Karel Vašíček: Dietrich Schwanitz – Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

pátek 19. července 2013 · 0 komentářů

Autorem knihy je německý profesor anglistiky na univerzitě v Hamburku (1940–2004). Autor se snaží předložit jakési kompendium znalostí, které by měl ovládat každý člověk, který se chce považovat za vzdělaného.

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí. Vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti. Prostor, Praha, 2013, 2. vyd., 552 str., váz.

Kniha má 2 části: Vědění a Znalost. První část ve zkratce shrnuje historii Evropy od antiky do pádu socialismu a války v Jugoslávii. Na historii navazuje přehled evropské literatury, dějin umění, hudby, přehled velkých filosofů, ideologie, teorie a vědeckých obrazů světa. Závěr první části se věnuje dějinám genderových diskusí. Autor shrnuje humanitní vzdělání, které považuje za součást všeobecného kulturního přehledu, kterým by měl disponovat každý vzdělaný člověk. Přitom se opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že např. znalost 2. zákona termodynamiky a tedy i přírodních věd součástí znalostí vzdělaného člověka není.

Hned na začátku knihy, v úvodu o stavu škol a vzdělávacího systému konstatuje, jako politik, nikoliv jako odborník, že v zemích v SRN, kde vládnou sociální demokraté, mají studenti u maturity horší znalostí, než tam, kde vládnou křesťanští demokraté. Nemyslím si, že by existovala taková jednoduchá závislost. Autor ale docela úspěšně shrnuje jakýsi moderní kánon znalostí v oboru historie, kultury, politiky, filosofie atd. Není zde jméno žádného českého tvůrce, v části o moderně v hudbě zmiňuje Gustava Mahlera, u něhož je sporné, zda jej považovat za českého autora. Autor knihy logicky dokonale ovládá německou literaturu, hudbu a dějiny německy mluvících zemí. Je přitom velmi kritický k německé minulosti, zdůrazňuje podíl na vyvolání dvou světových válek atd.

V části o filosofii a filosofech zdůrazňuje René Descarta, jako zakladatele novověké filosofie. Vedle dalších myslitelů, jako byl Thomas Hobbes, John Locke, Leibniz a J. J. Rousseau, Hegel a Kant, nechybí ovšem ani zmínka o Karlu Marxovi, kterého popisuje jako představitele univerzálního podezírání v ideologii, které vedlo k tomu, že se marxismus na každého odpůrce díval jako na určitý případ potvrzující jeho teorii: kdo je proti, je buď třídní nepřítel anebo je ideologicky zaslepen. Nemohu nezmínit fakt, že dnešní čeští studenti ekonomie se údajně vůbec neseznamují s politickou ekonomii K. Marxe.

Po Marxovi se autor zastavuje krátce u Schopenhauera, Nietzscheho a Heideggera. Krátce se zabývá teorií a ideologií: marxismem, liberalismem, komunitarismem a psychoanalýzou, kterou přirovnává k marxismu. „Čím je marxismus pro společnost, tím je psychoanalýza pro jednotlivce“. Po zmínce o psychoanalýze následuje odstavec o fašismu. Jako následek zhoubnosti fašismu autor upozorňuje, že všechny teorie, které se ocitají v blízkosti ingrediencí fašismu, jsou podezřelé z fašistických sklonů: přenášení biologických modelů na společnost, evoluční teorie, nebo neurologických modelů jako vzoru modelů systému, každé zkoumání dědičnosti nadání nebo distribuce IQ či naopak dědičných nemocí ve společnosti, každé uvažování o elitě, kterou si nelze představit jinak než jako panskou rasu, pojem národa, jímž se odsouvá stranou fakt, že v západních zemích souvisí národ s demokracií. Závěr této části věnuje autor feminismu a politické korektnosti. Zdá se, že se staví kriticky k ženskému hnutí.

V kapitole o vědě a jejím obrazu světa bere trochu na milost přírodní vědy, neboť v souvislostí se pokrokem věd se zaměřuje na evoluční teorii a teorii relativity, vrací se k lidské duši a konstatuje, že Marx, Darwin a Einstein proměnili náš obraz světa a Freud změnil způsob, jímž jednotlivec chápe sebe sama. Jeho psychoanalýze věnuje autor relativně velký prostor a vědu o lidské duši následuje v knize věda o společnosti, sociologie. Závěrečná kapitola první části patří dějinám genderových diskusí. Vzhledem k tomu, že kniha je primárně určena německému čtenáři, líčí zde historii ženského hnutí v Německu.

V druhé části Znalosti klade důraz na význam řeči pro člověka. Krátce ukazuje, jak ovládnout znalost cizích slov, jejichž význam lze podle autora knihy pochopit ze znalosti několika latinských předložek, osmi základních sloves, které kombinuje do jednostránkové tabulky. Vedle řeči má velký význam písmo. Ovšem dítě dnes sleduje televizi ještě dříve, než se naučí číst. Pro získání vzdělání je tak důležité mít rád knihy a číst je. V této kapitole autor dělá advokáta čtenářské zálibě a vysvětluje, jak vybírat odborné a vědecké knihy k četbě a studiu. Jedním ze zdrojů, které slouží pro výběr vhodných titulů, je literární a divadelní kritika, které ovšem většinou podle autora píší ti, kterým se nepodařilo stát spisovateli, což se logicky odráží v jejich kritikách. Další kapitola se zabývá tím, jak Němce vidí ostatní národy, jejich sousedé, a jak se tyto národy právě od Němců odlišují a jak se k nim mají Němci chovat. Bohužel pro nás, zde není odstavec o Češích a Česku.

Další kapitola je o inteligenci, vztahu k paměti a zkoumání mozku. Autor popisuje historii výzkumu IQ a zdůrazňuje, že až ve 20. letech 20. století byla vyvrácena teorie, že nadání má blízko k šílenství. Nemohu se zde nezmínit o jiné knize. Mario Livio v knize „Neřešitelná rovnice“, která je určena zájemcům o matematiku, píše, že 17% příslušníků tvůrčích profesí jsou „blázni“ a plných 78% básníků jsou blázni.

Vraťme se ke knize „Vzdělanost jako živý dialog s minulostí“. Autor pokračuje konstatováním, co by vzdělaný člověk naopak neměl vědět: neměl by znát drby ze společnosti, tedy o drby tzv. „celebritách“, neměl by prokazovat znalosti o reality show, bulvárním tisku a ženských časopisech či fotbalu, nebo by se podle autora neměl ohánět znalostmi techniky a automobilů především. Je zkrátka znát, že autor byl odborník na humanitní vědy.

Závěr knihy patří chronologické tabulce od 5. století př. n. l. do roku 1900, přehledu knih, které změnily svět a jmennému rejstříku.

Kniha je docela slušná „bichle“ a zahrnuje stručně poznání v řadě oborů. Domnívám se, že docela úspěšně zprostředkuje přehled znalostí z oboru humanitních věd, které by měl znát vzdělaný člověk. Někdy ovšem působí některá tvrzení trochu komicky. Ale asi stojí za to si knihu přečíst.

Autor stručně, ale výstižně charakterizuje dějiny národů, významná literární díla, díla významných vědců a myslitelů, ale řekl bych, že nebyl schopen opravdu všechna uvedená díla přečíst a znát. Připomíná mi to moje studia na gymnáziu, kde jsme se učili zpaměti obsahy literárních děl v českém jazyku a ruštině, protože vzhledem k časovému zatížení nebylo možné opravdu přečíst ani povinnou četbu. Ostatně některá literární díla jsem opravdu přečetl teprve nedávno. Řekl bych, že autor knihy přečetl 20 knih a napsal dvacátou první. Ale kniha byla vydána v SRN údajně ve dvaceti šesti vydáních a u nás už vydavatelství Prostor vydalo 2. vydání. D. Schwanitz je také autorem knihy „Muži. Výzkum živočišného druhu“, která rovněž vyšla česky ve vydavatelství Prostor.