STRATEGIE 2020. Jak se nám daří realizovat vzdělávací politiku?

pondělí 23. dubna 2018 · 0 komentářů

V minulých dnech bylo na semináři v aule Pedagogické fakulty UK prezentováno Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020, provedené nezávislým týmem na zadání MŠMT. „Jakkoli je zpráva kritická, chtěli jsme ji,“ řekl na závěr semináře státní tajemník PhDr. Jindřich Fryč. Tento přístup řada přítomných ocenila. Tématům zprávy se budeme postupně věnovat. Dnes začínáme okolnostmi vzniku zprávy.

Zdroj: Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020 (2017)

Součástí implementace Strategie 2020 byl závazek provedení externího vyhodnocení jejího naplňování s cílem nezávislého a objektivního posouzení vývoje vzdělávací politiky vzhledem k prioritám a cílům. V únoru 2017 byla z podnětu MŠMT ustavena skupina, k 10.12. odevzdala svoji hodnotící zprávu a její stručné shrnutí.

Složení skupiny:
prof. PaedDr. Iva Stuchlíková, CSc. – předsedkyně skupiny
doc. PaedDr. Ondrej Kaščák, Ph.D.
doc. PhDr. Tomáš Janík, Ph.D., M.Ed.
PhDr. David Greger, Ph.D.
doc. PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.
Mgr. Karel Šima, Ph.D.
prof. PhDr. Arnošt Veselý, Ph.D.
doc. PhDr. Irena Smetáčková, Ph.D.
prom.ped. Jana Hrubá
doc. Ing. Daniel Münich, Ph.D.
Mgr. Jana Matoušová
JUDr. Ing. Josef Staša, CSc.


Z analýzy celkového rámce Strategie 2020

Bílá kniha (Národní program rozvoje vzdělávání v České republice), která vznikla v r. 2001, měla ambici naznačit strategické směry rozvoje pro období deseti let. Po roce 2010 roli vzdělávací strategie částečně suploval Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy ČR 2011–2015 a postupně vznikla celá řada současně platných a neprovázaných koncepčních dokumentů různé závaznosti. Vazby na další strategické dokumenty ČR byly nepřehledné.

Akcenty vzdělávací politiky se postupně proměňovaly. Zatímco do r. 2007 byla v dlouhodobých záměrech akcentována témata související s cíli a obsahem vzdělávání (reforma a modernizace cílů a obsahu vzdělávání postupně ústící do kurikulární reformy), v pozdějším období se objevují formulace zdůrazňující zajišťování kvality, zavádění systémů kvality, hodnocení vzdělávacích výsledků a sebehodnocení, po roce 2005 jako jeden z hlavních směrů také rovné příležitostí ke vzdělávání. Tyto posuny se následně promítly do pojetí i priorit Strategie 2020.

Strategie 2020 byla schválena v r. 2014 po rozsáhlé veřejné konzultaci k jejím obecným liniím. Opírala se o data, která shromažďuje MŠMT a Česká školní inspekce a vycházela z výsledků českého pedagogického výzkumu, domácích i mezinárodních analýz a z mezinárodních cílů, k nimž se ČR přihlásila.

Strategie 2020 vrátila pozornost k cílům vzdělávání jako takovým. Hovoří o hlavních cílech vzdělávání (osobnostním rozvoji přispívajícímu ke zvyšování kvality lidského života; udržování a rozvoji kultury jako soustavy sdílených hodnot; rozvoji aktivního občanství vytvářejícímu předpoklady pro solidární společnost, udržitelný rozvoj a demokratické vládnutí; a o přípravě na pracovní uplatnění), od kterých odvozuje požadavky na vzdělávací systém. Rozvoj vzdělávacího systému je chápán jako komplexní a dlouhodobý proces vývoje a postupných změn, jejichž seřazení a sladění je věcí strategických priorit.

Za slabinu české vzdělávací politiky považuje Strategie 2020 nedostatečně srozumitelné vymezení dlouhodobých strategických priorit. Proto formuluje pro období do r. 2020 omezený počet nejdůležitějších strategických směrů jako tři průřezové priority:
– snižovat nerovnosti ve vzdělávání;
– podporovat kvalitní výuku a učitele jako její klíčový předpoklad;
– odpovědně a efektivně řídit vzdělávací systém.

Strategie 2020 vznikala (byť po rozsáhlé veřejné konzultaci) shora dolů prioritně jako rámec pro strategické řízení vzdělávacího systému. I přesto však upozorňuje na rizika provádění politiky shora a nedostatečné vyjednávání a prosazování politiky na úrovni individuálních aktérů.

Kritickým místem české vzdělávací politiky je prosazování schválených priorit do praxe. Implementační část popisuje velmi důležité „meta–strategické“ linie, bohužel ne vždy respektované při rozpracovávání opatření, např.
– informovanější formulace cílů a efektivnější využívání nástrojů vzdělávací politiky,
– ověřování opatření v míře adekvátní svému dopadu,
– citlivé zvažování, zda nové prvky mají být zaváděny plošně, povinně nebo postupně, na principu dobrovolnosti,
– podpora změn v chování aktérů vzdělávání systematickým a promyšleným předáváním informací, šířením znalostí, vzděláváním, osvětou, úsilím o sdílení společných hodnot.

