Martin Chvál: Co je nového v projektu Cesta ke kvalitě

pátek 30. prosince 2011 · 0 komentářů

Dopis hlavního manažera projektu ředitelům a učitelům.


Vážená paní ředitelko, vážený pane řediteli,
milé kolegyně, milí kolegové,


před koncem roku bychom Vás rádi informovali o dalších aktualitách v projektu Cesta ke kvalitě. V těchto dnech byste měli poštou obdržet 5. číslo bulletinu Na cestě ke kvalitě – předchozí čísla se zabývala postupně jednotlivými fázemi evaluačního procesu, tentokrát se bulletin zaměřil na zprávu z vlastního hodnocení, její význam, funkci a využití. V příloze bulletinu najdete ukázky nově zveřejněných evaluačních nástrojů na zjišťování školního klimatu.

Na webu projektu postupně zveřejňujeme evaluační nástroje, které jsou zdarma k použití. V této chvíli jich je k dispozici již 28. Portál evaluačních nástrojů umožňuje u zveřejněných nástrojů po jejich vyplnění automatické zpracování dat a poskytuje škole u každého nástroje evaluační zprávu, se kterou může škola pracovat v rámci vlastního hodnocení.


Nově zveřejněné nástroje

Pod nástrojem Anketa pro žáky nenajdete pouze jednu anketu, ani sadu anket. Najdete zde soubor otázek vhodných pro použití v každém typu školy a dále doporučení pro skladbu otázek do jedné ankety, která bude adresovaná žákům. Cílem ankety může být zjištění názoru žáků na určité aspekty činnosti školy nebo získání doporučení před určitým konkrétním rozhodnutím v dalším rozvoji školy.

Katalog kvantitativních indikátorů Analýza dokumentace školy je určen pro ty, kteří chtějí získat nové, inspirativní a hlavně přehledné výstupy z dokumentace, kterou školy běžně vedou. Jedná se o přehled indikátorů kvality, které lze v dokumentaci školy sledovat a vyhodnocovat v návaznosti na stanovená kritéria. Tato kritéria si škola může definovat sama nebo využije nabízených zdrojů.

Dotazník pro absolventy a metoda rozhovoru pro zástupce spolupracujících firem Zpětná vazba absolventů a firem zjišťuje zpětnou vazbu k předchozímu vzdělávání od absolventů středních škol. Dotazník je určený pro střední školy.

Ke každému evaluačnímu nástroji postupně zveřejňujeme manuál (uživatelskou příručku) – aktuálně je 9 zveřejněných. Jedná se o text, který by měl uživatelům nástrojů napomoci při rozhodování, zdali je využít k evaluaci. Uživatelé se taktéž dozvědí informace, jak správně a smysluplně nástroj použít. Zodpoví si tak otázky typu: Co jím lze zjistit, co již ne? Za jakých podmínek lze získat věrohodné informace? Co bylo učiněno pro to, aby nástroj „měřil“, co jeho autoři deklarují? Co jím neměřit? Jakých úskalí se při používání vyvarovat? Apod.

Na webu projektu se můžete seznámit již se čtrnácti příklady inspirativní praxe autoevaluace. Pro každého z Vás se zde najde blízký příběh – z MŠ, ZŠ, ZUŠ, SOŠ, konzervatoře nebo gymnázií ze všech krajů naší republiky. Jsou to příběhy z běžné praxe, takže je v nich popisován nepřikrášlovaný vhled do problematiky a nejde jen o „ódy na radost“. Můžete se zde dočíst o pozitivech autoevaluace, ale i o „pokusech“, které se nejprve nedařily a teprve až s postupem času, po obtížném hledání, vedly k dalšímu rozvoji školy.

Od ledna 2012 do března 2012 budou probíhat závěrečné krajské konference. Cílem konferencí bude seznámit s výstupy z jednotlivých aktivit projektu pedagogickou, odbornou veřejnost a zřizovatele škol a školských zařízení, a poukázat na možnosti jejich využití i po ukončení projektu. Krajské konference dají účastníkům také možnost seznámit se s tím, jak autoevaluační procesy dnes probíhají na některých školách. Termíny konferencí v jednotlivých krajských městech a kontakt na přihlášení najdete ZDE.

Přejeme Vám krásné svátky a hodně úspěchů v příštím roce

Za projekt Cesta ke kvalitě

PhDr. Martin Chvál, Ph.D., hlavní manažer projektu

Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků (NÚV)
Weilova 1271/6, 102 00 Praha 10
e-mail: martin.chval@nuv.cz
tel.: +420 274 022 413

Radomír Rais: Jak neskončit v koši

čtvrtek 29. prosince 2011 · 0 komentářů

Sběr a recyklace odpadu se již dávno stala součástí dobrých mravů, způsobem získání výrobně drahých či nedostatkových surovin, ekologickým hitem, příležitostí, jak nehledat své bydliště mezi okolními skládkami, ba co více – přímo nutností. Čím ale dlouho nebyla, je hraní.

Od roku 2008 však majoritní strážci odpadu (společnosti Asekol, Ecobat, Eko-kom a Ekolamp) se záměrem podpořit environmentální výchovu na základních a středních školách v České republice přišli s projektem "Recyklohraní". Snad symbolicky vyjadřuje název projektu potřebu přistupovat k recyklaci čehokoliv možného s takovou samozřejmostí a přirozeností, jakou představuje pro lidstvo hraní, hra, zábava…

Obdobně našim zvířecím spolubydlícím na Zemi se „Recyklohraní" stává hrou, při které se lidská mláďata připravují na dospělý život v džungli civilizace zasypávající je ze všech stran nepřetržitým proudem obalových materiálů, vysloužilých a již i po dvou letech zastaralých elektrospotřebičů, nejrůznějších odpadů. Rozvíjí tak vztah dětí k životnímu prostředí formou tematických her, praktických činností, kvízů a menších projektů, ale také jejich přímou účastí na sběru použitých baterií a vysloužilého drobného elektrozařízení. Za plnění úkolů a sběr získávají školy body, které si následně mohou ve speciálním internetovém katalogu vyměnit za různé odměny, charakteru výtvarných či sportovních potřeb, her, školních pomůcek, nebo také vstupenek do divadel, kin a zoo.

Asi tušíte, že her a zábavy není nikdy dost. Podle mého názoru spolu s lidstvu vrozenou zvídavostí tvoří hlavní hnací motor pokroku. A když už si hrát, tak co nejdéle. Nejlépe celý letošní podzim, který jsme ověnčili projektovými přívlastky velký a sběrový. V jeho rámci proběhl vsunutý projektový týden "Jak neskončit v koši".

Jeho těžiště tvořil sběr starého papíru (s celkovým počtem 17 114 kg), baterií i nejrůznějších elektrospotřebičů (počítačů, monitorů, televizí, praček, ledniček apod.), sběr nepotřebných mobilních telefonů (druhé kolo akce Věnuj mobil) a zajímavé projektové činnosti. Děti zhlédly tematické pořady České televize „Kam s nimi". Mladší žáci zformulovali recyklační desatero, znázornili koloběh života elektrospotřebičů. Diskutovaly o problematice třídění odpadu ve škole i v domácnostech – „Utopíme se v odpadech? Má třídění odpadu smysl?" Snažily se chápat kompostování jako součást řešení dané problematiky. Zabývaly se historií, výrobou a zpracování papíru i plastů. Poznávaly životnost, rozložitelnost, recyklaci plastů a bioplastů. Zkoumaly jejich vztah k životnímu prostředí. Začleňovaly téma odpadu do všech předmětů. Tvořily recyklační pohádky, slovní úlohy, dokonce i píseň „Třídíme odpad", kterou pod vedením Mgr. Ester Pelcové secvičil a zazpíval pěvecký sbor ZUŠ Štěpánov na „Dni školy" pořádaném ke stému výročí jejího založení.

Velmi zajímavým se ukázal dotazník, který s 9. ročníkem zrealizovala Mgr. Lucie Kupcová: „V rámci celoškolní akce s názvem Jak neskončit v koši byl žáky 9. tříd realizován výzkum týkající se třídění odpadu a přístupu občanů k problematice životního prostředí. Akce probíhala v obci Štěpánov a principem tohoto projektu byla anketa a zodpovězení žáky vytvořených otázek k již zmíněnému tématu.

Dotazovaní spoluobčané přistupovali, stejně jako žáci, k vyplňování dotazníků svědomitě a velmi ochotně. Záludným otázkám neunikli ani někteří členové pedagogického sboru. Po vyhodnocení dotazníků se žáci dopracovali k následující statistice: 53 % občanů se snaží třídit odpad, 28 % občanů se o tuto problematiku začíná zajímat a řešit ji, zbylých 19 % občanů tématu třídění odpadu a životní prostředí nevěnuje pozornost. Celkově hodnotím tuto akci za velmi úspěšnou a zábavnou."

Všechny povedené práce zdobí školní chodby a i nadále připomínají úspěšný projektový týden. Jeho chutnou tečkou se stal každoroční sběr kaštanů s výletem Mladých ochránců přírody do Obory u Troubelic. Věřme, že nastupující generace ocení naši snahu nezanechat jim neobyvatelnou planetu a Země bude stále modrou zářící perlou naší galaxie.

Více fotografií, informací i recyklační on-line hru naleznete na www.zsstepanov.cz.

Eva Dobšíková: Děvčata jsou dnes ve škole úspěšnější než chlapci

středa 28. prosince 2011 · 7 komentářů

Průměrně inteligentní, ale hodná dívenka má lepší předpoklady školní úspěšnosti než poněkud inteligentnější, ale vzpurný chlapec. Dobrým žákem v současné době je dívka, která má vhodnější chování. Není ovšem přípustné, aby dnešní pedagogika znevýhodňovala chlapce, protože nejsou tak snadno vychovatelní jako dívky. Chlapce znevýhodňujeme, protože je prostě nechceme mít takové, jací jsou.


Volně zpracováno a poněkud zkráceno podle rozhovoru s renomovaným curyšským pediatrem a výzkumníkem Remo Largem. Článek byl přetištěn v „fpa – newsletter 2/08.


Rok od roku se otvírají nůžky mezi vzdělávacími výsledky hochů a dívek. Ve švýcarském kantonu Curych byla tato kvóta ještě v roce 1988 více méně vyrovnaná. Od té doby se tamtéž zvýšil počet maturujících děvčat v poměru k chlapcům na 60:40 v neprospěch chlapců. Od základní školy až po střední stupeň bývá dvakrát tolik hochů ve třídách s horším prospěchem včetně speciálních (dříve zvláštních) škol. Rozdíly tohoto druhu se projevují už v mateřských školkách.

Signalizují nerovnost šancí mezi hochy a děvčaty. Dívky jsou systematicky upředňostňovány, chlapci diskriminováni. To prof. Largo považuje společensky za velmi nebezpečné. Pravděpodobně tahle diskriminace není záměrná. Lze ji pozorovat i v jiných evropských zemích. Prošli jsme desetiletími ženské emancipace. Dříve byly ženy společensky diskriminovány tím, že se jim vštěpovalo, že vzdělání není pro jejich rodinné poslání manželek a matek tak důležité jako pro muže. Mělo to velmi dlouhou tradici.


Dnes zní otázka: Jak se vlastně daří chlapcům?

Na rozdíl od dívek chybí chlapcům lobby. Profesor Largo říká, že švýcarští pedagogičtí odborníci nepovažují tuto skutečnost za alarmující. Poukazují na to, že hoši absolvují svou cestu k vyššímu a vysokoškolskému odbornému vzdělání často prostřednictvím odborných technických škol.

Skutečně vede cesta u mladých mužů stále častěji přes učební obor, pak průmyslovku (odborně zaměřenou střední školu) na technicky zaměřenou vysokou školu. Plíživě jsou vytlačováni ze všeobecně zaměřených středních škol. Tento trend lze pozorovat také v Německu, Anglii a jinde Ve Švýcarsku je nejsilnější.

Děvčata nejsou ve škole lepší proto, že by byla chytřejší. Hoši mají jiné zájmy a jinou motivaci než dívky. Proto potřebují jiné podmínky k učení. Za daných podmínek nemohou uplatnit své silné stránky. Zřetelně získali v dívkách ve třídě silnější konkurenci.


Neměli by se víc snažit a méně se třebas věnovat hrám na computeru?

Largo říká, že to je klišé a že ostatně ti, kdo si hodně hrají na počítači, většinou nebývají špatní žáci. Dnešní soutěživý školní systém, kde se neustále hodnotí, známkuje, zkouší a učí podle jednotných učebních plánů a cílů, je vhodnější pro dívky. Proč? Zaprvé se rychleji vyvíjejí. V průměru bývají ve dvanácti letech o 1,5 roku v předstihu před chlapci. Kromě toho mají děvčata lepší výřečnost, což vzhledem k učebním plánům pro ně také bývá výhodné.

Velmi důležitý je vztah k práci. Děvčata jsou pilnější, spolehlivější a přizpůsobivější. Snadněji se s nimi komunikuje. Říká se, že se snadněji vychovávají. Výchova chlapců je náročnější. Pokud jde o pořádek, píli, přesnost, jsou chlapci horší.

Před 40 lety se škola zaměřovala mnohem víc na pořádek, píli, přesnost. Přesto byl podíl chlapců na gymnáziích vyšší. Bylo to možné jen proto, že se jednostranně dávala hochům přednost?

K důležitým důvodům patří, že dívky dnes chtějí své schopnosti rozvíjet právě tak jako chlapci. Jejich sebevědomí závisí na školní úspěšnosti právě tak jako u chlapců.

Průměrně inteligentní, ale hodná dívenka má lepší předpoklady školní úspěšnosti než poněkud inteligentnější, ale vzpurný chlapec. Dobrým žákem v současné době je dívka, která má vhodnější chování. Není ovšem přípustné, aby dnešní pedagogika znevýhodňovala chlapce, protože nejsou tak snadno vychovatelní jako dívky. Chlapce znevýhodňujeme, protože je prostě nechceme mít takové, jací jsou.

Sociální kompetence chlapců by se dala jistě zlepšit, ale musíme počítat s tím, že se nedají stejně snadno socializovat jako děvčata. Ženská sociální kompetence je všeobecně poněkud vyšší. Spočívá to v tom, že ženy vychovávají děti a s malým dítětem se nonverbálně uskutečňuje velká část komunikace. Proto, obecně vzato, mají ženy větší empatii vůči svým dětem a lépe „vidí“ do lidí než muži a také lépe reagují.

Nejhorší šance mají chlapci, jejichž silné stránky nepodléhají známkování a slabé stránky ovlivňují školní kariéru. Například chlapci s výbornou manuální zručností a současně dyslexií. Také matematicko-přírodovědné, motorické a múzické schopnosti bývají podceňovány. Školským úřadům je to známo, ale korekce, kterou snad zavedly, ve skutečném školním provozu není poznat.


Neměl by být u chlapců posunut začátek školní docházky, když se vyvíjejí později než dívky?

Podle prof. Larga je důležitější více zohlednit zvláštnosti chlapců. Například tedy méně biflovat slovíčka a gramatiku a místo toho je třebas vést k tomu, aby objevovali, jak vzniká elektrický proud a jak je ho možno používat. Navštívit zároveň vodní elektrárnu nebo pozorovat elektrikáře při práci.

Nemálo chlapců, ale i dívek je ve 13 až 15 letech zralých pro ukončení školní docházky. Držíme-li je déle v lavicích povinné základní školy, je to, co následuje, ztracený čas a dítě léta , která by mohlo dobře využít k zdokonalování v praktických dovednostech, které by je zajímaly, pouze odsedí. Kdyby se ti žáci, pro které je poslední rok či dva povinného základního vzdělávání nevhodný a školní docházka zbytečná, vzdělávali prakticky, byli by velmi motivováni pro osvojení praktických dovedností.

Na prvním stupni sotva ještě vyučují muži. Je feminizace výuky jednou z příčin znevýhodňování chlapců? Largo míní, že obě pohlaví, ženy i muži, mají jako pedagogové výchovně víc těžkostí s chlapci. Problém nespočívá v pohlaví učitelů, ale ve vzdělávací politice.

Dnešní vzdělávací politika plíživě vytlačuje chlapce ze středních škol netechnického zaměření Statistika však ukazuje, že v bohatých čtvrtích je rozdíl mezi chlapci a děvčaty na gymnáziích jen poloviční. To se dá vysvětlit tím, že zámožní rodiče podporují své syny, aby měli dobrý školní prospěch, mimoškolními doučovacími hodinami od kvalitních učitelů. Také najímají psychologické služby, aby děti obstály u zkoušek… Jenže společnost nepotřebuje lidi, jejichž vzdělání spočívá jen na stupidním učení zpaměti.

Nesmírně důležitou otázkou je, jakou v současnosti potřebujeme základní školu? Právě o této otázce se dosud pořádně nediskutovalo. „Domnívám se,“ říká prof. Largo, „že jsme velmi dlouho měli dobrou základní školu. Byla však zaměřena na potřeby industriální společnosti. Dnes žijeme ve společnosti služeb a informatiky. Ta potřebuje lidi s jinými kompetencemi.“ Jednotné učební plány se neřídí podle potřeb dětí. Vytváří je byrokraté a technokraté, kteří je sami nemusí ve škole prosazovat. Tyto plány mají zajišťovat vysoký standard vzdělání. Vyvolávají však jen veliký tlak na děti, rodiče i učitele. Standard vzdělání nezajišťují cíle podle plánů, nýbrž učitelstvo způsobem, jakým vyučuje.

Známky nesmějí být smyslem vzdělávání. Děti, které mají trvale špatné známky, se dostávají do enormního stresu. Odpírají chodit do školy, jejich sebevědomí se ničí. Přitom je přece motivace a sebevědomí zrovna tak důležité jako osvojování dovedností a vědomostí. Jedno bez druhého jde těžko a neradostně.

Děti se slabými schopnostmi se musí osvobodit od učebních plánů. Nejde to jinak. Rozhodující je, zda se děti samy od sebe chtějí učit. Nebo si myslíme, že bez konkrétního cíle, jaký mají podat výkon, by nic nedělaly? Dále Largo říká: „Za všechna léta, kdy jsem pracoval jako specialista pro vývoj, nesetkal jsem se s dítětem, které by se nechtělo učit. Když však začneme pedagogicky špatně a dítě přetížíme, může reagovat zablokováním učení. Můžeme do dítěte, jak se říká, nalít látku trychtýřem, ale skutečně naučit je nemůžeme nic, k čemu samo není připraveno. Zrovna tak je to s námi dospělými. Většina z nás by byla na přednášce z fyziky přetížena. Každý však má svou individuální oblast chápavosti, v jejímž rámci jej můžeme zaujmout.“

Dítěti je určeno jeho vývojovou zralostí, čemu je připraveno se učit. Pedagogika musí být přiměřená jednotlivým dětem.

Ve školách je mnoho způsobilých učitelů a učitelek. Mohli by ve školách vytvořit klima, ve kterém by se dítě samo a rádo učilo. Jen kdybychom takové učitele nechali svobodně konat. Špatné je, že dnes mají úřady řídící vzdělávání a úřady spravující školy příliš mnoho moci.

Učitelstvo je základ. Mělo by mít mnohem víc kreativního prostoru, místo aby bylo jen přinucováno plnit učební plány. Na učitele se nesmí pohlížet pouze jako na vykonavatele rozkazů řídících úřadů. Učitelům se už konečně musí přiznat odpovědnost (kterou ostatně mají) a nezbytná důvěra.

Většina učitelů je způsobilá sestavit vlastní učební plán a nebude se cítit přetížena. Samozřejmě k tomu musí mít učební a metodické pomůcky, aby mohli dobře pracovat. Základem je, že se musí orientovat podle dítěte, nikoliv podle učebních plánů, jež sestavují odborníci, kteří sami nevyučují.

Dodávám k tomu, že tyto poznatky zkušeného odborníka, podobně jako poznatky tvůrčích učitelů i u nás, ukazují, že soudobá situace společnosti vyžaduje individuální výuku a pojetí učitele jako svobodného, tvůrčího pracovníka, který má svrchované pravomoci i zodpovědnost za každého jedince, jehož rozvoj je mu svěřen.

Hana Kasíková a Eva Janebová: Na cestě k inkluzivní škole

úterý 27. prosince 2011 · 4 komentářů

Vzdělávání může být jednou z nejefektivnějších cest, jak zvýšit sociální integraci a kohezi společnosti, a to tehdy, když škola přijme ideál pozitivního zhodnocování lidské rozmanitosti a bude hledat způsoby, jak se tomuto ideálu přiblížit.

„Cesta k inkluzivní škole byla ve Velké Británii dlouhá a bolestivá… a zdaleka ještě nejsme na konci cesty“, řekl na své přednášce v učitelském studiu Sir Arthur Ivatts, bývalý inspektor Jejího Veličenstva a poradce vlády Velké Británie. UK. Artur Ivatts je jedním z mnoha předních odborníků na problematiku inkluzivního vzdělávání, kteří napomáhali plánování kursu pro budoucí učitele u nás, zaměřeného bezprostředně na tuto tematiku. Nyní v tomto kursu předkládá svoji zkušenost i zkušenost své země s inkluzí ve vzdělávacím systému.

Otázka sociální inkluze je důležitou součástí vládních vzdělávacích a sociálních politik na celém světě. Inkluzivní společnost je pojem, který však stále postihuje ideální cíl, kdy by nebyla základní lidská práva (1) jen proklamací, ale funkční součástí každodenního života. Tohoto ideálního cíle je možné dosahovat pouze tak, že se bude na všech rovinách – politických, kulturních, společenských – tento cíl respektovat a prosazovat. Vzdělávání může být jednou z nejefektivnějších cest, jak zvýšit sociální integraci a kohezi společnosti, a to tehdy, když škola přijme ideál pozitivního zhodnocování lidské rozmanitosti a bude hledat způsoby, jak se tomuto ideálu přiblížit.

Zcela jasně mezi nejdůležitější cesty patří pojetí učitelského vzdělávání. Zatímco ve Velké Británii můžete sledovat problematiku vzdělávací inkluze napříč celým kurikulem v magisterském programu, v České republice na šířce i intenzitě studia „šetříme“. Občas se tato tematika objeví v rámci některého předmětu, studovaného v pedagogických oborech na vysoké škole (srovnávací pedagogika, speciální pedagogika, obecná pedagogika, didaktika, aj.)., obdobně pak je to i v rámci kursů učitelského studia. Přemýšlíme-li a diskutujeme-li jako společnost o změně školy v inkluzivní školu, je to opravdu málo. A máme-li tuto změnu uskutečnit, je rozšíření vědění o inkluzivní škole (prostřednicvím výzkumu, reflexí i praktických opatření) nezbytnou, byť ne jedinou podmínkou. Jde o vědění, které zahrnuje pozitiva takovéhoto uspořádání a možné způsoby, jak jej dosáhnout, stejně tak jako problematická místa a možné přístupy, které napomáhají k jejich překonávání.

Kurs pro budoucí učitele, jehož plánování jsme výše zmiňovaly, je tedy již zařazen v letošním studijním roce do výuky v učitelském programu. Přizváni jsou do něj nejen studenti učitelství na FF UK, kde kurs probíhá, ale také z pedagogické, přírodovědecké, matematicko-fyzikální fakulty, navíc kdokoliv, koho tato tematika zajímá. Při plánování tohoto kursu jsme nejvíc stály o to, aby se tento kurs potkal co nejbezprostředněji s potřebami učitelů, kteří mají nelehkou úlohu – vyučovat žáky rozmanitého zázemí a rozmanitých schopností. Snažily jsme se zachytit systémovou perspektivu této problematiky: tedy od podmínek stanovených vzdělávací politikou, přes porozumění diverzitě jako takové až po konkrétnější přístupy typu spolupráce s rodiči nebo individualizované strategie výuky. V neposlední řadě pak nám šlo o to pokusit se zřetelněji utvářet u budoucích učitelů pozitivní postoj k inkluzivní škole a inkluzivní občanské společnosti obecně.

Jak tento kurs vznikal? Napíšeme-li s podporou Fondu pro rozvoj vysokých škol (č. grantu 895/2011), nemíníme to jako formální dedikaci. Tato podpora nám totiž umožnila být skutečně podporovány z různých stran. Ponejvíce týmem odborníků z ČR, kteří poskytli svoje příspěvky ke kurikulu kursu i studijní materiály, případně se účastní i výuky některých témat v kursu. Dále pak několika experty především z Velké Británie, kteří jednak učí budoucí učitele pro inkluzivní školu (vysokoškolští učitelé na univerzitách), jednak pomáhají s její realizací v praxi (odborníci z místních úřadů, center pro minority aj.). Samozřejmě možnost přístupu k zahraničním studiím, výzkumům, ukázkám dobré praxe byla pro nás všechny, kteří jsme připravovali kurs, tím neméně cenným zdrojem podpory.

Jaký kurs tedy na základě této podpory vznikl a v současnosti se vyučuje? Cílem kursu je představit současnou situaci inkluzivního vzdělávání v ČR, a to jak na teoretické úrovni, tak na úrovni praktické. Účastnice/účastníci kursu se na začátku kurzu seznamují s ideovým kontextem rovných vzdělávacích šancí, s dosavadními výzkumy v této oblasti, ale také s nejnovějším vývojem vzdělávací politiky České republiky. Důležitý je i mezinárodní kontext: srovnání především s podmínkami ve Velké Británii by mělo vyslat nikoliv zjednodušující vzkaz typu „Jsme pozadu!“, ale ukázat možný směr společenských a pedagogických analýz k řešení této problematiky v naší zemi.

Zásadní důraz v kursu je ovšem kladen na praktickou stránku – způsoby a možnosti inkluze ve škole a ve třídě. V tomto kurzu se snažíme o to, aby se jeho účastníci učili o inkluzi prostřednictvím přístupů a metod, klíčových pro inkluzivní vzdělávání. Jde o případové studie, diskusní metody, učební kontroverze, rolové a dramatické hry aj. Součástí kurzu jsou také hospitace studentů ve školách a organizacích, které mají s inkluzí dlouhodobé zkušenosti (META, Nová škola, Rytmus a další). Obsahová stránka kursu je pak podpořena nově vzniklým souborem materiálů, který byl opět promýšlen týmově a jednotlivé texty vypracovali vybraní odborníci v této oblasti (Pavla Baxová, Lenka Felcmanová, Jana Kargerová, Klára Laurenčíková, Věra Pokorná, Pavla Polechová, Iveta Němečková a Jana Stará), jednotlivé kazuistiky pak poskytly organizace výše zmíněné.

Participativní charakteristiku kursu chceme podpořit i způsobem jeho ukončení. Připravujeme studentskou konferenci s tematikou inkluzivní školy, kde vystoupí i představitelé vzdělávací politiky spojení s tematikou inkluze, které zveme k dalšímu promýšlení, jak začlenit optimálně tuto problematiku do pregraduální přípravy budoucích pedagogů. K účasti jsou zváni nejen další studenti učitelských programů, ale i studenti a učitelé oboru pedagogika a speciální pedagogika i další zájemci.

Předpokládáme, že celá koncepce kurzu by měla vést nás všechny zúčastněné k formování dovedností i postojů nutných k rozvíjení inkluzivního charakteru naší školy. Některé zahraniční univerzity mají v profilu absolventů učitelských programů také to, že by měli být advokáty lidských práv a sociální spravedlivosti. Chtěli bychom, aby tento kurs (kromě toho, že se v něm studenti a studentky učí přemýšlet o vzdělávací praxi a zdokonalují své způsoby, jak tuto praxi zkvalitnit) nabídl širší pojetí smyslu vzdělávání. A na základě tohoto pochopení jednat tak, aby naše cesta k inkluzi nebyla tak bolestivá a dlouhá….

Hana Kasíková a Eva Janebová za tým připravující a realizující kurs Inkluzivní vzdělávání

Pozn. Podrobnější informace o obsahu kursu naleznete na webu Katedry pedagogiky FF UK. V současné době je nabízen také formou kursu v systému celoživotního vzdělávání. Na webu Katedry pedagogiky FF UK také jsou k dispozici informace o studentské vědecké konferenci a kulatém stolu k tematice inkluze ve vzdělávání.


_______________

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jinému postavení.

pf 2012

pátek 23. prosince 2011 · 0 komentářů

pf 2012

Michaela Bergmannová, Lenka Zemanová: Výři nesýčkují

· 0 komentářů

Knížka předkládá malým i velkým čtenářům osm veselých povídek (podle osmi českých obojetných souhlásek), které jsou výjimečné tím, že v sobě vždy obsahují všechna vyjmenovaná slova pro určitou hlásku a navíc se hemží spoustou dalších slov s měkkými či tvrdými i/y.


Veselé příběhy s vyjmenovanými slovy

Po povídce doprovázené obrázky následuje text povídky s vynechávkami pro doplnění i/y, přehled vyjmenovaných slov, slov příbuzných a odvozených, objasnění „zapeklitých výrazů“, slov stejně či podobně znějících, ale jinak psaných, s různými významy (syrový, sýrový, sírový). Knihu ocení rodiče či pedagogové, kteří chtějí komplexně a zároveň zábavně přiblížit dětem vyjmenovaná slova. Kniha je vytvořená tak, aby ji mohli využít ti, kteří s touto záludností češtiny „bojují“. Zároveň jde o výborný způsob, jak zabavit nadané dítě v odpovídajícím věku.

Michaela Bergmannová je absolventkou FAMU, oboru animovaná a multimediální tvorba. Zabývá se kreslenou animací a ilustrací knížek pro děti. Podílí se na několika projektech České televize.
 

Lenka Zemanová je absolventkou FF UK, KTF UK, ETF UK, v současné době studuje na PedF UK (obor primární pedagogika) a pracuje jako asistentka pro nadané děti v ZŠ sv. Voršily v Praze.

Knihu si můžete objednat ZDE.


O Myšákovi v mikině (ukázka)

M šák M ky, přezdívaný M kimaus, stál před zrcadlem a přem šlel, co si obléknout. Rozhodl se pro m kinu z m kané příze, tento vým sl textilního prům slu. Ze svých několika m kin si nakonec vybral tu s obrázkem kočky M cky, což mu připadalo m mořádně vtipné. Byla to jeho nejm lejší m kina, dárek od kamarádky Herm ny k m nulým narozeninám.

Nadešel čas snídaně. M šák si v m krovlnné troubě ohřál m chaná vajíčka od včerejška a v m xéru um xoval km novou pomazánku. Chleba s pomazánkou chutnal m zerně. M ky to rychle zapil m nerálkou. Špinavou m sku uklidil do m čky a v um vadle si um l ruce m dlem.

Pak si usm slel, že pojede navštívit svého m lého kamaráda m vala M rka, bydlícího v m slivně uprostřed lesa. Zamkl vysm čený byt skládající se jen z jedné m stnosti, kde nebylo ani sm tko. Nasedl do starého m krobusu a vydal se na cestu, která mu trvala asi dvacet m nut. M šák tyto výlety doslova m loval. Občas se příliš zam slel a m krobus dostal sm k, ale tentokrát dojel bez nehody.

M krobus si koupil před lety za peníze, které mu odkázala jeho mam nka, která byla m mochodem m lionářka a také majitelka sbírky houslových sm čců a hlem ždích ulit. M vala podivné nápady, které se vym kaly zdravému m šímu rozumu, a často trpěla m grénou. Byla um něná, a když viděla nějaký hm z, chovala se jako pom nutá. Vym nila si, že M ky vyhubí veškerý hm z v domě a vyžene i všechny hm zožravce, jejichž stravovací návyky považovala za nem stné a nem nila se s nimi sm řit. M šák jí m lerád vyhověl a nem losrdně vym til z domu nem lý hm z a hm zožravce odvezl do nedalekého průsm ku. M ky našel M rka, jak si hraje s m čem na m tině asi půl m le od čerstvě om tnuté m slivny stojící v m rném kopci. Kolem poletovalo chm ří z pampelišek, nad nimiž se m hotali m loučcí bělásci, v trávě km tali mravenci. M rek byl starý dobrák, nebyl však slabom slný, nam šlený ani zlom slný. Nikdy nechtěl rozdm chávat nějaké spory, takové m šlenky mu byly cizí. M ky s M rkem se často zalykali sm chem, když si vyprávěli nesm slné vtipy.

M šák si s M rkem chvíli bezm šlenkovitě, téměř m moděk házel m čem a pak si pom slel, že jsou oba úplně m mo. Ze zam šlení vytrhla M kyho bolest. M rek špatně m řil a om lem trefi l M kyho m čem přímo do m chy. Naštěstí m nul hlavu a nic mu nezlom l. M šák křičel, jako by šlápl na m nu. Když se bolest zm rnila, rozhodl se M rek, že odveze M kyho na pohotovost. Ujal se jich m krochirurg Přem sl Dm chadlo, který se na pohotovosti jen tak ochom tal, protože toho dne bylo m nimum úrazů. Vyšetřil m šáka a uklidnil ho, že se těší m mořádnému zdraví. M rek a M ky tím byli m le potěšeni a vydali se zpět. Cestou zajeli do Kam ka podívat se na pantom m cké představení m ma Lum ra M dliny, což prý byl opravdový m str. M zivý poplatek zaplatili m ncemi z nezam katelné kasičky. M m byl sice nem stně nam šlený, ale jeho vystoupení bylo nádherné. Po představení se vydali zpět k m slivně.

Vedle M rkova příbytku si M ky všiml staré m chačky. Zbylo v ní jen pár kam nků. M ky se rozhodl, že pro dnešek si v m chačce udělá domeček. Zatím se mu ale nechtělo spát, a tak si to s M rkem nam řili na ryby. Ulovili plno vodních živočichů, mezi nimi i pár m hulí a sum šů. Když odem kali, jejich první m šlenkou bylo povzbudit m sl pořádnou večeří z vydatného úlovku.

Zamilujme se do vědy!

čtvrtek 22. prosince 2011 · 0 komentářů

Jak bychom měli mladé lidi motivovat, aby se sami chtěli stát průkopníky inovace? Zdá se, že nepřirozenější cestu, jak mladé lidi zaujmout, je zapojit je do samotného procesu vývoje inovací a vysvětlit jim fungování vyspělých technologií.

Zdroj

Spolupráce mezi průmyslem a univerzitami je zcela klíčovým aspektem, pokud si chce Evropská unie dlouhodobě zachovat konkurenceschopnost vůči Spojeným státům a asijským ekonomikám. Společnost GE Aviation Czech se rozhodla tuto spolupráci podpořit tím, že nabízí studentům program GE Engineering Trainee.

„Účast v programu mě obohacuje nejen z odborného pohledu, navíc mám možnost přihlížet chodu mezinárodní velké firmy,“ říká Filip Archalous, student ČVUT, který je na stáži u GE Aviation Czech. Už jako malý kluk se Filip nadchl pro létání a rozhodl se stát inženýrem. Mezi jeho vrstevníky u nás však nenajdeme zdaleka tolik technicky zaměřených studentů, jako bychom si přáli. Vysoké školy v České republice i v ostatních zemích střední a východní Evropy si posledních deset let musí klást znepokojující otázku – máme dostatek studentů se zájmem o technické obory? Prostoru pro zlepšení je v této oblasti určitě dost a pomoci může i sektor průmyslu.

„Technické obory jsou považovány za obecně složitější. Dále se v ČR zavedla spousta jiných univerzit, které otevírají nové fakulty s novými obory a chtějí nalákat nové studenty, ti pak mnohdy zvolí lehčí univerzitu s lehčím přijímacím řízením. Také je tu konkurence v podobě různých ekonomických a právnických oborů s vidinou velkých příjmů v manažerských pozicích a většího uplatnění na trhu práce po ukončení studia,” vysvětluje Filip, jak se na studium technických oborů dívá jeho generace.

Není nikterak překvapivé, že cílem EU ve vzdělávání bylo v posledních deseti letech zvýšit počet absolventů technických a přírodovědných studijních oborů o 15 %. Česká republika, stejně jako Maďarsko a další země střední a východní Evropy, je v počtu absolventů technických oborů na 1 000 obyvatel pod průměrem 27 členských zemí EU. Ten v roce 2007 činil 12 absolventů, v České republice a Maďarsku to ovšem bylo jen 8 absolventů. Ve srovnání s Irskem, které je na tom s 25 absolventy na 1 000 obyvatel nejlépe, čelí země střední a východní Evropy u současné mladé generace vážnému deficitu techniků.

„Technologické firmy většinou mají slabší prezentaci, a proto je nižší i motivace pracovat pro ně. Společnost GE Aviation Czech je v tomto směru jiná, a to nejen kvůli své pozici na trhu a obsahu produkce. Díky spolupráci mezi společností a mou fakultou jsem si našel atraktivní příležitost – pomocí mentoring programu jsem se dostal na pozici GE Engineering Trainee,” vysvětluje Filip. Stáž u GE Aviation Czech je velkým přínosem pro jeho profesní i osobní život: „Je zajímavé seznámit se s dlouholetou historií firmy, která patří mezi špičku v současném leteckém průmyslu. Mám možnost pracovat s největšími odborníky v oboru a být přímo u výroby nového produktu GE Aviation – motoru H80.“

V rámci průzkumu GE Global Innovation Barometer 2011 odpovědělo v Polsku 59 % respondentů (oproti celosvětovému průměru 65 %), že polské univerzity a školy neposkytují dostatečný vzdělávací model, který by kvalitně připravoval budoucí inovativní mozky. Zároveň si 97 % Poláků myslí, že inovace je hlavní cestou k vytvoření konkurenceschopnější národní a dokonce i regionální ekonomiky. Technické vzdělání, inovace a silná ekonomika spolu tedy úzce souvisí, ale zároveň nedostatek absolventů s technickým vzděláním, kteří v tomto ohledu hrají klíčovou roli, představuje v Evropě hrozbu pro konkurenceschopnost a ekonomický rozvoj.

Jak bychom měli mladé lidi motivovat, aby se sami chtěli stát průkopníky inovace? Zdá se, že nepřirozenější cestu, jak mladé lidi zaujmout, je zapojit je do samotného procesu vývoje inovací a vysvětlit jim fungování vyspělých technologií. Filip to shrnuje následovně: „Děti potřebují podnětnou výchovu a vzor, je třeba v nich vztah k vědě a technice podporovat od nejútlejšího věku. Mě osobně motivovala vášeň pro létání, ale samozřejmě jsem potřeboval i podporu okolí: ze strany rodičů, pedagogů a také inspirativních mentorů, například těch, s nimiž jsem se setkal v programu GE Engineering Trainee program”

Dana Šalamunová: Zapojení handicapovaných studentů do běžné výuky

středa 21. prosince 2011 · 0 komentářů

„Dnes má referát Filip! Tak pojďte, Filipe, k tabuli“ Z přední lavice vycouvá chlapec na vozíku a vesele přijede před tabuli. Nikdo se tomu nediví. „Tak já bych začal,“ promluví usměvavý student.


Zapojení handicapovaných studentů do běžné výuky je dnes stále častějším aspektem moderního vzdělávání. Namísto nejrůznějších psychologických rozborů se dnes klade naprosto zaslouženě důraz na základní věc – zařadit handicapovaného studenta do normálně fungující třídy, do lavice k ostatním spolužákům a místo nejrůznějších úprav ho prostě brát jako běžného studenta.

Mgr. Petr Kuba, učitel z gymnázia a střední odborné školy v Českých Budějovicích, která je součástí sítě středních škol EDUCAnet, popisuje, jak tato integrace funguje právě zde. „Na naší škole je tělesně postižený student, který se do běžné výuky zapojil od prvního ročníku. Když přehlédnete třídu od katedry, téměř si ani nevšimnete, že ne všichni studenti sedí na židlích. Teprve až když vyvoláte chlapce v první lavici u dveří k tabuli, všimnete si, že přijede na vozíku. Do té doby v lavici pracoval se svým notebookem stejně jako celý zbytek třídy, takže cizí příchozí nezpozoruje nic výjimečného, hlásí se a pracuje stejně jako všichni ostatní.

Ještě dnes je ale takováto pozice tělesně postiženého studenta výjimečná. V dobách minulých a často i dnes na sebe upozorňuje buď tím, že sedí sám v lavici, často ještě zadní, nebo také tím, že jako jediný ve třídě pracuje s notebookem. Ani jedna z těchto věcí na naší škole není. S notebookem pracují všichni studenti, takže ani sám Filip nemá pocit, že je, v negativním slova smyslu, něčím výjimečný. Jeho schopnosti v oblasti výpočetní techniky, kterou u nás studuje, jsou navíc poměrně na výši, čili v kolektivu svých kamarádů je uznáván i po odborné stránce. V lavici sedí se svým kamarádem a panuje u nich tak dobrá nálada, že je někdy musí učitel dokonce umravnit. Žádný zakřiknutý samotář se tady nekoná.

Ne vše se dá ale zvládnout pouhým zařazením do běžně fungující třídy, bez některých úprav, zvlášť pro pohyb v patrové škole, se prostě neobejdete, a tak má na naší škole Filip svou asistentku. Ta je součástí zaměstnanců školy, takže komunikuje s učiteli, informuje je o Filipových možnostech, domlouvá termíny referátů a zkoušek, pokud je něco takového potřeba. Někdy dokonce sedí ve třídě a píše pro Filipa zápisky. Nesedí však u Filipa, ten je mezi svými kamarády. Po skončení výuky ji potkáte, jak Filipa veze po chodbě, popřípadě mu pomáhá po schodech. A když není „po ruce“ asistentka, pomohou studenti. Na naší škole je Filip prostě normálním studentem a kamarádem.“

Martin Chvál: Autoevaluace – vytváření systému a podpora škol v oblasti vlastního hodnocení

úterý 20. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace ze závěrečné konference projektu Cesta ke kvalitě 29. 11. 2011.

Článek o konferenci si můžete přečíst ZDE.


Připravují se samostatné publikace projektu:
Autoevaluace v praxi českých škol (kriticky nahlížený výběr z příkladů inspirativní praxe)
Autoevaluace z externího pohledu (souhrn výstupů aktivity B3)
Vzájemné učení (souhrn výstupů aktivity C1)
Poradenství v oblasti autoevaluace (souhrn výstupů aktivity C2)
Školy na cestě ke kvalitě. Systém podpory autoevaluace škol v ČR – souhrnná publikace projektu určená odborné veřejnosti

Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Jana Hrubá: Projekt Cesta ke kvalitě bilancoval

pondělí 19. prosince 2011 · 0 komentářů

Koncem listopadu se za velkého zájmu pedagogů konala v Konferenčním centru City v Praze 4 celostátní konference národního projektu Autoevaluace – Cesta ke kvalitě.


„Jsme na konci ojedinělého projektu. Přináší nový prvek do vzdělávacího systému. Inovativní a inspirativní prvek, který chyběl,“ řekl na zahájení závěrečné konference projektu PaedDr. Jaromír Krejčí, ředitel odboru vzdělávací soustavy MŠMT. Ambicí projektu bylo podle něho dát školám k dispozici ucelený soubor nástrojů a pomoci jim získat náhled, jak uchopit autoevaluaci. Vzhledem k novele školského zákona, kterou byla vyňata povinnost zpracovávat zprávu o vlastním hodnocení školy, význam projektu ještě vzrostl. Ředitel nebude mít stanovena kritéria, rozsah ani periodicitu vlastního hodnocení. „Vážím si nástrojů, které projekt přináší – jsou tím, co školám prakticky pomůže. Klíčový je Rámec pro vlastní hodnocení školy. Věřím v budoucnost tohoto instrumentu,“ dodal Jaromír Krejčí.

„Každá škola by měla najít způsob, jak zhodnotit svou vlastní práci. Největší rezervy jsou v managementu škol. Výsledky projektu by se proto měly stát součástí vzdělávání ředitelů škol,“ řekl na konferenci Mgr. Václav Hořejší, nový ředitel Národního ústavu pro vzdělávání. Ústav byl realizátorem projektu společně s Národním institutem dalšího vzdělávání. Jeho ředitelka Mgr. Helena Plitzová zhodnotila vzdělávací kurzy, které postupně připravily a ještě připravují přes 400 učitelů na funkci školního koordinátora pro vlastní hodnocení. NIDV bude kurzy nabízet i po skončení projektu. Institut v rámci projektu vytvořil a ověřil vzdělávací program nejen pro koordinátory, ale i pro poradce autoevaluace.

PhDr. Martin Chvál, Ph. D., hlavní manažer projektu Cesta ke kvalitě, představil hlavní aktivity projektu, které mají za cíl podpořit sebereflexi škol a provázat autoevaluaci s externí evaluací. Sladění přístupu zřizovatelů a České školní inspekce k vlastnímu hodnocení škol by mělo zajistit, aby školy mohly ve svém vlastním hodnocení uvést i zjištěné negativní prvky, aniž by se musely obávat, že kvůli tomu budou negativně hodnoceny ze strany inspekce či zřizovatele. Identifikace určitého problému je bezpochyby nutná jako první krok k jeho řešení.

Pro školy bylo připraveno a v praxi ověřeno 30 tzv. evaluačních nástrojů. Jde o nástroje pro hodnocení školy, jako jsou dotazníky pro žáky, rodiče i učitele, hospitační protokoly či rozhovory se žáky a další. Školy je mohou zdarma využít ke zjišťování stavu v různých oblastech školního života. Většina nástrojů je softwarově podpořena a učitelé či žáci tak mohou jednoduše vyplnit dotazníky ve škole na počítači a výsledky jsou pro ně vygenerovány. Ke všem nástrojům jsou postupně zpracovávány manuály. Zatím je jich dostupných sedm. Nástroje jsou přístupné na portále.

Proškolení poradci navštěvovali školy, které požádaly o pomoc, a společně s jejich řediteli a učiteli hledali cesty, jak postupovat, jaký nástroj zvolit, jak pracovat s výsledky, jak nastavovat vhodná opatření tak, aby vedla ke zlepšení v dané oblasti.

Školy měly během projektu možnost předávat si své zkušenosti s prováděním vlastního hodnocení, navzájem se inspirovaly, učily a hodnotily při workshopech, recipročních návštěvách a Peer Review. V bezpečném, nekonkurenčním prostředí školní týmy společně pracovaly na tom, jak zlepšit autoevaluační činnosti, aby z nich dokázaly vytěžit maximum pro svoji školu.

„Projekt povzbudil pedagogické pracovníky, aby si začali navzájem sdělovat zkušenosti ze své práce. Důležité je i to, že partnerství vytvořená v rámci projektu velmi často pokračují, i když daná aktivita již skončila,“ zdůraznil hlavní manažer projektu Martin Chvál. „Pominu-li konkrétní předávání zkušeností o autoevaluaci, nejpodstatnější smysl celé akce je v tom, že vzájemné návštěvy učitele vyvedou ze stereotypu každodenní rutiny. Proto by bylo správné, kdyby se něčeho podobného zúčastnili i ostatní pedagogové, nejen vedení školy a osvědčení „tahouni“,“ zhodnotil přínos vzájemných návštěv škol jeden z účastníků.

Na základě zkušeností škol vzniká databáze inspirativní praxe, která je k dispozici na webových stránkách projektu. Do konce projektu v dubnu 2012 tu bude zveřejněno přes 20 příkladů (aktuálně 9) inspirativní praxe z různých typů škol, takže je mohou využít například i málotřídní školy nebo základní umělecké školy.

Po dobu trvání projektu je také vydáván a rozesílán všem základním a středním školám a dalším adresátům bulletin Na cestě ke kvalitě, jehož jednotlivá čísla jsou postupně zaměřena na fáze evaluace. S posledním číslem bude rozesíláno CD se všemi výstupy projektu, aby byla alespoň takto zajištěna udržitelnost výstupů projektu, jejíž zabezpečení ze strany MŠMT zatím není známo.

Prof. PhDr. Milan Pol, CSc. hovořil o současnosti a perspektivách autoevaluace z různých hledisek. Řekl, že autoevaluace má ve školských systémech pevné místo. Prakticky ve všech zemích je dnes snaha dostat vlastní hodnocení do centra činnosti škol. Jeho současné zpochybňování u nás je spíše kuriozitou. Vlastní hodnocení je podle něj účinnější než kontrola zvenku, kterou školy mohou vnímat jako hrozbu. Může se stát nástrojem profesionalizace lidí ve škole a kontinuálního rozvoje školy zevnitř.

S hlediskem zřizovatelů vystoupili Mgr. Jiří Holý, ředitel Vzdělávacího institutu Středočeského kraje, a PhDr. Marcela Štiková, předsedkyně školské komise Svazu měst a obcí. Ocenili společné dílo jedné z pracovních skupin projektu – Doporučení pro zřizovatele k hodnocení škol.

„Starosta i v malé obci nese zodpovědnost za kvalitu práce ředitele školy. Musí ho umět hodnotit a nebát se ho hodnotit. Novela školského zákona jeho roli posiluje – může ředitele i odvolat,“ řekl Holý. „Proto jsme se snažili vytvořit obecná doporučení k hledání cest, jak škole pomoci při zlepšování kvality. O kritériích jsme vedli bouřlivé diskuse,“ dodala Štiková.

Vztah autoevaluace a externí evaluace z hlediska ČŠI měl být předmětem vystoupení ústřední školní inspektorky Mgr. Olgy Hofmannové. Bohužel se omluvila.

O svých zkušenostech s plánováním autoevaluace na závěr dopoledního jednání hovořil Mgr. Pavel Škramlík, ředitel soukromé ZŠ sportovní z Litvínova. Jeho škola se zapojila do různých aktivit projektu. Ocenil především evaluační nástroje kvalitně zpracované odborníky, usnadnění práce s vyhodnocováním dat a také příležitosti k poznání mnoha lidí, kteří své práci rozumí. Ing. Vít Beran, ředitel další zapojené ZŠ Kunratice, ocenil, že projekt pomáhá ředitelům vést školu. „Škoda, že není dále podpořen,“ dodal.

V odpoledním programu účastníci mohli diskutovat podle svého výběru střídavě v pěti panelech o jednotlivých aktivitách projektu s jejich manažery. Panely se týkaly evaluačních nástrojů, příkladů dobré praxe, vzdělávání, vzájemného učení a poradenství. Uplatnit svůj názor či dotaz mohl opravdu každý, ovzduší na konferenci bylo přátelsky neformální a pracovní. Jak řekl ve svém vystoupení PaedDr. Krejčí: „Nic není černobílé. Projekt dal školám příležitost odstranit pochybnosti o autoevaluaci a výrazně přispěl k ujasnění této činnosti.“

Svatava Kučíková: Učitelé se vydali do Polska s Moderními dějinami.cz

pátek 16. prosince 2011 · 0 komentářů

„Historie na vlastní oči – po stopách židovské kultury a utrpení“ – pod tímto názvem se uskutečnila první akreditovaná exkurze, kterou v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků připravilo Občanské sdružení PANT. Akce byla financována v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost ze státního rozpočtu ČR a Evropského sociálního fondu.


Účastníci navštívili místa spjatá s utrpením Židů i ostatních národů za II. světové války a vydali se po stopách předválečné židovské kultury v Polsku. „Smyslem akce je podpořit učitele dějepisu při sestavování kvalitních exkurzí pro žáky a studenty, upozornit účastníky na zajímavá místa, poskytnout jim množství praktických návodů a materiálů k tvorbě pracovních listů, s nimiž žáci budou na exkurzích pracovat, i k činnostem ve vyučovacích hodinách,“ uvedl Petr Šimíček z pořádajícího Občanské sdružení PANT, který na exkurzi provázel a tlumočil z polštiny.


Den první

Do Polska vyrazily čtyři desítky učitelů nejen z Moravskoslezského kraje, ale i z jiných částí naší republiky. První zastávkou bylo františkánské Centrum sv. Maxmiliána Kolbeho v Harmežích, kde se nacházel jeden z pobočných pracovních táborů Osvětimi. Klášter je zasvěcen mučedníku osvětimského koncentračního tábora, polskému duchovnímu Maxmiliánu Kolbemu. Otec Kolbe nabídl po útěku vězňů veliteli tábora, že podstoupí smrt v hladomorně za spoluvězně, který měl doma ženu i děti a prosil o život. Velitel jeho nabídku přijal, podle výpovědí pamětníků se Kolbe většinu svého trýznivého věznění modlil a zpíval, jeho trápení ukončila fenolová injekce. V roce 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého. Muž, za kterého se Maxmilián Kolbe obětoval, přežil a zemřel až v roce 1995. V podzemí zdejšího kostela je expozice velkoformátových kreseb bývalého osvětimského vězně č. 432 Mariana Kolodzieje. Po válce pracoval jako scénograf a o své válečné zkušenosti mlčel až do roku 1993, kdy začal vytvářet expresivní výjevy osvětimské reality. Jeho fantaskní motivy jsou plné autoportrétů, portrétů spoluvězňů, káp i esesmanů a symbolů utrpení. Obrazy v klášterním podzemí útočí na diváka se stejnou naléhavostí jako díla mnohem známějších umělců, Bosche, Dürera, Muncha či Schieleho. Jako by si autor po téměř pěti desítkách let uvědomil, že přežil ne proto, aby žil, ale aby podal svědectví. To se mu podařilo velmi sugestivně. Březinku, skutečnou továrnu na smrt, je možné navštívit bez průvodce. Jako mlčenlivé memento zde stojí pozůstatky destruovaných plynových komor a krematorií, zbytky z tří set vězeňských baráků, nejstarší zděné, novější dřevěné, vyprojektované původně na ustájení 50 koní; zde v nich přebývalo 400 vězňů.

Prohlídka s místním průvodcem následuje v hlavním táboře. Původní kasárna polské armády, umístěná v řídce obydleném prostoru Malopolska s železničním spojením, byla vybrána jako vhodné místo pro realizaci konečného řešení. Jeho součástí bylo i důsledné využití pracovního potenciálu vězňů před jejich likvidací, jakož i zpracování jejich ostatků při průmyslové výrobě tkanin a mýdla. Nepochopitelně zní informace o sofistikovaných způsobech mučení při rozšiřování lékařských obzorů v oblasti fyziologie i o rafinovaných variantách ponižování. V expozici nahromaděných osobních věcí se návštěvník dozvídá, že tyto předměty byly důsledně recyklovány; vše procházelo systémem důkladného třídění, jídlo, oblečení, nádobí či jiné předměty denní potřeby putovaly ke spotřebitelům do Německa, ze zabavených šperků, cenností a módního oblečení si mohla vybrat manželka velitele tábora. Válečné Německo potřebovalo zboží i materiál, brýle i zlaté zuby. Mezi podepsanými zavazadly je kufřík Zdenky Fantlové, která své zážitky nejen z Osvětimi vložila do úžasné knihy Klid je síla, řek´ tatínek.

Cestou z Osvětimi ještě zbývá dozvědět se, jak dotvořit pro žáky program dne, jehož součástí byla návštěva tohoto místa. Všichni cítí, že po takovém zážitku není možné sednout do autobusu a odvézt je domů. Abychom se drželi tématu, pouštíme si na cestu dokument Ondřeje Grošafta Auschwitz, který natočil pod vedením svého učitele a ředitele gymnázia EDUCAnet v Ostravě Marka Šimoňáka.


Den druhý

Další den dopoledne míří účastníci do Lipové ulice v Krakově. Kdo by neznal Spielbergův oscarový film Schindlerův seznam! Právě zde fungovala továrna na smaltované nádobí, kterou Oskar Schindler v roce 1939 arizoval. Za jejími zdmi se dnes nachází unikátní expozice Krakov v době nacistické okupace 1939–1945. Do světa vzdáleného sedm desítek let vstoupí návštěvník přes poetiku zaniklých míst, jako je fotografické studio či holičská oficína, aby se postupně pomocí artefaktů, dobových fotografií, camery obscury, propagandistických materiálů, výpovědí pamětníků i dobových rekvizit stal svědkem obsazení Polska, protižidovských opatření, bezpráví a teroru, zazdění obyvatel ghetta, otroctví v pracovním táboře. Civilně působí Schindlerova pracovna, velmi emotivní je ztvárnění stěny se jmény lidí, které zachránil. Tato expozice není v areálu bývalé Schindlerovy továrny jediná, nachází se zde rovněž pavilon se současným polským uměním.

Historická část města Krakova by vydala na program několika exkurzí. Pokud máte čas omezen na jedno odpoledne, můžete začít stejně jako účastníci exkurze pod Wawelem, projít Planty, park, který obepíná centrum místo zbořených hradeb, obdivovat zrenovované objekty Jagellonské univerzity. Za pozornost stojí poetická a výjimečně zachovalá židovská čtvrť Kazimerz i s několika zpřístupněnými synagogami. Z proslulých památek v centru města stojí za návštěvu např. Mariánský kostel s oltářem Wita Stwosze, osamocená radniční věž, „vdova“ po gotické radnici, Muzeum knížat Czartoryských s díly Leonarda či Rembrandta, nebo Sukiennice, velkolepá tržnice ze 14. století.

Za zmínku stojí, že v Krakově, na rozdíl od jiných kulturních metropolí, si může turista dopřát ubytování i stravování za přijatelné ceny.


Odezva účastníků

V evaluačních dotaznících je nejvýše hodnocena fundovanost lektora-průvodce, organizace akce a atmosféra, kvalita i použitelnost získaných materiálů. Také jsou výborné reakce na návštěvu továrny Oskara Schindlera.

… znovu děkuji všem z PANTU za skvělou exkurzi!
…jsme plni nové energie, a to díky Vaší "Expedici Krakov", čímž bychom Vám chtěli ještě jednou tuze moc poděkovat. Jste naprosto úúúúúúúúžasní a budeme se, pokud to půjde, těšit i na další akci.
Poděkování přesto nevynechám – díky za skvělý zájezd, bylo to opravdu hóóódně utěšené. Těším se na další.
… děkuji za perfektně připravenou akci!
… ještě jednou děkuji za zdařilou a inspirativní exkurzi. Také se těším na další podobné akce.

Vážení organizátoři,
Vaše akce měla vynikající úroveň. Nebyl snad nikdo, kdo by nebyl nadšen novými místy poznání, organizací, Vaší fundovaností a dobrou atmosférou, kterou jste navodili humorem. Prostě správní organizátoři na svém místě. Děkujeme za možnost poznání zajímavých míst a budeme se těšit příště.
S pozdravem účastnící ze SPŠ a OA z Frýdku-Místku


Připravované akce

Další tematické exkurze se uskuteční na jaře příštího roku. Třídenní exkurze Německo ve víru událostí 20. století bude směřovat do Berlína a Postupimi, jednodenní výjezd Po stopách předválečného československého opevnění a bojů II. světové války se soustředí na místa v Severomoravském kraji a dvoudenní akce Místa utrpení a bolesti našich předků směřuje do Prahy a tábora Vojna u Příbrami. Podrobnější informace podá Petr Pánek, předseda Občanského sdružení PANT, na adrese petr.panek@pant.cz.

Zaměstnanci škol a školských zařízení mají na uvedených akcích účast, dopravu, ubytování a vstupné do památníků zdarma. Školám je poskytnuta finanční kompenzace za absenci učitele ve výuce.

K. Kubalová, M. Holubová, K. Starý: Přechod na 2. stupeň z pohledu žáků a učitelů

čtvrtek 15. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace z odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011 „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“.

Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Byly vedeny polostrukturované rozhovory s žáky a jejich učiteli.

Témata otázek rozhovorů:
– vnímání přechodu mezi stupni žáky a učiteli: obavy a očekávání žáků v 5. ročníku, odchod žáků do víceletých gymnázií a jiných výběrových škol, příchod nových žáků z jiných škol, změna třídního klimatu v 6. ročníku
– důležitost přípravy žáků na přechod na 2. stupeň ZŠ
– informovanost žáků – zdroje, způsoby, míra
– změny obsahu učiva, stylu vyučování, chování žáků, přístupu učitelů.


První asociace žáků na téma přechodu na 2. stupeň:
– pocit dospělosti – „budem větší, starší“,
– obavy z vyšších nároků: „už nás tam tak učitelé šetřit nebudou,“
– změna organizace výuky jako střídání učitelů, stěhování z učebny do učebny, odpolední výuka, apod.
– změny v sociálním složení třídy: jak v negativním smyslu: „odejdou spíš takoví ti žáci, kteří jsou dost chytrý, takže to bude takový narušený“, i v pozitivním smyslu: „přijdou noví kamarádi“.


Celou prezentaci najdete ZDE.

Dominik Dvořák: Kontinuita a diskontinuita v kurikulu základní školy

středa 14. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace z odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011 „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“.

Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Mají jednotlivé stupně vzdělávání stejné cíle?

Získání základních dovedností v oblasti:
– čtenářské gramotnosti,
– matematiky a
– přírodních věd
na školní úrovni je zásadní pro rozvoj klíčových kompetencí v rámci kontinuity celoživotního učení.“ (Brusel 22. října 2010)


Změny v pojetí vzdělávání:

„První stupeň základní školy musí vytvářet předpoklady pro plynulý přechod žáků na 2. stupeň. (…)
Zejména ve 4. ročníku [tehdy čtyřleté primární školy] je potřebné, aby učitelé 1. stupně postupně připravili žáky na styl práce na 2. stupni. (Osnovy…, 1983, s. 9)

Je nutné posilovat svébytnost a didaktickou specifičnost primární školy a zajistit, aby ji neohrožovaly např. požadavky na přijetí do vyššího stupně školy, jednostranně orientované jen na výkon nebo jen na znalosti požadované osnovami vyučovacích předmětů. (České vzdělání a Evropa, 1999, s. 59).


Celou prezentaci najdete ZDE.

Eliška Walterová: Dva světy základní školy a přechod mezi nimi

úterý 13. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace ze stejnojmenného odborného semináře na Pedagogické fakultě UK 24. 11. 2011.


Informaci o semináři si můžete přečíst ZDE.


Téma se „vynořovalo“ ve výzkumech Centra jako jeden z klíčových problémů školního vzdělávání a reálně existující problém fungování české ZŠ.

V českých výzkumech přechodů mezi vzdělávacími stupni bylo téma spíše okrajové.

– Přechod je zlomem ve vzdělávací dráze žáků - mění se kurikulum, konfigurace vztahu učitelů a žáků, fyzické a sociální prostředí třídy, výukové situace i hodnocení výkonu žáků.

– Přechod nastává v období rané adolescence, kdy u žáků dochází k výrazným vývojovým změnám.

– Přechod není jednorázový akt (transfer), nýbrž proces (tranzice), který vyžaduje podporu a vývoj facilitačních strategií.

– V modelu české ZŠ existují dosud nevyužité potenciality.


Celou prezentaci najdete ZDE.

Jana Hrubá: Přechod z 1. na 2. stupeň ZŠ – neuralgický bod?

pondělí 12. prosince 2011 · 0 komentářů

Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK ve spolupráci s Institutem výzkumu školního vzdělávání Pedagogické fakulty MU Brno uspořádal 24. 11. 2011 zajímavý odborný seminář „Dva světy základní školy a přechod mezi nimi“ . Prezentovaly výsledky získané v posledním roce řešení společného projektu „Centrum základního výzkumu školního vzdělávání“.


Seminář zahájila ředitelka ÚVRVŠ Eliška Walterová (UK). Označila přechod z 1. na 2. stupeň za jeden z klíčových problémů školního vzdělávání. Proč tomu tak je? Je to zlom ve vzdělávací dráze žáků, který probíhá v období rané adolescence. Jde o proces a nikoli jednorázový akt. Na semináři budou představeny vybrané výsledky, podrobně bude výzkum zpracován v připravované publikaci. Prezentaci najdete ZDE.

Dominik Dvořák (UK) v příspěvku „Kontinuita a diskontinuita v kurikulu základní školy“ upozornil na nárůst neprospěchu v 6.–9. třídě ZŠ (v letech 1988/89 bylo propadání problémem 1. třídy). Zatím ale nevíme, v čem žáci propadají. Svědčí to o tom, že 1. stupeň se změnil a druhý nikoli – není sladěna návaznost. Změnilo se chápání vzdělávání – období 1. stupně se jeví jako samostatné, není už podřizováno přechodu na 2. stupeň. Působí dvě protikladné tendence: odsouvání náročnějšího učiva na 2. stupeň X není naplánována progrese na 2. stupni.

Petr Knecht (MU) navázal pohledem do RVP ZV a školních sešitů. Ve výzkumu se ukázalo, že některé očekávané výstupy nejsou na 2. stupni rozvíjeny. Diskontinuita může být příčinou problémů přechodu. Záleží na učitelově pojetí kurikula.

Petr Najvar (MU) představil ukázku z výzkumu „Výuka na prvním a druhém stupni – videostudie“. Vyučování je chápáno jako vytváření příležitostí k učení – videostudie se ukazuje jako dobrý nástroj zkoumání („otisky hodin“). Autoři natočili 150 vyučovacích hodin na 1. i 2. stupni (hodiny přírodovědy, fyziky a anglického jazyka). Nenašly se výrazné rozdíly mezi 1. a 2. stupněm, převažovalo slovo učitele – rozhovor se třídou a výklad. Přes 50 % hodin proběhlo bez použití médií.

Kateřina Vlčková (MU) referovala o výzkumu „Vnímání klimatu školy žáky“. Ukázalo se, že žádné významnější rozdíly mezi 1. a 2. stupněm neexistují. Školní klima lépe vnímají žáci mladší, dívky a žáci s lepšími známkami. Nerozhoduje velikost školy nebo sídla.

Karel Starý, K. Kubalová-Novotná a M. Holubová zkoumali „Přechod mezi stupni z pohledu žáků a učitelů“ ve třech školách, které si nazvali „Předsazená“, „Tradiční“ a „Alternativní“. Ředitelé škol přechod verbálně reflektují („je to pro ně šok“), ale zcela se rozcházejí v tom, co pro usnadnění přechodu z 1. na 2. stupeň dělají. Byly vedeny rozhovory se žáky v tzv. triádách (skupina tří dětí nejlépe stejného pohlaví, které se dobře znají a mezi kterými panují přátelské vztahy). Páťáci nahlíželi na přechod s obavami z neznámého, obtížnějšího, ale také jako na příležitost k „restartu“, což šesťáci potvrdili. Závěr výzkumu potvrdil, že k usnadnění přechodu nevede tolik snaha o stírání rozdílů mezi stupni, ale vzájemná spolupráce učitelů 1. a 2. stupně a koordinace nároků na žáky především v oblasti hodnocení.

Eliška Walterová v závěru uvedla, že jde o komplexní otázku systémové povahy. Výzkumný tým byl nepočetný, takže ji nemohl uchopit v plné šíři. Podrobnější informace o výzkumu budou uvedeny v publikaci. Projekt končí, takže pro možnost pokračování ve výzkumech bude nutno usilovat o dílčí granty.

Poznejte mobilní web NTK

sobota 10. prosince 2011 · 0 komentářů

Národní technická knihovna připravila pro své klienty novinku – mobilní webovou prezentaci. Můžete si prohlížet informace o knihovně kdykoliv a kdekoliv.

Mobilní web je možné používat z mobilních zařízení, jako jsou telefony s operačním systémem Android či iOS. Web automaticky rozpozná mobilního klienta, poskytne rozhraní optimalizované pro zmenšené displeje, a nabízí tak funkcionalitu webu NTK v kapesní velikosti. Je možné například sledovat přehled výstav, žádat o reprografické služby, zadávat rešerše, číst novinky, prohledávat telefonní seznam a prohlížet si informace o knihovně kdykoliv a kdekoliv.

„Jsme první knihovna v České republice, která zahájila provoz mobilní verze webové prezentace. Reagujeme tak – coby moderní knihovna – na nastupující trend, který jasně ukazuje nárůst mobilních klientů především v dalších letech," dodává k problematice webové prezentace Ondřej Koch, hlavní vývojář mobilního webu NTK.

Ivo Mikulášek: Ředitel – manažer, nebo lídr?

pátek 9. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


Je třeba v současném vzdělávání v konkrétní škole ukazovat cestu, když?

1. Učíme současné žáky.

2. Společnost se stále dohaduje, zda pomohou inovativní metody nebo návrat k tradičním.

3. Pod slovem inovativní metody se stále skrývají velmi rozdílné představy, často i postupy.

4. Směřování z vyšších úrovní řízení se mění v horizontu spíše měsíců.


Proč? I ti nejlepší z nejlepších (nebo možná právě ti?) dnes pravidelně spolupracují s kouči, mentory, aby neztratili tah na branku.

Přitom současný učitel v průměrné škole si podobnou podporu těžko může dovolit (možná ještě někdy není tak daleko, aby ji chápal jako podporu – i to je však důsledek dlouhodobé absence jakékoliv cílené podpory v minulosti).“


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Výstup z kulatého stolu najdete ZDE.

Jindřich Kitzberger: Štvanec jménem Ředitel školy – zvláštní druh manažera

čtvrtek 8. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


Má ředitel čas na vedení svých učitelů? Nemá!

Ale:
– Ředitel nemusí být nejlepší učitel (a zhusta není)
– Ředitel není ve škole od toho, aby učitelům vysvětloval, jak mají učit, to je jejich kompetence
– Ředitel má za úkol zařídit podporu učitelů, aby tito mohli a chtěli dobře učit (tj. měl by umět zjistit, co učitelé potřebují a poskytnout jim to)
– Cílem ředitele by tedy měli být kompetentní učitelé


Má ředitel dobré podmínky k řízení pedagogického procesu? Nemá!
– Chybí mu finanční zdroje, pomocí kterých by mohl delegovat některé své činnosti na jiné a podpořit například střední management
– Chybí mu prostor a finanční prostředky na vlastní systematické vzdělávání
– Chybí mu zpětná vazba a odborná podpora“


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Výstup z kulatého stolu najdete ZDE.

Lenka Honová: Jak vybírat lidi vhodné k vedení učitelů?

středa 7. prosince 2011 · 0 komentářů

Prezentace z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


Současný stav:

Přihlášení účastníci konkurzu
– kvalitní osobnosti (velmi málo)
– absolventi funkčního studia (velmi málo)
– učitelé bez jakékoliv znalosti z oblasti řízení (polovina?)
– učitelé, kteří potřebují vyřešit své zaměstnání po výpovědi dané zaměstnavatelem pro tzv. nadbytečnost (čtvrtina?)
– dobrodruzi, kteří se hlásí do každého konkurzu (desetina?)

Praxe:
– konkurzní komise je sestavována vždy dle vyhlášky
– zástupci zřizovatele již mají většinou (?) předem vybraného uchazeče
– zástupce školy prosazuje svého favorita
– zástupce školské rady prosazuje svého favorita
– „nestrannými“ jsou většinou jen zástupci ČŠI, KÚ a odborník z praxe (?)
– test se většinou nekoná a pokud ano, často se k jeho výsledkům nepřihlíží.


Celou prezentaci si můžete stáhnout ZDE.

Výstup z kulatého stolu najdete ZDE.

Jitka Gobyová: Má být ředitel manažerem školy nebo lídrem pedagogického procesu?

úterý 6. prosince 2011 · 0 komentářů

Výstup z kulatého stolu SKAV a EDUin 24. 11. 2011.


K zodpovězení ústřední otázky listopadového kulatého stolu, zda má být ředitel manažerem školy nebo lídrem pedagogického procesu, přispěly odpovědi na dílčí otázky, k nimž se vyjadřovali pozvaní panelisté.
– Nakolik je ředitel klíčová osobnost při proměně školy?
– Jak máme vybírat lidi vhodné k pedagogickému vedení učitelů?
– Má ředitel čas na vedení svých učitelů?
– Jak mění postavení ředitele současná novela školského zákona?
– Je správné, že o řediteli rozhodují zřizovatelé z obcí a krajů?
– Proč se na ředitelská místa často nedostávají ti nejlepší?
– Co může ministerstvo udělat pro podporu správného výběru ředitelů?


Pozvání na kulatý stůl přijali tito panelisté:
RNDr. Jindřich Kitzberger, Centrum školského managementu PedF UK, generální ředitel Duhovka Group, a. s.
RNDr. Lenka Honová, ředitelka Základní školy Zlín, Okružní, zástupkyně Asociace ředitelů základních škol,
Ing. Ivo Mikulášek, ředitel Základní a mateřské školy Dobronín,
Ing. Karel Abrahám, vedoucí odboru školství, kultury a vnějších vztahů Městského úřadu Beroun.

Diskusi moderoval Tomáš Feřtek z EDUin, o. p. s.


RNDr. Lenka Honová konstatovala, že ředitel školy je klíčovou osobností (ovlivňuje ostatní pracovníky, celkové klima školy, vnímání školy veřejností). Pedagogické vedení učitelů je neoddělitelnou součástí manažerského řízení školy. Prezenzaci najdete ZDE.

Popsala současný stav výběru ředitelů v praxi z hlediska kvality přihlášených účastníků do konkurzů, sestavování a složení konkurzních komisí, postupů výběrových komisí, kdy bývá prosazován zájem zřizovatele. Takový postup nemusí zaručovat výběr nejvhodnějšího kandidáta k pedagogickému vedení učitelů.

Předpoklady pro výkon činnosti ředitele školy stanoví Zákon č. 563/2004 Sb. o pedagogických pracovnících, který vymezuje, kdo se může stát ředitelem školy. Je otázkou, zda jsou požadavky pro výkon činnosti ředitele školy opravdu dostačující, zda je požadována dostatečně dlouhá praxe na daném typu školy, zda je ale nutné rozlišovat délku požadované praxe podle typu školy.

Upozornila na nebezpečí přechodných ustanovení novely Školského zákona, kde se hovoří o ukončení výkonu práce na daném pracovním místě vedoucího zaměstnance podle délky praxe v rozmezí let 2012 – 2014. To by bylo ohrožující nejen pro ředitele, ale pro školství samotné a dokonce i pro zřizovatele, kteří budou muset vypsat konkurzní řízení na všechna místa ředitelů, tj. i těch, kteří se osvědčili. Není přitom jisté, zda se budou hlásit uchazeči alespoň v jejich kvalitě.

Na závěr svého příspěvku panelistka uvedla následující doporučení:
– V konkurzní komisi výrazně posílit zastoupení nezávislých odborníků (psycholog, zkušený pedagog, ředitel školy z jiné obce).
– Zohlednit absolvované kvalifikační studium pro ředitele škol nebo studium školského managementu.
– Zohlednit praxi v řídící funkci – zástupce ředitele.
– Zavést kariérní řád, z něhož budou vyplývat podmínky pro výkon funkce ředitele školy.

Otázky moderátora:
1) Domníváte se, že funkční studium pro ředitele škol by mělo být povinné?
2) Co si myslíte o odvolatelnosti ředitelů škol?

Ad 1) Ano, ale nemělo by být realizováno v pátek, kdy zájemci musí být uvolňováni z výuky ve školách, což může být problémem.
Ad 2) S odvolatelností souhlasím, ale ředitel by měl dostat šanci pochybení napravit a chyby odstranit.


RNDr. Jindřich Kitzberger seznámil posluchače s často opakovanými tvrzeními, která charakterizují poslání a úkoly ředitelů i potíže při jejich naplňování (prezentaci njadete ZDE). S nimi korespondují výsledky studie McKinsey z roku 2010 o českém vzdělávacím systému, která poukazuje na závažnost situace českého školství a na dopady, které můžeme očekávat na hospodářské výsledky.

Uvedená studie ale také nabízí určitá řešení a doporučení:
– Větší objem času věnovat zlepšování kvality výuky – snížit administrativní a provozní zátěž. (Podle zprávy OECD větší autonomie škol nepředurčuje, zda se ředitelé zaměřují na kvalitu výuky nebo na provoz a administrativu.)
– Zvýšit náročnost výběru ředitelů – vytvořit centralizovanou databázi kandidátů, aby bylo možno včas vytipovat vhodné osobnosti.
– Podporovat sdílení dobré praxe mezi řediteli.
– Proaktivně řídit výsledky pomocí průběžného hodnocení – řídit výkonnost ředitelů (jmenování na omezenou
dobu).

Ředitelé jsou manažery škol, což v sobě automaticky zahrnuje i to, že jsou lídry pedagogického procesu. Aby mohli takto fungovat, bylo by třeba:
– Jejich dlouhodobé systematické vzdělávání (předpokládá jej již Bílá kniha z roku 2001).
– Zajištění odborné zpětné vazby o kvalitě jejich práce.
– Prosadit vyšší platy.
– Zbavit je povinnosti učit nebo alespoň snížit jejich úvazky a úvazky jejich zástupců.
– Převést některé činnosti (administrativní, ekonomické a provozní) z ředitelů na jiné osoby či subjekty.

Otázky moderátora:
1) Posilují se pozice zřizovatelů a školských rad v možnosti odvolání ředitelů?
2) Proč jsou zřizovatelé často v konfliktu s řediteli?

Ad 1) Inspekce, zřizovatel a školská rada mají možnost iniciovat odchod ředitele, přitom zřizovatel má ve školské radě ještě další zastoupení.
Ad 2) Zřizovatelé často mají jiný názor na vedení školy než ředitelé škol a v takovém případě jim chybí kompetence pro odvolání ředitelů.


Ing. Ivo Mikulášek je ředitelem malé školy s 250 žáky v kraji Vysočina, nedaleko obcí, kde jsou velké školy a v dosahu krajského města. Tyto okolnosti představují pro školu silné konkurenční prostředí. Prezentaci najdete ZDE.

Škola je instituce zřízená za účelem vzdělávání, zákon stanovuje, co je jeho cílem. Za naplnění cílů, jichž je celý komplex, zodpovídá ředitel školy. Úspěšné fungování školy, stejně jako firem v jiných odvětvích, v první řadě ovlivňuje „volba správné cesty“.

Ti nejlepší z nejlepších (nebo možná právě ti?) ve všech oborech dnes pravidelně spolupracují s kouči, mentory, aby neztratili „tah na branku“. Současný učitel v průměrné škole si podobnou podporu těžko může dovolit (možná ještě někdy není tak daleko, aby ji chápal jako podporu – i to je však důsledek dlouhodobé absence jakékoliv cílené podpory v minulosti).

Učitelé jsou to nejdůležitější a nejcennější, co ve škole ředitel má. Ale má ve škole nesčetné množství povinností, kterým musí dostát, takže působit na pedagogy je často okrajová záležitost. Řečník konstatoval, že jeho náplň práce má 79 základních bodů v 7 oblastech. Přesto si myslí, že pokud nebude směrovat vlastní proces vzdělávání ve škole, pokud nebude vést (a součástí vedení je podpora) své učitele a nebude vědět, kam je vede, je všechno jeho ostatní konání zbytečné.

Kvalitní manažer si uvědomuje hlavní cíl své firmy a v souladu s tím deleguje na pověřené pracovníky především dílčí a podpůrné činnosti a kompetence. Hlavní činnost školy by měl ředitel osobně zaštítit a dle velikosti školy i zajišťovat a vést. Ředitelé škol by měli být lídry svých sborů, měli by být dobrými či méně dobrými „malými vizionáři“.

Otázky moderátora:
1) Co je konkurenční výhodou malé školy?
2) Jaký je váš názor na působení ředitele školy jako lídra pedagogického procesu?

Ad 1) Škola v Dobroníně není vyhraněná, zajišťuje však dobrou úroveň výuky cizích jazyků (angličtina od 1. ročníku, druhý jazyk němčina od 7. ročníku, volitelně francouzština). Malá škola musí být součástí komunity, je třeba, aby byla otevřená komunikaci s okolím, rodičům i absolventům, přístupná maminkám s dětmi. Problémem, který škola neovlivní, je ztráta pracovních příležitostí a následný odchod rodin do lokalit, kde je větší šance najít práci.
Ad 2) Ředitel by na pedagogy své školy měl působit, měl by se učitelům věnovat. To znamená, chodit na hospitace, dělat s učiteli pohovory a neposlední řadě se účastnit spolu s nimi projektů, aby věděl, jaké problémy mají a čím odborně žijí.


Diskuse

Moderátor: „ Jaké jsou vaše představy o vzdělávání ředitelů a co by mělo obsahovat?“

Paní Honová: Vzdělávání ředitelů by mělo být průběžné, celoživotní. Ředitelé by se měli zapojovat do vzdělávacích aktivit spolu se svými učiteli, ale i absolvovat specifické vzdělání pro ředitele, jako jsou např. v současné době výjezdní zasedání (ta jsou ale zpravidla úzce zaměřena na právní a ekonomické otázky). Užitečné mohou být vzájemné návštěvy na školách spojené s výměnou zkušeností.

