Hlavní otázka tohoto příspěvku zní: „Jak správně zpívat a uplatnit lidovou/národní píseň ve vyučování hudební výchovy na primárním stupni vzdělávání?“
K tématu diskutuji tři stěžejní body
– lidová píseň jako součást kulturního dědictví předávaného generacemi
– složka hlasové výchovy
– poetika a hudebnost pro interpreta či posluchače
V rámci své pedagogické praxe v primárním, sekundárním i terciárním vzdělávání v oboru hudební výchovy jsem se rozhodla ve výuce aplikovat znalosti, které mi předali mí hlasoví pedagogové během univerzitního studia v ČR i zahraničí a které jsem získala pěveckou činností. Smyslem hudby je vnímat krásu, vracet se k ní. V případě vyučování to znamená, že děti kromě toho, že chápou zpěv jako něco, co ke všeobecnému vzdělání patří, je ideálním stavem, pokud je zpívání i baví a věnují se mu bez nucení.
Chci se zabývat otázkami, zda, proč a jak lidovou píseň v hodinách hudební výchovy zařadit, jak ji uchopit. Co je vlastně lidová hudba? Slovy Leonarda Bernsteina: „Nám vypráví o povaze národa, budeme vždy něco vědět o své vlasti, když známe její písně. Občas tyto písně nechají pocítit klima dané země, někdy něco vyprávějí o její krajině nebo pojednávají o tom, co lidé daného území dělají. Velmi podstatné ale je, že lidové písně v rytmu, akcentech, tempu, vůbec svým charakterem předkládají, jak lidé dané oblasti mluví. To znamená, že jejich řeč – obzvláště ta v jejich básních, se promění do not hudby, a konečně vstupují tyto rytmy řeči a zvláštnosti lidové hudby do klasické hudby, do opery nebo koncertní hudby daného národa. Proto zní Čajkovskij rusky, Verdi italsky a Gershwin americky.“
Nakolik se může někomu zdát rigidní, když v nabídce různorodé vokální hudby by měl žák sáhnout či dostat předestřenu lidovou píseň, pak se domnívám, že je to stěžejní prvek kulturního dědictví a maximálně možná přínosná volba pro hlasovou kulturu dítěte či mladého člověka. Je to právě lidová píseň, u které dítě vnímá libozvučnost a textovou složku. V ideálním případě dítěti zpívá již maminka, jistě se však s písní setká v mateřské škole. Právě ona hudební a dějová složka činí pro dítě zpěv písně poutavým, často jsou při jejím nácviku přidávány i pohybové prvky či pantomima.
Dle mých zkušeností mohu říci, že národní píseň používám ve výuce velmi často, je pro mě základem hudebního vzdělávání, zejména v preprimárním a primárním období. Dítě spontánně přijímá přirozený nápěvek prošlý zkušenostmi generací, krátká, snadná často ABA forma, a většinou líbivá melodie mu utkví v paměti, opakováním stále více přemýšlí nad obsahem textu, který také správně vyslovuje.
Právě výslovnost často zvukomalebných textů lidových písní je zásadní součástí hlasové výuky v rámci hodin hudební výchovy. Tak, jak se dítě učí recitovat básničku, bezchybně, zvučně, intonačně správně, podobně jsou nutná pravidla k interpretaci písně, jejichž osvojení nejen že dítěti přináší pozitivní aspekt do řečového vývoje, ale současně si uvědomuje souladnost řeči, učí se srozumitelně mluvit, být slyšen, komplexně se zdokonaluje v interpretaci. Tyto rétorické vlastnosti se pak za celý život mnohokrát vybaví během zkoušek ve školním věku, v osobním životě, zaměstnání, v situacích pohovorů, jednání, umělecké činnosti.
Jak píseň zpívat, aby přinesla tyto požadované efekty?
– Při přednesu písně je nutné správně vyslovovat. Čteme li dětem správně pohádky, ještě v dospělosti si vzpomenou na tón hlasu, spisovný jazyk, artikulaci, ale i na úsměv při čtení textu. Nikterak se vokální projev v tomto aspektu neliší od mluveného, v přípravné fázi klademe důraz na precizní výslovnost konsonantů, protože pokud se tak nestane, přidáním vokálů je při zpěvu text špatně srozumitelný. Děti navíc mají tímto způsobem zafixovánu potřebu správné výslovnosti, což uplatní v mluveném textu. Sama jsem správnou výslovností při nácviku písně úspěšně pracovala i s dětmi s logopedickými poruchami na primárním a sekundárním stupni vzdělávání.
– Smysl textu. Je důležité při prvotním seznámení s písní vědět, o čem zpívám. Zda je text veselý, smutný, k jaké příležitosti. Obsah textu se odráží v hudbě, což uplatníme zvláště v preprimárním a primárním vzdělávání, kde se text často doprovází pohybem či pantomimou.
– Správný dech. Děti většinou od svých pedagogů vědí, že se dýchá do břicha. Už méně z nich je schopno oblast bránice lokalizovat a ještě méně správný dech předvést. Brániční opora opět souvisí se správnou výslovností, je li souhláska správně vyslovena, děti pohyb bránice ucítí a vyzkouší si tak žádoucí dechovou oporu. Pro ty, jimž výslovnost činí potíže vyzkoušíme nejprve hlasová cvičení typu „ssss…“, kde je rovněž možno vnímat, jak tělo reaguje na nádech a výdech.
– Intonace. Zpívání čistě je samozřejmou podmínkou přednesu vokální skladby. Souvisí opět se správnou výslovností. Pokud není tón dostatečně podepřen dechem, je intonace chybná.
– Zajímavý hudební doprovod. Dle mých zkušeností děti velmi pozitivně reagují na prokomponovaný hudební doprovod, ne jen akordický. Zpíváme-li písně např. ze sbírky F. Sládka Náš poklad, je u zpěvu větší odezva než s akordickým doprovodem obdobných písní. S tím souvisí hráčská vyspělost pedagoga. Neznamená to však, že hra melodické linky s akordy není dostatečná. Lze využít i předvolený nástrojový doprovod na elektrickém klavíru, který je pro děti také působivý.
Dovolím si tvrdit z průběhu své praxe ve výuce hudební výchovy, že děti chtějí zpívat lidové písně a není to nic, na co by mělo být nazíráno s hávem opovržení, nemodernosti. Tyto písně zpívají jak děti na prvním stupni, tak žáci gymnázia. V rámci primárního vzdělávání jsem se věnovala vlivu lidové písně na všeobecný rozvoj dítěte a z tohoto hlediska konstatuji, že v hodině hudební výchovy děti i při prvotním sekání s pro ně novou lidovou písní na ni reagovaly aktivním zájmem.
Na základě mých poznatků mohu říci, že děti preprimárního i primárního stupně vzdělávání lidové písně nezřídka preferují před umělými písněmi populárního žánru. S tímto repertoárem vystupujeme a získáváme tak zpětnou vazbu v podobě radosti posluchačů, která umocňuje naši. Děti mají díky zpěvu lidové hudby výbornou průpravu pro mluvní projev, recitaci a znalost kulturního dědictví, nářečí různých oblastí a obsahů souvisejících s různými typy slavností, prací v průběhu kalendářního roku, běhu života.
MgA. Nikola Šedinová Slabáková, Ph. D. , Katedra primárního vzdělávání fakulty Přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci
Nikola Šedinová Slabáková: Lidová píseň v hudební výchově primárního vzdělávání
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (640)
- pedagogické asociace (104)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (170)
- školství v regionech (97)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (541)
- vzdělávací politika (782)
- zajímavé tipy (659)
- zaujalo nás (831)
Archiv
- ► 2024 (298)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ▼ 2019 (311)
- ► 2018 (302)