NÁRODNÍ GALERIE Praha: aktuální výstavy a kompletní program

středa 14. srpna 2019 · 0 komentářů

AKTUALISOVÁNO.

Dovolujeme si vás pozvat na výstavy, doprovodné programy, programy pro děti a rodiny s dětmi a další akce.


Kompletní program: srpen a září 2019

Kompletní program (včetně programů lektorského oddělení a programů pro školy a zájmové skupiny) na prázdniny si můžete stáhnout ZDE, na září ZDE.

Přehled všech probíhajících výstav najdete ZDE.

Připravované výstavy najdete ZDE.

Nabídku všech programů pro školy najdete ZDE.


Skupina 42. Gross, Hudeček, Lhoták, Zívr, Smetana, Kotík, Souček, Matal, Kainar, Hák

Veletržní palác, 2. patro, grafický kabinet, do 18. srpna

Vystavený výběr představuje práce na papíře – kresby a grafické listy vytvořené během válečných let za protektorátu až do poválečné doby – členů Skupiny 42 z období společného programového sdílení umělecký postojů.

Skupina vznikla 27. listopadu 1942 rozhodnutím názorově si blízkých přátel, kteří do té doby i společně vystavovali, vytvořili pracovní skupinu a do názvu si posléze dali rok vzniku. Často měli za sebou kubistickou a surrealistickou zkušenost, někteří byli členy Umělecké besedy. Přesto nebo právě proto přijali program, jenž vycházel z tezí formulovaných teoretiky o novém realismu. Všem byla společná schopnost osobitě poetizovat zkoumanou současnost a objevovat magičnost ve všednosti civilistních témat jako „mytologii moderního života čili svět, v kterém žijeme".

Nové myšlenky podrobněji formulovali skupinoví teoretici Jindřich Chalupecký (1910–1990) a Jiří Kotalík (1920–1996). Mezi zakladatele patřil malíř a grafik František Gross (1909–1985), jenž v osobitém tvarosloví přetvářel běžnou atmosféru města do nových světů podle vlastních principů, zde v barevné litografii (Libeň), nebo propojoval válečné zážitky do podivnosti strojů–bytostí (Stroj), které se také objevily v ilustračních kresbách v knihách básní kmenových literátů (Limb a jiné básně Jiřího Koláře).

Dalším významným členem byl malíř a grafik František Hudeček (1909–1990). Zvláštní citlivost, zájem o periferii města přenášel do znaku figury, nočního chodce s elektrizujícími siločarami, v mnoha grafických podobách, které se staly součástí Hudečkových ilustračních prací, zde k básním Cizí pokoj Jiřiny Haukové nebo ke sbírce Ódy a variace Jiřího Koláře.

Novopackým rodákem jako Gross byl i fotograf Miroslav Hák (1911–1978), jehož fotografie s titulem Poëm reprezentuje originální všímavost a snahu zachytit prožívanou skutečnost novou formou, bez dalšího aranžování.

Sochař Ladislav Zívr (1909–1980) pocházel také z Nové Paky a do skupiny vstoupil v roce 1943 spolu s Hákem. Jeho figurální kresby vycházely ze sochařského konceptu přeměny lidského těla do metafyzického znaku (Ženské torzo) s typickým kompaktním plastickým modelováním.

Básník Ivan Blatný (1919–1990) byl zakládajícím členem a vedle básnických sbírek psal i verše pro děti Na kopané a Jedna, dvě tři, čtyři pět, které ilustroval další ustavující člen Skupiny – malíř, grafik a ilustrátor Kamil Lhoták (1912–1990). Ten si vytvořil ojedinělou koncepci výtvarného vidění jako symbiózu současného světa s nostalgickým pohledem na počátky technické civilizace. Odhalil neobyčejný svět vynálezů, od bicyklů až po letadla, s nimi spojené sportovní aktivity jako přirozené projevy moderní doby, často malované v pohledech na městkou periferii (Bouda, Hydroglisseur, Zahrada Stroj).

Prostřednictvím Blatného navázal vztahy se Skupinou 42 další básník Josef Kainar (1917–1971) a vedle literatury a muzicírování se soustředil na výtvarné zpodobnění svých motivů do geometrických figur, interiérů nebo hlav (Figurální kompozice).

Spoluzakladatelem byl také malíř Jan Smetana (1918–1998). Vystavený Městský pohled je poetizujícím záznamem městské veduty v rozptýlené světelné barevnosti, v technice rozpitého akvarelu s ostrou pérovou kresbou. Zaujetí pro opakování motivu petrolejek, v malbě, kresbě i grafice, ukazuje jeho opětovné zkoumání účinků světla, v leptu a akvatintě (Dvě lampy).

Rovněž malíř a grafik Jan Kotík (1916–2002) patřil do Skupiny od jejího počátku. Tématem jeho tvorby byly různé detaily městského prostoru s civilizačními znaky, které expresivně abstrahoval (U stolu, Výhled na ulici).

Básnířka a překladatelka Jiřina Hauková (1919–2005) spolupracovala se Skupinou od jejího založení, ale skutečně vstoupila až v roce 1945. V témže roce se ke skupině přidal básník Jan Hanč (1916–1963).

Další básník Jiří Kolář (1914–2002) se v době trvání Skupiny věnoval pouze literární činnost, přestože již dříve vystavil několik koláží.

Malíř a grafik Karel Souček (1915–1982) přišel do Skupiny s Kolářem, ale ke společným výstavám se přidal až po válce. V zaplněných kresbách a grafikách zachytil tep ulic, pasáží s průhledy výloh do interiérů, zde s příznačným tématem kadeřnictví s fantomatickými elektrickými helmami (Ulice v dešti, U kadeřníka).

Malíř Bohumír Matal (1922–1988) se stal po válce posledním a nejmladším členem. Zvolil si totožné náměty člověka a města, vynálezy industrializace v záznamech obyčejných situací v geometrizujících kresbách (Deštníkář), upoutal jej sport a objevil motiv, jenž předznamenal jeho časté téma cyklistiky (Bicykl).

Konec Skupiny 42 přinesl rok 1948, kdy u nás nastoupila sovětizace a deformace veškeré společnosti, nejen umění. Členy skupiny čekalo naprosto rozdílné životní a umělecké směřování, avšak jejich výtvarné a literární dílo čtyřicátých let představuje jednu z nejvýznamnějších součástí naší kultury.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


spolek 400 ASA: Fotografie

Veletržní palác, do 8. září

Vystavující: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner

»Výstava sedmi fotografů dvou generací ze spolku ASA 400 má společného jmenovatele zejména v realismu, s nímž autoři nahlížejí svět a s nímž zachycují jeho proměnlivost. Vztahují se především k současnosti – viz Rodiny Jana Dobrovského a Burlesku Alžběty Jungrové. Zajímá je ovšem i oživování náboženských tradic, sledované Karlem Cudlínem a Janem Mihaličkem.

Jednotliví autoři jako by kladli otázky navzájem spjaté, každý na ně ovšem odpovídá svým zvláštním způsobem. A to přesto, že je výstava také oslavou klasicity černobílé stylizace média, neboli výrazem vědomí souvislostí dnešní tvorby s tradicí dokumentární fotografie.

Historické ukotvení dodává výstavě zejména vklad Antonína Kratochvíla, jejž zařadil časopis American Photo mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie. Soubor jeho záběrů vznikal během více než dvou dekád a knižně vyšel pod titulem překládaným nejčastěji jako Rozbitý sen (originál Broken Dream, New York, The Monacelli Press 1997). Nejenom Rozbitý sen, nýbrž jádro výstavy vůbec, nabízí ukázky z cyklů zaměřených na soudobou transformaci postkomunistických částí šířeji chápaného pásma středu a východu Evropy včetně Slovenska Tomkiho Němce a Karpat Martina Wágnera.