Implementace Strategie 2020 předpokládá správnou kombinaci nástrojů vzdělávací politiky. Vedle informačních nástrojů zmiňuje ekonomické nástroje a upozorňuje na přesycení projektovými formami řízení a financování. Uvádí, že v ní uvedená opatření budou financována především ze státního rozpočtu a Evropských strukturálních a investičních fondů, ale souvislost s přípravou operačního programu a plánováním systémových projektů není dále rozpracována.

Rozpracování priorit do dílčích cílů už není tak transparentní a ne vždy je zřejmé, jak přesně daná opatření přispějí právě k naplnění samotných priorit (např. cíl zavedení maturitní zkoušky z matematiky jako opatření ke snižování nerovností ve vzdělávání?). Některá navržená opatření mají pouze deklaratorní povahu (např. opatření posilovat spolupráci mezi rodinou a školním prostředím atp.), takže jejich vyhodnocení je problematické.

Opatření rozpracovaná v nižších strategických dokumentech (zejména v dlouhodobých záměrech) by měla být vždy vztahována k prioritám a vzhledem k těmto prioritám by měly být vyhodnocovány i dopady těchto opatření.

Důležitý dokument Strategie digitálního vzdělávání však stojí jakoby paralelně a autonomně vedle Strategie 2020. SDV rekapituluje priority Strategie 2020 a uvádí je v kontextu digitálního světa, poté formuluje svoje vlastní prioritní cíle (otevřít vzdělávání novým metodám a způsobům učení prostřednictvím digitálních technologií, zlepšit kompetence žáků v oblasti práce s informacemi a digitálními technologiemi, rozvíjet informatické myšlení žáků) a hlavní směry intervence, které jsou vhodně zvolené. Nicméně bez toho, aby mezi zmíněnými dokumenty byla návaznost obsahová, jsou cíle SDV vnímány spíše v pozici parciálních cílů, jakoby málo propojené se strategickými prioritami. Rizikem takové situace je, že digitální vzdělávání může být veřejností vnímáno jako samostatná a parciální záležitost, což je chybné. SDV, resp. její cíle by měly být samozřejmou a neoddělitelnou součástí hlavního strategického dokumentu, aby napomáhaly k posunu směrem ke vzdělávání, v němž jsou digitální technologie kritická práce s informacemi všudypřítomné (vzdělávání 4.0).

Dosavadní dopady implementace Strategie 2020 na vzdělávací systém i na jeho širší kontext není zatím možné vyhodnotit. Od jejího přijetí uplynula relativně krátká doba a pozitivní efekty některých opatření (zejména těch spojených s přípravou učitelů) lze očekávat až za delší časové období. Vedle toho ovšem existuje otázka indikátorů, které byly vytvořeny jako nástroje pro monitoring a vyhodnocování naplňování strategie. Ukazuje se, že o dopadech opatření je k dispozici málo dat, a často ve struktuře, která neumožňuje změny vyhodnotit. Nicméně i přesto (případně právě proto) některá opatření byla a jsou ve veřejném prostoru četně a kontroverzně diskutována (povinná maturita z matematiky, společné vzdělávání, kariérní systém). To naznačuje, že prosazování Strategie 2020 by mělo být dále analyzováno.


Otázka pro vedoucí expertního týmu prof. Ivu Stuchlíkovou

Ve které z priorit nastal podle vás nejmenší posun?

Máme-li hodnotit priority jako celky, tak jednoznačně ve třetí prioritě (odpovědně a efektivně řídit vzdělávací systém). Tato priorita byla a je klíčová pro naplňování celé strategie. Čtyři dílčí cíle – tj. posilování prvků strategického řízení, zlepšování informační a poznatkové základnu a rozvíjení výzkumu vzdělávání, posílení hodnocení vzdělávacího systému a zlepšení komunikace mezi všemi aktéry –֪ naznačují, kde už před rokem 2014 byly výrazné problémy v řízení našeho školství.

Bohužel jsme se za 4 roky posunuli minimálně – došlo jen ke zjednodušení soustavy strategických dokumentů a vyjasnění jejich vazeb. Stále často nejsou strategická rozhodnutí podložena analýzou dopadů, jejich realizace není dostatečně monitorována a vyhodnocována, chybějí nám agregovaná data o vzdělávacím systému, není dotvořen národní systém monitorování vzdělávacích výsledků tak, abychom z něj dokázali vyčíst, jak se kvalita vzdělávání vyvíjí, a komunikace s hlavními aktéry je, soudě podle problémů při realizaci některých opatření dalších dvou priorit (například zavádění povinného posledního roku předškolního vzdělávání a nároku na místo v mateřské škole od dvou let; nebo projednávání kariérního řádu), stále neuspokojivá.

Při našem hodnocení jsme se opakovaně dostávali do situací, kdy scházela data pro posouzení naplňování dílčích opatření nebo nebyla dostupná, kdy některá opatření a jejich vyhodnocování byla realizována spíše formálně a kdy se objevovala opatření, která do realizace Strategie 2020 byla přidána následně, pod vlivem politických tlaků, a jejich souvislost s prioritami byla problematická.
Přes to přese všechno jsme měli pocit, že na realizaci Strategie 2020 je vynakládáno značné úsilí, že samotná její existence je významným krokem vpřed a že její průběžné vyhodnocování může být impulsem k systematickému zlepšování strategického řízení našeho školství.

Připravila Jana Hrubá


Další díly seriálu o hodnocení naplňování Strategie 2020 najdete ZDE.