Pokus o teorii nepořádku – rozhovor se Stephenem J. Ballem

pondělí 6. února 2012 · 0 komentářů

Obsáhlý rozhovor s profesorem Ballem o celé řadě zajímavých témat proběhl v listopadu 2011 v průběhu jeho přednáškového pobytu na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a vedli jej Milan Pol a Roman Švaříček.


Zdroj: Studia paedagogica roč. 16, 2/2011, str. 159–169


Roman Švaříček (RŠ): Výzkumně jste se proslavil tématem mikropolitiky školy. Toto téma jste spolu s dalšími kolegy vnesl do odborného diskurzu a velmi důkladně popsal. Téma zde muselo doslova ležet ladem po dlouhá léta. Jak jste je objevil?

Stephen J. Ball (SJB): Jako u mnohého, co jsem kdy dělal, byl na začátku pocit nedostatečnosti dosavadní práce. Učil jsem kurz na téma organizace škol, a když jsem se poohlížel po dosavadní literatuře a výzkumech a připravoval práci pro studenty, měl jsem pocit, že existuje celá jedna dimenze života organizací a škol, která tam chybí. Že se o všem mluví z hlediska formalit a povrchových vlastností, kdežto spodní proudy života organizací, mezilidské vztahy, rivalita, soutěživost, nic takového tam není. Tak jsem se rozhodl, že se na věc podívám blíž a zkusím napsat knihu o těchto stránkách života organizací. Čerpal jsem zčásti z vlastních výzkumů a hledal jiné, podařilo se mi do těch věcí trochu proniknout. Ale původně šlo opravdu o ten dojem, že něco z analýzy organizace chybí.

RŠ: Když jste o těchto tématech psal poprvé, neměl jste pocit, že popisujete něco tabuizovaného, o čem by se nemělo hovořit nahlas, jako například ideologické boje mezi skupinami učitelů, že je to něco, co navíc nebývá tradičně spojováno s učením?

SJB: Já bych řekl, že literatura, která do té doby existovala, se do značné míry vyznačovala tím, že o těchto věcech se má mlčet. I když si myslím, že zčásti to bylo dáno způsobem, jakým výzkumníci a autoři přemýšleli o školách a jiných organizacích. Podceňovali význam společenského života škol. Já jsem se právě snažil ukázat, že tyto věci význam mají, i když nevypadaly dostatečně seriózně v tom smyslu, že se o nich snad jen vedou řeči a ideologické debaty. Pro mě ale bylo rozhodující, že když tu knihu četli učitelé, dávali mi za pravdu. Lidé si řekli, že tady mají mnohem realističtější obrázek o svém každodenním životě ve škole. Když ta kniha vyšla, byla to výrazná změna oproti dosavadní tradici zkoumání organizace škol, které bývalo mnohem formálnější, mnohem více se týkalo struktur, procesů a formálních vztahů, opravdu toho povrchu školství. Různí další badatelé pak převzali tuhle myšlenku do vlastního výzkumu a začalo se objevovat mnohem více studií v podobném stylu…

…Myslím, že svět je velmi složitý, nesmírně složitý, a výzkum ho zjednodušuje. Každý výzkum je vskutku nedostatečný, dílčí a neúplný. Proto je třeba být velmi, velmi skromný a velmi opatrně něco prosazovat. Myslím, že výzkum se dopouští velké chyby vůči sobě samému a světu, když dospívá k příliš jasným závěrům, protože takové bývají obvykle chybné. Ale je tu tlak na to, abychom závěry dělali. A lidi se ptají: Co teď s tím? Co máme dělat? Myslím si, že tohle se výzkumu moc nedaří.

RŠ: Ale určitě musíte slyšet hlasy zejména z řad učitelské obce volající po správných řešeních, po radě, po kuchařské knize se správnými recepty na vyučování. Učitelé říkají, nedávejte nám nové teoretické či kritické náhledy na koncepty, jako je celoživotní učení, či kompetence, což je zrovna teď téma debaty v České republice, neboť kurikulární reforma je založena na klíčových kompetencích, a nevíme přesně, jak je definovat. Místo toho učitelé říkají, abychom jim poskytli návody, jak vyučovat klíčové kompetence.

SJB: Já bych řekl, že příkladem toho, jak by to mohlo jít, je rozšířit stávající mocenské vztahy v učitelském prostředí, kdy o sobě učitelé přemýšlejí jako o příjemcích užitečných poznatků o vzdělávání spíše než jako o tvůrcích. Můj názor je, že učitelé by měli být veřejnými intelektuály a zapojovat se do utváření dobrých vzdělávacích praktik, nikoli být jejich příjemci. Měli bychom je podpořit tím, že je naučíme analyzovat, zkoumat a dekonstruovat, a oni toho pak využijí v pozitivním smyslu v rámci své praxe. Odmítám existující mocenské vztahy, co mi síly stačí. A chci se spojit s učiteli jako intelektuály.

Jedna z věcí, které dělám, když jsem zván přednášet učitelům, je, že učím učitele používat teorii. Mluvím s nimi prostřednictvím Foucaulta a Bourdieua. Nehodlám s nimi jednat tak, jako by to nemohli pochopit a zapojit se. Takže když mě lidé zvou, říkám – ano, velmi rád přijdu, ale nebudu mluvit jinak, než bych mluvil ke skupině studentů doktorského studia. Možná se to budu snažit vysvětlit různými způsoby a dávat jiné názorné příklady, ale nebudu mluvit jinak. Takže se v určitých ohledech snažím vytvořit různé druhy vztahů s učiteli. A moje zkušenost je velmi pozitivní. Jistěže někteří lidé občas nemají zájem a usínají, ale jiní jsou nadšení a plní energie.

RŠ: Nemyslíte si však, že je to trochu naivní myšlenka? Když jdeme do škol, vždy po nás učitelé chtějí jednoduchá řešení složitých problémů. A vy tvrdíte, že bychom propast mezi teorií a praxí měli uzavřít pozvednutím lidí z praxe na stejnou rovinu, jako je teorie. Myslíte si, že to skutečně někdy nastane?

SJB: Myslím, že pokud se neposuneme tímto směrem a nedospějeme k tomu, pak zredukujeme pedagogický výzkum na stejný proces technizace, jaký probíhá v jiných oblastech pedagogiky, jiných oblastech sociální praxe. Spíš než za praktikující intelektuály budeme za techniky, kteří umějí několik velmi základních věcí, které však můžou provádět i lidé nízké kvalifikace. Takže svým způsobem přispíváme k vlastnímu konci. A znamená to vzdát se intelektuálního života ve prospěch určitého života technického, založeného na přijímání produkce. Je v tom tedy paradox. Já ale nechci jiným lidem říkat, jaký pedagogický výzkum mají dělat, a taky nechci, aby každý dělal takový výzkum jako já. Ale pokud jde o mě, nechci a asi ani nejsem schopen vstupovat do praxe tímto stylem. Chci klást stávající praxi mnohem zásadnější otázky, ne ji zlepšovat. Chci ji vlastně svým způsobem podkopávat…

… RŠ: Objevil jste během svého studia nějakou alternativu k náročným testům se závažnými důsledky pro žáka a jeho školu, něco, co by mohlo zároveň uspokojit rodiče, politiky i odborníky?

SJB: Já se domnívám, že zejména v zemích, jako je Anglie, Spojené státy a některé další, které se řídí těmito idejemi už dlouho, nic takového prakticky neexistuje. Že je dnes vlastně skoro nemožné o školství rozumně mluvit, mluvit o jiném smýšlení o školství. Ten diskurz – jak diskurz politický, tak vzrůstající měrou i profesní – je příliš pevně svázán pojmy standardů, výkonnosti a efektivity škol. Snaha formulovat jiné verze toho, k čemu by mělo být školství, je dnes téměř neuskutečnitelná. Diskurz kolem výkonnosti je tak mocný a nepřipouštějící alternativu, že všechno jiné zní jako nějaká nostalgie nebo romantika nebo prostě bláznovství. Ztratili jsme – každopádně aspoň v Anglii – veškerý pocit, že by bylo zapotřebí diskuse, která začne tím, k čemu tady školství vůbec je. Co od svého vzdělávacího systému chceme? Místo toho jde o to, že chceme vyšší standardy. Ale to nám ještě neříká, k čemu je tady školství. To nám říká, jak školství měříme. A jak měříme školství, se nám jaksi zaměnilo za to, k čemu školství je. Takže pro mě je velice těžké tu otázku zodpovědět, protože bych nejraději řekl, že jestli se do něčeho pustíme, chci začít někde jinde. Já chci začít od začátku. Chci začít znovu…

… Milan Pol (MP): Co je podle vás největší dnešní výzvou pedagogického výzkumu?

SJB: Chtělo by se mi říct, že musíme v jistém smyslu nově objevit svou roli jako výzkumníků. Myslím, že pedagogický výzkum svým způsobem zabloudil. Zčásti proto, že je uzavřen do bariér těchto nových diskurzů o politicky a prakticky orientovaném výzkumu. Zčásti také proto, že v pedagogickém výzkumu nastala tak vysoká míra různorodosti a fragmentace, že je společenství pedagogického výzkumu velmi roztříštěno. Soustředili jsme se příliš na úzká témata, takže se zkoumá vzdělávání v matematice nebo se zkoumá školská politika, genderová tematika nebo vedení škol, a začali jsme lpět na svých tématech a přestali jsme si být vědomi významu své praxe v obecnějším smyslu. A zase tu jde o naše teoretické a filozofické principy. Zdá se mi, že výzvou pro pedagogický výzkum v nejbližší budoucnosti může být samo jeho přežití a to, zdali vůbec dokážeme zdůvodnit svoji pokračující existenci a zda státy budou ochotny platit pedagogický výzkum jinak než tak úzce, jak se to zdá užitečné jim. Asi potřebujeme zaujmout své publikum jinak. Nevím, ale možná je přežití naší největší výzvou.


Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.