Výstavní celek 400 ASA: Fotografie představuje každého z autorů monotematicky, to znamená výsekem z jediné části jeho tvorby, ve všech případech mnohem rozsáhlejší. Výpovědi jsou vždy nejenom osobité, jejich podání pokaždé provází osobní ručení.«

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Sasko–Čechy. Jak blízko, tak daleko

Šternberský palác, do 15. září

Tématu sousedství Čech a Saska se poprvé věnuje rozsáhlá výstava, která se zaměřuje na dynamické vztahy obou regionů, líčí úzké vazby mezi obyvateli, vzájemné konflikty i následná usmíření. Umožňuje široce uchopit historický rámec a objasňovat jak rozdíly mezi Saskem a Čechami, tak i jejich sounáležitost v evropském kontextu.

Kulturní dědictví sasko-českého pohraničí svědčí o čilých a mnohovrstevnatých vztazích, vzájemném obohacování a propojení obou regionů. Cílem výstavy je prezentovat tuto mnohotvárnou a dynamickou historii vzájemných vztahů à la longue durée, tedy od doby kamenné až po současnost. Projekt je výsledkem spolupráce mezi Staatliches Museum für Archäologie Chemnitz a Národní galerií Praha.

Výstava, rozdělená do devíti oddílů, se v symbióze umění a dějin zaměřuje jak na každodenní a hospodářský život, tak na historické události vládnoucí vrstvy. Pražská výstava ukazuje především výjimečná umělecká díla, z nichž mnohá jsou v Čechách vystavena prvně. Vybrané artefakty nejen přiblíží konkrétní momenty v historii sasko-českých vztahů, ale nabízí i mimořádný estetický zážitek.

K vidění jsou cenné památky gotického a renesančního umění (např. obrazy Lucase Cranacha), virtuózní díla manýristického slohu, vrcholně barokní plátna a sochy, mistrovské ukázky romantické krajinomalby, obrazy Oskara Kokoschky či model slavné sochy Davida Černého Quo vadis. Právě tato plastika trabantu na čtyřech lidských nohou je symptomatickou připomínkou událostí z podzimu 1989, kdy se budova velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Praze stala dočasným azylem pro občany z NDR. Tuto událost lze brát jako symbolický mezník v dlouhé historii vztahů mezi Saskem a Čechami.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Francouzský impresionismus. Mistrovská díla ze sbírky Ordrupgaard

palác Kinských, do 13. října

„Monet měl jenom oči, ale, Bože, jaké oči!“ Těmito slovy ocenil Paul Cézanne svého kolegu Clauda Moneta, který se ve svých obrazech snažil zachytit bezprostřední dojem z určitého okamžiku. Pro něj i další impresionistické malíře byl důležitý osobní prožitek z přírody či města a malba v plenéru. Díla plná světla a barev budou prezentována na výstavě, která představí unikátní sbírku francouzského umění z dánského muzea Ordrupgaard.

Zastoupeni jsou především impresionisté jako například Claude Monet, Edgard Degas, Pierre Auguste Renoir, Alfred Sisley, Camille Pissarro, ale zároveň je možné pozorovat výtvarné přesahy k dalším uměleckým tendencím. Romantickou malbu bude reprezentovat Eugène Delacroix, zatímco realistický způsob zobrazení Gustave Courbet nebo umělci takzvané barbizonské školy, jako byli Jean-Baptiste Camille Corot a Charles-François Daubigny. Ze sbírky obsahující šedesát obrazů vynikají také chef d'oeuvry postimpresionistických autorů Paula Cézanna a Paula Gauguina.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Alberto Giacometti

Veletržní palác, do 1. prosince

Retrospektivní výstava vůbec poprvé v českém prostředí představuje dílo jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho
(1901–1966).

Jeho hlavním námětem byla lidská postava. Proslavily ho především existenciálně naléhavé protáhlé figury vznikající po druhé světové válce, neméně závažná jsou však i jeho díla z meziválečného období, kdy patřil k jádru pařížské avantgardy.

Výstavu připravila Národní galerie Praha ve spolupráci s nadací Fondation Giacometti sídlící v Paříži, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho. Výběr exponátů z jejích sbírek, který bude představen ve Veletržním paláci, zahrnuje přes sto plastik (včetně vzácných sádrových originálů), malby a kresby ze všech Giacomettiho tvůrčích období od dvacátých do šedesátých let.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Otevřený depozitář umění Asie

Veletržní palác, do 1. prosince

Po téměř desetiletém trvání expozice asijského umění v paláci Kinských se prezentace sbírek přesunula do jižního křídla prvního poschodí Veletržního paláce, kde se představuje v takzvaném otevřeném depozitáři.

Schaudepot je v Národní galerii novým výstavním formátem, jenž zpřístupňuje co největší počet děl k bezprostřednímu studiu díky jejich umístění ve skleněných vitrínách, které umožňují trojrozměrný prostorový pohled. V otevřeném depozitáři má tak návštěvník možnost se seznámit s výběrem více než 600 děl asijské provenience z Národní galerie Praha.

Vystaveny jsou převážně sochy a předměty uměleckého řemesla od nejstarších děl z archaického období až do 20. století, rozdělené do dvou základních tematických okruhů. První z nich představuje některé myšlenkové systémy – filosofii a náboženství taoismu, buddhismu, konfucianismu a hinduismu – definující asijské kultury a umění Číny, Tibetu, Indie, jižní a jihovýchodní Asie. Druhý okruh vyzdvihuje charakteristické rysy asijského užitého umění a seskupuje díla podle materiálů (kamenina, porcelán, laky, kovy), technik (například email cloisonné) a dekoru.

Sbírka umění Asie a Afriky dnes čítá přes 13 tisíc uměleckých předmětů, z toho největší část zaujímají díla asijské provenience. V otevřeném depozitáři v současné době nejsou vystaveny artefakty z citlivých materiálů – především dřevěná plastika, malba a grafika. Ty budou až do doby zpřístupnění nové stálé expozice k vidění výběrově na krátkodobých výstavách a některé z nich projdou restaurátorským a badatelským průzkumem.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Salm Modern #1: Možnosti dialogu

Salmovský palác, do 1. prosince 

Výstava vznikla v rámci partnerství mezi Národní galerie Praha se Staatliche Kunstsammlungen Dresden. Výstava spojuje výběr děl ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden s vybranými objekty současných českých umělkyň a umělců ze sbírek Národní galerie Praha a ze soukromých sbírek.

Základem projektu výstavy dvou institucí je snaha o pokračování a zintenzivnění dialogu mezi městy a uměleckými postoji ze Západu a z Východu, který se odehrává v prostoru střední Evropy. Možnosti tohoto dialogu jsou určeny názvem díla českého filmového umělce Jana Švankmajera, který byl použit i pro název výstavy: V jeho fantazijním, surreálném, snovém i komickém filmu z roku 1982 jsou neživé věci a jednotlivé části komponovány v jeden celek, který je zároveň subverzivně rozvracen. Pomocí techniky animace práce propojuje množství nejrůznějších předmětů našeho každodenního života se samovolně vytvářenými hliněnými figurami, panenkami a jinými bytostmi.

Výstava prezentuje díla ze Schenkung Sammlung Hoffmann ze Staatliche Kunstsammlungen Dresden, například práce Nobujošiho Arakiho, Mariny Abramović, Jeana-Michela Basquiata, Hanse Bellmera, Madeleine Berkhemer, Christiana Boltanského, Moniky Bonvicini, Güntera Bruse, Jake & Dina Chapmanových, Olgy Černyševové, Anne Katrine Dolven, Dana Flavina, Isy Genzken, Félixe González-Torrese, Douglase Gordona, Antonyho Gormleyho, Keitha Haringa, Susan Hiller, Zuzanny Janin, Williama Kentridge, Kim Soo-Ja, Martina Kippenbergera, Katarzyny Kozyra, Thomase Lochera, Sarah Morris, Rona Muecka, Hermanna Nitsche, A. R. Pencka, Pipilotti Rist, Carolee Schneemann, Rudolfa Schwarzkoglera, Franka Stelly, Hirošiho Sugimota, Jeana Tinguelyho, Andyho Warhola, Toma Wesselmanna, Franze Westa, Manabua Jamanaky.

