Iva Baldová: Diverzita a diferenciace v základním vzdělávání – recenze

sobota 16. listopadu 2013 · 0 komentářů

„Nezbývá než autorům monografie popřát, aby byly výsledky jejich práce a výzkumu obecně ve veřejné diskusi skutečně vzaty na vědomí a abychom žili v zemi, kde pero odborníka může být mocnější než politické páky a partikulární zájmy,“ píše v závěru autorka recenze.


Hana Kasíková, Jana Straková, eds.: Diverzita a diferenciace v základním vzdělávání. Praha: Karolinum 2011. ISBN 978-80-246-1911-8.

Zdroj: Pedagogika 1/2013, str. 87–89

Publikace Diverzita a diferenciace v základním vzdělávání je typickým zástupcem žánru kolektivní monografie a je pro ni tedy příznačný multiperspektivní pohled na jedno téma. Spojuje nástroje různých pedagogických disciplín od teoretičtějších přes výsledky dílčích výzkumů až po návrhy doporučení pro praxi. Zároveň je tu výrazně zastoupeno i hledisko pedagogické psychologie, sociologie vzdělávání, historiografických nástrojů či mediální analýzy.

Všechny jmenované přístupy se zde sešly nad otázkou, která je zhuštěně vystižena názvem prvního z příspěvků: „V základním vzdělávání spolu, nebo odděleně?“ První část čtenáře zevrubně orientuje v kontextu celé problematiky. Nejprve obecně pedagogickou charakteristikou aktuálních témat kolem diverzity, diferenciace a rovných příležitostí (Hana Kasíková), poté v historické retrospektivě od Příhody až po současnost (Růžena Váňová), z ptačí perspektivy sociologických výzkumů vzdělanostních nerovností (Jana Straková) a nakonec obsahovou analýzou produkce českých médií k problematice rovných příležitostí (Petr Valenta).

Druhá část je zveřejněním výsledků pěti nových empirických výzkumů. Michaela Vítečková nechává zaznít hlas důležitého zákulisního aktéra ve školním vzdělávání: hlas rodičů žáků. Navrhuje zajímavé typologie rodičovských postojů a strategií ve vztahu k možnosti přechodu dítěte na víceleté gymnázium. Příspěvek Lenky Krejčové skrze zkušenosti praktika psychologického poradenství reflektuje dopady dvoukolejného systému na psychický vývoj dětí ve starším školním věku, zejména na jejich sebepojetí a vnímanou akademickou účinnost.

Následuje představení rozsáhlejšího výzkumu katedry pedagogiky FF UK (Martin Chvál, Hana Kasíková, Josef Valenta). Skupina pozorovatelů navštěvovala vyučovací hodiny na základních školách a víceletých gymnáziích s cílem zjistit, nakolik je zde rozvíjena kompetence k učení. Za tímto účelem vznikl i původní pozorovací arch, který rozvoj kompetence podrobněji sleduje podle výskytu různých typů podporujících a tlumících situací. Výzkum jako celek neprokázal statisticky významné rozdíly v kvalitě výuky na základních školách a gymnáziích. Kromě kvantitativního vyhodnocení zápisů z archů autoři provedli také skupinový rozhovor s pozorovateli a jeho analýzu. Čtenář monografie se tedy může seznámit i s detailnějším rozborem výuky na obou typech škol, včetně barvitých charakteristik žánru typického žákovského a učitelského chování (např. „syndrom motivovaného gymnazisty“ a „syndrom hédonického žáka základní školy“, s. 159–160). Markéta Dvořáková a Ivana Tvrzová předchozí téma dokreslují pomocí anketního dotazníku pro studenty učitelství, který mapoval jejich názory a zkušenosti s docházkou na gymnázium nebo na 2. stupeň ZŠ. Konečně Eva Janebová a Tomáš Habart pomocí kvalitativní metodologie vytěžují materiál rozhovorů vzniklých v rámci neziskového projektu společnosti Člověk v tísni. Získaná data zachycují problematiku inkluze žáků se speciálními vzdělávacími potřebami očima učitelů, psychologů a dalších odborníků např. z řídicích orgánů školství.

