Jan Sláma: Veselá škola

čtvrtek 6. října 2011 · 0 komentářů

Po sametovém převratu podlehlo školství, stejně jako řada dalších zaběhaných institucí v naší zemi, tak zvané liberalizaci. Dogma, že trh nespoutaný žádnými regulativy si se vším poradí bylo všeobecně prosazováno a hlásáno všemi troubami sdělovacích prostředků. Plánování bylo zatraceno.

Můj spolužák vzpomínal na pana Dlouhého, který přišel na Státní plánovací komisi se slovy: „Jsem zde, abych vás rozmetal, a já to učiním.“ Zda zaniklo plánování zrušením SPK si patrně každý inteligentní člověk dokáže představit. Dnes i tak zatvrzelý jedinec jako pan ministr válečnictví prohlašuje, že bez plánování to nejde. Pochopitelně! Co udělalo toto úplné otevření liberalizaci se školstvím, vidíme všichni. Trh si patrně poradí s nadvýrobou tenisek či škrabek na brambory. S takovým zbožím si poradí poměrně rychle, a když se v určitém období objeví jejich nedostatek, tak se vyřeší dovozem nebo znovu obnovením výroby. Jinde je to složitější. Při vybití základního stáda skotu je pro obnovu výroby mléka zapotřebí několika let. Ovšem i zde je možné náhradní řešení a produktivní krávy nakoupit jinde. Pokud ovšem je jich tam jinde nadbytek a máme-li na to.

Jak to ale provedeme při výchově nové, odborně vzdělané mladé generace? Také její nedostatek vyřešíme dovozem? Jak je známo, některé velmi bohaté země skutečně kvalifikované pracovníky nakupují. Jsou to ale lidé, kteří základní vzdělání získali ve své mateřské zemi, většinou i vzdělání odborné. Teprve pak, a to ještě často po získání další odborné kvalifikace, jsou hodni zájmu těch, kteří se získáváním špičkových odborníků pro své podniky a instituce zabývají. K čemu tedy nakonec dochází? Naši kvalifikovaní, dejme tomu technici, jsou potřeba například v Německu, odkud jejich technici odešli dejme tomu do USA. V naší zemi odborníci chybí, a tak provádíme dosti těžkopádné kroky, jak je přetáhnout dejme tomu ze Slovenska atd. Stěhování národů pokračuje. Z globálního hlediska na tom není nic špatného. Ať lidé cestují, učí se řeči, seznamují se s jinými kulturami atd. Ale jak se řetězec blíží ke konci, pak by docházelo k tomu, že se země na jeho konci budou v kvalifikovaných silách vylidňovat. A stejně jako koloniální mocnosti zanechávaly svá koloniální panství v primitivním stavu, kdy z nich čerpaly jen surovinu, někdy též vojáky a nekvalifikovanou pracovní sílu, tak i dlouho po formálním zrušení kolonialismu zůstává řada zemí bez perspektiv.

Odhlédneme-li od těchto globálních problémů, pak se domnívám, že by jednotnou školskou politiku měla vytvářet Evropská unie. Nemůžeme očekávat, že se země jako USA začnou ohlížet na to, že odsávají z Evropy vysoce vzdělané odborníky, a to prosím bez náhrady, do svých institucí, kde napomáhají USA udržet technologický předstih. EU, jejímiž jsme členy a součástí, by si měla své odborníky vychovat a udržet. Cesty k naplnění takového cíle je třeba hledat a najít. Myslím ale, že bez dalšího a pokud možno rychlého vytváření jednotného řízení to nebude možné. Bohužel v některých zemích, mimo jiné i v naší, jsou stále hlásány obavy, varování před ztrátou suverenity a jiné obtížně pochopitelné důvody, proč se do těchto odvážných, ale myslím nutných kroků nepouštět. Hlavní důvod je ale patrně ten, že se u těchto lidí jedná o obavu, že by přišli o svou nekontrolovatelnou pozici, že by došlo k nastolení pořádků, které by zabránily bezuzdnému rozkrádání prostředků vybraných od občanů a konečně, že by EU příliš posílila.