České umění je zastoupeno Josefem Bolfem, Jiřím Černickým, Federicem Díazem, Krištofem Kinterou, Zdenou Kolečkovou, Stanislavem Kolíbalem, Janem Nálevkou, Ivanem Pinkavou, Františkem Skálou, Vladimírem Skreplem, Richardem Stiplem, Kateřinou Šedou.

Více informací a doprovodné programy ZDE.


Stálé expozice

Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1200–1550

klášter sv. Anežky České

Dlouhodobá expozice umístěná v patře klášterního komplexu prezentuje na více než dvou stech exponátech z oboru malířství, sochařství a uměleckého řemesla proměny formy a funkce výtvarného díla během tří staletí. Exponáty provenienčně spjaté s českými zeměmi doplňují díla vytvořená v širším středoevropském regionu – zvláště Franky, Rakousy, Sasko – např. díly Hanse Pleydenwurffa, Albrechta Altdorfera, Hanse Hesseho či Lucase Cranacha staršího.

Více informací ZDE.


Evropské umění od antiky do baroka

Šternberský palác, už jen do 15. září

Ve třech podlažích Šternberského paláce jsou vystavena díla antického starověku, ikony a dále umění nizozemské, italské, francouzské, španělské, německé a rakouské od středověku do konce 18. století. Úvod expozice náleží památkám z období antického Řecka a Říma. Sály prvního patra nabízejí díla slavné estenské kolekce italského umění 14. až 16. století s proslulou Podobiznou Eleonory z Toleda Agnola Bronzina. Pozoruhodnému souboru staršího nizozemského malířství vévodí oltářní archa Jana Gossaerta zv. Mabusse. Vystavená sbírka ikon nabízí příklady tvorby většiny významných center středomoří a východní Evropy.

Ve druhém patře se návštěvník setká s tvorbou italských, španělských, francouzských a nizozemských mistrů 16. až 18. století. Nechybí zde velká jména evropského malířství – mezi nimi Tintoretto, Fetti, Vouet, Ribera, Tiepolo, Guardi, El Greco, Goya, Rubens, van Dyck. Mimořádnou kvalitou vyniká zvláště kolekce holandských mistrů, které vévodí Učenec v pracovně Rembrandta van Rijn či Podobizna Jaspera Schade od Franse Halse. Zastoupena jsou zde take díla Terborchova, Ruysdaelova a van Goyenova. Samostatný kabinet, instalovaný ve stylu první poloviny 19. století, připomíná osobnost Josefa Hosera. Tomuto významnému sběrateli a mecenáši vděčí Národní galerie Praha za podstatnou část svých sbírek starého umění.

Přízemí palace je věnováno německému a rakouskému malířství a sochařství 16. až 18. století. Mezi vystavenými díly nechybí např. Růžencová slavnost Albrechta Dürera, díla Lucase Cranacha, Georga Flegela či Franze Antona Maulbertsche.

Více informací ZDE.


1850–1900: České moderní umění

Veletržní palác

Příběh českého moderního umění začíná zrodem v polovině 19. století. Jeho vývoj sleduje sbírka prostřednictvím silných uměleckých generací i osobností – realistů Viktora Barvitia a Karla Purkyně, generace Národního divadla – Františka Ženíška, Josefa Václava Myslbeka, Vojtěcha Hynaise – i tvůrců secesně-symbolistních – Alfonse Muchy či Maxe Pirnera. Zakladatelskou generaci moderního umění reprezentují Antonín Slavíček, Jan Preisler či Max Švabinský.

Více informací ZDE.


1918–1938: První republika

Veletržní palác, 3. patro

Výstavní projekt má povahu střednědlouhé sbírkové expozice ve 3. patře Veletržního paláce, které je nově instalována ke stému výročí vzniku Československé republiky. Na základě sbírek Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky od jiných institucí či ze soukromých sbírek, bohatou a kosmopolitní tvorbu a umělecký provoz dvacetiletého období nezávislého Československa, mezi lety 1918-1938.

