Bohumíra Lazarová: Procesy stárnutí a jejich možné důsledky pro učitelství

středa 30. listopadu 2011 · 0 komentářů

Obecně se předpokládá, že úroveň pedagogické práce by měla mít při stoupající zkušenostní bázi tendenci růstu (Pelikán 1991). S přibývajícím věkem sice stoupá profesní zkušenost, avšak samotný proces stárnutí s sebou přináší nejen fyzické, ale mnohdy i psychické změny, které se různými způsoby promítají do výkonu povolání.


Zdroj: Bohumíra Lazarová a kol.: Pozdní sběr. O práci zkušených učitelů. Brno: Paido, 2011, str. 73–81. ISBN 978-80-7315-206-2

Anotaci knihy si můžete přečíst ZDE.


…Objektivně jsou ztráty zaznamenány ve všech kognitivních funkcích kromě krátkodobé paměti (Ilmarinen 2008). Nejmenší úbytky však byly zaznamenány u pracovníků v duševně náročných profesích, tedy i u učitelů. Učitelství je povolání, v němž je kladen důraz na další vzdělávání a profesionální rozvoj, je tedy možné předpokládat, že vzdělávající se a inovativní učitel neustále procvičuje (nejen) paměť a tím zpomaluje oslabování některých kognitivních procesů. Každodenním opakováním naučeného se vytváří nezničitelné paměťové stopy a z dlouhodobé paměti se tak ztrácí jen nepatrné množství. Proces učení je sice proměnlivý, ale platí, že člověk je schopen učit se až do vysokého věku.


…Sebehodnocení a sebepojetí je utvářeno skrze pocit vlastní úspěšnosti mj. prostřednictvím odezvy od okolí, je tedy patrné, že starší pracovník při konfrontaci s mládím při plnění jistých (možná pro něj méně vhodných) úkolů může zažívat opakující se pocit neúspěchu. Opakovaný neúspěch způsobí snižování sebedůvěry, zvyšuje se obava a opatrnost. Čím více však obavám a stereotypům člověk podléhá a nepokouší se o změny, tím více se jeho sebehodnocení může snižovat. Konfrontace s mladými spolupracovníky je mnohdy pro starší učitele bolestivá (zvláště pak u českých učitelů, neboť pregraduální příprava dnešních mladých učitelů je v mnohém nesrovnatelná s přípravou těch, kteří studovali před rokem 1989, a to zejména, pokud jde o jazyky, informační technologie apod.) a důsledkem pak může být jak snížené sebevědomí a psychické problémy starších učitelů, tak i mezigenerační problém na pracovišti.


…Vzhledem ke zvyšující se citlivosti je podstatným faktorem ovlivňujícím úspěšnou adaptaci na stáří sociální opora (Tišanská, Kožený 2004). Pro učitele je právě sociální opora jednou z důležitých strategií zvládání stresu (Řehulková, Řehulka 2004), se zvyšujícím se věkem však může být nalezení adekvátní sociální opory na pracovišti komplikované – jednak z důvodu obvykle se zvyšující introverze starších lidí, ale také z důvodu zužující se sociální sítě „vrstevníků“ na pracovišti, se kterými může starší učitel bezpečně sdílet i problémy přicházející s věkem.

Učitelé v pozdní fázi kariéry se nacházejí v silovém poli: na straně jedné jsou schopni a mnohdy i připraveni předávat zkušenosti a „pečovat“ o mladé, na straně druhé sami – vzhledem ke svým „handicapům“ – potřebují sociální oporu ze strany kolegů. Mnohdy si o ni nedokážou adekvátně říct a je možné, že ji dokonce odmítají.


…Na kvalitu profesního života má vliv celkový postoj starších lidí k řešení problémů, sebehodnocení, důvěra ve vlastní kompetence a očekávání ve vztahu k další životní cestě. Dlouhotrvající rozpor mezi vlastním úsilím a subjektivně neuspokojivými výsledky může vést k vyhasnutí a lhostejnosti k vlastní práci. U mužů-učitelů se ve starším věku zvyšuje riziko ztráty angažovanosti i touha po klidu. Jsou častěji otrávení z rodičů i nadřízených, zklamaní nad tím, že vynaložili mnoho úsilí a nevidí pozitivní důsledky (srov. Průcha 1997). Ženy-učitelky si více stěžují na hrubé a nemotivované žáky, ambice zvládnout jejich chování se snižují a tím klesá také sebevědomí a zájem učitelek dokázat, že jsou dobré. S věkem učitele stoupá tendence nepřijímat odpovědnost za případné nezdary žáků a naopak přisuzovat si odpovědnost za jejich úspěchy (Mareš, Skalská, Kantorková 1994).

I když je u řady starších učitelů dokladován zvyšující se konzervatismus, rigidita v myšlení, skepse k reformám a dogmatismus (např. Huberman a kol. 1989), výzkumy potvrzují, že starší učitele nelze považovat za horší učitele.


…V učitelství pracuje většina žen (v základním školství je to stabilně více jak 80 %), které se musí vyrovnávat se změnami v roli ženy, manželky, matky, případně přijmout roli prarodiče apod. Ženy, odpoutané od rodinného života, se ve středním a starším věku naopak mnohdy stávají samostatnějšími, nezávislejšími a dominantnějšími a zaměřují se více na sebeprosazení (srov. také Říčan 1990). Relativní osamostatnění může ženám přinést více možností profesionálně se angažovat a věnovat pozornost vlastnímu profesionálnímu rozvoji.


Celý text kapitoly si můžete stáhnout ZDE.

Závěr publikace naleznete ZDE.

Knihu si můžete objednat ZDE.