Marie Homerová: Mezipředmětové vztahy ve výuce společenskovědních předmětů (výsledky evropského výzkumu)

pondělí 20. srpna 2012 · 0 komentářů

Téměř všechny studijní pre-graduální programy a kurikula společenskovědních předmětů ve 26 zkoumaných evropských zemích obsahují v nějaké podobě texty nebo zmínky o mezipředmětových vztazích. Věty, které doporučují interdisciplinární přístup, neboli mezipředmětové souvislosti, ve výuce školního předmětu. Zdůrazňují, že mezipředmětové vztahy jsou pro úspěch výuky žádoucí, tvoří integrální součást studium humanitních předmětů.

Jak se píše ve studijních programech vysokých škol, přímé vazby existují např. mezi historií a politikou, ekonomií, zeměpisem, filosofií, etikou atp. Velkým přínosem a ponaučením pro naši přítomnost může být vztah mezi historií a ekonomií. Teoretická pojednání o užitku mezipředmětových vztahů jsou sice početná, ale jak se aplikují ve školní praxi, zůstává otázkou. Učitelé v mnoha zemích nejsou dostatečně pedagogicky a prakticky připravováni pro aktivní využití interdisciplinárních vztahů pro výchovné záměry. Navíc příprava výuky s mezipředmětovým přesahem je obtížná a vyžaduje velmi náročnou přípravu.

Proto se v mnoha zemích objevují takové příklady výuky ve školní praxi jen výjimečně. Jen v několika zemích jsou učitelé připravováni v pregraduální pedagogickém vzdělávání na aktivní výuku, včetně mezipředmětových souvislostí. V mnoha zemích učitelé neznají a ani nemohou znát potřebné odborné postupy a přípravu výuky v tomto duchu. Tento stav jasně prokázal mezinárodní výzkum realizovaný v projektu EU Assessment, Initial Teacher Education of Trainee Students“ a Comparison Study, 2010–2012.

Mezi evropskými zeměmi však existují značné rozdíly. Zatímco v demokratických zemích, většinou s dlouhodobou tradicí předmětové didaktiky humanitních předmětů, se běžně inkorporují poznatky i z jiných příbuzných oborů bez problémů, v jiných zemích tento typ výuky úplně chybí. V zemích, kde jsou mezipředmětové vztahy do výuky a výchovy zařazeny, poskytují odbornou pomoc učitelům v praxi pedagogické ústavy a vzdělávací instituce, ministerstva nevyjímaje. Odborníci z pedagogických institucí pomáhají konkrétně, tj. zpracovávají tématické vyučovací celky obsahující mezipředmětové souvislosti. Je to práce pro skutečné odborníky, většinou učitele s dlouholetou praxí. V jiných zemích, kde se každý předmět vyučuje přísně izolovaně, jsou informace žákům prezentovány učitelem, z velké části bez mezipředmětových vazeb, tj. užívá se ponejvíce metoda „telefonního seznamu“.

Vzorem pro výuku s mezipředmětovým přesahem jsou britské, holandské a skandinávské školy, kde se kupř. výuky historie efektivně využívá k výuce „politiky“. Britští a skandinávští učitelé však mají velkou výhodu, protože se jim dostalo náležité pedagogické přípravy a mohou se spolehnout na práci pedagogických institucí. Frekventovaným tématem je v těchto zemích v současné době výchova k občanství prostřednictvím tematicky koncipovaných celků. Integrace mezipředmětových souvislostí však nemá vést k chaotické výuce, tj. „o všem a o ničem“.

Ve výuce se objevují zhruba dva způsoby. „Historická“ koncepce, ve které učitel sleduje naučné a výchovné cíle, tj. znalost dějin jako základu k návazným výchovným cílům. Kvůli hlubšímu a kvalitnějšímu porozumění studentů se ve výuce historie užívá např. i psychologie, filozofie, sociologie, ale i statistiky. Příkladem může být novodobá historie Blízkého východu, která vede k pochopení současných problémů v regionu. Naopak ve společenských vědách, např. ve výuce politologie, tvoří historie podpůrný pilíř, poskytuje důkazy pro obecná tvrzení. Příkladem jsou současné politické problémy na Blízkém východě, kde se zkoumá historické pozadí a historické události, které zapříčinily současnou situaci. Integrace mezipředmětových vztahů do výuky proto vůbec neznamená desintegraci samostatného předmětu. Zásadou je, aby byl vyučovací celek racionálně strukturovaný, včetně předem stanovených vhodných metod, a respektoval hranice předmětu.

V zemích, kde se učí předměty izolovaně, kupř. dějepis na základě chronologie, je patrný rozdíl už v pre-graduálníe studijních programech, které sice někdy obsahují výzvy k začlenění mezipředmětových souvislostí, ale praktický výcvik učitelů nebo konkrétní modelové příklady pro praktickou výuku chybí. Adepti učitelství se o potřebnosti výuky s interdisciplinárními přesahy sice učí, ale nemají možnost je prakticky dostatečně vyzkoušet. Totéž učitelé ve školní praxi. „Povídání o mezipředmětových vztazích“ je však málo účinné.

V mnoha zemích je stále výuka humanitních předmětů pojata tradičně a bez výchovných záměrů. V současné době se např. v Itálii začíná věnovat kvůli občanství více pozornosti pedagogickým vědám a didaktice humanitních předmětů, které byly celá desetiletí marginální. Britské vzorové „teaching units“ jsou vynikajícím příkladem pro ostatní země, integrují výchovné cíle, které mají vést k demokratickému a kritickému občanství. Jsou pro učitele a školní výuku potřebnější, poskytují pro praktickou výuku inspiraci.

Ve všech zkoumaných zemích je už při prvním čtení studijních programů vysokých škol vzdělávajících učitele jasný rozdíl v jejich pre-graduálních studijních programech. V tradicionalisticky pojatých programech je viditelný nedostatek mezipředmětových vazeb, protože jsou jen seznamem názvů přednášek, aniž by obsahovaly metody, které lze užít pro „trénink“ pedagogických dovedností. Jak ukázal výzkum, ve většině evropských programů chybí integrace inter-kulturních souvislostí. Na školách se převážně vyučuje národní kultura, málokdy se učitelé věnují výuce zacílené na evropské dimenze. Proto např. západoevropští studenti dobře znají kulturní minulost své vlastní země, např. umění a architekturu, ale mají jen sporadické vědomosti o kultuře zemí střední Evropy, a naopak.

Mezipředmětové souvislosti mohou být motivací ve všech fázích výuky humanitních předmětů, jsou významnou pomocí pro výchovné působení. Jsou vysoce inspirující pro výchovu k občanství ve smyslu „exempla trahunt“. V komparaci studijních programů a kurikul zúčastněných zemí chyběla často výchova k vzájemné solidaritě a vzájemné pomoci. V mnoha zemích nejsou didaktici předmětu na vysokých školách vůbec specificky školeni v didaktice předmětu, např. v didaktice dějepisu, který tradičně studentům „přednášejí“. Praktická didaktika a aktivní pedagogická příprava adeptů učitelství se stále považuje jakési „doplňkové“ studium.

Součástí výzkumu byl psychologický „profil učitele“. V zemích s tradicionalistickou výukou převažoval „konzervativní typ“, stav, za který ale učitelé nenesou odpovědnost. Ta je spíše na straně těch, kteří odpovídají za školskou politiku a za vzdělávání učitelů. Proto některá ministerstva a evropské univerzity uvažují o rozšíření odborné pedagogické přípravy i pro „učitele učitelů“. Velký důraz se v současné Evropě klade na aktivní výuku občanství, nástroj k překonání etnických a náboženských rozdílů různorodých obyvatel se stejnou státní příslušností k téže zemi.

Komparace studijních programů a kurikul škol přinesla zajímavé, podrobné a konkrétní výsledky, mapující situaci ve vzděláváni budoucích učitelů společenskovědních předmětů. Proto mezinárodní setkání tohoto typu fungují jako, „trh s dobrými a inspirativními nápady“. Z tohoto důvodu se plánují i do budoucna, přestože bývá práce na projektech pro zúčastněné časově, pro některé účastníky i jazykově, náročná.

Marie Homerová, CIEE UK


Zdroj: EU projekt “Assessment and Initial Teacher Education“ a Comparative study, dr. Falk Pingel:“Interdisciplinary History“, červen 2012