Marie Homerová: Konflikty a výuka dějepisu v Evropě

čtvrtek 27. září 2012 · 0 komentářů

Starodávné „křivdy“ dodnes hýbou světem, transformují se do nejrůznější podoby, ponejvíce politické a náboženské. Konflikty přesahují čas i hranice, i dnes se stávají zdrojem vnitřního napětí ve společnosti, přestože nás dělí od minulých dějů staletí.

Většinou se konflikty rozdělují na domácí a mezinárodní, ale existují i formy jiné, které prolínají do sféry domácí i mezinárodní, kupř. evropský nebo islámský terorismus, etnické střety. Konflikty doprovází násilí, občanské války, eskalují do válek občanských i světových. Dnešní demokratické vlády proto hledají řešení, jak konfliktům preventivně předcházet, způsoby jak je účinně řešit. V této souvislosti je jedním z řešení nové pojetí výuky historie. V mnoha evropských zemích i v mezinárodních institucích, OSN, EU, Rada Evropy, Euroclio, probíhají o výuce historie debaty, protože je výuky historie pokládána za základní osu humanitního a občanského vzdělání.

V současnosti rozněcují v Itálii veřejnost snahy o resuscitaci a rehabilitaci fašismu. Ideologie fašismu se sice oficiálně nehlásá jeho zastánci, ale objevuje se ve skryté formě, de facto ji jedna vlivná pravicová strana tiše prosazuje. V Itálii existuje dodnes zášť mnohých, kteří nezapomněli na vyhánění Italů a italské oběti ve Slovinsku na konci 2. světové války, přestože válečné zločiny páchali příslušníci obou národů. Ve Slovinsku, vedle kontraverze s Itálií, přetrvávají napjatější vztahy s Maďarskem. Z války a poválečných dob zůstává napětí mezi Ruskem a baltskými státy, jejichž příčinou se staly události 20. století a poválečná sovětizace baltských teritorií, perzekuce zdejších odpůrců sovětského režimu.

V postkomunistických zemích je stále aktuální problém kolaborace v době totalitních režimů, odsun německého obyvatelstva z Polska, ČSR a Jugoslávie. Na Slovensku nemohou zapomenout na koncepci čechoslovakismu, ale už se mluví nově i o ostudném předání a deportaci židovských obyvatel do vyhlazovacích táborů, přetrvávají napjaté vztahy s Maďary. Polsko má několik „citlivých“ témat, jako je tradiční kontraverze s Ruskem, potažmo s SSSR, s Německem a samozřejmě vyrovnání s komunistickou minulostí. Na Ukrajině je živým tématem stalinská genocida a hladomor ve 30. letech. Začíná se více mluvit o bestiálním chování některých Ukrajinců v nacistických službách, o perzekuci jiných církví než pravoslavné, o etnické čistce zaměřené proti Tatarům na Krymu. Kritičtěji než dříve se začíná mluvit o banderovcích, přestože je stále mnoho Ukrajinců považuje za idoly národních hrdinů.

Na Kypru se dnes situace mezi znesvářenými stranami řeckou a tureckou zklidnila a zdá se, že se rýsuje usmíření. V Německu je velkým tématem kupodivu genocida Arménů. Kvůli ní pokračují střety a trvají názorové rozdíly mezi arménským a tureckým obyvateli trvale žijícími v Německu. Velkým tématem zůstává Vertreibung, odsun německých obyvatel po roce 1945 z několika evropských států, při kterém docházelo k masakrování civilistů. Tíživým dědictvím zůstává kolaborace a STASI v bývalé NDR. Na pohled mírumilovném Holandsku z minulosti přetrvaly kontraverze z jeho koloniální minulosti. Totéž v Belgii, kde se navíc odehrávají vnitřní tzv. „kmenové války“.

