Jana Hrubá: DOKUMENTY 40. Odlišné představy o transformaci vzdělávání

pondělí 6. října 2014 · 0 komentářů

„Po volbách v roce 1992 nastoupila nová vláda ČR. Funkční období koaliční vlády (ODS, KDS, KDU-ČSL, ODA) vedené Václavem Klausem trvalo od 2. 7. 1992 do 4. 7. 1996. V průběhu čtyř let se ve vládě vystřídali dva ministři školství. Prvním ministrem byl katolický kněz, bohemista a lingvista Petr Piťha, nestraník navržený KDS, který byl spoluautorem návrhu skupiny prof. Kotáska. Pro období jeho působení ve funkci je charakteristický střet s parlamentním Výborem pro vědu, vzdělání a kulturu, mládež a tělovýchovu.“ (Soňa Krejčová)


Nová vláda ke vzdělávání

„Postoj koaličních stran k dalšímu vývoji a charakteru vzdělávání byl vyjádřen ve vládním prohlášení z roku 1992. V kapitole V. Životní prostředí, zdravotnictví, školství, věda a kultura se vláda zavázala k vytvoření moderní strategie vzdělávací a školské politiky v souladu se stavem vyspělých západních demokracií, která bude provázána s ekonomickou reformou. Za hlavní cíl si vláda vytkla zlepšení komunikace s veřejností, rozvoj alternativního školství a omezení vlivu státních orgánů. Podmínkou pro větší samostatnost škol bylo stanovení základního jádra vzdělání a vzdělanostních standardů. Předpokládala dále změny v oblasti financování školství. Vyjádřila podporu zavedení tržního principu tím, že finanční podpora bude vztažena k počtu žáků a přímé podpoře studentů, ne institucí.(1)

Zdroj: Soňa Krejčová: Debata o reformě českého školství v letech 1989–2004. (Diplomová práce.) Brno, Masarykova univerzita 2012. Str. 35.


Jestliže kráčíš, školství, pak řekni kam

V době střídání vlád a ministrů vyšel v Českém deníku článek Když ministři hovoří s podtitulem Jestliže kráčíš, školství, pak řekni kam. Petr Piťha v něm odpovídá:

„Naše školství se ubírá od totalitní uniformity směrem k občanské diverzifikaci. Dále od totalitní ideologické sešněrovanosti k vnitřní svobodě. Mělo by směřovat k tomu, aby plným pochopením a plným rozvinutím velikých myšlenek českého školství – mám na mysli odkaz Komenského – vytvořilo alternativu vyspělému školství západních zemí. K tomu bude nutné, abychom z těchto zemí rozvážně přijali řadu prvků, k nimž tamější školství dospělo dlouhým vývojem ve svobodě. Mluvíme-li však tak často o potřebě alternativního školství u nás, měli bychom si být vědomi i potřeb alternativního školství v Evropě a vytvořit jednu z těchto alternativ: moderní – podtrhuji moderní – současné, k budoucnosti obrácené, české školství.

Naše školství se podle mého názoru bude ubírat cestou zprvu úzkou a jaksi kamenitou. A to nejenom proto, že bychom pro přeměnu školství potřebovali mnoho peněz a v dané chvíli je nemáme, ale také proto, že budeme muset svést vážný zápas o vnější i vnitřní atmosféru naší školy. V celé naší společnosti totiž přetrvává mnoho neblahých důsledků a pozůstatků předchozí totality. Existuje spousta předsudků, které podvazují rozvoj školství, a těch se budeme pomalu zbavovat. Cesta našeho školství vyžaduje mnoho trpělivosti, protože zatímco některé věci je možno zvládnout rychle, proměny lidí trvají vždycky dlouho.“

„Konec odpovědi,“ píše autor článku. „Neubráním se dojmu, že je přespříliš obecná. Možná stejně tak jako otázka. Na druhé straně není podstatné, co ministr řekne tisku, ale to, s čím předstoupí před pedagogické fórum. Protože doba ví své. A své o té době ví i ministr bývalý…“

Tím ministrem byl Petr Vopěnka. Jeho řešení bylo radikální: „…Během mého působení ve funkci ministra jsem dospěl k názoru, že je nutno učinit radikální řez, a začal jsem ho připravovat. Nechceme-li naše školství napravovat celé desetiletí, je nutno radikálně obměnit složení učitelstva. Podle mého názoru přibližně čtvrtina učitelů do škol nepatří…

K radikálnímu zásahu se nyní naskytla vzácná příležitost, neboť se sešlo několik tomu příznivých okolností. Rozhodl jsem se tedy pro následující opatření:
Za prvé, snížit počet týdenních hodin žáků z 24 ve všech základních a středních školách.
Za druhé, na dobu jednoho až dvou roků zvýšit týdenní úvazky učitelů.
Za třetí, na dobu jednoho roku zrušit dělení tříd na skupiny při některých předmětech.

