Hana Vaverková: DOKUMENTY 44. Standa, Zdeněk a Ondra o minulosti, ale i o současnosti

pondělí 3. listopadu 2014 · 0 komentářů

Hanka se při přípravě na RETRO-PAU obrátila na některé kamarády s otázkami na minulost, ale i na jejich názory na současnost. Tuto minianketu pro vás zpracovala.


Standa Červenka, zakladatel PAU

1. Co tě vedlo k založení PAU?

To bylo tak – na SOU společného stravování v Železné Rudě, kde jsem koncem osmdesátých let působil, mi při práci začala nutnost tradičně školsky známkovat překážet. Chtěl jsem, aby se děti učily z jiných důvodů, než kvůli pěknému nebo alespoň snesitelnému vysvědčení. Navíc v mých předmětech (chemie, anglický jazyk, informatika), které opravdu nebyly pro budoucí kuchaře – číšníky stěžejními. A já chtěl, aby pociťovali smysl toho, co společně budeme při vyučování poznávat. Ovšem pak byly známky, písemky, zkoušení a další běžné školní záležitosti spíše kontraproduktivní. První, co jsem zrušil, bylo zkoušení u tabule a vzápětí jsme začali pracovat ve skupinách. Domácí úkoly byly dobrovolné, písemky, když už jsme je občas psali, jsme mohli s nadšením vyhodit a po společném vysvětlení problémů napsat znovu a líp. Šlo přeci o to, aby se žáci naučili, znali, měli v hlavách a tak.

Podrobně to vysvětluji ve svých knížkách a bylo by to na dlouhé povídání. Napsal jsem o tom pedagogické čtení, vyhrál v celostátním finále a následně si na MŠMT doslova vyhádal možnost nahradit známky slovní hodnocením. Někdy v té době jsem reagoval na příspěvek v Učitelských novinách, kde jakýsi pedagog či pedagožka z praxe popisoval/la své problémy v práci s dětmi. Stručně jsem nastínil možnost řešení jeho/jejích problémů a zmínil se o tom, že na střední škole pracuji tak, jak výše uvádím a jaké máme s tímto způsobem práce pozitivní zkušenosti. Nato se mi začali ozývat učitelé z blízka a zdaleka a žádali podrobnosti. Tudíž jsem jim posílal namnožené materiály. Pak jsem byl pozván na celostátní pedagogickou konferenci (asi do Prahy), kde jsem o naší práci mluvil. Po skončení mého příspěvku ke mně přišla Miluška Havlínová z NEMES. Mimo jiné se zmínila o tom, že by bylo dobré tyhle lidi shromáždit a pokusit se o školskou reformu zdola. První setkání těchto, jak jsme tehdy říkávali, „pozitivních deviantů“ se uskutečnilo v Muzeu J. A. Komenského v Praze, myslím, že někdy na podzim v roce 1990. No, a založili jsme organizaci PAU, protože náš způsob práce jsem nazýval angažovaným učením. Nejprve jsme byli součástí NEMES, brzy jsme se však osamostatnili.

2. Jak dlouho jsi byl předsedou?

Jé, to nevím, fakt. Byl jsem prvním předsedou od roku 1990, ale přesné skončení mé účasti si skutečně nepamatuji. Mohlo to být někdy v roce 1995, ale krk za to nedám.

3. Kdy jsi PAU opustil a proč?

Myslím, že také někdy kolem roku 1995. Především proto, že se mi příliš nezdála cesta, kterou nastoupilo PAU v té době. Prvotní myšlenkou bylo totiž něco ve smyslu, že si pomůžeme sami. Ovšem později, zřejmě vlivem pražských členů, se PAU stávalo spíše vzdělávací agenturou a to už mě příliš neoslovovalo.

4. Jak se po letech zpětně díváš na svou angažovanost? Jsi na ni hrdý?

Jasně!!! Vždyť jsem byl prvním českým vlastně československým učitelem, který mohl při své práci neznámkovat! To fakt nebylo málo. Byť vlastně nešlo jen o známkování nebo neznámkování, byl to vlastně celý systém práce. A na to, co jsme především s žáky, ale vlastně i s učiteli, v té době dokázali, na to hrdý musím být.

5. Jak vnímáš současné dění ve školství?

No, tohle je pravý opak a na současné české školství se moc pozitivně koukat nedá. Zbytečně bych to rozebíral, částečně to popisuješ i ve svém mailu. Za největší chybu považuji kurikulární reformu a především hromadnou povinnou tvorbu ŠVP. Naprosto souhlasím s tvým názorem, že to vlastně naši práci nijak nezměnilo. Tedy především nezlepšilo. Nezlepšilo to ani postoje, znalosti žáků, nezměnilo to klima ve školách. No, možná změnilo, ale spíš k horšímu. Řadu kolegů to spíše demotivovalo. Prostě, tohle se vůbec, ale vůbec nepovedlo. Ovšem celková situace ve školství, to by bylo na příliš dlouhé povídání. Já sám jsem ovšem měl závěr své pedagogické kariéry naprosto skvělý. Jenže to bylo především proto, že jsem si na posledních 11 let vybral výuku na málotřídní školičce v Milči, kde byl mimo jiné opravdu úžasný starosta. A později můj kamarád. Ale kdo má takové štěstí?!

Dodatek

Ještě jsem si uvědomil, že jsem ve svém povídání pro tebe neuvedl dvě maličkosti. Předně – známky jsme ze své výuky odstranil nejen na SOU společného stravování v Železné Rudě, ale i v dalších působištích, tedy rok po nástupu do ZŠ Manětín a dva roky po nástupu do ZŠ MIleč. V Milči to bylo o trochu déle proto, že první rok jsem tam nebyl ředitelem, další rok pak ano a pak jsem už neváhal. Pochopitelně jsme i v těchto školách pracovali tak, jak se na "pozitivního devianta" sluší, tedy skupiny, řešení problémů, dobrovolné domácí úkoly, projekty a vše další, vždyť víš.

Druhou maličkostí je skutečnost, že přece jen jsem nebyl pedagogem po celý svůj život v letech 1999–2000 jsem pracoval jako šéfredaktor Českého rozhlasu v Plzni. Ale nakonec jsem se, a rád, do školství opět vrátil. Protože jsem však do té doby pracoval na střední i úplné základní škole, vybral jsem si málotřídní školičku v Milči. A nelitoval!

Jó, a ve všech školách jsem vedl hudební skupiny a namísto tradičních školních výletů „hradyzámkyzmrzlina" jsme jezdili s dětmi trampovat do skutečné divočiny, kde jsme si sami hospodařili, nakupovali, hlídali tábořiště, plnili všemožné zkoušky, chodili v noci po lese a vraceli se domů špinaví, ale plni neskutečných zážitků. Nedávno jsem se jedné své písničkářské akci setkal se třemi dívenkami, které něco takového v minulosti absolvovaly. No, dívenkami, teď jsou to už mámy od dětí. Ale do dneška na naše táboření s nadšením vzpomínají. Nad kronikou z těchto bohulibých akcí skoro slzely.


Zdeněk Brož, ředitel ZŠ Dr. Malíka v Chrudimi

1. Jak hodnotíš reformu školství, co se podařilo a co ne?

Žádná reforma se nekonala, naprostá většina učitelů sice napsala (opsala, koupila) ŠVP, ale učí dále zcela klasicky, školy jako celkem se také nezměnily. To vše částečně díky neschopnosti úředníků MŠMT a nechuti rodičovské veřejnosti akceptovat změny ve vzdělání a také díky nepochopení situace ve školství ze strany různých vědátorů a intelektuálů pro něž je suma vědomostí stále to pravé vzdělávání.

Podařilo se díky RVP ZV legalizovat změny na inovativních školách a částečně omezit zaměření pouze na učivo díky větě v RVP ZV „… učivo není cílem, ale prostředkem“.

2. Kam se ubírá současné dění, není to opět slepá ulička?

Současnou situaci ve školství hodnotím „Lépe už bylo“. Po zcela nekompetentním a reformě školství velmi škodícím Dobešovi přišel hyperaktivní hyperaktivní Chládek, který neřeší věci podstatné a vymýšlí věci zbytečné. Se slepou ulicí máš naprostou pravdu. Místo zcela zásadního přepracování RVP ZV – proto, že je to dnes již naprosto překonaný a nesmysluplný dokument – se k němu vytváří přiblblé standardy pro všechny předměty. Před prázdninami jsem dal učitelům za úkol „přepracovat“ ŠVP a bez ohledu na RVP ZV zvážit co vypustit a neučit a co naopak do výuky zařadit, aby to žáky zajímalo.

3. Co bychom mohli či měli dělat my učitelé a ředitelé, aby bylo líp?

Otázka je kolik je to lidí – „my učitelé“? Obávám se že ti, co chtějí něco udělat, to již se žáky dělají systému navzdory. Myslím, že další změny „zdola“ již neprojdou. Takže jediná možnost je dělat si dobře a podle svého přesvědčení svoji školu, přesvědčovat a získávat rodiče na svoji stranu a na ostatní staromilce se vykašlat.

4. Co tě těší a naplňuje?

Jsem mnohem zkušenější a vzdělanější, víc nové věci promýšlíme, mnohem méně se rozčiluji. Máme vynikající informační systém školy, za ty roky propracovanou organizaci. Skvělý pedagogický tým v mé škole. Výborné hodnocení učitelů od žáků – dělali jsem ho na konci června přes dotazníkové šetření Kalibro. Velmi dobré hodnocení školy od rodičů v tomtéž šetření. Plná škola dětí, úspěšní absolventi na středních školách. Stálé hledání, jak zefektivnit výuku a jak co nejlépe připravit žáky na dobu, kdy nastoupí do praxe a kdy bude vše úplně jiné než dnes.

V červnu jsem vydali po fakt úmorné dřině devět výborných Metodických příruček.


Ondra Hausenblas, bývalý předseda PAU

1. Jak hodnotíš reformu školství? Co se podařilo a co ne?

Ona to asi nebyla reforma školství, spíše málo sourodé změny bez celkové koncepce, takže není divu, že výsledkem není lepší školství, ani lepší výsledky žáků. Hlavně nechtěli vůdci na státní úrovni brát v úvahu, že se reforma nedělá shora skrze povely, předpisy a zákony, ale zejména dole, odhodláním a úsilím učitelů všech stupňů. A nesmějí se nechávat v neinformovanosti ředitelé a správci krajští.

Ale co se podařilo: Přece jen už si tolik lidí nemyslí, že škola přece musí vypadat tak, jako za jejich mládí. Do povědomí se dostaly věci, které dnes odmítá jen pár trumberů: že se na děti nesmí jít zle, že s tím známkováním a nově i testováním to není tak zaručeně prospěšné, že existují znalosti a dovednosti, které děti potřebují, ale škola neumí dávat. A podobně jako v PAU se dnes mnohem víc učitelů chce setkávat, vzájemně podporovat. Inteligentní vůdce školství by tohle podporoval, protože se i ze světa ví, že to pomáhá ke zlepšení školství nejvíce.

2. Kam se ubírá současné dění? Není to opět slepá ulička?

Je nějaké současné dění? Myslíš jednotné maturity a přijímačky? Nebo potlačování svobodné volby střední školy, nebo soustavné zanedbávání profesní podpory učitele? Ale přece jen se něco děje ve třídách učitelů se zájmem o děti a učení, a v neziskovkách: ale ukázalo se, že málo pomáhají příručky, málo účinné jsou kursy, protože to, čemu se učitel naučil, nedokáže samotinký uplatnit ve škole, která celá jede postaru.

Co pomáhá, je přímá pomoc: konzultace pro školu a učitele, konkrétní součinnost učitele a nějakého vnějšího pomocníka, experta, asistenta, nebo vzájemná pomoc učitelů: s plánováním, s přípravou, s výukou.

Jenomže takových škol, kde se to dělá, je maličko. Nemají na to peníze, čas a leckde ani ochotu. Jestli myslíš současným děním to, jak se na nejvyšších místech chvíli tváří, že RVP se musí zrušit a nahradit zase osnovami, a pak zase říkají, že je to moderní nástroj, tak já si nemyslím, že se to vůbec vyřeší. V současné politice se bude se pořád lavírovat a nic se nevylepšuje. Pořád dokola podáváme vysvětlení docela základních věcí novým a novým nevzdělaným politikům nebo novinářům. A navíc se zvyšuje vliv lidí, kteří rozumějí sice statistice nebo počítačům, ale mají málo pochopení pro učení a děti.

3. Kam se podělo PAU – funguje vůbec ještě?

PAU existuje, dělá nějaké kursy a akce jako určitá agentura pro DVPP. Nechte si říct víc přímo od PAU. V devadesátých letech mělo PAU od Standy Červenky dobrý směr a dobrý lidský smysl, byla potřeba lidské soudržnosti, ale nyní zase je doba, kdy se musejí dělat promyšlené programy – a musí se přicházet na to, jaké vlastně mají ty programy být.

4. Co bychom mohli či měli udělat my učitelé či ředitelé, aby bylo líp?

Naučit se mnohem více sebereflexi – abychom uměli odhalit a snést to, co v nás sedí jako v koze: to, jak nás kdysi vyučovali, jak nám coby malým šprčkům představovali školu a její pořádky, jaké neblahé zkušenosti jsme udělali v režimu, který byl proti lidskosti a svobodě.

Taky bychom mohli si přiznat, že kdybychom bývali vzděláni ve svobodné zemi, byli bychom dneska i ve školství o řád chytřejší. To si mnozí připustit nedokážou, je pro ně ponižující „nevědět“.

Holanďani (Korthagen a spol.) vyvinuli docela jiné pojetí přípravy a vzdělávání učitelů – není možné se nic dobrého naučit, když se na novinky umíme dívat jen velmi zastaralýma očima. Je v nás každém vnitřní pevná a neuvědomovaná představa sebe jako učitele, školy, dětí, vzdělanosti a hodnot v tom všem panujících (říkají tomu gestalt), a ta nás drží na uzdě, takže nové věci nepochopíme, nebo nepřijmeme, nebo nerealizujeme. Reflektování a sebereflektování se musíme učit, to není dáno shůry bez snahy. Chce to i odvahu, ale také bezpečné prostředí – když hrozí, že někoho za nedokonalosti zkvakne pedagogicky nevyzrálý ředitel nebo škatulkovací inspekce nebo neinformovaný krajský úředník, bude se každý snažit své nedostatky zakrývat, ne překonávat.


Nechcete se k Hančině anketě připojit?


Další díly seriálu najdete ZDE.