Ve Velké Británii jsou to překvapivě křížové výpravy, které jsou tu politicky úspěšně zneužívány muslimskými radikály. Kontrují jim pravicoví radikálové, kteří poukazují výhradně na negativa imigrace z kolonií do Velké Británie. Británie se samozřejmě nezbavila ani irského problému, i když se zdá, že se vztahy mezi oběma zeměmi stabilizují. Stále tu jsou ale traumatizované rodiny na obou znepřátelených stranách, jejichž členové přišli o život. Dalším ožehavým britským tématem je koloniální období a trans-atlantický obchod s s otroky, kterého se však zúčastnili ve velké míře i Arabové. Obrovské trauma a vyhraněné vzájemné nepřátelství, které se promítá i do výuky dějepisu v jednotlivých nástupnických státech bývalé Jugoslávie, trauma z válek 90. let je stále živé. V konfliktu hraje politickou úlohu období Osmanské říše. Tak by se dalo o Evropě pokračovat, dokonce i tolerantní Finové jsou kritizováni švédskou menšinou, která v zemi žije a je rovnoprávnou etnickou minoritou. Švédština je ve Finsku kupř. povinným jazykem vedle finštiny.


Reformovat výuku dějepisu?

Z výčtu současných latentních konfliktů je patrné, že všechny mají historické pozadí, starou i novou minulost. Konflikty se ale v dějinách staly, nelze je z minulosti ani z výuky historie vymazat. Jejich interpretace a projevy vzájemného nepřátelství negativně zasahují do současnosti, stávají se hrozbou do budoucnosti. Je jisté, že konflikty budou vždy, i skrytě, přítomny v každé společnosti. Dnešní situace se může stát stejně výbušnou jako v minulosti.

Koncepce národní identity založená na národních dějinách, kulturním dědictví a v některých zemích i na náboženství, se začíná v desetiletích po roce 1945 vytrácet. Evropa se od roku 1945 změnila, společnost dostává podobu multi-kulturní, multi-náboženskou, multi-etnickou. Je zřejmé, že dosavadní tradiční pojetí výuky dějepisu i dalších humanitních předmětů je nutné do budoucna reformovat, pokud usilujeme o společnost, která by žila v míru a jejíž členové z různého etnického a náboženského původu by se naučili spolupracovat.

Jednou z možností, která nabízí cestu k pokojnému řešení budoucího vývoje je kvalitní výchova k občanství. Budoucí evropská společnost, v zájmu klidného soužití, musí být vzhledem k její nové struktuře založena na občanství, možná do budoucna na regionálním občanství. Taková koncepce má nahradit tradiční evropskou národní identitu, zabránit kontraverzi mezi přistěhovalci a příslušníky evropských národů.

Z tohoto důvodu se způsob výuky předmětu v demokratických zemích reformuje, záměrně implikuje výchovu k občanství. Na rozdíl od dřívějšího pojetí „ my a oni“, tj. naši nepřátelé, může výuka o minulosti přispět k objektivnímu vysvětlení minulých dějů, snad i k postupnému usmíření mezi dřívějšími nepřáteli, ke kterému došlo mezi Francií a Německem po roce 1945. Příkladem může být i denacifikace a demokratizace v poválečné NSR na bázi občanství.

Výchova k občanství prostřednictvím výuky historie může ale narážet na obtíže. Četní filosofové a pedagogové jsou názoru, že historie má být „neutrální a objektivně-faktografická“ . Na základních a středních školách se však připravuje většina budoucích občanů. Na rozdíl od vysokých škol, které se specializují na vzdělávání odborníků. Učitel na základním a středním stupni má vedle transformace vědeckého poznání také vychovávat. I vysoké školy se zaměřením na učitelství by měly připravovat nejen akademicky vzdělaného odborníky, ale budoucí učitele vybavit „řemeslem“, tj. vědomostmi a znalostmi o strategických postupech ve výuce, tj. „uměním“ aktivně vyučovat, včetně implikace výchovných cílů a strategií zaměřených na občanství.

Dalším dilematem je otázka: Zmizí národní dějiny v globalizovaném světě? Žádné dějiny nemohou zmizet, ani národní. Jsou integrovanou součástí dějin celoevropských. Minulé události a historické procesy formovaly společnost do její nynější podoby. Je ale zapotřebí inovovat dosavadní metodicko-didaktickou koncepci výuky dějin, tak, aby žáci pochopili, že minulost není jakousi „nápodobou“ naší současnosti. Objektivně vysvětlit příčiny a průběh konfliktů tak, aby každý žák porozuměl a pochopil konflikty v jejich dobovém kontextu, „to, co se opravdu stalo“. Pro mládež je důležité poukazovat na optimistické příklady vzájemné spolupráce v historii, které se vždy stávaly obdobím prosperity na rozdíl od období válečných. Proto jsou historické události, jak pozitivní tak negativní, konkrétním východiskem pro účinnou výchovu k občanství.

Ve výuce historie se mohou žáci naučit rozeznávat mezi historickou skutečností a mýtem, odhalovat zděděné a mylné stereotypy, rozeznávat mezi dobrem a zlem, poznat způsoby politické manipulace a zneužívání dějin, odkrývat negativní jevy ve společnosti v minulosti, potažmo hledat analogie v současnosti. Ve výuce historie dostávají žáci četné příležitosti k rozvoji kritického myšlení směrem k racionální analýze dějin, jejich alternativ ve své současnosti. Chronologický sled historických událostí a jejich memorování žáky spíše od výchovy vzdaluje, nemotivuje výchovu k občanství. Je třeba zvažovat míru potřebné chronologie a historických událostí, cíleně letopočty integrovat do výuky tak, aby se stala výuka zajímavou, využitelnou pro výchovu k občanství.

Častým tématem, které se diskutuje v Evropě, jsou „mezipředmětové vztahy“, interdisciplinární souvislosti mezi humanitními disciplinami. Nepochybně by kvalitativně přispěly k motivaci a rozšíření poznání. Jsou přirozenou součástí občanství. Ale heslovité fráze, které tvoří kurikula, bez konkrétnějšího upřesnění, jsou málo přínosná. Otázkou zůstává, zdali jde o aktivní včlenění mezipředmětových vztahů do výuky, nebo se jedná pouze o rétoriku. Studijní programy některých evropských VŠ se zaměřením na učitelství i školní kurikula obsahují jen názvy tematických okruhů, jsou málo informativní. Je vysoce pravděpodobné, že každý okruh učiva je vyučován většinou odděleně, kupř. izolována je často didaktika dějepisu od ostatních pedagogických věd. Málokdy se objeví přímé vazby a spolupráce mezi vyučujícími akademických kurzů a didaktikou předmětu, přestože by jejich provázanost byla v přípravě a vzdělávaní učitelů dějepisu přínosná. Tímto způsobem by se propojily akademické vědomosti s didaktickými intelektuálními dovednostmi. Občanství by získalo pevný základ v historii a rozšířilo by se o souvislosti z jiných humanitních oborů. Tento model výuky se poměrně úspěšně praktikuje na britských školách a na britských univerzitách připravující učitele.

Dalším tématem v současných „evropských diskuzích“ je podřadné postavení didaktiky předmětu dějepis a krátkého trvání induktivní školní praxe. Jak didaktika tak přípravná školní praxe začínajících učitelů jsou v některých zemích podceněny, proto jsou absolventi učitelství nedostatečně pro praktickou výuku a na ní navazující prvky výchovy k občanství připraveni. Některé fakulty v Evropě mají ve svých programech profil absolventa učitelského vzdělání včetně profesních dovedností. Ale mnohem častěji chybí profil vysokoškolského odborníka, didaktika, jeho kvalifikační předpoklady a profesní aktivity. V některých zemích vyučují na fakultách didaktici – teoretici, ale dnešní stav výuky vyžaduje didaktika nejen teoreticky vzdělaného, ale skutečného odborníka, který by „naučil kandidáty učitelství aktivně učit“. I ve vysokoškolské přípravě by se studenti měli „cvičit v přímé praxi“, naučit se používat výukové strategie, vědět, jak výuku organizovat a realizovat.

Stav školní výuky je závislý také na kvalitě přípravy učitelů na vysokých školách. Z toho důvodu by se měla být věnována velká pozornost odborné přípravě vysokoškolských didaktiků. Společenskovědní předměty, zvláště způsob výuky dějin, získávají dnes evropské dimenze v relaci na budoucí osud kontinentu. Z toho důvodu prozíravé vlády podporují výuku zacílenou na obecně platné humanitní společenské hodnoty. Jsou si vědomy, že investice do humanitního vzdělání se neztratí, a to ani investice do výchovy k občanství.


Zdroj: EU projekt CHE-Civic and History Education: Assessment and Initial Teacher Education, Comparative Study