Radka Kvačková: Jak začneme testovat, budou i žebříčky

středa 20. října 2010 · 2 komentářů

Podle poradenské společnosti McKinsey se testování vzdělávacích výsledků osvědčuje. Jednotný metr ale nemusí být úplně fér.


Zdroj: Lidové noviny, příloha Akademie 5. 10. 2010

…Nezůstane jen u jednotné státní maturity. Nový ministr školství Josef Dobeš chce zavést testování i v dalších uzlových bodech vzdělávacího procesu, konkrétně v páté a deváté třídě. Bude se ve škole napříště jen trénovat na testy?

Ne že by školy něco podobného až dosud nepodstupovaly vůbec. Mnohé z nich doporučovaly svým žákům, kteří se chystali k přijímacím zkouškám na střední školy, srovnávací testy soukromé společnosti Scio.

Ty, co si na sobě dávají záležet, si o vlastní vůli a často na vlastní náklady zase objednávaly testy společnosti Kalibro, které ověřují schopnost žáků aplikovat získané vědomosti a dovednosti na konkrétní situace. Testování deváťáků alespoň v některých krajích vyzkoušelo také státní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) zřízené původně kvůli zavedení jednotných maturit.

Teď by ale mělo být testování celoplošné a de facto povinné. Je to dobře, nebo ne? Nemalá část veřejnosti, a to i odborné, je přesvědčena, že ne. Že se tím školám, jimž jsme před časem rozvázali ruce, aby mohly v rámci rámcových vzdělávacích programů uplatnit vlastní tvořivost a respektovat individuální potřeby jednotlivců, opět zužuje prostor. A že napříště budou všechny zase jen a jen trénovat na testy ověřující nějaké uměle vytvořené standardy.

Existuje ale i jiný názor. Ten říká, že právě větší volnost musí být vyvážena lepší informovaností o tom, jak si která škola vede. A jak jinak získat informace než testováním?

V tom ohledu je zajímavá zpráva pražské kanceláře mezinárodní konzultační firmy McKinsey Company… Společnost vyšla ze svých zkušeností se vzdělávacími systémy v jiných zemích a na základě studia deseti systémů dosahujících nejlepších výsledků vypracovala některá doporučení.
 

V jednom z nich se říká: „Česká republika by měla jako doplněk k rámcovým vzdělávacím programům definovat standardy absolutních úrovní dovedností studentů.“Jinak řečeno, značnou volnost, kterou mají školy, pokud jde o volbu vzdělávacích metod a cest, je třeba jistit „kontrolními stanovišti“, kde se měří výkony žáků.

Jako dobrý příklad uvádí materiál kanadské Ontario, kde mají komplexní sadu standardů sloužící učitelům jako jednoznačné vodítko. „Tamější standardy detailně popisují, jaké znalosti má žák mít v tom kterém ročníku, a to včetně konkrétních příkladů. Dovednosti a znalosti jsou přehledně shrnuty ve výkonnostních kartách, které kodifikují žádoucí výsledky. Učitelé tak mají k dispozici jasná pravidla pro minimální výkony, kterých musí žák dosáhnout.“ Něco podobného není pro nás úplnou novinkou. Je známo, že v některých vyspělých zemích, zejména pak anglosaských, existuje pravidelné testování výsledků vzdělávání. Dokonce se na jeho základě sestavují jakési žebříčky. A rodiny podle nich vybírají, kam poslat své děti do školy. Někdy se kvůli tomu dokonce i do blízkosti dobré školy stěhují.
 

Na druhé straně se i tam objevují námitky. Jedna z těch nejdůležitějších by měla zaznít i u nás: Děti, které testujeme, ale ani jednotlivé školy nemají přece stejné výchozí pozice. Tam, kde nabrali slabší žáky, jen těžko dosáhnou stejných výsledků jako tam, kde jsou motivované a opečovávané děti, často dokonce pečlivě vybírané.

S tím ostatně souhlasí i ředitel českého Centra pro zjišťování vzdělávacích výsledků Pavel Zelený: „Pokud škola leží řekněme v oblasti, kde žijí děti z málo podnětného prostředí, může odvádět neuvěřitelnou práci, ale v absolutních výsledcích se to neprojeví.“ Přitom připouští, že pozice takové školy na vzdělávacím trhu bude nevalná.

Celý článek najdete ZDE.