Třetí část, kterou samy editorky v úvodu označily za stěžejní, se zabývá možnostmi škol při práci s diverzitou. Hana Kasíková představuje komplexní model aplikace principů diferenciace a inkluze pro základní školu. Doporučuje pro tyto účely jednak celou řadu individualizačních strategií, které se již osvědčily v zahraničí, jednak arzenál metod kooperativního vyučování, které ukazuje jako přínosné pro všechny děti, včetně mimořádně nadaných. Josef Valenta pak má za cíl logicky objasnit, že otázky diverzity jsou velmi dobrým důvodem, proč ve školách začít dávat větší prostor behaviorálně orientovaným metodám reprezentovaným technikami dramatické a osobnostně-sociální výchovy. Největší předností této části a zároveň i její nevýhodou z hlediska oslovení cílové skupiny je neochota autorů k poskytování návodů ve stylu „instantních kuchařek“ pro učitele. Přístup je pochopitelný, autoři vzhledem k délce příspěvků nechtějí být povrchní a zavádějící. Hrozí ovšem, že si zde obsažená cenná doporučení pro praxi přečtou pouze teoretikové, případně nemnozí praktici ochotní udělat si čas na obecnější principy bez sady aktivit do hodin.

Závěrečná část knihy vnáší do hry potenciál srovnávací pedagogiky. Nejprve se zaměřuje na Slovensko (Mária Matulčíková) a Polsko (Jana Straková), příklady nám analogických, avšak mírně „polepšených“ systémů. Na Slovensku v nedávné době sáhli ke kontroverznímu kroku snížení počtu víceletých gymnázií, autorka však i přesto konstatuje mnoho problémů velmi podobných české situaci. Radikálnější přístup zvolili v Polsku, kde jako jednu z reforem zavedli tříletou nižší sekundární školu povinnou pro všechny. Podle zlepšení výsledků PISA se zdá, že polské reformy nesou ovoce. Karel Rýdl popisuje Finsko coby hvězdný vzor inkluzivního školství. Zajímavé na příspěvku je, že není pouhým opěvováním výsledků finského vzdělávacího systému v mezinárodních srovnáních, jaká už řadu let občas čteme v novinách. Příspěvek systematicky popisuje postupnou proměnu, kterou Finsko k těmto výsledkům došlo, a analyzuje jednotlivé etapy vývoje. V posledním příspěvku David Greger shrnuje situaci v Anglii a ukazuje ji jako velmi rozporuplnou. Na jedné straně je tu dlouhá řada antidiskriminačních opatření, která zde v posledních dekádách proběhla, na druhé straně jsou tato opatření podkopávána základní orientací celého systému na srovnávání a soutěžení škol. Autoři zahraničních přehledů se ve svých příspěvcích vyjadřují také ke změnám ve vzdělávání různých specifických skupin dětí v příslušných zemích.

Přestože se monografie věnuje tématu diverzity a diferenciace ve velké šíři, je zde často patrná snaha ovlivnit zcela konkrétní praktické problémy; především dvoukolejnost českého vzdělávání na nižší sekundární úrovni. Většina autorů knihy se nikterak netají svým příklonem ke snižování míry vnější diferenciace, naopak se zde nevyskytuje žádný protichůdný příspěvek. Autoři jsou tedy v podstatě názorově jednotným týmem, který postupně předestírá podklady pro celkovou argumentaci ve prospěch společného vzdělávání. Je nutno ocenit, že tak činí velmi přesvědčivě, s použitím mnoha konkrétních příkladů z původního výzkumu i jiných pramenů. Pokud je mi známo, neexistují v tuto chvíli v ČR srovnatelně bohaté a výzkumem podložené prameny, které by podpořily názor opačné strany, tedy zastánců víceletých gymnázií. Zároveň ani v probíhající zjednodušené veřejné debatě tato strana mnoho podložených argumentů nedává, jak podrobně dokládá Růžena Váňová ve svém přehledu dění od sametové revoluce (s. 36–54) či Petr Valenta v analýze mediální produkce za vybraný rok (s. 76–96). Nabízí se otázka, kam tyto argumenty „zmizely“. Opravdu je zastánci víceletých gymnázií nemají? Nebo se jen jedná o skupiny obyvatelstva, kterým chybí vědecký hlas? Jak je však potom možné, že dvoukolejné řešení už mnoho let vyhrává, systém víceletých gymnázií stále trvá a vznikají i další časně selektující školy? Nezbývá tedy než autorům monografie popřát, aby byly výsledky jejich práce a výzkumu obecně ve veřejné diskusi skutečně vzaty na vědomí a abychom žili v zemi, kde pero odborníka může být mocnější než politické páky a partikulární zájmy.


Knihu si můžete objednat ZDE.