Expozice se opírá především o sbírky Národní galerie Praha, doplněné o zápůjčky z dalších institucí i soukromých sbírek. Neomezuje se na výtvarná umělecká díla, ale bude mít i mezioborové přesahy formou prezentace dalších kulturních a výtvarných oblastí první republiky (knižní tvorba, design, užitý grafický design,…).

Expozice, která pokrývá dvacetileté období po zrodu nezávislé Československé republiky, ukazuje formou jakési umělecké topografie první republiky rozmanitost tehdejší umělecké produkce i bohatý umělecký provoz. Projekt představuje umění první republiky očima tehdejšího uměnímilovného diváka prostřednictvím stěžejních galerií, uměleckých spolků a institucí a představuje významná kulturní centra mladého státu. V prvé řadě to je hlavní město, jakožto umělecké centrum s rušnou výstavní aktivitou představující nejen tvorbu domácích tvůrců, ale i to nejprogresivnější z celé Evropy. Dále to je Brno, Zlín, Bratislava, Košice a Užhorod. Součástí expozice jsou částečné rekonstrukce zásadních výstav, které se v těchto centrech v době první republiky konaly (výstava Tvrdošíjných, Výstava soudobé kultury v Brně, Poesie 32, První výstava Surrealistů v ČSR).

V daném časovém a prostorovém rámci projekt představuje významné události na poli výtvarné kultury v době tzv. první republiky, s důrazem na kosmopolitní a mnohonárodnostní charakter jejího území. Tento přístup si klade za cíl nejen představit s historickou věrností bohatství a rozmanitost kultury mladého státu, ale sloužit i jako poučení pro dnešní dobu, kdy neznalost minulosti má mnohdy za následek xenofobní postoje. Expozici bude provázet také bohatý edukativní i odborný doprovodný program.

Více informací ZDE.


1930–současnost: České moderní umění

Veletržní palác

Českou výtvarnou tvorbu po roce 1930 reprezentují díla Františka Muziky, Josefa Šímy, Jindřicha Štyrského, Toyen, Zdeňka Sklenáře, Jana Kotíka nebo Václava Bartovského. Expozice mapuje i umělecké tendence od 60. let do současnosti – informel, akční umění, novou citlivost i postmodernu.

Více informací ZDE.


Doprovodné programy k výstavám a studijní materiály

Přehled všech doprovodných programů k výstavám v Národní galerii naleznete ZDE.

Studijní materiály (ve formátu pdf) k výstavám (včetně již proběhlých výstav) najdete ZDE.


Bezplatné vstupné do Národní galerie Praha pro mladé

Národní galerie Praha otevírá zcela zdarma svoje stálé expozice pro mladé do 26 let.

Dlouhodobý záměr bezplatného vstupného pro mladou generaci se podařilo naplnit ve spolupráci s Komerční bankou, která vstupenky za tuto část návštěvníků uhradí. Nulové vstupné se vztahuje jak na české, tak zahraniční návštěvníky.


Programy pro děti a rodiny s dětmi

Cílem programů a služeb pro děti a rodiny s dětmi je otevřít prostor galerie pro vzdělávání v oblasti umění pro děti od nejmladšího věku a zároveň nabídnout galerii jako místo pro podnětné a zábavné trávení společného času pro celou rodinu. Na dětské návštěvníky a rodiny s dětmi je zaměřena široká nabídka výtvarných heren a dílen (ateliérů) a cílená propagace.

Pro návštěvu kdykoli během otevírací doby galerie jsou k dispozici pracovní listy a výtvarné pracovny ve vybraných objektech NG.

Přehled programů najdete ZDE.


Ostatní akce

Kurzy dějin umění – informace ZDE.


Otevřené výtvarné herny ve Veletržním paláci

Sledujte Národní galerie Praha dětem na Facebooku a neunikne vám nic z našich programů a aktivit pro děti, teenagery, rodiče i celé rodiny!


