Vladimíra Spilková: Je učitelství ohroženou profesí? A je příprava budoucích učitelů v krizi?

pondělí 27. dubna 2020 · 0 komentářů

Na obě otázky uvedené v titulku odpovídám ano a vysvětlím, proč považuji současný stav za alarmující. Zatímco ve vyspělých zemích je v posledních desetiletích kvalita učitelů v centru pozornosti vzdělávací politiky a vytváření příznivých podmínek pro učitelskou profesi, pro co nejkvalitnější přípravu budoucích učitelů a podporu jejich celoživotního profesního rozvoje jednou z jejích priorit, Česká republika v této oblasti zcela zaspala. Dlouhodobě neřešené problémy vyústily v krizi učitelské profese, jejíž řešení je složité a rozhodně nebude rychlé.

Zdroj: Řízení školy 4/2020, 24. 3. 2020

Shrňme na úvod klíčové problémy a výzvy k řešení:

– Školám chybí tisíce učitelů (aktuálně chybí 6 000 úvazků, ve výhledu až 11 000).

– Není dostatek kvalitních uchazečů o studium učitelství (na některé obory se lze dostat bez přijímacích zkoušek).

– Značná část absolventů nenastoupí do profese (nejsou přesná čísla, kvalifikovaný odhad je 30–50 %).

– Máme vysoký věkový průměr učitelů (čeští učitelé patří k nejstarším v rámci zemí OECD).

– Nedaří se generační výměna (počet odcházejících učitelů není pokryt počtem absolventů), výrazně klesá počet učitelů do 35 let (mezi roky 2006 a 2016 poklesl podíl této věkové kategorie učitelů o 10 %).

– Roste počet odchodů z profese, alarmující je to zejména u začínajících učitelů (odhad až 30 % během prvních tří let).

– Přetížení učitelů a stres vedou u značné části učitelů k syndromu vyhoření (dle výzkumů u 20 % učitelů; dalších 50 % je jím ohroženo, vykazuje již znaky vyhoření).

– Neřeší se problém kvality učitelů z hlediska jejich schopností (někdy i motivace) zvládat nové požadavky a výzvy spojené s nutnou proměnou školního vzdělávání a s ohledem na charakteristiky a potřeby současné žákovské populace (podloženo výzkumy – např. Vašutová, 2006; Kratochvílová, 2007; Simonová, Straková, 2005).

– Neřeší se problém přípravy budoucích učitelů z hlediska jejich připravenosti pro kvalitní výkon profese, pro změněné paradigma vzdělávání (proměna cílů – zaměření na osobnostní rozvoj žáka, individualizace a společné vzdělávání, inovace obsahu, progresivních metod výuky, způsobů hodnocení žáků apod.) a pro nové role učitele – jako průvodce vzděláváním, jako facilitátora, který žákům pomáhá a podporuje je v jejich osobnostně-sociálním rozvoji, apod.

– Potýkáme se s dlouhodobým silným podfinancováním resortu školství, které je příčinou mnoha výše uvedených problémů. Změnit tento stav je kardinální úkol (první kroky k nápravě jsou realizovány), ale sám o sobě tento krok k řešení kritické situace rozhodně nestačí.

Je jasné, že řešení nebude jednoduché a rychlé, neboť jde o komplex složitých, vzájemně provázaných a dlouhodobě opomíjených problémů.

Zaměřím se nyní na problém kvality vzdělávání budoucích učitelů. A to ze dvou důvodů. Podle výsledku analýzy Delphi z června 2019 (byla realizována a využita v souvislosti se Strategií 2030+) 700 odborníků ve vzdělávání považuje kvalitu přípravy budoucích učitelů za jeden z pěti hlavních problémů českého vzdělávacího systému. Osobně jsem rovněž přesvědčena, že zásadní změna přípravy učitelů je klíčovou výzvou, neboť změna v této oblasti má potenciál výrazněji ovlivnit další problémy, jako je např. zájem uchazečů o studium, kvalitní výbava absolventa profesními kompetencemi pro práci se žáky a s tím spojená motivace k nástupu do profese, spokojenost a ochota v ní zůstat apod.

Zdůrazňuji, že mluvím o zásadní změně v přípravě budoucích učitelů. Je známo, že patřím ke kritikům současného stavu. Ve zkratce řečeno – teoreticky a oborově vzdělaní absolventi nejsou dostatečně připraveni na zvládání výzev současné praxe a požadavků na kvalitní vykonávání profese. Týká se to zejména budoucích učitelů pro 2. stupeň základní školy a školy střední. Na všech fakultách připravujících učitele v ČR je realizován akademický model studia učitelství, v němž dominuje teoretická příprava, předimenzovaný obsah studia s nedostatečným ohledem ke skutečným potřebám praxe, atomizované obory bez integrace do smysluplného celku, nízký podíl pedagogické praxe, nedostatečně propojené s teoreticky orientovanou výukou. Na rozdíl od zahraničních trendů trvá velmi silné podcenění praktické přípravy na profesi. Zatímco ve vyspělých zemích je podíl praxe v kurikulu učitelského vzdělání 20 až 40 %, u nás je to 8 až 10 %.

Důraz je kladen na studium oborů na úkor profesní přípravy (pedagogika, psychologie, oborová didaktika, praxe). Je podceněna podpora osobnostního rozvoje, leckde dokonce tato dimenze přípravy učitelů zcela chybí. Stále je vlivný mýtus, že kdo umí obor, umí také učit. Ani nový systém akreditací a standard pro tzv. regulovanou profesi nepřinesl zlepšení, spíše zakonzervoval špatný stav.

Z hlediska procesů výuky převládají levné formy, přednášky a velké seminární skupiny s malým prostorem pro aktivní procesy profesního učení, tradiční způsoby hodnocení – od přijímacích zkoušek (testování oborových znalostí, ne předpokladů k učitelství) po státnice (dílčí znalosti oborové i profesní bez syntézy klíčových znalostí a dovedností ve vazbě na prokázání učitelské způsobilosti). Současná realita procesů výuky vykazuje vážné nedostatky. Studenti by však měli při přípravě na svoji budoucí profesi zažívat model kvalitní výuky jako inspiraci pro vlastní učitelskou praxi. Řada autorů (např. J. Vašutová a H. Kasíková) upozorňuje na to, že často jde o „antididaktickou“ přípravu, tedy o ukázky toho, jak by to při práci se žáky být nemělo.

Kapitola sama o sobě je současný profil vzdělavatelů učitelů, zejména v oblasti pedagogické, psychologické a oborově didaktické přípravy. Řada z nich je více teoretiky a výzkumníky než učiteli s potřebnou úrovní pedagogické zdatnosti a s hlubším zájmem a přímým kontaktem se školskou realitou. Srovnejme to např. se vzděláváním lékařů. Studenti medicíny se připravují na profesi pod vedením zkušených lékařů, kteří jsou schopni propojovat teorii s klinickou praxí. Podobný model je v přípravě učitelů obtížně představitelný, řešením by mohlo být větší zapojení špičkových praktiků ze škol do výuky, např. v podobě párové výuky se vzdělavateli učitelů.

Tolik tedy ve zkratce k problémům v kvalitě vzdělávání budoucích učitelů. Dlužno podotknout, že uvedená generalizace je zjednodušeným a redukovaným pohledem a že na poli učitelského vzdělávání existuje na fakultách i řada příkladů vynikající praxe. Navíc mnoho uvedených problémů je způsobeno či ovlivněno vnějšími faktory a nastavenými podmínkami pro vysoké školy (např. chronické podfinancování, podmínky akreditací).

V příštím čísle přejdu od popisu problémů k návrhům na jejich řešení. Zaměřím se na klíčové aspekty změny – co, proč a jak měnit – a na konkrétní cesty, které vedou ke změně kvality přípravy učitelů.