Irena Kašparová, Adéla Souralová: Od lokální k cikánské škole. Homogenizace školní třídy a měnící se role učitele

úterý 22. března 2016 · 0 komentářů

Tento článek je případovou studií dvou základních škol, navštěvova¬ných především romskými dětmi, na kterých došlo k etnické homogenizaci. V textu popisujeme proces segregace, tedy změny od lokální k „cikánské” škole, a dopady, které tato změna měla na tamější žáky a vyučující.

Zdroj: Orbis Scholae, 2014, roč. 8, č. 1, str. 79−96


Interpretujeme tento proces jako výsledek individuálních rozhodnutí zain¬teresovaných aktérů − konkrétně rodičů (romských a neromských), vyučujících a vedení školy − které zasazujeme do strukturního kontextu etnických a socioekonomických nerovností. Zároveň věnujeme pozornost dopadům takovéto nové konstelace ve složení žákovské populace na měnící se status škol a její percepci vyučujícími na námi zkoumaných školách − sledujeme tedy reprodukci strukturálního statu quo.

Tento text vznáší zásadní otázky týkající se fungování určitého typu škol − od každoden¬ního učení se (žáci), vyučování (učitelé) až po strukturální pohled na ekonomické fungování těchto škol, jejich symbolickou pozici na mapě základních škol, jakož i otázky přesahující budovy těchto škol směřující k připravenosti vyučujících vyučovat na „cikánských školách“…


Závěrečné poznámky

V této stati jsme prezentovaly případovou studii dvou základních škol, na kterých došlo k etnické homogenizaci složení žactva. Sledovaly jsme proces homogenizace škol jako proces kulturního vylučování a obecně sociálního vylučování. Náš text při¬chází se čtyřmi základními závěry:

Za prvé, romizace škol je výsledkem individuálních voleb a rozhodnutí vykoná¬vaných jednotlivými aktéry na každodenní rovině. Tuto každodenní rovinu je pak nutno chápat jako zakotvenou ve strukturách třídních a etnických nerovností (je¬jichž vyjádřením per se je sociálně vyloučená lokalita). Těmito aktéry jsou jednak rodiče, romští a ne-romští, jednak vyučující.

Jsou to romští rodiče, kteří vybírají školu, na kterou zapíšou své dítě podle svých zkušeností (kam oni sami chodili), podle dostupnosti (blízkosti), ale také podle nároků kladených na děti (pro mnohé je vodítkem to, že je škola méně náročná) či podle počtu romských a ne-romských dětí.

Neromští rodiče, jak se zdá podle sledu událostí popsaných v této stati, volí školu mimo jiné podle počtu romských dětí a s ním související image, kterou škola má navenek. Vyučující balancují své časové a intelektové investice do přípravy na budoucí povolání a jejich využití na škole, která stojí nízko na žebříčku symbolic¬kého hodnocení.

Všechna tato rozhodnutí se odehrávají na pozadí strukturálních podmínek, konkrétně existence lokality spjaté s nižším socioekonomickým statusem, a institucionálních − jako je de iure dělení spádových obvodů. Oba tyto makrofaktory vedou k relativně prostému, avšak ve svých konsekvencích zásadnímu, závěru, že segregace ve vzdělávání zrcadlí prostorovou segregaci v bydlení.

Za druhé, romizace jde ruku v ruce s hierarchizací škol. „Cikánské školy“ jsou − dle slov jejich zaměstnanců a zaměstnankyň − znevýhodněny nejen finančně, ale také symbolicky. Mají totiž nižší status na žebříčku ZŠ. Tento fakt dopadá také na vyučující, kteří objektivně vykazují řadu aktivit a činností nad rámec svých b재ných povinností (např. řešení grantů či nadprůměrná mimoškolní činnost), přesto se oni sami i jejich škola „těší“ ve společnosti svých kolegyň i celé společnosti často pohrdavému přístupu.

Jako by „cikánská“ škola byla pouze méněcennou variantou „skutečného“ světa základního vzdělávání. Místem, kde je málo dětí ve třídě (což následně znamená menší platy učitelů), učí se zde pouze základy, protože žáci jsou zde podprůměrní (předpoklad, že učitel zakrní ve svém oboru) a nic po sobě neza¬nechává, protože děti většinou končí na podpoře bez dalšího vzdělání (skrytá otázka po smyslu takové školy). I zde je patrné, že spíše než individuální rada jednotlivým školám potřebuje společnost systémové řešení.

Za třetí, učitelé hrají důležitou roli v překonávání prostorového a mentálního vyloučení. Naše studie poukazuje na některé strukturální aspekty vzdělávání, které tuto roli učitelům z velké části znesnadňují či dokonce znemožňují. Opomíjení důle¬žitosti socializace v rodné kultuře, jakož i nepřiznaný etnocentrismus vzdělání, půso¬bí jako handicap v profesní přípravě pedagogů, kteří se chystají působit v lokalitách, kde žijí romské děti. Kurikulum přijímané univerzalistickým způsobem jako dogma blokuje komunikaci a spolupráci mezi vyučujícím a jeho žáky.

Vzhledem k tomu, že sociální vyloučení v České republice dnes není pouze záležitostí Barvířova, ale týká se čtvrtí ve všech velkých městech naší republiky a někdy i celých okresů či mikro¬regionů, můžeme v budoucnu očekávat změny. Nestačí angažovaní učitelé s dobrým srdcem, změnu vyžaduje systém sám.


Celý text studie najdete ZDE.