Vraťme se ale ke školství a to ke školství našemu tak, jak se vyvíjelo v dobách před rokem 1989 a dále. Přitom si zvláště povšimněme školství odborného a učňovského, tedy toho, kde nám nedostatek absolventů dělá největší starosti.

Jako v zemi s tradičně vyspělou průmyslovou výrobou byla u nás odbornému a učňovskému školství věnována velká pozornost a byly pro ně vytvářeny velmi dobré předpoklady. Absolventi neměli žádné problémy s uplatněním ve svém oboru. Bylo zajištěno systémem umístěnek u odborných škol. Dnes by se na to mohlo hledět jako na něco donucovacího, ale ve skutečnosti systém zajistil všem absolventům odpovídající praxi ihned po ukončení studia a to značně liberálním způsobem. Všichni moji spolužáci jím prošli a neslyšel jsem žádné stížnosti. Kladem byly jistoty. Jistota práce, výdělku a praxe.

Ve školách učňovského typu byla jistota budoucího zaměstnání zabezpečena tak, že rodiče a žáci si nalezli učební závod, který s nimi uzavřel učební smlouvu, podílel se na úhradě nákladů na vzdělání, vyplácel žákům odměny (kapesné) a zabezpečoval odbornou praxi na svých pracovištích. Po ukončení studia absolventy zaměstnal. Systém byl dobře propracovaný a dobře fungoval. O studium na učňovských zařízeních – Odborných učilištích, později Středních odborných učilištích, byl u veřejnosti velký zájem. V náboru žáků mohlo docházet i k výběru a nebylo vzácností, když v klasifikačním období, podle tehdejšího klasifikačního řádu, bylo ve třídě na příklad 6 až 8 žáků velmi dobrých a 2 nebo 3 žáci s vyznamenáním.

Většina SOU (středních odborných učilišť) byla tříletá, maturitní obory byly čtyřleté a obory méně náročné byly dvouleté. Tato skladba přetrvává, i když s jinak rozvrstveným učebním plánem. V době před rokem 1989 byly učební plány řešeny tak, že byla posilována teoretická část výuky a chybějící doba pro odborný výcvik byla nahrazována v provozní praxi, která probíhala na učebních závodech. Formou nástavbového studia byla zabezpečena průchodnost na vysoké školy. Osobně znám vyučeného soustružníka, který je dnes primářem ve významné nemocnici a vyučeného zedníka, který u oboru zůstal a v průběhu našeho společného postgraduálního studia jsem s ním studoval. Pracoval tehdy jako odborný asistent Fakulty architektury.

Většina velkých průmyslových podniků si svou dělnickou mládež školila sama v podnikových SOU. Přitom bylo dbáno, aby se žáci setkali se špičkovou technikou a technologií, kterou byla podniková učiliště vybavena.

Po sametové revoluci došlo k zásadnímu obratu.

Klima ve společnosti, která sledovala, jak určitá skupina lidí nezřízeně bohatne, zatím co druhá, většinová část obyvatelstva se propadá do bídy, se měnilo do té míry, že lidé nabývali pocitu, že vhodným výběrem škol pro své děti udělají to zásadní, co jim přinese snadný, nezávislý a úspěšný život. Toto vše bylo mocně podporováno sdělovacími prostředky, nástupem demagogické kultury a nedostatkem vlastní soudnosti. Vzdělání se ukázalo jako výborný byznys. Zákon poptávky a nabídky se rychle uplatňoval a poptávané typy škol rychle vznikaly, často jako školy soukromé, ovšem se státní podporou.

Největší zájem se objevoval o studium gymnaziální a studium ekonomické. Tento trend, byť zmoudřela společnost, které konečně došlo, že ne všichni by měli být právníky a ekonomy, pokračuje dodnes. Současné snahy o ovlivnění veřejnosti nejsou dost důrazné a vytrvalé.

Odborné školy ve snaze o přežití rychle zakládaly obory, které měly příbuznost s kýženým ekonomickým nebo jinak zdánlivě perspektivním vzděláním. Vznikala tak různá studia cestovního ruchu, ekologie, pro místní samosprávy atd. K této cestě se uchylovala i různá střední odborná učiliště. Postupně tak vznikla džungle oborů a v této džungli probíhal a probíhá tvrdý boj o přežití, založený na získání co možná největšího počtu žáků, protože od počtu žáků se odvíjí financování školy. Ovšem společensky nejžádanější obory dále strádají nedostatkem zájemců.

Pro školu už není základní a prvotní poskytnout dětem co nejkvalitnější vzdělání, ale udržet co největší počet žáků od prvního do posledního ročníku. Na periferii toho všeho se pohybují různé přiživující se organizace, které provádějí všelijaká srovnávací šetření, snaží se umístit (prodat) do škol co nejvíce různé techniky, protože „bez ní nelze žáky zaujmout a vzdělat“.

A nad tím vším trůní ministerstvo, které léta vymýšlí státní maturity, něco, co bylo dávno vymyšleno a úspěšně zapomenuto. Ze skrovných zdrojů pak platí opět různé příživníky, kteří dokazují, jak to, co nikdo nepotřebuje, je právě to nejpotřebnější. Aby se pak lidé neptali po věcech zásadních, odvádí jejich pozornost různými aférami, naposledy s vtipnými výroky jistého vysoce postaveného úředníka.

V tomto chaotickém prostředí se pohybují chudáci pedagogové a chudáci děti. Pedagogové snažící se často o nemožné, stresováni zdivočelým chováním některých dětí, nepodporovaní rodičovskou veřejností, demotivovaní nezájmem mládeže o studium, mizerně honorovaní a poslední dobou ještě urážení, když s nimi škola na konci školního roku rozváže pracovní poměr a jsou nuceni jít na podporu. Už tato absurdita, kdy jedny peníze ze státní pokladny místo do škol jdou na úřady práce, je nepochopitelná. A toto vše si učitelé nechávají líbit!

Podobná neradostná situace provází řadu dětí, které se díky snaze škol o naplnění tříd dostávají tam, kam přijít neměly. V čem je příčina? Velké množství gymnázií dnes přijímá ke studiu děti, které by dříve na tyto školy přijaty nebyly, protože jejich studijní výsledky ze základní školy neodpovídají náročnosti, která by měla na gymnáziu být. Přijaty ale jsou, aby třídy byly naplněny. Rodiče jsou spokojeni – máme syna či dceru na gymnáziu. Ale syn či dcera, kteří by úspěšně studovali na odborné škole nebo na učilišti, se bude na gymnáziu protloukat pod zavřenýma očima učitelů, pod nahlas nevyřčeným přáním ředitelů, budou postupovat a nakonec vykonají státní maturitu. A takto vyzbrojeni se samozřejmě přihlásí na vysokou školu, protože jim vcelku jiná cesta nezbývá. Co se bude dít dál, už si každý představí sám.

Podstatné je uvědomit si, jak takové demotivující studium, kdy žák není schopen stačit postupu výuky, na děti působí. Jak působí na ostatní spolužáky. Jak působí na učitele, kteří by měli v těchto školách vychovávat a vytvářet předpoklady, aby z nich vycházeli budoucí špičkoví odborníci.

Nechci tvrdit, že gymnázia by měla přijímat jen děti na výsost nadané. Život nám ukazuje, že u mnohých vykrystalizují schopnosti až v pozdějším věku, ale nenechme trápit děti ve školách, pro které se nehodí, jen proto, aby byly naplněny ambice rodičů.

Domnívám se, že počátky problémů jsou na základních školách. Odtud vycházejí děti s ne plně objektivní klasifikací v průběhu studia. Nedochází během něho k jasnému rozlišení žáků nadaných, průměrných a podprůměrných. Samozřejmě při pečlivé a soustavné pedagogické práci může dojít k posunům v těchto kategoriích. Mají ale k tomu učitelé dostatek sil, podpory rodičů , podpory celých učitelských kolektivů? Máme právo od nich požadovat takovou pedagogickou urputnost, aby překonala všechny překážky, které jsou jim neustále kladeny do cesty? Tady by musela být nastolena soustavná společenská podpora, tady by si především vláda musela uvědomit, k jakým ztrátám dochází při přetrvávání současného tristního stavu.

Jak učinit přitažlivější a hlavně efektivnější střední odborná učiliště, jsem popsal ve druhé části článku Dokážeme něco změnit, který před časem vyšel v Učitelských listech. Jen stručně rekapituluji některé stěžejní body. Vycházím přitom ze současné situace, tj. situace tvořené žáky, kteří se na SOU hlásí ze stávajících základních škol. Jejich skladba je prospěchově značně horší proti stavu popisovanému na začátku článku. Jedná se o děti se slabšími vstupními vědomostmi, které mnohdy bezpečně nezvládají ani základní početní úkony. Problémy mají se základní gramatikou, v cizích jazycích jsou na samém počátku. Neumějí samostatně psát poznámky a hlavně nemají snahu učit se. Přitom se na ně náhle navalí množství informací, musí se učit mnoho neznámých odborných termínů, pouček a zákonů. V krátké době jsou zcela zahlceni, nestačí tempu, zaostávají a svůj protest s nastalou situací vyjadřují zlobením, vyrušováním, rozbíjejí výklad učitele, ruší své spolužáky a třída se postupně rozkládá. Klima ve třídě je stresující pro učitele i pro žáky. Výsledky práce jsou mizivé.

Navrhovaná změna vychází ze stávající úrovně žáků a navrhuje zcela přepracovat současné učební plány ve směru zjednodušení, snížení náročnosti na intelektuální předpoklady a vstupní vědomosti ev. dovednosti. Základem celé myšlenky je , že žák musí být ve vyučovacím procesu, při nabývání vědomostí úspěšný. Jenom tehdy, když je schopen předkládané učivo zvládnout, bude mít snahu dále se učit. Bude-li schopen dále se učit a učivo zvládat, bude moci být učitelem chválen, což je další posilující moment. Principem celé myšlenky je dodržování jedné z pedagogických zásad, zásady přiměřenosti. Bohužel současná skladba žáků je v nesouladu se současným učebním plánem a osnovami a tudíž není současná výuka přiměřená!!

Změna obsahu vyučování by měla zredukovat učivo teoreticky náročné, posílit tu část, která je pro praktické využití užitečná. Výuka teoretických předmětů by měla být zaměřena na upevňování, procvičování vědomostí ze základní školy, často i k jejich doučení. Důraz by měl být kladen na předměty odborné, u nichž by mělo být požadováno jejich zvládnutí a zejména na odborný výcvik a praktické vyučování. Větší prostor by měl být věnován tělesné výchově, která je přes předepsané možnosti zařazována v minimálně nutném rozsahu. Že lidstvo fyzicky chřadne, je stále opakováno, ale je dále tlačeno k sezení u počítačů místo k pohybu na „zdravém“ vzduchu.

Upřesňovat podrobně navrhované změny dále nebudu, odkazuji na příslušný výše uvedený článek. Úpravy učebních plánů a následně školních vzdělávacích programů nemusí být ovšem trvalé. Mají pouze reagovat na současnou potřebu a nastolit základ pro úspěšný rozvoj dětí, které by změněným obsahem vyučování prošly. Pokud by pak postupně došlo opatřeními zodpovědných úřadů k tlaku na základní školství směřující k objektivizaci klasifikace a k opatřením ve financování středních škol, upravil by se nepřirozený stav, který dnes v náboru na střední školy vládne. Bylo by pak možné opět uvedené pedagogické dokumenty přepracovat.

Každý zkušený učitel ví, že formy a konečně i obsah vyučování musí přizpůsobit okamžitému stavu ve třídě. Měly by to pochopit i příslušné odpovědné orgány ve státě. Pak bude vyučování a učení radostné a škola bude opravdu veselá.