktura vyučování, ve které se rychle střídají různé předměty, je stresující, pro děti i pro nás. Učit v blocích, o tom ani neuvažuji, to by nešlo dát do rozvrhu, ale líbily by se mi aspoň dvě hodiny jednoho předmětu za sebou. I třeba proto, abychom s dětmi mohli na hodiny přírodopisu ven. Jinak se to nedá moc stihnout. Přitom venku se učí dobře. Když je potřeba dětem vysvětlit třeba, co je pilovitý list, stačí ho ukázat, ve třídě musím na to zapnout počítač nebo jim říct „jděte na tuhle a tuhle stránku učebnice“ a to už není ono. Když to jenom trochu jde, ven chodíme. Ale čistého času je to maximálně čtyřicet minut, i méně, zbytek padne na přesuny.


A deset minut je málo na přestávku

Chápu, že cílem je nenatahovat pobyt ve škole, ale deset minut na přestávku je hrozně málo. Těžko se mi přeorientovává z jednoho předmětu na druhý. Když chci v chemii dělat pokusy, potřeboval bych je připravit před hodinou a to v těch deseti minutách, kdy bych měl jít třeba i na záchod nebo se mě někdo něco ptá, prostě nedám. A jiná možnost než vše připravit těsně před hodinou není, některé chemikálie nemohu nechat bez dozoru. Myslím, že přestávky připadají krátké všem, ale bere se to jako danost. Já bych byl pro dvacetiminutové, alespoň před některými předměty. Vezměte si jen to, když vás zastaví nějaký žák a na něco se vás zeptá. Hned je o tři čtyři minuty míň.


Kéž by bylo méně dětí ve třídě

Patnáct by byl ideál, dvacet by bylo ještě snesitelných. Včera z deváté třídy třetina chyběla, bylo jich asi devatenáct, a bylo to hrozně poznat. Třída funguje jinak, a to i když tam stále jsou ti „zlobiví“. S méně žáky můžu výuku i přeorganizovat do skupin a z části dobrých žáků udělám své pomocníky. Zjistil jsem, že si žáci umějí pomáhat docela efektivně a já tomu nebráním, naopak té energie využívám. Někdy mi přijde, že ti, co něco pochopili rychleji, jsou schopni to předat dál lépe, než kdybych to opakoval já. Ale když je hladina rušivých elementů nad určitou hranici, už se mi to nedaří a častěji se omezuji na pouhý výklad. Není to ale moc efektivní. Navíc ne každá třída je uspořádaná pro práci ve skupinách. V některých bychom museli na začátku hodiny šoupat lavicemi. A celkově učím tolik dětí, třeba jen hodinu týdně v různých třídách, že je ani neznám. Pamatuju si ty výrazné, zbytek mi splývá. Někdy jsem rád, když si vybavím jméno, je to vždy tak trochu tápání v mlze.

Je problém věnovat se v jedné hodině dětem různé úrovně. Opravdu zajistit individuální přístup. A přitom bych si to moc přál. Mám ve třídě holku, která si v hodině matematiky čte Puškina v originále. Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci, ale pak mi tu knížku ukázala a já zůstal paf. A nechám ji, ať si dělá, co chce, v matice je napřed. Jen si někdy říkám, že to je škoda, že by měla mít možnost se místo toho rozvíjet, třeba v nějakém volitelném semináři, dělat to, co ji baví, a nemuset si tu hodinu odsedět.


Jak na komunikaci s puberťáky

Často se mi stává, že žáci neposlouchají, co jsem jim řekl, a něco nesplní. Komunikace s nimi je složitá, nevím, jak na to, nikdo mě to neučil. Napíšu jim úkol nebo, co si mají připravit, na web a ještě smskou, a stejně to ignorují. Čemuž na druhou stranu rozumím. Hodně z nich má různé koníčky, sportují, domů přicházejí večer unavení a nechce se jim drtit vzorečky. Matematika v téhle podobě jim stejně k ničemu nebude, co si budeme povídat. Teoreticky by to mělo sloužit k rozvoji jejich myšlení, ale to je teorie, víme, že v praxi to tak není, zůstanou nepolíbení. Prakticky jde o to mít maturitu, mít papír. Systém je prostě teď tak nastavený.


Učiva je moc

Učiva je moc, a tak probíráme vše rychle a povrchně, žákům to jde jedním uchem tam a druhým ven. Zase, vychází se z toho, že mají ve škole dostat dobrý vzdělanostní základ a všeobecný přehled, ale výsledky tomu neodpovídají. Jak je učiva příliš hodně, nestíhá se upevnit. Na druhou stranu se časem plýtvá, protože probíráme podobné jevy, jen z trochu jiné strany, v chemii, přírodopise, biologii. A ani ne časově blízko u sebe, takže žáci z toho ani nemají výhodu. Něco se dozvědí ode mě, ale už si to nespojí s tím, co jim říká za půl roku kolegyně. Domlouvali jsme se, že aspoň zkusíme učivo synchronizovat, aby se probíralo souběžně to, co k sobě patří. Vím, že někde se učí s ohledem na mezipředmětové vztahy, ale to je úplně jiná organizace výuky, kterou si nemůže vymyslet jeden učitel. Z mého pohledu je to obrovsky náročné, byť mi to dává smysl. Stejně jako učit víc tak, aby si děti přicházely na věci samy. Zkusil jsem to jednou dvakrát a výsledek byl poněkud rozpačitý, a přitom příprava byla velmi náročná. Na tuhle výuku věřím, ale není jednoduché to za současného stavu a aniž by mě to stálo hodiny příprav „překlopit“. Člověk jako by musí začít od konce, ne jak je zvyklý.


Dva učitelé ve třídě, paráda

Jak moc si pomáháme s kolegy? Občas se radíme, zejména s kolegy pracovního týmu Člověk a příroda, který vedu. S ostatními spíš při náhodných příležitostech, když se potkáme na chodbě, nebo v kabinetě. Jsme tady ve škole řekl bych takový střed, není to nulová komunikace, ale ani kdovíjaká. Já bych byl pro ještě týmovější spolupráci. A pro párové učení.

Dva učitelé ve třídě, aspoň někdy, to by bylo super. Zažil jsem to v rámci jednoho výběrového řízení, ve kterém jsem se hlásil na alternativní školu. Měli jsme odučit dvě hodiny ve dvou, takže jsme se připravovali společně a bylo to hrozně fajn. Samotnou výuku jsem ale tehdy v tom konkurzu moc nezvládal. Já byl zvyklý z vysoké školy, kde jsem pracoval před tím, na takový ten styl „tady mluvím já, vy jste potichu“. Ten náraz na „alternativní“ žáky, kteří takto nefungují, byl velký, nevěděl jsem, co s tím. Třeba jsem nedokázal pochopit, jak je možné dopustit, že když dítě nechtělo dělat, co jsem připravil, tak nemuselo, tam taková volnost existuje. Z konkurzu jsem tehdy odstoupil, bylo to nad mé síly v daném stavu, ale neříkám, že se mi to nelíbilo. Měl jsem možnost vidět, jak to dělali zkušení učitelé, a ono to funguje. Takže vlastně proč ne. Mně se vlastně ten demokratický přístup líbí.

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger