Jana Hrubá: Kdo by měl garantovat další vzdělávání učitelů?

čtvrtek 3. ledna 2013 · 3 komentářů

Někdy je dobré podívat se zpátky, jak určité struktury vznikly a jaká je s nimi zkušenost. Například síť institucí dalšího vzdělávání učitelů má pohnutou historii.


Co předcházelo

V roce 1990 byla zrušena tzv. OPS (okresní či obvodní pedagogická střediska). Učitelé se většinou nezlobili. (Zkušení měli za sebou 100 hodin povinného proškolování ve svých předmětech pro tzv. „novou koncepci“ ze 70. let. Účast na akcích byla tehdy přísně kontrolována a případná neúčast oznamována ředitelům.)

V následujícím období bylo vzdělávání učitelů garantováno školskými úřady a šíře nabídky a úroveň výrazně souvisela s osvíceností jejich šéfů. Postupně vzniklo cca 68 zařízení pro další vzdělávání. V tomto desetiletí se také učitelé ve svých asociacích začali vzdělávat navzájem a předávat si zkušenosti z pedagogických inovací. Nadšení účastníků setkání Přátel angažovaného učení (PAU) si dnešní mladí učitelé asi těžko dovedou představit. Byli ochotni věnovat svůj čas o víkendech i peníze za cestovné, stravování a ubytování. Učili se učit dospělé. Vznikla celá řada vzdělávacích programů.

Přišel 1. leden 2001, školské úřady byly v souvislosti se vznikem krajů zrušeny a situace vzdělávacích zařízení pro učitele byla „operativně“ vyřešena zřízením 14 krajských pedagogických center, na která byly delimitovány budovy a majetek (viz článek Systém DVU v troskách – ke stažení ZDE). Lektorské sbory, které vznikly z nejlepších metodiků, byly rozprášeny, v krajských zařízeních se uchytili jen někteří. Další vzdělávání se rychle stávalo doménou soukromých a neziskových organizací.

Začátkem roku 2004 došlo k další změně (viz článek Odstřel pedagogických center ke stažení ZDE). Ze 14 vzdělávacích institucí byla vytvořena jedna – Národní institut dalšího vzdělávání s centrálou v Praze a 3–4 zaměstnanci v každém kraji, čímž ministryně Buzková ušetřila tři čtvrtiny tabulkových míst. Právě ve chvíli, kdy bylo třeba získat a vzdělávat učitele pro realizaci rámcových vzdělávacích programů. Důsledky (přes velkou snahu NIDV) sklízíme ještě dnes.

V těchto letech zasáhly do dalšího vzdělávání učitelů projekty ESF. Inflace vzdělávání zdarma na kdejaké téma aktivitu i čas lidí ve školách zahltila a nesystémové vzdělávání zprofanovala. Co je zadarmo, toho si málokdo váží. Projekty ale na druhé straně přinesly zkušenost, že nejúčinnější je vzdělávání celých sborů přímo ve škole nebo na společných výjezdech a osvědčil se i mentoring. Rychle se prosazovalo on line vzdělávání.


Co má následovat

Současné vedení MŠMT nyní přichází s myšlenkou zrušit i svou poslední instituci NIDV a předat garanci nad dalším vzděláváním fakultám vzdělávajícím učitele. Náměstek Nantl to na kulatém stole SKAV zdůvodňoval úmyslem vlády redukovat instituce, ale zachovat agendy. Ministerstvo chce vytvořit systém profesního rozvoje učitelů po vzoru atestací ve zdravotnictví, a (asi také) proto počítá s garancí vysokých škol. Název „kariérní systém“ záměr příliš nevystihuje. Nevím, jestli práce lékaře a učitele je úplně totéž. U lékařů je atestace vyžadována pro samostatný výkon povolání, pro výkon určitých pracovních pozic, pro novou specializaci, motivací je i navýšení platu. Většina učitelů takový postup (kromě funkce ředitele, do které se každý nehrne) před sebou nemá. Jakou budou mít motivaci pro zlepšování své kvality, když ji mnozí doposud nenašli? Nezvrhne se to jen ve sbírání kreditů jako na Slovensku? Možná by nebylo na škodu inspirovat se při tvorbě modelu kariérního růstu kvalifikačním modelem z první republiky – udělováním učitelské způsobilosti po zapracování pod vedením zkušeného učitele a po následném vykonání zkoušky, která by spojovala znalost teorie (didaktiky, psychologie žáka) se znalostí praxe. Jak se podaří vytvořit systém při tak vysoké autonomii jednotlivých vysokých škol? Jsou pro nový systém zajištěny nemalé předpokládané finance na platové postupy?

Systém dalšího vzdělávání učitelů by měl být systémem podpůrným. Se systémem profesního rozvoje učitelů má zásadní souvislost. Ve školství má každá systémová změna dalekosáhlé následky. Podle Nantla má stát stanovovat koncepce a strategie, certifikovat a nastavovat kritéria kvality. Správně – ale jak chce ministerstvo účinně vysvětlovat a prosazovat své priority, když pustí z rukou poslední nástroj vlivu, který na učitele má? Bude jen doufat, že autonomní vysoké školy a autonomní kraje vytvoří nějaký společný systém? Nebo bude podporovat i jiné poskytovatele a jiné formy dalšího vzdělávání? Jak?

Nebo bude spoléhat na aktivitu samotných učitelů? Podle náměstka Nantla se „další vzdělávání musí stát součástí životního cyklu učitele“. Analyzoval někdo, proč se jím dodnes u mnohých nestalo?