Státní maturita a standardy vzdělávání jsou potenciálně nebezpečný nástroj. Zacházejme s nimi opatrně.

středa 24. listopadu 2010 · 0 komentářů

Obecně prospěšná společnost EDUin vyzývá ministra školství, aby upřesnil svoje představy o zavádění plošných testů žákovské populace a vzdělávacích standardů.


Zdroj: EDUin, tisková zpráva č. 101124

Praha 24. listopadu 2010 – obecně prospěšná společnost EDUin se obrací na ministra školství Josefa Dobeše s výzvou, aby seznámil veřejnost se svými plány při zavádění vzdělávacích standardů a dalšího plošného testování žákovské populace. Informace, které se objevují v médiích a které sděluje i sám ministr při tiskových konferencích, jsou dosti nepřehledné a často není jasné, co je momentální nápad a co je skutečně koncepční návrh. Typickým příkladem je například zmínka ministra o možném testování dětí v mateřských školách. Žádáme proto vedení ministerstva, aby zveřejnilo materiál, z něhož bude zřejmé, které kroky opravdu plánuje, včetně alespoň hrubého časového harmonogramu jejich zavádění.

Tomáš Feřtek , tiskový mluvčí EDUin o. p. s., řekl: „Bouřlivá debata okolo maturitní generálky, v jejímž rámci ministr Josef Dobeš opakovaně zmínil záměr zavádět další testy prakticky na všech stupních škol, poněkud zamlžila, co ministerstvo opravdu chce uskutečnit. Ministr například zmínil i urychlené vypracování vzdělávacích standardů pro základní školy v termínech, které prakticky vylučují, aby šlo o opravdu funkční nástroj. Proto bychom považovali za rozumné, aby ministr zveřejnil přehledný ´jízdní řád´, z něhož bude patrné co, jak a kdy hodlá zavést.“

Možná rizika, která vnímáme jako zcela reálná při příliš rychlém zavádění testů a standardů podrobněji uvádíme v příloze.

Celý text včetně potenciálních rizik ZDE.

Polemika o matematice

· 6 komentářů

V Lidových novinách se k článku Miloše Čermáka „Přes matematiku k duševní kondici“ rozvinula zajímavá polemika. Pokud jste ji náhodou nezaregistrovali, máte tu odkazy.


Miloš Čermák: Přes matematiku k duševní kondici

Autor mj. píše: „Že lehčí zkoušku z matematiky neudělala bezmála polovina studentů, je šokující. Ve skutečnosti jde totiž o test, který by zvládli i lehce nadprůměrní absolventi základní školy. Ministr školství radí zachovat klid, vždyť účastníci testu prý nebyli dostatečně motivovaní, a navíc ještě nemají probrané učivo. Ale kdo se podívá na dotyčný test, tak prostě nemůže tuhle argumentaci přijmout.

Ty příklady jsou opravdu jednoduché. K jejich vyřešení není třeba žádná zvláštní motivace a už vůbec ne vědomosti, které se učí v posledním ročníku střední školy. Že takové procento dětí nezvládlo právě tu lehčí zkoušku (tedy ti, kteří si už od začátku moc nevěřili anebo se nechtěli zas tolik zapotit nějakým počítáním), je vlastně symptomatické. Čím dál více mladým lidem se prostě nechce přemýšlet. Nejsou hloupější než ti, kteří maturovali před deseti, dvaceti nebo i třiceti lety. Jsou jen líní – a využívají úzu, že matematika je jakýsi luxus pro pár vyvolených. Není to tak.

Gaussova křivka zobrazující rozdělení intelektuálních schopností v populaci zůstává přibližně stejná. Nepochybně je určité procento studentů, kteří jsou mimořádně nadaní. Vidí řešení úloh na první pohled a se svým intelektem mohou úskalím středoškolské a někdy i vysokoškolské matematiky proplouvat bez práce a „zadarmo“. A zrovna tak je určité procento těch, kterým nepomůže ani to, kdyby nad matematikou seděli od rána do večera. Ale když „ořízneme“ tyto dva extrémy, zůstává stále drtivá většina středoškoláků. Někteří jsou o něco chytřejší, jiní méně, ale všechny spojuje to, že k dobrým výsledkům v matematice pro ně vede tvrdá práce. Matematika není nic, co lidé buď „mají“, anebo „nemají“. Že to „nemají“, je pouze výmluva lenochů, kterým se nechce odvést tu zmíněnou práci. Vtom je krása i krutost matematiky. Učí logickému a racionálnímu myšlení, ale také vyžaduje pracovitost, houževnatost a dril.“

Celý text článku najdete ZDE.


Oldřich Botlík: Test, který nic neodhalil

Autor reaguje: „Miloš Čermák reagoval na to, že bezmála polovina studentů neudělala při generálce státní maturity lehčí test z matematiky. Soudí, že pokud bychom snížili nároky, musíme se smířit s tím, že „nám – brutálně řečeno – už teď dorůstá generace pitomců“. Nemyslím si, že by od roku 1989 u nás došlo k takovému propadu vzdělanosti, abychom si museli zoufat. V něčem se úroveň mírně zhoršuje, jinde je tomu naopak. Musíme se také zabývat celým populačním ročníkem, nikoli pouze gymnazisty (kterých výrazně přibylo) nebo pouze učni. A velmi záleží na tom, co budeme měřit. Ve srovnání s absolventy totalitního školství mají dnešní žáci například daleko větší rozhled, lépe se domluví cizími jazyky, tykají si s moderními informačními technologiemi, na jaké střední a starší generace vůbec nestačí, mají méně strachu vyslovit svůj názor a kvalitněji ho obhajují. Umějí rovněž řadu dalších věcí, které se naučili jinde než ve škole a v žádných testech se neobjevují.

Obtížnost maturitního testu byla záměrně nastavena tak, aby výsledky vyvolaly pozdvižení. Ministr školství totiž potřeboval předvést, jaké hrůzy státní maturita odhalí. A lidé mu skočili na špek. Na výsledky testování v režii politiků prostě není spolehnutí. Žádný etalon pro obtížnost maturitních testů u nás nemáme, a tak jsou všechna ta ministerská procenta naprostými hausnumery. Drobnými změnami ve formulaci zadání úloh a v hodnocení odpovědí lze nenápadně dosáhnout změny úspěšnosti třeba až o 20 procent.“

Celý text si můžete přečíst ZDE.


Ondřej Šteffl: Matematika krásná i nechutná

„Miloš Čermák navrhuje u matematiky: přísnost, dril, a když to děti nebaví, nastavíme kritéria a budeme děti i školy hodnotit podle výsledků státní maturity. Jinak s ním v mnohém souhlasím: matematika je krásná, je skvělým prostředkem pro rozvoj myšlení, cvičí koncentraci, vytrvalost, představivost i schopnost řešit nestandardně nestandardní problémy. To vše ale jen tehdy, když žáci pokládají výuku matematiky za smysluplnou.

Napsal bych jednoduše, že to musí žáky bavit, ale zastánci biče na lenochy by mi jako obvykle podsouvali názor, že škola má být jen zábava, případně, že si tam děti mají jen hrát. A v tom je právě to nedorozumění, které se pak projeví třeba v tom, že Miloš Čermák píše o lenoších, kteří se matematiku nechtějí učit, protože je to moc práce. Nejde o lenost, jde o nechuť dělat něco, v čem nevidím smysl, co mi nepřináší žádné uspokojení ani radost, ale jen opakovaný pocit neúspěchu a vlastní nedostatečnosti, z které nevidím úniku. Když naopak vidíme smysl, překonáme i velké obtíže. Děti i dospělí.“

Celý text ZDE.

 

Článek Ondřeje Šteffla končí: „Pokud bychom skutečně chtěli problém nízké úrovně matematického vzdělávání řešit a vyřešit(!), měli bychom začít tím, že skutečně analyzujeme jeho příčiny. Bezhlavé a nepromyšlené akce (jejichž návrhy se z ministerstva školství jen hrnou) mohou jedině uškodit.“

Zlatá slova!