KONTAKT:
Oddělení vzdělávání / Education Department
Sbírka moderního a současného umění / Collection of Modern and Contemporary Art
Národní galerie Praha / National Gallery Prague
tel.: +420 224 301 003
e-mail: vzdelavani@ngprague.cz

https://www.facebook.com/NGPrague
https://www.facebook.com/NGPdetem
https://www.instagram.com/ngprague/
twitter.com/narodnigalerie
www.ngprague.cz

Nikola Šedinová Slabáková: Lidová píseň v hudební výchově primárního vzdělávání

· 0 komentářů

Hlavní otázka tohoto příspěvku zní: „Jak správně zpívat a uplatnit lidovou/národní píseň ve vyučování hudební výchovy na primárním stupni vzdělávání?“

K tématu diskutuji tři stěžejní body
– lidová píseň jako součást kulturního dědictví předávaného generacemi
– složka hlasové výchovy
– poetika a hudebnost pro interpreta či posluchače

V rámci své pedagogické praxe v primárním, sekundárním i terciárním vzdělávání v oboru hudební výchovy jsem se rozhodla ve výuce aplikovat znalosti, které mi předali mí hlasoví pedagogové během univerzitního studia v ČR i zahraničí a které jsem získala pěveckou činností. Smyslem hudby je vnímat krásu, vracet se k ní. V případě vyučování to znamená, že děti kromě toho, že chápou zpěv jako něco, co ke všeobecnému vzdělání patří, je ideálním stavem, pokud je zpívání i baví a věnují se mu bez nucení.

Chci se zabývat otázkami, zda, proč a jak lidovou píseň v hodinách hudební výchovy zařadit, jak ji uchopit. Co je vlastně lidová hudba? Slovy Leonarda Bernsteina: „Nám vypráví o povaze národa, budeme vždy něco vědět o své vlasti, když známe její písně. Občas tyto písně nechají pocítit klima dané země, někdy něco vyprávějí o její krajině nebo pojednávají o tom, co lidé daného území dělají. Velmi podstatné ale je, že lidové písně v rytmu, akcentech, tempu, vůbec svým charakterem předkládají, jak lidé dané oblasti mluví. To znamená, že jejich řeč – obzvláště ta v jejich básních, se promění do not hudby, a konečně vstupují tyto rytmy řeči a zvláštnosti lidové hudby do klasické hudby, do opery nebo koncertní hudby daného národa. Proto zní Čajkovskij rusky, Verdi italsky a Gershwin americky.“

Nakolik se může někomu zdát rigidní, když v nabídce různorodé vokální hudby by měl žák sáhnout či dostat předestřenu lidovou píseň, pak se domnívám, že je to stěžejní prvek kulturního dědictví a maximálně možná přínosná volba pro hlasovou kulturu dítěte či mladého člověka. Je to právě lidová píseň, u které dítě vnímá libozvučnost a textovou složku. V ideálním případě dítěti zpívá již maminka, jistě se však s písní setká v mateřské škole. Právě ona hudební a dějová složka činí pro dítě zpěv písně poutavým, často jsou při jejím nácviku přidávány i pohybové prvky či pantomima.

Dle mých zkušeností mohu říci, že národní píseň používám ve výuce velmi často, je pro mě základem hudebního vzdělávání, zejména v preprimárním a primárním období. Dítě spontánně přijímá přirozený nápěvek prošlý zkušenostmi generací, krátká, snadná často ABA forma, a většinou líbivá melodie mu utkví v paměti, opakováním stále více přemýšlí nad obsahem textu, který také správně vyslovuje.

Právě výslovnost často zvukomalebných textů lidových písní je zásadní součástí hlasové výuky v rámci hodin hudební výchovy. Tak, jak se dítě učí recitovat básničku, bezchybně, zvučně, intonačně správně, podobně jsou nutná pravidla k interpretaci písně, jejichž osvojení nejen že dítěti přináší pozitivní aspekt do řečového vývoje, ale současně si uvědomuje souladnost řeči, učí se srozumitelně mluvit, být slyšen, komplexně se zdokonaluje v interpretaci. Tyto rétorické vlastnosti se pak za celý život mnohokrát vybaví během zkoušek ve školním věku, v osobním životě, zaměstnání, v situacích pohovorů, jednání, umělecké činnosti.


Jak píseň zpívat, aby přinesla tyto požadované efekty?

– Při přednesu písně je nutné správně vyslovovat. Čteme li dětem správně pohádky, ještě v dospělosti si vzpomenou na tón hlasu, spisovný jazyk, artikulaci, ale i na úsměv při čtení textu. Nikterak se vokální projev v tomto aspektu neliší od mluveného, v přípravné fázi klademe důraz na precizní výslovnost konsonantů, protože pokud se tak nestane, přidáním vokálů je při zpěvu text špatně srozumitelný. Děti navíc mají tímto způsobem zafixovánu potřebu správné výslovnosti, což uplatní v mluveném textu. Sama jsem správnou výslovností při nácviku písně úspěšně pracovala i s dětmi s logopedickými poruchami na primárním a sekundárním stupni vzdělávání.

– Smysl textu. Je důležité při prvotním seznámení s písní vědět, o čem zpívám. Zda je text veselý, smutný, k jaké příležitosti. Obsah textu se odráží v hudbě, což uplatníme zvláště v preprimárním a primárním vzdělávání, kde se text často doprovází pohybem či pantomimou.

– Správný dech. Děti většinou od svých pedagogů vědí, že se dýchá do břicha. Už méně z nich je schopno oblast bránice lokalizovat a ještě méně správný dech předvést. Brániční opora opět souvisí se správnou výslovností, je li souhláska správně vyslovena, děti pohyb bránice ucítí a vyzkouší si tak žádoucí dechovou oporu. Pro ty, jimž výslovnost činí potíže vyzkoušíme nejprve hlasová cvičení typu „ssss…“, kde je rovněž možno vnímat, jak tělo reaguje na nádech a výdech.

– Intonace. Zpívání čistě je samozřejmou podmínkou přednesu vokální skladby. Souvisí opět se správnou výslovností. Pokud není tón dostatečně podepřen dechem, je intonace chybná.

– Zajímavý hudební doprovod. Dle mých zkušeností děti velmi pozitivně reagují na prokomponovaný hudební doprovod, ne jen akordický. Zpíváme-li písně např. ze sbírky F. Sládka Náš poklad, je u zpěvu větší odezva než s akordickým doprovodem obdobných písní. S tím souvisí hráčská vyspělost pedagoga. Neznamená to však, že hra melodické linky s akordy není dostatečná. Lze využít i předvolený nástrojový doprovod na elektrickém klavíru, který je pro děti také působivý.

Dovolím si tvrdit z průběhu své praxe ve výuce hudební výchovy, že děti chtějí zpívat lidové písně a není to nic, na co by mělo být nazíráno s hávem opovržení, nemodernosti. Tyto písně zpívají jak děti na prvním stupni, tak žáci gymnázia. V rámci primárního vzdělávání jsem se věnovala vlivu lidové písně na všeobecný rozvoj dítěte a z tohoto hlediska konstatuji, že v hodině hudební výchovy děti i při prvotním sekání s pro ně novou lidovou písní na ni reagovaly aktivním zájmem.

Na základě mých poznatků mohu říci, že děti preprimárního i primárního stupně vzdělávání lidové písně nezřídka preferují před umělými písněmi populárního žánru. S tímto repertoárem vystupujeme a získáváme tak zpětnou vazbu v podobě radosti posluchačů, která umocňuje naši. Děti mají díky zpěvu lidové hudby výbornou průpravu pro mluvní projev, recitaci a znalost kulturního dědictví, nářečí různých oblastí a obsahů souvisejících s různými typy slavností, prací v průběhu kalendářního roku, běhu života.

MgA. Nikola Šedinová Slabáková, Ph. D. , Katedra primárního vzdělávání fakulty Přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci