Učitelé na sociálních sítích #6. Jitka Rambousková

úterý 14. května 2019 · 0 komentářů

Další rozhovor Tajného učitele s jednou z nás.

Zdroj: Tajný učitel – blog 14. 4. 2019


Představení

Jmenuji se Jitka Rambousková. Od malička mi všichni prorokovali, že budu učitelka. Určitě i proto, že moje maminka je učitelka. Ta se taky postarala o to, že jsem pedagogickou fakultu nešla studovat. Někdy ve třeťáku na gymplu mi řekla: „Vystuduj cokoliv jiného. Když budeš chtít, tak klidně můžeš jít učit a doděláš si vzdělání”. Tak jsem vystudovala obor, který byl docela nový – informatiku na (tehdy) přírodovědecké fakultě v Brně. A pak začal normální život, práce, děti a pak se začaly „počítače” učit na školách a škola byla tak blízko… Prostě jsem najednou učila. Vzdělání jsem doplnila na pedagogické fakultě v Praze. Takže máti měla úplnou pravdu. A doteď jsem nelitovala – ani té klikatější cesty k učení, ani toho, že nejsem programátor, ale učitelka.

Jak vypadá Vaše ideální hodina? Hodina, po které cítíte, že se povedla.

Taková hodina by ideálně měla končit hláškou ze třídy „To už zvoní? To je škoda” nebo by to zvonění pro pracovní zápal a zájem neměli žáci vnímat. A současně měla by mít smysl – měla bych mít jistotu, že se žáci někam posunuli, protože „škoda, že zvoní” se dá říct i na nedokoukaný horor.

Jaká jsou podle vás největší negativa českého školství a jaká jsou největší pozitiva?

To je jednoduché – lidé. Jedni jsou pozitivem a jedni negativem. A od toho se všechno odvíjí.

Co podle vás dělá výjimečného učitele výjimečným? V čem se odlišuje od pouze dobrého učitele?

Nevím. Nejdřív bych potřebovala vědět, jak se pozná ten dobrý. Je dobrý ten, kdo naučí žáky opravdu hodně a jeho žáci mají jedničky? Je dobrý ten, kdo se jim věnuje i po škole? Je dobrý ten, kdo zvládá s dětmi projekty? Je dobrý ten, kdo dětem naslouchá a ony mu věří? Dá se vůbec ten dobrý určit?

Naopak, co si myslíte, že definuje špatného učitele?

Tady je odpověď mnohem jednodušší. Pro špatného učitele je v případě problémů chyba vždy na straně žáka či rodiče, protože on = učitel chyby nedělá a má vždy pravdu. Každá minuta ve škole po zvonění je pro něj utrpení. Charakterizuje ho i neochota učit se nové věci a také neochota se podělit o zkušenosti, jen čeká s otevřenou dlaní, co mu kdo nachystá. A ještě si pořád stěžuje na plat a tváří se jako chudák. A skončí to tak, že se žáci diví, že učitelé letí na dovolenou k moři, protože z jejich řečí mají dojem, že si zaplatí tak maximálně na výlet k místnímu rybníku.

Teď bych vlastně mohla odpovědět na tu předchozí otázku. Dobrý učitel je ten, který není špatný. A výjimečný má v sobě navíc ještě určité kouzlo, které se ale nedá naučit, určitý talent, se kterým se narodil a který navíc rozvíjí a používá ve prospěch svých žáků

Představte si situaci, kdy se stanete ministryní školství. Pokud se rozhodnete něco změnit, co to bude?

Za prvé si to raději ani nepředstavuji, protože úřadování je pro mne černá můra a za druhé školství vidím z pohledu učitele základní školy, a to je jen malý kousek problematiky.

Takže bych funkci někomu ráda přenechala a za to po něm chtěla, aby nějakým kouzlem sladil celou naši vzdělávací soustavu – podle mne každý stupeň hodně žije ve své bublině a jen si stěžuje, co jim ten druhý posílá za žáky.

Kvalitní školy potřebují kvalitní ředitele. Ale co je ředitel? Učitel, co si po odučené hodině odskakuje řídit firmu s milionovým rozpočtem a desítkami až stovkami zaměstnanců? Manažer a ekonom, co občas sundá kravatu a jde učit žáky třeba zeměpis? Tohle fakt úplně nechápu. Vůbec tok peněz školstvím je asi jedna velká podivnost.

Zatím mne osobně obchází inkluze – momentálně takového žáka neučím, ale co vidím a slyším kolem sebe mi úplně stačí. Co jsme to některým dětem provedli? Jak se asi cítí žák 6. třídy, který skoro nečte a počítá do 20, když kolem něj řeší v matice desetinná čísla? Pociťuje úspěch? Co asi může dělat ve fyzice nebo zeměpise? Další příběhy tu asi nemusím uvádět, to všichni kolem sebe znají.

Před pár lety jsem měla jsem třídu, kde byli dva kluci s Aspergerem – nikdo to extra neřešil, nikdo je neposílal do speciální školy, nebyl důvod a zvládli jsme to v pohodě, v souběžném třídě byl kluk se zbytky sluchu – totéž, bylo jasné, že prostě bude chodit na normální základku a nikdo z toho nedělal problém. Tenhle způsob inkluze je úplně OK a většina škol to tak brala a bere, ale dosazovat do běžných základek některé děti je přímo zločin – pro ně i pro kolektiv třídy. Takže bych poprosila o používání zdravého rozumu.

Co vám jako učitelce dělá radost? A co se podle vás za posledních x let povedlo?

Myslím, že v tomhle povolání radost souvisí především se žáky. Když se i po letech hlásí, když chtějí, abych učila jejich děti (jojo, i to se mi už povedlo), když prostě naše potkávání se ve škole úplně nevyšumí a něco ve svých žácích zanechám.

Někdy je ovšem úplně neskutečné, co jim v hlavách zůstane. Na jednom srazu bývalé třídy mi vyprávěl žák, jak jsem jim v výchově ke zdraví řekla, že když moc solí a sladí, že potlačují ostatní chutě a že se od té doby tím prý řídí. A to jsem matikář! Prostě každá naše věta je vlastně hrozně důležitá a může mít nečekané dopady.

Co se povedlo? Obecně? Hodně se mi v poslední době líbí různé komunity učitelů, které se snaží školství a školy někam posunout, změnit a hlavně jsou otevřené a díky technologiích dostupné všem, kteří mají zájem.

Chtěl bych se zeptat na váš blog. S jakými úmysly jste ho zakládala a jsou tyto myšlenky pořád stejné?

Že bych si pořídila blog vlastně nenapadlo mne. Napadlo to Pavlínu Hublovou. Psala jsem několik příspěvků na její blog Pepoušův nápadník a tak nějak mne popostrčila a přesvědčila. Jsem ji za to dodnes vděčná.

Myšlenka při založení byla vlastně jediná – že si povedu takový stručný záznamník toho, co se jsem opravdu vyzkoušela, co se povedlo nebo taky nepovedlo, abych se měla k čemu vracet. A vlastně se to dodnes skoro nezměnilo, jen bych asi řekla, že si zakládám portfolio. Některé články píšu delší a podrobnější než bych psala jen pro sebe a své známé, protože jsem si vědoma, že to dnes už nepíšu jen pro sebe a kamarády.

Jen pro zajímavost – web jsem začínala na službě Posterous, což byla služba na mikroblogging a úplně první článek jsem publikovala 11. 12. 2010. Že budu psát ještě dnes by mne nenapadlo ani ve snu.

Jakou máte zpětnou vazbu na vaše příspěvky a obecně blog? Když se mě jeden kolega ptal na Kahoot a Socrative, tak jsem mu nakonec ještě emailem doporučoval váš blog, ale dozvěděl jsem, že kolega je váš čtenář. Stejně tak na předchozí škole naše matikářka a učitelka informatiky vaše jméno znala. Jaké máte s blogem plány do budoucna?

Děkuji moc. Tohle je převládající zpětná vazba, že se občas dozvím, že mne někdo čte, někdy na živo slyším „Vy jste ta pančelka s tím webem Co mne trklo?” Občas mám na webu nějaký komentář, třeba co to jsem za učitelku, když mám v článku hrubku.

S webem žádné velké změny momentálně neplánuji. Vždycky říkám, že jsem si na sebe upletla bič v podobě pravidelnosti nových článků. Nutí mne to aktivněji vyhledávat a zapojovat novinky do hodin, aplikace,… a to mi momentálně úplně stačí.

Věnujete se i učení učitelů a vystupujete na různých akcích. Pokud byste nám měla doporučit nějakou vzdělávací akci, která by to byla?

A zase těžká otázka. Jasně, že mám srdcovku EDUStaňkov, kde se podílím i na organizaci, ale těch akcí, které se konají je opravdu spousta a mají nejrůznější zaměření.

Úplně nejdůležitější je občas se zvednout, třeba i obětovat trochu volného času a na nějakou akci prostě vyrazit. Pak už to každý rozhodne sám, která je ta jeho nej.

Blog Jitky Rambouskové najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger