Hana Vaverková: Ředitel málotřídní školy by měl…

Být učitelem na málotřídce je pěkná dřina. Pěkná, ale fakt dřina. Být tam ředitelem, je ovšem často o – jak to říct kulantně – o ústa. Na „velké“ škole má k sobě zástupce – někdy hned dva, hospodářku a školníka. Navíc učí jen pár hodin. Na té naší malé má ředitel jen sám sebe a úvazek třikrát větší.

Nejlíp, kdyby se uměl rozdvojit. Nebo raději roztrojit. Jako Svatá trojice. První by učil děti a pak by taky radil ostatním kolegům, jak na to. A tu a tam by se kouknul, jak jim to jde. A zaskakoval by za nemocnou kolegyni a v družině a taky za uklizečku, co jí onemocnělo dítě. S chutí a zadarmo.

Ten druhý by vyplňoval roztodivné tabulky a formuláře, počítal peníze na provoz a na výplaty, bral telefony a lámal si hlavu nad zákony a paragrafy. Každopádně by v tom neplaval, jako kdysi já!

Ten třetí by lítal. S topenáři do kotelny. S kominíky na střechu. S řemeslníky a údržbáři po škole a školní zahradě. Ve všem by se vyznal. Věděl by, kde je hlavní uzávěr vody a nepletl by si bojler s brojlerem. Jako já.

Měl by mít několik škol, nejlépe vysokých. Pedagogickou, aby uměl učit. Právnickou, aby se vyznal a aby ho hned nezavřeli. Ekonomickou, aby si vše spočítal – a aby ho hned nezavřeli. Vyšší zdravotní by taky neškodila – až potečou nervy a krev. Elektrotechnickou, strojní a taky zemědělskou, až mu pomře celý koutek živé přírody. Jako kdysi nám. A určitě by měl být zdatným požárníkem, aby věděl, kdy, co a jak hasit.

Neměl by být pecivál. Měl by mít chuť a potřebu jezdit všude tam, kde se něco děje a kde se něco dozví. Na školení, semináře, setkání s kolegy. Jenže – přes týden to moc nejde, to učí. A o víkendech, má-li ještě sílu, dohání vše, co dřív nestihl. Je-li to ženská a nemá-li služku, musí vařit a prát a smejčit a taky dělat manželku a maminku a hospodyni. A je-li to chlap a na vesnici, nejspíš se bude vrtat v záhonu nebo opravovat okapy, kohoutky a splachovadla, protože na opraváře si nevydělá.

Neměl by se bát říct, co si myslí. Svým žákům, rodičů a taky těm nahoře. A měl by vědět, že někdy je lepší držet hubu. Chce-li dělat ředitele.

Měl by mít dobrého psychologa a psychiatra. Ovšem s platbou přes pojišťovnu. Aby si alespoň jednou týdně měl komu vylít srdce a v lékárně si vyžádat další dávku antidepresiv.

Měl by být dobrým a laskavým a moudrým člověkem. Aby měl rád ty ostatní a aby ho i oni měli rádi. Jenže – milujte úplně všechny! Vždycky se najde někdo, koho byste nejraději zaškrtili – žáček darebáček, líný kolega, omezený rodič, šílený ministr školství…

Měl by být rodičem. Nejlíp, kdyby měl hodně děcek. Jedno s ÁDÉHÁDÉ, dalšího dyslektika a ještě jednoho trochu přihlouplého. Tak by se krásně vcítil do svých žáků a jejich zoufalých rodičů a na třídních schůzkách by ty chudáky nedeptal a nekáral, ale utěšoval a povzbuzoval. Jako já.

Nejlíp, kdyby byl bezdětný. Jen tak by se mohl plně věnovat náročné práci ředitele málotřídní školy. V 7 ráno by byl ve škole a vykonával ředitelskou práci. Pak by tak od 8 do 11 učil. Potom by tak čtyři pět hodin zařizoval a vyřizoval. No, a pak by se v klidu a pohodě mohl pustit do příprav na další den. Až by se vrátil v podvečer domů, nikdo by mu nevyčítal, že pro práci nemá čas na rodinu. Jako mně.

Měl by mít životního partnera, který ho vždy vyslechne a podrží a bude mu oporou. Který bude trpělivě poslouchat, co se děje ve škole a tvářit se, že ho to fakt děsně zajímá a baví. Vzhledem k tomu, že takových partnerů je značný nedostatek, lepší by snad bylo, kdyby byl svobodný, rozvedený či vdovec.

Měl by být životním optimistou. Jen tak to všechno vydrží a dožije se v tělesné a duševní svěžesti důchodového věku. Jako já!

Takže, milé kolegyně a kolegové, máte-li chuť, odvahu, vysokou životní pojistku a pevné nervy, neváhejte a vstupte do našich řad. A pořiďte si dost záchranných člunů, abyste nedopadli tak, jako kdysi Titanik.