Jaroslav Kalous: Opice na Titaniku – 10. Homogamie

pátek 5. listopadu 2010 · 0 komentářů

„Čím více jsou si lidé blízcí ve svých zájmech, ve svých snahách, tím spíše nalézají společný jazyk, tím spíše se shodnou,” píše autor v desátém dílu svého seriálu. Má to však svoje úskalí.


Lidé) …za celý život zhlédnou jen zlomek jsoucna a jako dým letí rychle … do všech stran a každý věří jenom tomu kousku, který zná, a chlubí se, že objevil všechno.“(Empédokles)

Jedinci téhož biologického druhu vytvářejí často skupiny, smečky, stáda. Příslušnost k takové skupině s sebou přináší řadu výhod i nevýhod: na jedné straně relativní bezpečí, jistotu, solidaritu a pomoc jiných členů, na druhé straně povinnost dodržovat vnitřní řád skupiny, kázeň, podřízenost, poslušnost a oddanost.

Nepříliš jinak je tomu i u lidí. Bojíme se osamělosti, a tak každý rád někam patříme – vyhledáváme lidi sobě podobné. S těmi, kdo mají stejné zájmy a záliby, stejné názory a představy o světě jako my, se cítíme uvolněně, bez napětí a nejistoty, obav a podezření, klidně a bezstarostně. Je snazší organizovat naše životy tak, abychom maximalizovali styk s lidmi, kteří se nám podobají a minimalizovali styk s lidmi, kteří se od nás liší. Tento způsob, který činí naše životy pohodlnější, vede však tzv. homogamii (Maslow). Lidstvo je dnes rozděleno do nesmírného množství izolovaných, vzájemně uzavřených skupin, které spolu nemají nic společného.

Čím více jsou si lidé blízcí ve svých zájmech, ve svých snahách, tím spíše nalézají společný jazyk, tím spíše se shodnou. Mají společně sdílený základní okruh názorů, představ, postojů a hodnot – referenční rámec; řídí se jím sebejistě a bez pochybností. Žije-li člověk dlouho v jednom prostředí, stává se pro něj celým světem a neuvažuje o jiném. Co se odehrává v dané skupině, je pro ni vždy mnohonásobně významnější než cokoli jinde na světě. Zemětřesení se statisíci obětí kdesi se zdá být méně významné než zlomená noha člena skupiny.

Při duševní činnosti se také běžně pohybujeme v rámci nějakého intelektuálního systému a naše činnost spočívá v tom, že se do něj snažíme zavést co nejdokonalejší řád místo chaosu, zaplnit bílá místa, odstranit rozpory a nesrovnalosti. Když člověk ve své oboru něco dokáže, je za to odměněn („Není příjemnějšího zvuku než slova chvály.“ – Xenofón) a má tak motivaci udělat příště něco podobného. Opět získá odměnu atd. Stává se tak postupně úspěšným specialistou, ale bohužel též rutinérem, jehož symbolický vesmír se smrskává a získává tvrdou, neprostupnou skořápku.

Skladem sebepřesnějších, dílčích vědeckých poznatků celek nikdy znovu nevytvoříme. Ale oni se o to ani vědci nepokoušejí. „Všichni jsou odborníky ve svém malém oboru a očekávají, co potřebují od jiných odborníků. Všichni žijí, jakoby byl celek řízen z jednoho místa. Ale na tom místě nestojí žádný odborník. Tam nenalézají nic.“ (Karl Jaspers)

„Když má všechno stejný pohyb,
nepohybuje se zdánlivě nic –
jako na lodi.
Ženou-li se do bezuzdnosti všichni,
jako by se nehnal nikdo.
Ten, kdo se zastaví,
jako pevný bod
vyjeví bezhlavý hon ostatních.“
(Blaise Pascal)


Doporučená literatura

Kohák, E.: Svoboda, svědomí, soužití. Kapitoly z mezilidské etiky. Praha, SLON 2004.
Petrusek, M.: Společnosti pozdní doby. Praha, SLON 2006.
Zakowski, J.: Obavy a naděje. Rozhovory o budoucnosti. Praha, Mladá fronta 2004.



Seriál Opice na Titaniku

1. díl: Potřeba tázání si můžete přečíst ZDE.
2. díl: Naše místo v časoprostoru si můžete přečíst ZDE.
3. díl: Naše místo v přírodě si můžete přečíst ZDE.
4. díl: Ke kořenům našeho chování si můžete přečíst ZDE.
5. díl: Je nás moc najdete ZDE.
6. díl: Gaia najdete ZDE.

7. díl: Co nás řídí najdete ZDE.
8. díl: Informační lavina najdete ZDE.
9. díl: Tragédie obecní pastviny najdete ZDE.
11. díl: Slepá ulička vývoje ZDE.
12. díl: Otevřená mysl ZDE.
13. díl: Bližní ZDE.
14. díl: Na laně ZDE.
15. díl: Čas ZDE. 
16. díl: Láska ZDE.