Karel Kálal: Šedivá teorie a košatý strom života

pátek 12. října 2012 · 0 komentářů

Není asi mnoho témat, o nichž se v oblasti výchovy hovořilo tak často, jako o tělesných trestech, které jako výchovný prostředek byly již dříve zavrženy a dnes jsou u nás dokonce zakázány. Objektem naší výchovy jsou lidé (od těch nejmladších až po téměř dospělé) a provádějí ji taky lidé. Člověk je, jak známo, bytost složitá, často nevypočitatelná, s rozdílnými reakcemi na podněty zvenčí.

Všichni poměrně dobře vědí, k čemu je třeba děti a mládež vychovat a čeho se má vychovatel vyvarovat. Jsme sice teoreticky na výši( nebo si to aspoň myslíme), ale příliš často si musíme přiznat, jak moudrý byl onen filosof, který nás poučil , že teorie, byť i rozsáhlá, je šedivá, kdežto strom života, v němž se nacházíme, je náležitě košatý.

K zastáncům tělesných trestů jsem nepatřil samozřejmě již od útlého věku (což je pochopitelné), a protože se nacházím v závěrečném životním období, v němž každý bilancuje, co v životě vykonal dobře a co méně dobře, mohu s čistým svědomím říci, že tento způsob výchovy jsem nepoužíval ani jako rodič, ani jako pedagog. Moje svědomí však pokud jde o tělesný trest, zcela alabastrově bílé není. Přiznávám to nerad.

Můj otec prožil dětství a mládí v době, kdy trestající rodičovská ruka se považovala za téměř nezbytnou součást výchovy, ale sám ji k tomu účelu používal zřídka a nikdy se při tom nerozčílil a nekřičel. To jsme s bratrem obstarávali sami, protože když už k tomu došlo, otcova pravice zocelená prací v kamenolomu byla velmi cítit, ačkoliv jejím cílem byly pouze naše sedací části a exekuce netrvala dlouho.

Bylo zajímavé, že i bez jakéhokoliv psaného ceníku jsme věděli, kdy zcela určitě dostaneme. Pokud jsme zapomněli přijít domů z dětských her a z toulek s partou kamarádů za světla, bylo zbytečné vymýšlet a připravovat si jakékoliv výmluvy. Nejdřív jsme dostali a potom teprve přišly na řadu naše výmluvy, ale vzhledem k uděleným odměnám jsme se obvykle již neobtěžovali. Přijít domů za světla byl u nás zákon a nevzpomínám si, že bychom ho porušovali příliš často. Nemohu potvrdit, že bychom kdy byli trestáni neprávem, pozdní příchod měl vždy důvod v naší slabé vůli ukončit včas hru nebo příjemný pobyt s kamarády.

Druhým proviněním, které nám otec neodpouštěl, bylo nevhodné nebo neuctivé chování k matce. Byl v tom důsledný i v období, kdy vztahy mezi naším rodičovským párem nebyly z nějakého důvodu zrovna na hubičky. Jen jednou jsme se pokusili postavit na jeho stranu v jakémsi malicherném sporu s matkou, ale bylo nepředstavitelně zle. Dostali jsme náležitě kategorické a dost hlasité poučení o tom, že musíme v životě vždycky stát na straně matky a běda nám, jestli si k ní něco dovolíme. Velmi ji miloval a naše byť ne příliš časté pubertální výstřelky v tomto směru nesmlouvavě a důsledně trestal. Vůbec si nemyslím, že jsme ho měli pro to méně rádi, i zde uměl být spravedlivý. Naši rodiče stáli při sobě za všech okolností a snad jenom tak mohli překonat nepředstavitelně těžké období prvorepublikové nezaměstnanosti, která v našem městě dosahovala obludných rozměrů, i odloučení při protektorátním nasazení na nucené práce v Německu za druhé světové války.

Z používání tělesných trestů jsem si jako učitel a později rodič příklad nebral. Jen jednou za šest desítek let práce ve škole mi povolily nervy a ztrestal jsem malého rváče, který právě před mýma očima svého soka ťal do obličeje řemenem se širokou přezkou tak nešťastně, že mu rozsekl tvář v nebezpečné blízkosti oka. Nevím, co více přispělo k tomu, že se mi zatmělo před očima, zda hrůza ze ztráty oka dítěte nebo proud krve z rozšklebené rány, ale kluka jsem v kabinetě přehnul přes koleno a nepočítaně jsem mu jich nasázel tolik, že mne ruka brněla. A bylo mi to líto.

Ne snad ze strachu z následků, věděl jsem, že jeho táta si na mne stěžovat nebude. Otloukal svého syna pravidelně a určitě razantněji než já. Líto mi bylo proto, poněvadž jsem si myslel, že skončily mé dobré vztahy s tímto problémovým žákem, který byl na dospělé včetně rodičů a učitelů velmi drsný, stejně jako byl svět dospělých nepřátelský k němu. Zdálo by se, že dospělí ho neměli rádi právem, ale protože jsem znal rodinné prostředí, v němž vyrůstal, viděl jsem věci jinak.

Dopadlo to dobře. Jeho třídní si mi přišla trochu postěžovat, že po několika dnech jí vyčetl, že pořád mu něco vytýká, ale že „ředitel mi nasekal, ale jsme zase dobrý“. Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že podle jeho názoru „jsme zase dobrý“.

Jedna z mých zástupkyň si k němu vybudovala málem mateřský vztah. Vyprávěla mi po letech, že kdykoliv ji ve městě potkal ve svém autě, nedal jinak, než že se nechala dovézt tam, kam měla namířeno. Věděl, že její operace kyčelních kloubů se sice podařila, ale že problémy s chůzí zcela nezmizely. Zmoudřel a já jsem mu byl vděčný i za to, že se přiznal, jak jako žák sedmé třídy za úplatek odnesl ze školy třídní knihu jedné devítky, kde se to hemžilo poznámkami. Téměř již vycházející kluci ji pak po listech na táboráku slavnostně spálili, když mi před tím mohl každý z nich rukou dáním dát čestné slovo, že on knihu neodnesl.

Není pochyb o tom, že zákaz tělesných trestů je správný. Užívat tělesných trestů jako systému patří už minulosti. Někdy se mi ale zdá, že každé i malé pochybení pedagoga v tomto směru se zveličuje, jako by učitel neměl právo na ztrátu sebeovládání a z toho vyplývající nežádoucí reakci.

Vzpomínám si, jak na školu přišla nová učitelka tělesné výchovy, vzhledem ještě děvče, krátce po dokončení fakulty. Byla drobná, a když jsem ji viděl ve společnosti našich přerostlých „deváťáků“, byla z nich nejmenší a její tvář věkový rozdíl také nijak nezdůrazňovala.

Stál jsem o hlavní přestávce na schodišti před halou, kam povinně tenkrát odcházeli všichni žáci, neboť v neuvěřitelně přecpané škole jsme jiné řešení nenašli. Myslím, že to dětem moc nevadilo, procházely se, povídaly a učitelský dozor chodil mezi nimi, aby zamezil případným honičkám a jiným „nepřístojnostem“.

Dozor měla tenkrát naše nová tělocvikářka, které, nevím proč, začaly děti říkat Zuzana. Když ji míjela skupina kluků z devítky, jeden z nich, známý šprýmař, se chtěl asi před partou vytáhnout, zastavil se a pěkně nahlas jakoby s překvapením řekl: „A hele ! Naše Zuzanka.“ Naše paní učitelka k němu nakročila a on čekal, jak mu kamarádi dosvědčí, že neříkal vůbec nic a nebo něco úplně jiného. Nebylo to třeba. Něžná drobná Zuzanka mu vystřihla z každé strany takovou, že se mu hlavička jenom zatřepala.

Já jsem se pro jistotu otočil, neboť něco takového se nesmí a já jsem vlastně nic neviděl. Ale od té chvíle jsem nabyl přesvědčení, že tato začátečnice bude mít v pedagogické praxi jistě mnoho zákonitých nedostatků, vyplývajících z malé zkušenosti, ale problémy s kázní mít nebude. Nemýlil jsem se. Navíc jsem se už nikdy nesetkal s tím, že by na některého žáka vztáhla ruku.

Popsal jsem několik případů, které se stát neměly, neboť se do současné školy nehodí. Nevynechal jsem ani své vlastní pochybení jako pedagoga a jsem rád, že to, čemu se říká „kázeň hole“, určitě není hlavním problémem, jímž by se škola musela nyní zabývat.

Nepochybuji o tom, že dnešní oficiální hledisko k tělesným trestů je daleko přísnější, než tomu bylo dříve a souhlasím s tím. Nebyl jsem a nejsem zastáncem hesla, že je škoda každé rány, která padne vedle. Ale myslím si, že dospělým kolem dorůstajících dětí by slušela rada Jiřího Suchého o tom, že malé věci se mají řešit rukou mávnutím. Těmi dospělými však myslím ve stejné míře jak pedagogy, tak rodiče.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger