Hana Vaverková: S pubertou do Tater

čtvrtek 7. listopadu 2019 · 0 komentářů

Znáte to. Z krásných, hodných a roztomilých dětí se stanou holomci k pohledání. Pokud na vás vůbec promluví, tak ječí nebo bručí. Pokud na vás vůbec pohlédnou, tak jen proto, aby vám alespoň pohledem dali najevo, jak nemožnými rodiči jste.

Nic jim není po chuti, nic se jim nechce dělat. Jsou líní, drzí, nesnesitelní. Nechtějí s vámi nikam chodit, nejlíp je jim bez vás. Jste naštvaní a je vám to líto. Jsou to přece vaše děti! A pak přijdou prázdniny a vy si řeknete – ještě jednou, letos naposled to zkusíme. A zaplatíte rodinnou dovolenou. A oni?

Kupodivu se nijak necukali. Chvílemi to vypadalo, že se do Tater docela těší. Už cestou vlakem se Petr (15) a Martin (14) měnili přímo zázračně snad každým kilometrem. Někde u Makova z nich byli docela příjemní hoši a my s mužem se přestávali stydět, co si to vezeme za nevychovance. Když jsme v Popradu opouštěli rychlík, měli jsme po dlouhé době pocit, že s těmi poďobanými kluky patříme k sobě.

Dokud bylo hezky, chodili jsme do hor a po večerech jsme si četli nebo hráli karty. Spolu jsme stanuli na Rysech, spolu jsme zmokli na Popradském plese, společně jsme se po desetihodinovém stoupání a klesání vraceli do chaty k smrti unaveni. Taky jsme si pěkně lezli na nervy a tu a tam se pohádali – každý s každým.

Ráno v den odjezdu ještě byla pohodička. Čím blíž jsme ale byli domovu, tím míň jsme se spolu bavili. Nikdo už se o nic nesnažil, pohár vzájemné dovolenkové tolerance byl naplněn až po okraj. Jako bychom si na Rysech nikdy neplácali uznale na ramena. Jako bychom k sobě vůbec nepatřili.

Do Tater jsme jeli s obavami, jak spolu vysoko v horách v jednom pokoji vůbec vydržíme, aniž bychom se vzájemně povraždili. A zatím se z našich synů vyklubali milí a vtipní společníci. Těch pár dní jsme se k sobě chovali líp, než kdykoliv předtím. Myšleno posledními roky, kdy nás přepadla puberta. Kluci mluvili méně sprostě, skoro se nehádali, byli k nám slušnější a ohleduplnější. Zničehonic nás začali oslovovat tatínku a maminko, několikrát i poprosili a poděkovali. To nejkrásnější bylo, že o nás stáli, že chtěli být s námi. Moje naděje a představy o společné dovolené se naplnily. Aspoň týden jsme byli se svými syny kamarádi. Aspoň jeden týden v roce.

Máte-li snad doma taky pubertu, zkuste ji vyvézt. Třeba do Tater.


Deset rad pro rodiče pubertálních dítek

1. Pijte střídmě, leč pravidelně. Tak lze přežít.
2. Mluví-li s vámi, naslouchejte. Nemluví-li s vámi, nedorážejte.
3. Chvalte je. Neříkejte, že není zač, něco se vždycky najde. Hledejte!
4. Odpusťte si řeči o tom, jací jste byli vy, když jste byli mladší. Byli-li jste lepší, co je komu do toho. Byli-li jste stejní, tak vidíte!
5. Buďte s nimi, stojí-li o to. Stojí-li o to, nestojíte si zase tak špatně.
6. Dopřejte jim soukromí!
7. Tu a tam se poohlédněte, kde je máte. Co když po pátém rumu nemohou trefit domů.
8. Mějte je přese všechno rádi.
9. Vězte, že každá trampota má svou mez a i ta „vaše“ puberta jednou skončí.
10. Nezabíjejte je!


Dvacet pět let poté…

Těm puberťákům je dnes 40. Jsou prima synové a tátové. Měli jsme je přese všechno rádi. Nezabili jsme je. Jejich děti, naši vnuci, za chvilku dorostou do pubertálních let. Vím, co poradit. Vezměte je do Tater!