Jan Sláma: Výchova k vlastenectví a současnost

středa 2. listopadu 2011 · 1 komentářů

Ve čtvrtečním „Jak to vidí“ jsem se od pana Neffa dozvěděl o novém přání našeho Ministerstva školství vychovávat mládež k vlastenectví a hrdosti na svou vlast. V podstatě nic nového proti minulosti. I dnešní školní vzdělávací programy na to určitým způsobem pamatují. Tedy nic nového, ale dnes úkol mnohem obtížnější.

Když jsme v minulosti od učitelů požadovali, aby jejich příprava na vyučování obsahovala kromě složky vzdělávací též složku výchovnou, kladli jsme důraz na to, aby právě tato složka vyučovací jednotky byla realizována co nejpřirozeněji a nejpravdivěji. Děti nejsou hloupé a každou lež a pokřivenost velmi rychle prohlédnou.

Tak jako je žádoucí na začátku vyučovací hodiny sdělit dětem, co se mají naučit, oč se ve vyučování jedná a k čemu jim to bude užitečné, tak je naprosto nesmyslné a hloupé sdělovat jim, že budou vychovávány třeba k vlastenectví. Toto podotýkám ne proto, že by to snad chtěl někdo dělat, ale proto, že ve zmiňovaném pořadu zaznělo varování, aby se to nedělalo. Je-li vyučování výchovné, to musí zkušený divák postihnout během několika minut. I když se o tom nemluví!

Zrovna tak je hloupé sdělit žákům, že budou vedeni třeba k dochvilnosti, když sám pan učitel přichází pravidelně do vyučování pozdě. Že mají být vkusně a čistě oblečeni a ejhle: pan vychovávající je ve špinavých a ošoupaných džínách. Tedy výchova začíná příkladem. I pan učitel Igor Hnízdo pravil: „Chci aby děti měly příklad.“ Mimochodem – tato role geniálně ukazuje, jak se dělá výchova.

Tedy vše záleží na učiteli. Učitel musí být přesvědčen o pravdě toho, co říká. Papouškovat něco, co se žádá, a nebýt o tom přesvědčen, nemůže ve výchově přinést nic dobrého. Právě tak zmiňované vlastenectví. Buďme hrdi na to, že jsme Čechy, Moravany a Slezany, jak říká pan Neff. Ale čím tu hrdost podpoříme, odůvodníme? Historicky? Oním Karlem IV.? A co dál? Tím, že jsme po letech života v habsburské říši dokázali využít historických souvislostí a ustavili Československo, abychom si ho pak nechali několika politiky zničit? Co jsme jako občané udělali? Postavili jsme se na odpor, postavili jsme se na odpor německé okupaci? Ne! Jediné, co děláme, je, že nadáváme. Ale buďme hrdi, že jsme Češi, Moravané, Slezané!

Když učíme fyziku, biologii, chemii, češtinu, dějepis atd. nebo odborné předměty na odborných školách, neopomněli jsme vzpomenout našich vynikajících vědců, vynálezců, ale též hudebníků, spisovatelů, básníků, malířů a dalších. K tomu jsme nepotřebovali metodické příručky. K tomu stačí vzdělání a rozhled pedagoga. Učili jsme též o „bílém zlatě“ u nás pěstovaném, o tom, že jsme vyrobili první kostkový cukr. Kde je konec bílému zlatu? Na polích stojí skladiště a satelitní městečka. Cukrovary už neexistují. Učili jsme o kvalitě naší nástrojové oceli. Kladenská Poldina huť už je skansenem. Učili jsme o československých lokomotivách. ČKD byla vytunelována a zlikvidována. A takových příkladů jsou tisíce.

Není to lehké být na sebe hrdý! A co politici? Můžeme být hrdi na ně? Umějí pouze dobře škrtat rozpočty, ale lepší život nepřinášejí. Za Přemyslovců bylo pohraničí osídlováno Němci. Po válce a odsunu znovu osídlováno našimi občany, ale dnes tam tito občané nenalézají práci. Můžeme být hrdi na politiky, kteří si takto představují svoji politickou práci?

V nedávném období měli všichni politici plná ústa pokory. Vzpomínali na ministra první republiky Rašína. Ale že tento státník šel příkladem ve skromnosti (viz Peroutka: Budování státu), v tom už si z něho jaksi příklad brát nehodlají. Mezi našimi současnými politiky postrádáme státníky! Jsou to bohužel jen politici. Leckdo z nás takové lidičky zná osobně. Vnutili se do komunální politiky a tam po nich často nezůstalo nic pozitivního, spíše negativa, která přetrvají řadu desetiletí. Ale obratným manévrováním, často změnou partaje postupují dále a nezřídka se doberou křesla ministra. Co ale od takovýchto chytráků může očekávat společnost? Žijí jen pro svůj prospěch a kariéru. Často nedokáží ani využít daných možností, aby řádně vystudovali nějaký obor nebo se naučili cizí jazyk. Jsou to prostě paraziti.

V debatě „Jak to vidí“ byla zmíněna Francie jako země, která pečuje o své vlastenectví. Ani ta si za války nevedla příliš znamenitě, ale dokázala se vzchopit, zrodila vůdce a navrátila se ke své velikosti. Naši zemi postihla několikrát změna režimu. Co bylo bílé, je pak černé a opět bílé a zase černé. Račte si vybrat! A poučujte o tom mladou generaci. Nejlépe pomocí metodické příručky.

Jako jediné a životaschopné vlastenectví vidím evropanství. Dostalo se nám toho štěstí, že jsme se dožili vzniku Evropské unie. Pravda, není vše jednoduché a mnozí i naši politici její prosperitě příliš nepřejí, i když na druhé straně vstup do EU ohlašují za svou velkou zásluhu. Takovým lidem je třeba se tvrdě postavit a v tom vidím vlastenectví. Buďme hrdi, že jsme Evropané. Odmítněme vychytralou politiku současných vládců, kterým byla EU dobrá, když z ní přicházely peníze nebo když nabízela extremně teplá místečka v Bruselu. Silná Evropa se mnohým nehodí „do krámu“ a řada našich politiků „kope“ právě za tu protistranu. Musíme si uvědomit, že nelze jenom brát, ale když je třeba, i dát. Nelze než obdivovat vytrvalou snahu Německa a i Francie, když se snaží EU udržet a pozdvihnout na vyšší úroveň.

I současné školní vzdělávací programy obsahují oddíly: Jsme Evropané, žijeme v Evropě. Na těch je podle mého soudu třeba začít stavět. V tom vidím výchovu k vlastenectví. Na něčem pozitivním, životaschopném, na něčem, v čem by nová mladá generace mohla hrdě žít, na čem by se mohla sama podílet.