NEMES: DOKUMENTY 53. Proč transformovat školu?

pondělí 12. ledna 2015 · 0 komentářů

Otázky, proč by se měla škola měnit, jaké jsou trendy vývoje školství a v čem spočívá jádro změn v konkrétní škole, nás neopustily od 90. let. Některé školy je postupně vyřešily, jiné se jimi dodnes příliš nezabývaly. Rozhodující roli přitom sehráli především ředitelé škol. Otázky trvají, i když v jiných kulisách a v podobě umocněné prudkým rozvojem informačních technologií.

V roce 1993 pracovali členové NEMES na projektu příručky „Jak transformovat vlastní školu?“. Na dílně 15. května se zamýšleli nad otázkami, proč a jak školu transformovat. Jako podklad k diskusi byl členům předem zaslán materiál „Proč transformovat školu?“, který navozoval úvahy nad výše uvedenými otázkami. Navazoval na osnovu připravované příručky a vycházel z popisu současné školy:

„Co je to vlastně za instituci, o které se tvrdí, že transformovat ji je nezbytně nutné? Proč transformovat tradiční školu, když argumentace o návratu k tradicím v současné době je tak velmi častá?

Argumentace tradicemi by byla nejspíše opodstatněná v případě, kdyby se jednalo o návrat k tradici reformního hnutí u nás ve 20. a 30. letech 20. století; ta však byla přerušena 2. světovou válkou a poválečným vývojem. Reformní pedagogika zakládá školu na podobných principech, které jsou formulovány i jako východiska pro tvorbu školy konce 20. století:
– dítě jako střed výchovně vzdělávacího systému,
– učitel jako pomocník rozvoje dětských sil a schopností,
– aktivita učení podložená činností, z velké míry praktickou, a zkušeností dítěte, volnost oběma aktérům ve škole,
– důraz na integrovanost poznávání, atp.

Tato pedagogika a škola se vyhrotila v opozici proti škole předchozího století: označení tradiční škola tak bývá převážně synonymem pro školu, která nese v sobě principy školy 19.století, principy, které fungují ve své podstatě i ve většině škol dnešních.

Přehledně a stručně podstatu tradiční školy osvětluje italský pedagog F. Tonucci (jeho knížka Vyučovat nebo naučit vyšla u nás v roce 1991). Protože základní funkcí školy je poznání, odsouvá Tonucci označení „tradiční" a navrhuje „transmisivní" vyjadřuje podstatu jejího fungování, které spočívá v předávání poznatků od toho, kdo ví a umí (učitel), k tomu, kdo neví a neumí (dítě) a přichází do školy proto, aby se vše naučil. Tento základní mechanismus poznávání je založen na představě, že „vzdělanost" vznikne kladením poznatků na sebe (odtud příměr o žákovi jako prázdné nádobě či dokonce popelnici, která se dostatečně naplňuje nebo ne). Je to mechanismus, který do školy přináší především reproduktivní postupy: učitel vykládá, předvádí to, co je pro žáka nové, žák naslouchá, vštěpuje si do paměti, reprodukuje.

Kromě nízké efektivity tohoto způsobu poznávání (viz známé: člověk si pamatuje cca 20% toho, co slyší; v kombinaci s jinými smysly se sice možnosti zapamatování zvyšují, ale zdaleka se nepřibližují efektivitě poznávání, kdy člověk sám cosi koná) se upozorňuje na morální aspekt věci. V případě, že učitel vybírá věci z reality, určuje sám, co je pro dítě důležité a co méně, a hotově mu tyto informace předává, nutí je k pouhé adaptaci na to, co je mu předkládáno. Je to jeden ze způsobů, jak formovat lidi bez svědomí (P. Freire).

Z těchto základních sloupů tradiční školy (žák neví, učitel ano, vzdělanost je kladení poznatků na sebe), jsou odvozovány další momenty této školy:

– stejnost (vychází z toho, že děti nevědí a v nevědění jsou si tudíž rovny) a obrana před různorodostí dětí (ročníková škola, homogenní třídy z hlediska schopností atp.);

– uzavřenost (škola je světem ve světě, kdy vlivy zvenku se pokládají za rušivé právě proto, že přinášejí různorodost a s ní porušení jistoty věcí, jejímž garantem je zejména učitel a učebnice);

– hodnocení jako měření žáka (jde o to zjistit. o kolik se původně prázdná nádoba naplnila a činí se to ve srovnání plnosti těchto nádob – konfrontací mezi žáky navzájem. Škola a její vliv bývá mimo hodnocení, všichni dostávají přece stejně. Hodnotí se tudíž dítě – jeho schopnosti, píle atp., případně jeho prostředí.)

Je jasné, že snaha o postižení podstaty transmisivní školy může vést ke zobecnění, které nepostihuje variabilitu současných školských institucí. Popisována je vlastně krajní varianta na škále od školy čistě transmisivní ke škole konstruktivní, kde základním pojmem není předávání, ale konstrukce, tvorba vlastního poznání (blíže níže…).

Nicméně převažující většina současných škol je budována na přístupech školy transmisivní, které jsou pro život člověka ve společnosti přelomu tisíciletí již překonané a nefunkční. Jejich nízkou efektivitu potvrzují i vědecké poznatky ze sociologie, pedagogiky, psychologie, neurofyziologie.

Jde zejména o tyto přístupy:

– velká váha na vyučování jako činnost učitele, menší na učení dítěte;

– expozice všem stejně, malý důraz na individuální učení;

– výkladové metody frontálně, podcenění skupinové práce;

– důraz na obsah (se učit), méně na proces (jak se učit, jak se dostat k informacím, jak zdokonalovat vlastní učení);

– učení se zpaměti oproti vlastnímu objevování;

– systém „tabule – křída“, nevyužívání jiných technických prostředků;

– důraz na přesnost oproti volnému vyjádření;

– předmětovost oproti integrativním programům;

– přísná disciplína daná vnějšími pravidly oproti vnitřní disciplíně;

– klasifikace učitelem, nevyužívání různorodých způsobů hodnocení včetně sebehodnocení dítěte.

Přesun od přístupů tradičních k přístupům progresivnějším neznamená ztrátu hodnot, které se často objevují v souvislosti s posuzováním tradiční školy, ale naopak jejich posílení. Vědění našich dětí, které je vychvalováno, se stává při použití progresivnějších přístupů (jak potvrzují již zmiňované výzkumy psychologické a další) z inertního vědění (vím to ve škole a pro školu) věděním plně fungujícím v každodenním životě žáka. Také uvolnění disciplíny neznamená zrušení kázně, ale její posunutí do vnitřních, dlouhodobých hodnot dítěte.“

Zdroj: NEMES: Proč transformovat školu. Podklady pro práci dílny k projektu NEMES a PAU „Jak transformovat vlastní školu?“

Obsah:
Úvod: Proč změna?
I. Proč transformovat školu
  A. Deskripce současné školy
  B. Potřeba změny
    1. Trend vývoje školství
    2. Potřeba změny v určité škole
II. Co dělat? (V čem změny spočívají)

Celý text si můžete přečíst ZDE (digitalizovala Kateřina Brožová).


Výsledkem společné práce byla později publikace „Jak měnit a rozvíjet vlastní školu? O individuálních projektech škol“. (K té se dostaneme příště.) V knížce je publikován také jeden z výstupů zmíněné březnové dílny NEMES.


PROČ by každá škola měla mít svůj projekt?

Protože individuální projekt školy:

– je prostředkem k rozbití uniformity škol: škola může vzít v úvahu svoje individuální podmínky a potřeby, může se profilovat svými cíli, obsahem i způsobem výuky (vzdělávací programy), rodiče si mohou vybírat mezi školami podle projektů;

– vyjadřuje to konkrétní, k čemu dospěli tito určití lidé, učitelé, rodiče, žáci. I kdyby se rozhodla pro nějaké změny jen část učitelů, potřebuje si udělat projekt;

– umožňuje vzít v úvahu specifické podmínky školy (vybavení, prostředí, pozici v regionu, tradici, skladbu žáků) a na tyto podmínky aplikovat základní principy přijaté pro celé školství;

– vytvoří prostor pro realizaci specifických, odborných, filosofických názorů učitelského sboru;

– je nástrojem přizpůsobení osnov, kurikula, národních cílů místním podmínkám a realitě každé konkrétní školy;

– ztvární potřebu a chuť učitelů, případně rodičů a žáků, vyzkoušet některé prvky alternativní pedagogiky a bude blíže ke skutkům;

– souvisí se změnou kvality řízení;

– umožňuje, že školy nemusejí čekat na pokyny shora;

– je východiskem týmové práce učitelského sboru, učitelů s žáky a učitelů s rodiči;

– provokuje aktivitu, tvořivost a spolupráci sboru (motivace učitelů ke zlepšení práce);

– způsobí, že každý učitel se podílí na celkovém projektu i na specifickém pro vlastní úsek – kontrola projektu dává prožitek nesetrvat v rutině;

– je důležitý pro vytvoření školní komunity, pro úzké vazby učitelů, žáků, rodičů, obce, pro pocit spoluvytváření, spoluúčasti;

– dává škole možnost realizovat přání rodičů (např. na základě výsledků šetření jejich přání);

– znamená, že žák / student se může ztotožnit s něčím individuálním, co má tvář nebo co i spoluvytvářel;

– umožní škole účinněji uspokojovat potřeby obce a regionu.“

Takto si tedy členové NEMES a PAU představovali individuální projekty škol – jako dobrovolně zvolenou formu aktivit učitelského sboru a celé komunity podle podmínek konkrétní školy. Jak se od toho liší pozdější formální realizace nařízením shora v podobě školních vzdělávacích programů!


Další díly seriálu najdete ZDE.