Pan Abrahám: V současné době se zřizovatelé zabývají pouze provozními záležitostmi, zabývat se problematikou vzdělávání a pedagogickými otázkami ve vztahu k ředitelům je zpravidla nad jejich možnosti. Při výběru ředitelů spoléhají na názor výběrové komise, kde jsou zastoupeni i odborníci na oblast pedagogiky.

Pan Kitzberger: Vzdělávání ředitelů by se mělo zaměřit na vedení lidí, vzdělávací politiku a osobnostní výcvik (ten je však značně finančně náročný). Přínosné jsou vzájemné návštěvy, které jsou několikadenní. V našem školském systému chybí článek, který by se zabýval hospodařením s lidským potenciálem. V některých zemích takový systém existuje, pracuje se s řediteli, ředitelé nepůsobí pouze na jedné škole, ale v rámci svého vzdělávání a kariérního plánu dělají tzv. „kolečko“, kdy si vyzkouší více pozic.

Vyjádřil se k možnosti zavedení mentoringu, podle něj není reálné, protože vyžaduje velké investice.

Pan Mikulášek: Za nejlepší vzdělávání považuje tzv. „síťování“, tj. vzájemné návštěvy ředitelů škol z určitého regionu. Tato forma není ekonomicky náročná, funguje jako motivační stimul, získání inspirace a zkušeností. Neexistuje ale žádný systém, realizace návštěv závisí vždy na iniciativě samotných ředitelů.

Moderátor: Mohou pozitivní roli sehrát krajská vzdělávací centra?

Pan Kitzberger: Ano, pokud by byla nadána dostatečnými pravomocemi. Bez nějakého centra koordinace se může stát, že se ředitel malé školy dostane do izolace, kdy je zcela odříznut ode všeho dění.

Paní Polechová: vymezení pojmů „management“ a „leadership“, manažer se stará o fungování instituce, lídr by měl sledovat její směrování ke stanoveným cílům. Ředitelé by měli být vzděláváni zejména ve dvou oblastech:
– Způsob práce s hodnocením a sebehodnocením žáků. Hodnocení by mělo představovat interakci, zpětnou vazbu, podporovat proces učení v duchu pojetí „hodnocení pro učení“ (Zatímco u nás jsou to především testy a známkování, v zahraničí se podporuje interakce, aby škola věděla v každém okamžiku, jakou úroveň znalostí a dovedností žák má).
– Je rozdíl mezi informací a znalostí, znalost nemůže být, na rozdíl od informace, předána, znalost může být pouze zkonstruována. U nás převažuje předávání informací, učitel by měl získat kompetence, aby uměl u žáků vytvářet kompetence k učení. Učitel by měl řídit proces, v němž se dítě skutečně učí, nikoliv pouze do sebe nasává množství informací.

Pan Kitzberger zdůraznil, že nelze oddělovat management a leadership (byly propojené již u Bati).

Pan Mikulášek: Ředitel má mít vizi, kam škola půjde, a má to umět zařídit. Je otázkou, zda má ředitel pedagogy učit, jak oni mají učit.

Ředitelka školy z malé obce: Zřizovatelé mají velké kompetence, rozhodují o všem, co se ve školách děje, nemají ale žádné pedagogické znalosti a ani prostor ani zájem je mít. Pedagogické záležitosti zřizovatele nezajímají, řeší pouze provozní otázky.

Pan Kitzberger: Není reálné vytvořit jiný než současný systém, kdy školy jsou řízeny obcemi. Nelze odmítat myšlenku, že škola a komunita jsou vzájemně propojené (v jiných zemích to funguje, proč si myslet, že odříznutí škol od samospráv je to nejlepší). Samosprávy se mohou o školy dobře starat, ale bylo by patrně užitečné hledat vhodné vyvážení, bylo by třeba systém doplnit o aktéra, který by zajišťoval odbornou pomoc.

Pan Mikulášek: Zmínil projekt „Kvalita“, jehož jedna úroveň je zaměřena na hodnocení školy. To by mohlo sloužit i zřizovatelům, aby věděli, co mají od škol, resp. jejich ředitelů požadovat. Chybí standard práce ředitele, jenž by mohl být základem pro porovnávání i východiskem pro jeho další vzdělávání.

Pan Kopecký z Městského úřadu Příbram: Zřizovatel dělá to, co mu ukládá zákon, jeho úkolem je zajistit peníze na provoz škol. ČSI má 3 okruhy úkolů – sledovat podmínky, průběh a výsledky vzdělávání, poslední oblasti se však věnuje jen sporadicky. Jsou mnohem horší podmínky pro ředitele základních než středních škol.

Ředitelka ZŠ v Praze 4: Uvedla příklad fungování spolupráce mezi zřizovatelem a školami obvodu. Setkávání ředitelů probíhá pravidelně, řeší se sice především finanční a legislativní otázky, ale ze strany zřizovatele se objevuje i snaha hodnotit kvalitu škol a jejich ředitelů. Ředitelé byli vyzváni zřizovatelem, aby sestavili kritéria hodnocení, to se jim ale nepodařilo (vypovídá to o složitosti otázky). Zřizovatel si zve ředitele na „pohovor“ chce znát jejich představu o plánech, o směrování školy.

Zástupkyně NÚOV: Upozornila na Projekt Cesta ke kvalitě, který obsahuje řadu nástrojů, které může ředitel školy využít k práci s pedagogickým sborem:
– třistašedesátistupňová zpětná vazba pro střední úroveň řízení (autoevaluace)
– „dobrá škola“ (metoda pro stanovení priorit školy)
– „příprava na změnu“ (metoda pro předjímání reakcí lidí)
Položila také otázku, zda je funkční studium ředitelů dostatečné.

Pan Kitzberger: Není nastaven žádný systém vzdělávání, ředitelé musí povinně absolvovat tzv. funkční studium I., pak může, ale nemusí, následovat funkční studium II., bakalářské a magisterské studium. Aby bylo možno hodnotit ředitele, musel by být nastaven standard ředitele, kde bude obsaženo, co má umět, a z toho by se mohl odvíjet systém dalšího vzdělávání.

Pan Wagner položil dvě otázky, v kterých krajích funguje síťování a zda situaci může ovlivnit NIDV?

Pan Kitzberger: NIDV by mohl mít velký význam, je to poslední možnost státu, jiné instituce na úrovni státu v regionech již neexistují. Jsou to místa, která by mohla ředitelům pomoci, podpořit jejich vzdělávání.

Zástupce AISIS o. s. (instituce, která byla iniciátorem síťování): Ředitelé jsou pečovatelské typy (85 % z nich), chtějí být zadobře s učiteli (v ostatních odvětvích je to zpravidla přibližně naopak). Poměrně těžko se rozhodují ke změně, proto je třeba je na změnu připravit, aby si byli vědomi obtíží, s nimiž je prosazování změn spojeno. Sítě představují sdělování zkušeností. Není důležité, co je obsahem vzdělávání ředitelů, podstatné je pro ně zjištění, že je možná změna, „že něco jde“.

V Libereckém kraji probíhá projekt Škola v pohybu, který napomáhá školám ve vytvoření plánu dalšího rozvoje a poskytuje jim pro to potřebné vzdělávání pro celé pedagogické sbory.

U nás ve školách chybí manažeři „byznys typu“. Jako příklad uvedl americkou školu International School of Prague, která poskytuje žákům pozitivní a povzbuzující prostředí, kde vizí je úspěch všech dětí v každé třídě a tím vlastně děti dostávají podporu.

Ředitel by měl mít poučenou vizi, rozumět svému „byznysu“, měl by být schopen předat svoje představy učitelům, měl by sdílet s ostatními (pedagogy, rodiči, komunitou, zřizovatelem) strukturu hodnot.

Pan Bartošek vyslovil dvě připomínky:
– Jestliže zřizovatele nezajímá obsah vzdělání, protože nemá čas nebo kompetence, pak nemůže do škol pronikat státní vzdělávací politika. Při konkurzním řízení ze strany zřizovatele vůbec nezazní otázka, jaký má uchazeč koncept školního vzdělávacího programu, jakým směrem chce školu orientovat.

– Nově má být omezeno funkční období ředitele na 6 let, přitom je hodně ředitelů ve věku kolem 50 let. Ti se stanou se uchazeči o zaměstnání, patrně s malou nadějí, že budou na nějaké odpovídající místo přijati. To může vyústit v ještě menší zájem o pozice ředitelů škol, na druhé straně může vzniknout množina ředitelů, kteří se budou hlásit do jakéhokoliv konkurzu.

Závěrečná otázka moderátora všem panelistům: „Jaké opatření ke zlepšení výběru ředitelů byste doporučovali?“

Pan Kitzberger: Nastavit systém, který by lépe hospodařil s lidským potenciálem, umožnil ředitele rozvíjet a vést. Chybí standard ředitele a systém kariérního postupu.

Paní Honová: Zpřísnit podmínky pro jmenování i odvolání ředitelů a vytvořit kariérní řád.

Pan Abrahám: Rozšířit požadavky výběrového řízení na funkce ředitelů.

Pan Mikolášek: Stanovit standard ředitele i učitele, inspirovat se úspěšnými projekty, využít již vymyšlené postupy.


Příští kulatý stůl se uskuteční již 15. 12. 2011.

Výuka obuvníků ve Zlíně zase ožívá

pondělí 5. prosince 2011 · 0 komentářů

Přestože se na Zlínsku pro nezájem dětí už osm let nepodařilo otevřít na školách obuvnické obory, tamní tradice obuvnické výuky a výroby, dokonce ani té zakázkové, nemusí končit. Aktuální šancí je přesun vzdělávání v tomto oboru do kategorie celoživotního učení dospělých.

Potvrdila to nedávná dvoudenní konference vzdělávacího projektu UNIV 2 KRAJE, která se v říjnu konala v otrokovickém hotelu Atrium. Zde zazněla první pozitivní hodnocení nového programu vzdělávání dospělých „Obuvník pro zakázkovou výrobu“, který byl postaven a nyní se s prvními účastníky už ověřuje v praxi na SPŠ polytechnické – COP Zlín.

Program vznikl v rámci projektu ministerstva školství UNIV 2 KRAJE. Tento třiapůlletý projekt má podporu z EU a státního rozpočtu. Ve všech krajích ČR vytváří projekt sítě středních odborných škol, které se mají proměnit v centra vzdělávání dospělých s pedagogy proškolenými v potřebných dovednostech (lektorování dospělých, marketing, kariérové poradenství apod.).

To školám umožní překonat obecný pokles počtu žáků v počátečním vzdělávání, ale také řešit konkrétní potřeby trhu práce v daném regionu. V celé ČR je do projektu zapojeno 325 škol, ve Zlínském kraji vytváří po třech vzdělávacích programech pro dospělé celkem 25 škol.


Letitý nezájem dětí

Jedním z nejúspěšnějších postavených výukových programů pro dospělé se v současné fázi ověřování jeví právě „Obuvník pro zakázkovou výrobu“, vytvořený a realizovaný na SPŠ polytechnické – COP Zlín. Podle PhDr. Vlasty Majerové, tajemnice české obuvnické a kožedělné asociace, je totiž současný zájem o odborné školství a zejména učební obory v obuvnické oblasti velice tristní: „Děti nemají zájem o obuvnické učební obory. Ty byly dříve zastoupeny na odborném obuvnickém učilišti, dnes je to Střední škola obchodně-technická Zlín, kde je zařazen klasický učební obor obuvník, a to jak zakázkový, tak klasický. Přestože ale děláme různé podpůrné akce a dny otevřených dveří, přestože zveme např. i děti z dětských domovů, nepodařilo se posledních osm let tento obor otevřít,“ konstatuje Majerová.

Proto podle ní asociace uvítala skutečnost, že mezi desítkami dalších programů pro dospělé zájemce začal v rámci UNIV 2 KRAJE vznikat i tento program, který nyní ověřuje SPŠ polytechnická. „O kurz zakázkového obuvníka je velký zájem – oproti obuvníkovi pro sériovou výrobu musí ten zakázkový přece jen znát něco navíc zejména z konstrukce a navrhování výrobků. Z toho důvodu kurz uvítali zejména naši členové, ale nejsou v něm jen zaměstnanci našich členských firem,“ konstatuje Majerová. Za samotnou realizátorskou školu potvrzuje východiska pro vytvoření půlročního obuvnického kurzu s dotací 125 prezenčních hodin odborný pedagog Ing. Václav Talaš: „Ve Zlíně existovala do roku 2007 SPŠ kožařská, která zastupovala výrobu obuvi. Poté došlo k jejímu sloučení, ale zůstává na ní dostatek vyučujících odborníků i strojů, ale také know-how, tedy potřebné učební texty skripta.“

Podle Talaše navíc v celé ČR téměř neexistuje vzdělávání v tomto oboru, a to existující se nedaří dětmi zdaleka naplnit: „Stav obuvnického průmyslu v ČR je opravdu celkem tristní. Výroba obuvi po dvacet let klesala…. V současné době tu existuje asi 40 podniků, které se výrobou obuvi zabývají. Je to ale obuv, řekl bych, s nižší přidanou hodnotou, tedy pracovní, komfortní, dětská, s certifikátem apod.“ Nicméně ve městě Zlíně přetrvává podle Talaše tradice, kvalita, řemeslné dovednosti i kvalitní design. SPŠ polytechnická Zlín navíc jako jediná v současné době učí problematiku výroby obuvi ve svém oboru počátečního vzdělávání Zpracování usní, plastů a pryže (v rámci čtyřletého studia je problematice věnován jeden rok).

To vše byly dobré předpoklady pro postavení programu pro dospělé zájemce. Po jeho absolvování budou moci absolventi získat dílčí kvalifikaci podle Národní soustavy kvalifikací (NSK) jako dílčí stupeň vzdělání.
Negativem zvolené cesty je ovšem podle V. Talaše fakt, že do bloku nebylo možno kapacitně zařadit téma konstrukce obuvi na počítačích, které z programu vypadlo. „Přitom absolventi a případní zájemci o tuto kapitolu měli dost velký zájem,“ připouští Talaš.


Desítka statečných

Nicméně struktura vytvořeného programu a vyučované činnosti jsou velmi praktické (např. měření nohy, vytváření konstrukční sítě obuvi atd.). Jen asi 35 procent programu představuje teorie. Program dalšího vzdělávání je vytvořen jako modulová výuka v počtu deseti modulů s teoretickou a praktickou náplní.

Díky spolupráci s Českou obuvnickou a kožedělnou asociací ve Zlíně se škole podařilo získat pro ověřování programu celkem bez problémů 11 zájemců. Skupinu tvoří čtyři manuální pracovníci, čtyři jednatelé firem, dva ortopedičtí technici a jedna návrhářka a designérka obuvi. Prakticky vyrovnané je zastoupení mužů a žen.

„Skupina je celkem hodně různorodá co se týče věku i vzdělání, přesto máme poznatek, že deset lidí, kteří už měli o oboru určitou představu, se stmelilo a vytvořilo skupinu s velmi pozitivním přístupem. Ten jedenáctý, který byl doslova čistý, se už po první konzultaci neukázal,“ popisuje Talaš. I když je tedy projekt určen pro zájemce se základním vzděláním, bude zřejmě jeho absolvování problematické pro toho, kdo do něho půjde znalostně zcela „čistý“ a nebude mít eminentní zájem se vzdělat. Samotná výuka byla umístěna na odloučené pracoviště školy v bývalé budově SPŠ kožařské na náměstí T. G. Masaryka. Praktické vyučování následovalo až po teorii. Škola přitom pro dospělé klienty uplatnila model ověřený už v minulosti a zvolila páteční odpoledne od 13 do 20 hodin a sobotní čas do 15 hodin. Asi polovina účastníků kurzu je z mimozlínského prostředí, ale škola je schopna jim zajistit ubytování na svém domově mládeže.


Balzám pro učitele

V současné době jsou již uzavřeny některé z modulů a probíhá další výuka. Závěrečná hodnocení se provádějí formou zkoušky nebo zápočtu. „Z dosavadních zkušeností bych vyzvedl, že jde o skupinku lidí s eminentním zájmem,“ oceňuje V. Talaš, „hodiny jsou velmi plodné, kolikrát je to přestávka – nepřestávka, vedou se odborné diskuze o všem možném. Když člověk učí i v denním studiu, je tohle pro něho doslova balzám.“

Podle V. Talaše i V. Majerové má kurz dobré předpoklady, aby byl do budoucna opakován na komerční bázi. „Myslím, že jsme za málo peněz dokázali udělat docela hodně muziky,“ ohlíží se V. Talaš. Pokud se tyto systémy výuky dospělých na středních školách propojí i s potřebami úřadů práce a začnou efektivně fungovat, vidí v tom V. Majerová reálnou možnost, jak získat úplně nebo alespoň částečně kvalifikované lidi, v tomto případě do výroby obuvi.

„Je skutečností, že ve Zlínském kraji zůstává 95 procent všech zaměstnavatelů ve výrobě obuvi za celou republiku. V tomto a navazujícím průmyslu je zaměstnáno skoro pět tisíc lidí. Abychom si udrželi know-how a znalosti, které tady vždycky byly na vysoké úrovni, měli bychom pro to dělat maximum. Ze strany zaměstnavatelů tuhle aktivitu podporujeme,“ shrnuje Majerová. Firmám, které vytvořený program hodnotily, ale i prvním účastníkům, se podle ní kurz velice líbí a jsou s ním spokojeni: „Věřím, že pilotní ověřování dopadne dobře a my budeme hledat možnosti, jak tohoto programu využít pro další profesní vzdělávání.“


Bližší informace o projektu UNIV 2 KRAJE poskytnou:
PhDr. Jana Bydžovská, hlavní manažerka projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 274 022 312
PhDr. Helena Marinková, Ph.D., obsahová manažerka projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 274 022 311
Ing. Jarmila Halouzková, manažerka pro PR a propagační kampaň k projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 274 022 307
Pavel Vrba, krajský metodik projektu UNIV 2 KRAJE, tel.: 775 583 521
Národní ústav pro vzdělávání, školské poradenské zařízení a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků
Weilova 1271/6
102 00 Praha 10

Jana Hrubá: Jak plní ministr programové prohlášení vlády?

pátek 2. prosince 2011 · 1 komentářů

Dobře – jak jinak? Na tiskové konferenci 28. 11. 2011 se ministr Dobeš pochválil, že z 30 úkolů, které stanoví pro jeho resort Programové prohlášení vlády ČR, má již 27 bodů splněno. Uvedl to jako argument proti výtkám z poslední doby, že je ministerstvo řízeno nahodile a chaoticky.

Přivedl si s sebou téměř celé vedení kromě dvou nepřítomných náměstků (pp. Bartoňovou, Němce, Nantla, Hrušáka, Zaorálka a Urbana) s cílem, jak řekl: „Poděkovat kolegům, jak se jim daří spolu se mnou naplňovat vládní program“. Už z přehledu jmen je patrné, že kromě E. Bartoňové a L. Němce jde většinou o samé nové lidi, což ministr uvedl jako pozitivum. Nutno podotknout, že v řadě případů se obměnili již několikrát. Kdo někdy něco řídil, ví, jak dlouho trvá, než manažer pronikne do podstaty problémů (zvláště když nemá zkušenost v oboru) a než je vůbec může nějak zásadně řešit. Rozhodně to nejsou týdny ani měsíce. Soustavná personální smršť na ministerstvu napovídá, že plnění úkolů de facto podle nápadů ministra zajišťuje nižší úřednictvo.

O tiskové konferenci informovala ČTK pod signifikantním titulkem „Ministr školství vyhodil 228 úředníků, a ušetřil tak 487 milionů“.
 

Šetřit se určitě musí, je krize a je to jeden z bodů Programového prohlášení vlády, ale jde o to, kde, jak, na kom a na čem. Jestliže na jedné straně se propouštějí nejen zbyteční lidé, ale i skuteční odborníci a „zeštíhlují“ se odborné ústavy a na druhé straně najímají externí firmy na analýzy, právní úkony a další činnosti, které byl dosud resort schopen zajišťovat, je to šetření opravdu podivné. Nemluvě o megaodměnách lidem, kteří se na ministerstvu sotva ohřáli a o ohrožených miliardách z evropských fondů. Na tiskové konferenci bylo ale řečeno, že ČR nepřijde o žádné finanční prostředky – dobře si to zapamatujme! Také to, za co jsou prostředky vydávány. 92 milionů za elektronický systém pro testování, jestliže skoro polovina škol má zastaralé počítače a většina v nedostatečném počtu, to snad ani nepotřebuje komentáře.


Jaké úkoly pro školství jsou vlastně ve vládním prohlášení?

Není na škodu si je znovu přečíst – můžete si je stáhnout ZDE.

Jednak si resort ukousl na (snad?) 4 roky hodně velkých soust. Na jedné straně krutě šetřit a na druhé straně „posilovat, podporovat, zajišťovat, vyplácet školné vysokým školám ihned, mladým učitelům náborový příspěvek atd.“ lze opravdu těžko. Vzletné fráze jsou ošidná věc! Nebylo by lepší být realističtější? Pak jsou takovéto dokumenty pouhou proklamací a nemůžeme se divit, že důvěra lidí rapidně klesá.

Možná proto se také tak s úkoly zachází při jejich (formálním) plnění. Určitě tam najdete zdroj celé řady ministrových „výstřelů od boku“. Ale to v žádném případě neznamená, že zadání jsou splněna. Stačí srovnat plán podpory sportování mládeže v masovém měřítku s ministrovým sportovním pohárem škol nebo úkol posílit odpovědnosti rodičů za vzdělávání dítěte a zajistit lepší vymahatelnost plnění povinnosti rodičů s řešením smlouvami mezi rodiči a školou. Bylo by to pro zasmání, kdyby to nebylo tak na pováženou.

Další oblastí, kterou doporučuji vaší pozornosti, je chápání pojmů. Zjišťování výsledků vzdělávání v 5. a 9. třídě přece nejsou nutně plošné testy. V čase drastických úspor to může být provedeno formou výběrových šetření. Připravit nový zákon o vzdělávání je něco zcela jiného než novela školského zákona. Předpokládá konsensus na tom, kam má naše školství směřovat (prostřednictvím celonárodní diskuse) a formulaci cílů v Národním programu vzdělávání. To není úkol, který by si mohl kdokoli za rok a půl „odfajfkovat“. To vyžaduje spolupráci s mnoha odborníky a vědomí souvislostí a návazností jednotlivých kroků.

V současnosti jde ale celá řada ministrových kroků proti sobě. Například úkol podpořit nárůst počtu školních psychologů a speciálních pedagogů a nenalezení peněz pro těch pár, kteří ve školách už jsou. Úkol posílit roli školských rad a zároveň je v novele školského zákona nechat na vůli-nevůli škol se také jaksi nesrovnává. Úkol podpořit možnost existence škol v malých obcích a zvýšení požadavku průměrné naplněnosti tříd při změně financování jakbysmet (ale málotřídky, nebojte se – průměr 26 žáků už prý podle náměstka Němce neplatí!). Tak bychom mohli pokračovat dál a dále – však čtenáři sami vědí.

Konečně jsem také pochopila, proč ministr ruší všechno, co by učitelům a ředitelům mohlo pomoci (metodický portál, informace ve vzdělávání, projekty na podporu učitelů), proč je udržitelnost právě končících projektů tak problematická. Podpora učitelů totiž není ve vládním prohlášení vůbec formulována, takže by nebylo co odškrtnout! Je tam úprava platů, pravda, jenže to není to jediné, co pedagogové potřebují (i když je to základ). Kdosi patrně zapomněl, že kvalita výsledků závisí na kvalitě a podpoře učitelů a škol.

Mezi pět priorit vlády patří realizace reformy terciárního vzdělávání. Akademická obec má ale proti záměrům dvou nových zákonů velké výhrady, hlavně proto, že návrhy vznikají v jakémsi utajení, bez účasti těch, kterých se týkají. (V oblasti terciárního vzdělávání je vůbec hodně co dohánět.)

Podobně vzniká celá řada dalších „produktů“ ministerstva. Třeba standardy základního vzdělávání. Ministr se chlubil, že se podílelo 70 učitelů (kterých?). To je sice hezké, ale kde je opravdu odborná oponentura, která by posoudila soulad s rámcovým vzdělávacím programem jako zákonem zavedeným kurikulem? O té jsme dosud neslyšeli, ale úkol je považován za splněný a produkt se má dokonce stát základem plošných testů. Jestliže ministr sám nectí zákon, trousí řadu znevažujících poznámek o současném kurikulu a „alternativcích“, nepřesně používá pojmů (např. vzdělávací program – osnovy – standardy při posledním vystoupení v Hyde parku), jak může očekávat, že pedagogové budou ctít jeho a jeho dokumenty a opatření?

Tím nechci říci, že všechno, co bylo uděláno před jeho nástupem, bylo dobré a nepotřebuje revizi či změnu. Problém je v ministrově způsobu řízení a sdělování změn. V nekonzistentnosti a každodenním chrlení dílčích opatření do médií, okamžitém vydávání dementi na každou sebemenší kritiku a neustálém měnění a odvolávání výroků i lidí. Obávám se, že není nikdo, kdo by stačil sledovat, co ještě platí a co ne. (Zkušený televizní redaktor se mě na tiskovce ptal, kdo je vlastně teď prvním náměstkem…) V tak nestabilním prostředí se nedá dobře žít a pracovat, učitelé, rodiče i studenti jsou znejisťováni. To dobré, co vzniklo za uplynulých dvacet let, může být zničeno. Systém školství hyperaktivitu a chaos nemusí unést.

Ministr na tiskové konferenci na dotaz novináře řekl, že „výzvy k odstoupení vnímá, ale z těch 60 signatářů je třetina lidí z jiných profesí, kteří nemají se školstvím nic společného, pak propuštění zaměstnanci MŠMT a alternativci (jako Waldorfi, Montessori). Je dobré si s dětmi hrát, ale v 5. třídě by děti měly umět číst, psát a počítat.“ To jistě svědčí o úctě k lidem a o pochopení podstaty inovací.

Přečtěte si pro ilustraci vzkazy signatářů výzvy k odvolání ministra Dobeše: www.odvolejtedobese.cz. Signatářů je už přes dva tisíce. Vzkazy o lecčems vypovídají – a nejsou jen od pedagogů a studentů, ale také od rodičů a ostatních občanů.

Příštímu ministrovi nezávidím, ačkoli si ministr Dobeš po roce a půl odškrtl už 27 z 30 vládních úkolů. Dát tohle dohromady bude nadlidský úkol. Ale třeba předseda vlády pana ministra pochválí…