Marie Homerová: Politika a výchova k občanství ve společenskovědních předmětech

pátek 14. října 2011 · 0 komentářů

Je poměrně známou skutečností, že „politika“ mládež, a nejen naši, příliš nezajímá. Zjišťují to opakovaně nejrůznější výzkumy veřejného mínění, naše i v jiných evropských zemích. Poněkud intenzivnější zájem a znalosti o politickém dění mají studenti na akademicky zaměřených školách, u nás studenti gymnázií. Politická ignorance studentů jiných středních školách je alarmující, i když dotyčná věková skupina projevuje „jiné zájmy“.


U našich středoškoláků se rozšířil názor, který reflektuje i rozšířené mínění v naší veřejnosti. Mají dojem, že se politici přizpůsobují machinacím lobbystických šíbrů v zákulisí, na které běžný občan nestačí, a proto nemůže nic změnit. Stav české politiky, chování některých jejích aktérů, rozšířená korupce tento názor mezi mládeží podporují. K tomu přispívá velkou měrou i neznalost historických událostí z našich i jiných dějin. Výuka historie nepochybně staví základy i pro uvažování o současných společenských jevech. Naši studenti však většinu pamětního učiva z dějepisu zapomínají, nedovedou vědomosti z historie na současné události aplikovat. Podobně jako ve výuce dějin, je výchova k demokratickému občanství v jiných společenskovědních předmětech z velké části omezena na popisný způsob, prezentaci politických nebo filosofických teorií, pojednání o státních institucích, legislativě a státní správě.

V současné politologii se prosazuje směr nazývaný post-behavioralismus. Zaměřuje se ve výzkumu na novodobé politické a sociální problémy. Politologové v demokratických zemích usilují o jejich kritickou analýzu a možné řešení současných problémů s cílem zlepšit podmínky pro důstojný lidský život ve svobodné společnosti. Na rozdíl od přesně definovaných normativních politologických teorií se jeví tato koncepce jako vágní, kombinuje se v ní více společenskovědních disciplin. Proto se do naší školní výuky humanitních předmětů, kde zatím příliš mezioborových souvislostí není a předměty se vyučují víceméně izolovaně, obtížně aktivní výchova k občanství integruje. Navíc se musí témata z politiky didakticky zpracovávat. To je asi také jedním z důvodů, že se prakticky zaměřená výchova k občanství, včetně politických témat, ve školní výuce objevuje zřídka. Politická gramotnost se sice deklaruje ve školských kurikulech a studijních programech vysokých škol, ale v přípravě učitelů se politická témata pojednávají spíše tradičním způsobem. Praktický výcvik v didaktice předmětu je natolik krátký, že absolventi nemají možnost si osvojit příslušné dovednosti, které by jim ve výuce pomohly. Výchova k demokratickému občanství prostřednictvím politických témat, zejména ve výuce historie, se stává okrajovou záležitostí.

Cíle politického vzdělání jsou v kurikulech několika evropských zemí definovány obecně, aniž je konkrétně uvedeno, jaké metody a strategie je možné k aktivní výchově využít. Chybí manuály s konkrétními didaktickými postupy a příklady výchovy k politickému občanství pro učitele, modely podle kterých by získali inspiraci pro vlastní výuku. Na našich vysokých školách, které připravují budoucí učitele společenskovědních předmětů, je občanská výchova ve studijních programech většinou uvedena ve formě tezí nebo témat. V pregraduálních studijních programech pro obor didaktika dějepisu úplně chybí. Určitou úlohu hraje také názor, že škola má být oficiálně politicky „neutrální“, což se chybně vztahuje na výuku politických věd a výchovu k politické gramotnosti.

Nejčastějším cílem v kurikulu mnoha zemí je: vzdělávat a vychovat vlasteneckého občana, oddaného své vlasti. V některých zemích navíc občana oddaného ideálům demokracie. Výchova k vlastenectví je pochopitelná, protože každý stát chce své občany socializovat tak, aby akceptovali jeho většinovou ideologii. Je ale na typu režimu, jakou ideologii v reálném životě občanů stát uplatňuje, byť třeba formálně hlásá demokracii. Příkladem mohou být ústavy totalitních režimů, kde se v textu ústavy kupř. pojednávalo o tzv. „lidové demokracii“, ale politická praxe byla od demokracie naprosto odlišná. Takový společenský jev, „pseudodemokracie“, však latentně existuje v každé, i v současné, společnosti, i když v jiné podobě než předchozích historických souvislostech. Může skrytě podrývat demokratický režim a vést nakonec k jeho pádu, aniž si to občané uvědomují a svojí pasivitou a nezájmem k němu přispívají. Politický režim nemusí být demokratický, přestože se slovo demokracie a občanská společnost skloňuje v projevech politiků i v textech státních dokumentech.

