Problematika inkluzivního vzdělávání v Británii

čtvrtek 24. března 2016 · 0 komentářů

Zařazení dětí s lehkým mentálním postižením do běžných škol s sebou přináší výzvy i obtíže. Webový server SedEc o britském sekundárním vzdělávání přinesl článek o praktických problémech, se kterými se takové školy setkávají.

Zdroj: Scio 4. 1. 2016

Děti s lehkým mentálním postižením zná veřejnost většinou podle jejich diagnózy jako např. děti s poruchami autistického spektra, s Downovým syndromem nebo jazykovými poruchami. Jde o děti, které ve většině předmětů významně zaostávají za vrstevníky v předepsaných úrovních dosaženého vzdělání. Vyžadují zejména konzistentní odborný přístup napříč učitelským sborem, tj. nestačí mít v týmu jednoho odborníka, ale přijmout za své speciální strategie ušité na míru konkrétním studentům. Důležitá je také spolupráce s domovem žáka.

Bez konzistentního přístupu se handicapovaní žáci cítí izolováni a frustrování, což vede k problémovému chování. Zapotřebí je proto také spolupráce mezi školami prvního a druhého stupně. Pokud jsou již na prvním stupni přijata opatření, která vedou k izolaci dítěte od jeho vrstevníků, nelze předpokládat kvůli jeho špatným návykům okamžité začlenění po změně školy, spíše bude vyžadovat pozornost v negativním slova smyslu.

Autoři článku, oba odborníci na speciální vzdělávání dětí se zvláštními potřebami, také varují před absolutním uplatněním lékařských zpráv a zpráv odborníků, které často reagují pouze na momentální potřeby dítěte při vyšetření a ty mohou být ovlivněny spoustou dočasných faktorů. Zprávy je třeba respektovat, ale zároveň by se jejich doporučení měla přizpůsobit konkrétním situacím a potřebám žáka. Důvěra by měla být vložena do členů sboru, kteří s dítětem pracují nejintenzivněji, nejčastěji tedy do asistenta učitele pro konkrétního žáka.

Naopak by nemělo docházet k přílišnému spoléhání na asistenta žáka v celkové integraci – učitel by měl s asistentem úzce komunikovat a spolupracovat, aby nebyla pro žáka se speciálními potřebami vytvořena „třída ve třídě“ a asistent nebyl pouhým hlídačem. Žádoucí je podle autorů také navázání spolupráce jednoho žáka s více asistenty, aby bylo postupně dosaženo nezávislého učení se.

Přestože je debata o vhodnosti inkluzivního vzdělávání emotivní, autoři jsou přesvědčeni, že inkluze je možná, není však vhodné aplikovat jedno konečné řešení na všechny žáky s jejich různorodými potřebami.

Původní text.