Jana Vrbová: „Co mi ve škole vadí víc: podvádění, či klamání?“ Postoje žáků k nečestnému chování ve škole v kontextu školního podvádění

úterý 26. listopadu 2013 · 0 komentářů

Na jaře 2010 byl kvartánům osmiletých gymnázií a žákům devátých tříd základních škol v jižních Čechách zadán dotazník týkající se nečestného chování ve škole. Analýza odpovědí potvrdila, že žáci víc tolerují chování, které je možné označit jako školní podvádění a jež je ztotožněno především s opisováním. Z volných odpovědí žáků vyplynuly i dvě nové skutečnosti. Žákům nejvíc ve škole vadí chování učitelů, které vnímají jako neférové vůči sobě (nadržování učitelů některým žákům, neohlášené písemky apod.). Potvrdila se také velká tolerance žáků k podvádění, které se uskutečňuje prostřednictvím internetu.

Zdroj: Studia paedagogica 2–3/2013, str. 93–108


I malé dítě ví, že podvádět se nemá, že podvádění je špatné. Stejně jednotně souhlasíme s tím, že se nemá podvádět ve škole. Nejčastějším argumentem bývá, že to, co se člověk ve škole naučí, dále používá i v životě. Škola nás učí nejenom vědomostem a dovednostem, ale je také mikrokosmem, ve kterém si utváříme návyky, jak jednat s ostatními, jak zvládat určité situace, jak se naučit, co je žádoucí a co ještě přijatelné.

Současné studie také ukazují, že žáci, kteří se přiznávají k podvádění v průběhu školní docházky, v pozdějším věku připouštějí vyšší míru neetického chování jako lhaní, krádeže, podvádění v partnerských vztazích apod. (Wowra, 2007). Jiné výzkumy dokládají spojitost mezi podváděním ve škole a podváděním v budoucím profesním životě a prokazují vysokou pravděpodobnost, že když žák podvádí ve škole, podvádí i v práci…

…Nejvíc žáků ale uvádí, že jim ve škole vadí nadržování určitým žákům (dívkám, lepším žákům, konkrétním žákům…) ze strany učitelů, případně „zasednutí si“ na některé žáky. Tato skutečnost překvapuje o to více, že toto chování nebylo v dotazníku obsaženo a neodpovídá školnímu podvádění:
– Vadí mi nadržování některých učitelů; pro ostatní, co na to přijdou, to může být nefér.
– Mně vadí, že učitelé na naší škole dávají více možností těm, kteří mají lepší známky, než těm druhým.
– Vadí mi, když dá učitel nespravedlivě známky nebo si zasedne na některého z žáků.
– Vadí mi protekce a upřednostňování některých žáků.
– Vadí mi nadržování ostatním žákům. To je neprofesionální.
– Vadí mi, když je učitel neférový, někomu nadržuje nebo naopak.
– Vadí mi nadržování holkám.
– Vadí mi nadržování, zasednutí si na určitého žáka.

„Přestupky, nekázeň, abnormální chování, nevhodné používání přizpůsobovacích mechanismů je formováno nejen reálnými negativními zážitky z prostředí, reálnými okolnostmi, ale také nepřiměřenými interpretacemi, subjektivními výklady a vysvětlováním faktů. Mnohé nežádoucí projevy chování, nekázeň, přestupky atp. ukazují na chybné zpracování zkušeností, zážitků a konfliktů, stresů, frustrací a na chybnou životní perspektivu“ (Kohoutek, 2002, s. 277).

Ať už ale má žákovo vnímání učitelova chování jako nespravedlivého reálný základ anebo je zkreslením skutečnosti, může s podváděním souviset. Žáci mají, podobně jako my ostatní, tendenci omlouvat vlastní nečestné chování. Pokud je žák přesvědčen, ať už oprávněně či nikoli, že se učitel chová nespravedlivě, protože někomu nadržuje nebo si naopak na někoho „zasedl“, může se domnívat, že sám má také morální právo se chovat nečestně nebo aspoň omlouvat své vlastní nečestné chování chováním jiných (neutralizace), v tomto případě chováním učitele.

Smith et al. (2002) v souvislosti se školním podváděním univerzitních studentů pracovali s následujícími „důvody“ studentů, které jim sloužily k neutralizaci školního podvádění:
– Probíraná látka je příliš těžká, i když se student snaží, nemůže ji pochopit.
– Učitel se tváří, jako by byl jeho předmět jediný, na který se studenti musí připravovat, a má velké nároky.
– Předmět je povinný, ale přednášky se zdají být neužitečné.
– Učiteli je jedno, zda se studenti učí.
– Zdá se, že všichni ve třídě podvádějí.
– Podvádění studenta nikomu neublížilo.
– Vedle sedící student se nesnaží zakrýt odpovědi a druhý student je prostě vidí.
– Student je o pomoc s podvodem požádán přítelem a nemůže odmítnout.
– Učitel odejde v průběhu zkoušení z místnosti, takže se dá podvádět.

Obdobné chování, jako uvádějí tito autoři, se objevuje i ve výpovědích našich žáků, když popisují chování učitelů, které jim ve škole vadí. Podle žáků by učitelé, mimo jiného, neměli:
– Zkoušet objemné látky najednou, např. v přírodopise celé nerosty.
– Dávat písemku, aniž by ji předem ohlásili.
– Dávat zákeřné a přepadové písemky.
– Dávat více než jednu písemku během jednoho dne.
– Navyšovat vyučovací hodiny navíc.
– Jednomu žákovi prominout opisování a druhého za to potrestat.
– Zadávat úkoly. Stejně se na ně každý buď vykašle, nebo je napíše o přestávce.

Žákům dále vadí:
– Když toho učitelé po žácích chtějí moc a ti se nestačí připravit.
– Když učitel látku skoro nevysvětlí a druhou hodinu na to píšou písemku.
– Nedostatečně vysvětlená látka z matiky a fyziky, učení fyziky nazpaměť.
– V testech, které jsou rozděleny do skupin A a B, jsou často nestejně těžké otázky.
– Přísné známkování.
– Když učitel dělá, že nic nevidí, když někdo opisuje, nebo našeptává, nebo dává horší známku.
– Vyhrožování učitelů žákům.

V zahraničních průzkumech je chování učitele, které vnímají žáci jako neférové, jedním z nejčastějších důvodů, jímž žáci omlouvají své vlastní nevhodné chování… Neutralizace pak působí jako mechanismus, který formou racionalizace pomáhá žákům zvládat rozpor mezi tím, jak by se měli chovat, a tím, jak se opravdu chovají. Podle Barnetta a Dalttona (1981) je však neutralizace důsledkem, nikoli příčinou podvádění…

…V našem šetření se ukázalo, že žáci vnímají školní podvádění jako akceptovatelné chování, které jim vadí spíše u druhých žáků než u nich samých a jež mají navíc často sklon omlouvat tím, že „to dělají všichni“. Jak uvádí Vacek (2011), žáci vědí, že není správné napovídat – tuto znalost ale separují od svého konkrétního jednání. Opisování a napovídání se pak stává školní normou a žák, který by odmítl tuto formu pomoci spolužákovi, je třídou naopak odsouzen. I když jsou si žáci vědomi rozporu mezi školními normami a normami chování, kterými se ve třídě řídí jejich spolužáci, raději investují do dobrých vztahů se svými vrstevníky (dávají jim opisovat, napovídají jim), a to i za cenu porušení školních norem (Eisenberg, 2004).

Pokud je navíc chování motivováno prosociálně, kam můžeme zařadit například pomoc příteli, pak 90 % žáků přiznává, že alespoň občas „dá opsat spolužákovi, když to potřebuje“, což na druhou stranu nikdy neudělají pouhá 3 % žáků (Vrbová & Stuchlíková, 2012). Také zahraniční studie přitom ukazují, že pokud jsou důvody pro podvádění formulovány jako prosociální (nezklamat rodiče; ukončit školu, abych začal vydělávat a finančně pomohl rodině), podvádění se žákům jeví jako snáze přijatelné/omluvitelné…

Přesvědčení žáků o tom, že některé typy podvádění jsou přijatelnější než jiné, může být závislé také na způsobu, jakým na ně škola reaguje…


Celý text si můžete přečíst ZDE.