Tato opatření by znamenala odchod 60 až 80 tisíc učitelů ze škol. Těm, kteří by tam zůstali, bychom mohli zvýšit plat až o 40 procent.

Od začátku dalšího školního roku bychom opět začali s dělením tříd, případně se snižováním úvazků. Nově vzniklá učitelská místa bychom však obsazovali zásadně jen čerstvými absolventy vysokých škol (a dnes si to už mohu dovolit říci, přednost by měli chlapci).

Nejsem pochopitelně tak necitelný, abych propuštěné učitele vyhodil tak říkajíc na ulici. Pan ministr (práce) Horálek byl schopen všechny umístit. Tento svůj plán jsem sdělil na radě sociální dohody a pan předseda odborů Petrus proti němu nevznesl námitky. Rovněž tam přítomná zástupkyně odborů neřekla ani slovo…

Po tomto zasedání rady sociální dohody začala cílevědomá honba na moji osobu, takže jsem uvedený plán již nemohl uskutečnit. Po zkušenostech, které jsem v této době nabyl, nemohu tento plán doporučit s čistým svědomím ani žádnému dalšímu ministrovi. Přeji mu, aby nalezl nějaký jiný způsob, jak ozdravit naše školství…“

Zdroj: Tichý, Ondřej: Když ministři hovoří… Český deník 29. 7. 1992, str. 6


„Ministr Piťha jako hlavní nedostatek dosavadního řízení MŠMT viděl špatnou komunikaci ministra s pedagogickou veřejností. Od počátku se snažil o nápravu. Ve zlepšení komunikace s ministrem i pedagogickou obcí doufali také členové výboru ČNR pro vědu, vzdělání a kulturu, mládež a tělovýchovu.

Ministr byl zastáncem konzervativního přístupu k reformě školství. Byl zastáncem vlivu státu v oblasti určení obsahu učiva, např. zachování osnov, nikoliv však způsobu jeho učení. Jako zásadní chápal vnitřní reformu školy, na kterou nutně naváže reforma vnější. Řešení problémů ve školství viděl v tom, že „nejprve jasně pojmenujeme problém, (…) pak ho odborně zvládneme, např. vytvořením osnov a stanovením standardů minima a posléze dáme tomuto řešení potřebný legislativní rámec, např. (…) požadavky státem zavedených maturit.(2) Zároveň chápal nutnost přebrat pozitivní prvky ze zahraničních systémů a považoval za nezbytné vyvarovat se prvků negativních.“(3)

Zdroj: Krejčová, str. 35.


Nový návrh programu transformace

„Úkolem ministra bylo vypracování nového školského zákona. Do 30. 11. 1992 měl být vládě předložen nástin koncepce reformy školství. Po nástupu do funkce i přes prvotní snahu o zlepšení komunikace s pedagogickou veřejností se ministr k vývoji vzdělávací politiky nevyjadřoval. V tisku se objevovaly informace o jeho napojení na konzervativní Jednotu českých matematiků a fyziků, neboť tři ze čtyř jeho náměstků k ní měli úzké vztahy. (4)

S přibližujícím se rozdělením federace začala práce na nové Ústavě ČR, na jejíž vymezení základních hodnot vzdělávání byla navázána příprava školského zákona. Podle předsedy školského výboru F. Kozla (ODS) nová ústava svými demokratickými principy představovala základ pro vznik nové školské legislativy…(5)

Koncem listopadu 1992 ministr předložil návrh koncepce na transformaci vzdělávacího systému, který se na nově vznikající Ústavu odkazoval. Dokument se v obecné rovině věnoval situaci v resortu, zásadám vzdělávání a také legislativním a systémovým opatřením. Návrh počítal se stanovením vzdělávacích standardů, které měly být zavedeny na některých školách již od začátku školního roku 1993/94.“(6)

Zdroj: Krejčová, str. 36.


NEMES k návrhu MŠMT

K ministrově Programu transformace vzdělávací soustavy (Podklad pro zahájení diskuse o proměně českého školství) z listopadu 1992 zpracovala Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci vzdělávání (NEMES) svoje stanovisko:

„Současný návrh MŠMT(ministr P. Piťha) … ve srovnání s výše uvedeným návrhem MŠMT (ministra Vopěnky) splňuje alespoň rámcově požadavek na první reformní krok (zásady školské politiky). Avšak druhý reformní akt – urychlené otevření prostoru školám zrušením brzdící legislativy – rovněž nenavrhuje do své politiky. Orientuje se pouze na tvorbu nové legislativy, což vyžaduje delší termíny. Do té doby učitelům, žákům a rodičům nic nenabízí. Nicméně, určitý pokrok na cestě k formulování školské politiky českého státu již představuje.

Snahy učitelů o transformaci vzdělávání a školy na místě, kde sami působí (vnitřní transformace), jsou novým pozitivním jevem v polistopadovém vývoji našeho školství. Transformační proces však nemůže probíhat, natož se plně rozvinout, jestliže je v rozporu s uplatňovanou školskou politikou (byť byla bezkoncepční) a platnou legislativou. Je důležité tuto hodnotu registrovat, nepromarňovat ji, ale účinně podpořit. Vždyť bez pravého zájmu učitelů o transformaci k ní ani nemůžeme dojít. Namísto toho jsou transformační snahy učitelů přehlíženy, jako by zde tyto pozitivní trendy hodné podpory nebyly.

Tato podpora však nemůže vzejít od nikoho jiného než od toho, v jehož kompetenci taková věc je, od MŠMT.

Jasné a energické vymezení rámce pro činnost (cílová představa, zásady školské politiky, realizační opatření) je to nejpodstatnější, co všichni, kteří působí ve školství, naléhavě očekávají. Všechno ostatní si již budou podle toho dělat a tvořit sami.

Myslí-li jej doopravdy, musí MŠMT dlouhodobý transformační proces co nejdříve otevřít určitými konkrétními, k transformaci zaměřenými reformními akty. Jinak se stane transformace ve školství a vzdělávání prázdnou frází, současný nežádoucí stav se zakonzervuje a školství se posléze stane ještě větší brzdou tak nutných společenských změn.

Máme nikoliv bezdůvodné obavy, že by si to někteří mohli přát a mnozí z pouhé únavy dopustit…“

Zdroj: Stanovisko NEMES k programu transformace vzdělávací soustavy, MŠMT, listopad 1992. Kopie, archiv autorky. Celý text Stanoviska si můžete přečíst ZDE (digitalizovala Kateřina Brožová).


Návrh kritizují i poslanci

„K jednání do školského výboru Parlamentu ČR se návrh dostal v lednu 1993. S výjimkou dvou poslanců (KDS a KDU-ČSL) všichni členové výboru návrh zamítli. Hlavními výtkami byly pomalá transformace, absence priorit a strategií a definování konkrétních kroků k jejímu dosažení, nedostatečná analýza hlavních problémů tehdejšího školství a absence jeho napojení na evropskou zkušenost.(7)

Jeden ze zpravodajů, Eduard Zeman, pozdější ministr školství, kritizoval neschopnost ministerstva koordinovat přípravu dokumentu, nekonkrétnost návrhu a nedostatečnou komunikaci s veřejností. „Všechny materiály (…) představují spíše takovou esej o tom, co by se se školstvím mělo dělat, než konkrétní plán, co se dělat bude.(8)“

Ministerstvo podle něj také nenavázalo na žádnou z pěti předložených koncepcí. Spor mezi ministrem a poslanci školského výboru vycházel z odlišné představy průběhu transformace. Liberální vize poslanců o rychlé transformaci se střetla s konzervativním postojem ministra prosazujícím postupnou přeměnu.“

Zdroj: Krejčová, str. 36–37.


Další díly seriálu najdete ZDE.




_______________

(1) Programové prohlášení vlády. 1992.
(2) Jak opustit totalitní školu. Prostor, 11. 9. 1992, s 4.
(3) Tamtéž.
(4) Škola strastiplnou hrou, Respekt č. 39, 28. 9. – 4. 10. 1992, s. 8.
(5) Potřebujeme nový školský zákon. Práce, s. 1.
(6) Pohotové ministerstvo. Český deník, 4. 12. 1992, s. 4.
(7) Program transformace. UN, roč. 96, č. 10, 9. 3. 1993, s. 8
(8) Spíše esej než plán. Svobodné slovo, 17. 2. 1993, s. 7.