Ve většině evropských států je cílem vychovat demokratického občana v symbióze s vlastenectvím. Výuka a výchova v demokratických zemích je však zaměřena na „reflexivní“ vlastenectví. Vlastenecký vztah, založený na kladném poměru k vlastnímu národu, avšak nechybí v něm objektivní kritický postoj k současnému politickému dění i k jeho dějinám. Vlastenectví, které není poznamenáno ignorancí, šovinismem a primitivní nenávistí k jiným národům nebo etnickým skupinám. Je to vlastenectví, které si je vědomo vlastní ceny a důstojnosti. Demokratický občan nepotřebuje dokazovat svůj kladný vztah k vlasti tím, že okázalým a nekritickým způsobem vychvaluje pouze klady vlastního národa, kdežto jiné národy jsou „naši nepřátelé“. Tyto zděděné stereotypy, které jsou v rozporu s demokracií, v některých evropských státech, přestože se prohlašují za demokratické, však stále přetrvávají. Důstojné reflexivní vlastenectví není u nás novinkou, pojednává o něm už Karel Havlíček Borovský, později T.G. Masaryk ve svých úvahách o demokracii.

Vychovávat a vzdělávat občana, vlastence a demokrata neznamená jen ideály ve školní výuce hlásat, ale seznamovat studenty s realitou a chybami, které se vyskytují v minulosti i současnosti každého národa. „Prakticky“ zaměřená politická studia, analyticky a objektivně koncipovaná, jsou ve výchově k občanství stejně důležitá jako poznání všelidských a humanitních hodnot. Neměly by jim chybět evropské a globální dimenze. Studenti si mají uvědomit, že závažná témata naší současnosti, jako jsou klonování, genetické inženýrství nebo terorismus, nejsou záležitostí jen jejich vlastního státu a že je zapotřebí při řešení složitých etických, vojenských nebo ekologických problémů mezinárodní spolupráce.

Ve školní výuce a v pregraduálních studijních programech humanitních fakult však spíše převažuje tradiční popisné pojetí, např. charakteristiky a kategorizace politických stran, popis politické legislativ a ideálního demokratického státu versus státu totalitního. Učení vychází převážně z memorování, aniž by se studenti učili pomocí příkladů kriticky myslet a posuzovat klady a zápory společenských jevů. Normativní styl výuky, jako jsou kupř. teoretické popisy abstraktních politických programů, voleb na různé úrovni, neposkytuje studentům dostatečný vhled do reálného politického dění. Aby studenti porozuměli např. způsobu, jakým se prosazují parlamentu zákony, nestačí, aby se učili jen o teoretických procesních postupech. Musí se seznámit i s úlohou „skrytých hráčů“, jako jsou nátlakové skupiny, způsoby korupce, poznat manipulativní strategie politiků, jejichž cílem je ovlivnit veřejné mínění ve svůj prospěch, ať na úrovni státní nebo lokální. Příkladů z dějin i současnosti je mnoho.

Tyto zákulisní „politické hry“ většinou naši občané příliš neznají, protože o nich, a to ani ve škole, neslyšeli. Avšak tyto pro svobodnou společnost nebezpečné a ohrožující praktiky v dnešní politice pod jejím oficiálním povrchem existují. Proto se musí studenti o nich dovědět a poznat jejich rozkladný vliv na stav společnosti. Porozumí, proč je třeba sledovat chování a jednání jednotlivých politiků a politických stran. Jen na základě objektivního a empirického poznání mohou občané vyhodnotit reálnou situaci v politickém životě svého regionu nebo své země. Studenti se musí ve škole učit, jak se ve spletité „politické džungli“ zorientovat. Je na učitelích, aby v tomto směru studentům pomáhali, tj. aby je ve výuce nejen seznamovali s politickou teorií, ale zároveň nezapomínali na „politickou realitu“, které nebyla, není a nebude ideální.

Pouhá rétorika je pro výchovu k občanství málo efektivní. Je třeba, aby se výuce studenti naučili, a to pomocí konkrétních příkladů z minulosti a přítomnosti, jakými způsoby vyhodnotit negativní společenské jevy, jak kontrolovat odpovědnost zvolených politiků a stran. Výstupy z výuky jsou kvalitnější, výchova účinnější, pokud studenti sami aktivně řeší konkrétní „politický problém“, buď skutečný nebo hypotetický. Témat je bezpočet, např. mohou analyzovat metody a cíle propagandy v totalitních režimech v komparaci s manipulativními technikami současné reklamy, porovnat ideály demokracie a její největší nedostatky v dnešní české společnosti.

Jako stručný příklad ze zahraničí uvádím kurikula pro školní výuku politických studií (Political Studies) v anglosaských zemích, kde je nejvíce ve výuce společenskovědních předmětů, včetně historie, zastoupena. Jsou většinou zpracována v podobě cílených otázek. Pomocí pro učitele jsou v těchto zemích manuály, kde jsou uvedeny modelové příklady včetně doporučených didaktických postupů. Uvádím stručnou ukázku z kurikul pro vyšší třídy základních škol ve Velké Británii: Co je to vláda, co by měla dělat? Jak má jednat odpovědná vláda? Jaká je role občanů v naší demokracii? Popište základy našeho politického systému, jeho klady a nedostatky. Jaký je vztah mezi naší zemí a Evropskou unií? Co znamená pro člověka svoboda, proč je nutné ji bránit?

Na středních školách kurikula do výuky inkorporují složitější varianty politických studií, včetně intelektuální generalizace. Např. studenti mohou posoudit a srovnat dva návrhy zákona ke stejnému problému, případně navrhnout zákon vlastní. To samozřejmě znamená, že student musí podrobně prostudovat problematiku, ke které se zákon váže, někdy i v rámci historického kontextu. V zahraniční politice státu mohou pokročilejší studenti studovat její novodobý historický vývoj, analyzovat výsledky a jejich vliv na naší současnost. Navrhují, jak by se měla zahraniční politika země vyvíjet do budoucna. Jako občané Evropy i světa je potřebné, aby dovedli analyzovat i politický vývoj v jiných zemích a pokusili se predikovat pravděpodobný vývoj závažných konfliktů ve světě do budoucna. Na základě empirie se učí tvořit teoretické závěry a hypotézy, což je náročný způsob logického a kritického myšlení.

Normativní přístup, založený na memorování, je však ve výchově k občanství také potřebný. Jsou to kupř. znalosti základní legislativy, např. občanská práva a povinnosti, právní stát. Občan se bez znalosti důležitých zákonů v praktickém životě neobejde. Znalost potřebné legislativy je předpokladem pro úspěšný občanský i soukromý život. Efektivní výuka ve společenskovědních předmětech musí vždy vycházet z vědomostí. Ty jsou východiskem pro výchovu k informovanému občanství. Pokud vědomosti chybí, výuka se stává nelogickým „povídáním o ničem“.

„Politika“ není jen pro pokročilejší studenty. Naopak, měla by vstoupit do výuky v didakticky přiměřené podobě už v mladším školním věku. Pro mladší žáky jsou vhodná témata, která se váží k domovu, rodině nebo regionu. Už první vědomosti, zvláště však analytické dovednosti, vedou k primární politické gramotnosti. Naopak mechanické učení, výuka didakticky nezpracovaného politického tématu, např. bez logicky řízené diskuze a argumentace, má pro budoucího občana jen malý význam. Výsledek demotivující výuky se stává kontraproduktivním. Může se projevit v pasivní lhostejnosti ke svému okolí, potažmo k národu a ke státu. V horším případě je mládež náchylná nekriticky podlehnout indoktrinaci a populismu, a tím vyjádřit svůj „vzdor“ vůči společnosti ve které žije.

Mladí lidé bez životních zkušeností a bez dostatečné politické gramotnosti inklinují k pasivitě nebo k radikálním názorům poměrně snadno. Tvůrci kurikul, pedagogické instituce a učitelé společenskovědních předmětů by měli proto přemýšlet o vhodných politických tématech a jejich začlenění do aktivní výuky, výuku dějepisu nevyjímajíc. Učitelům by jistě pomohly ilustrativní didaktické celky, konkrétní ukázky pro výchovu k občanství. Odpovědní a kriticky uvažující občané, kteří dovedou samostatně rozhodovat, aktivně vystupovat proti negativním jevům ve svém okolí, jsou větší zárukou pro svobodu ve společnosti než mlčící pasivní většina. Nebudou politicky tak naivní, aby slepě důvěřovali podezřelým politickým praktikám a populistické rétorice, které se v dějinách v různých formách opakují.

Marie Homerová, CIEE UK, Praha