Jana Vašťatková: O čem se zatím v souvislosti s autoevaluací nemluví

Autoevaluace má potenciál pozitivně podporovat rozvoj školy. Bývá přirovnávána k zrcadlu: zrcadlením reality může pomoci udržet či rozvíjet kvalitu fungování určité školy.


Zdroj: Na cestě ke kvalitě, bulletin projektu Cesta ke kvalitě 1/2009, str. 10. NÚOV 2009

Získané výsledky pomohou především v pochopení, PROČ je třeba něco změnit, PROČ se něco daří, a také, JAK zajistit, aby tomu tak bylo i nadále. Přes svou aktuální podobu direktivně danou českou legislativou by měla být spíše než vynucenou aktivitou vlastním „majetkem” škol, který školy chrání a opečovávají, neboť jim toto „vlastnictví“ mnohé umožňuje.

Existuje poměrně široká shoda na tom, že povinné provádění autoevaluace/vlastního hodnocení znamená pro české školy určitou změnu způsobu práce, ať už se týká frekvence, způsobu realizace či podávání zpráv. Je však zapotřebí zdůraznit, že ne každá realizace těchto procesů nutně znamená změnu (v některých školách jsou již delší dobu vnímány jako pevná součást práce) a ne v každé škole představuje změnu pozitivním směrem.

Jak ukazuje řada dosavadních výzkumných šetření, mnozí lidé ve školách vnímají autoevaluaci jako zbytečnou byrokratickou povinnost, jako ohrožení či jako něco, čeho je nutno se bát. Každý český učitel i škola funguje ve specifickém kontextu: jsou ovlivňováni jedinečnou kombinací vnitřních a vnějších faktorů. Je tedy důležité vnímat zásadu, která byla před pár lety vyřčena: „Dobrá práce ve vzdělávání se nedá naklonovat, problémy školy nemohou být vyřešeny za ně, zvnějšku nějakou jinou institucí, ale jen školou samotnou. To by byl v současné rychle se měnící a komplikované době jen jistý druh snu – nerealistického, bez kontextu/lidí/jejich vztahů/hodnot… Protože všechny tyto jevy ovlivňují kvalitu vzdělávání…“ (Posch, 2004). Z uvedeného vyplývá, že pro využití potenciálu autoevaluace je nutno především vnímat skutečné záludnosti „konkrétní situace“.

Celý článek najdete ZDE.