Jana Hrubá: DOKUMENTY 48. Najít svou cestu. O filozofii otevřeného partnerství, o filozofii NEMES

pondělí 1. prosince 2014 · 0 komentářů

Rozhovor Učitelských novin s Miluší Havlínovou a Janem Kovařovicem o idejích a činnosti NEMES a PAU v roce 1993. Řada myšlenek zůstává stále zcela aktuálních.

Jak se účastní současného dění ve školství NEMES – Nezávislá mezioborová skupina pro transformaci školské politiky, vzdělávání a školy? Víme, že její projekt „Svoboda ve vzdělání a česká škola" byl jedním z těch, které byly již před dvěma lety předloženy veřejnosti jako jedna z variant budoucnosti našeho školství. Členové NEMES jej posléze tlumočili a obhajovali na nespočetných besedách a seminářích. Dlužno říci, že již tehdy získal řadu stoupenců. Je však příznačné, že teprve s postupujícím vývojem myšlenky projektu NEMES oslovuje další a další učitele. Zvláště, když se seznámí s jeho úplnou verzí (tj. včetně části C, jež nebyla publikována v UN/září 1991), kterou NEMES pro nové zájemce stále kopíruje a rozesílá. Další materiál NEMES – Zásady realizace svobody vzdělávání v české škole – jsme otiskli v UN č. 36.

Co však NEMES dělá nového? V rozhovoru se dvěma jejími zakládajícími členy – první předsedkyní PhDr. Miluší Havlínovou a současným předsedou Ing. Janem Kovařovicem – jsme se to dověděli.



Dvě základní činnosti

Naše činnost má dvě základní složky: jednu, zaměřenou na školskou politiku, legislativu, ekonomické otázky, a druhou na vnitřní reformu školy, na učitele, žáky a rodiče.

V obou směrech podnikáme stále řadu aktivit. Posíláme připomínky ke všem dokumentům, které průběžně ve školství vznikají – ať již na ministerstvu nebo v parlamentu. Byli jsme přizváni k účasti v několika pracovních skupinách na MŠMT. Máme svůj poradní hlas v komisi pro otázky transformace školství, která byla ustavena při „školském“ výboru parlamentu. Nezůstáváme jen u vyjadřování stanovisek, ale pracujeme sami dále na vlastních dokumentech. K nim patří také právě ukončená druhá část našeho projektu, nazvaná „Zásady realizace svobody vzdělávání v české škole“. Teď právě se k ní vyjadřují členové NEMES a Přátelé angažovaného učení. Věříme, že bude zajímat pedagogickou i rodičovskou veřejnost, jakož i další partnery školské politiky.

Vzbudit zájem veřejnosti o vzdělávání a školství není snadné. Největší problémy školství totiž nejsou uvnitř resortu, ale mezi školstvím a společností. Jako by školství bylo až na okraji jejího zájmu. Rodičům jako takovým rozhodně škola lhostejná není. Jde přece o vzdělávání jejich dětí. Průzkumy prozrazují, že rodina je ochotna dokonce leccos obětovat. Ovšem zájem občanů o školství obecně je téměř zanedbatelný. Sem počítáme nejen pozornost společnosti a politických stran, ale i obecních zastupitelstev. Tady vidíme vůbec nejslabší bod, přitom právě v regionu se dá pro školu udělat nejvíce.

S tím souvisí druhá složka naší činnosti, kterou věnujeme učitelům, jejich práci ve třídě, škole a obci. Náležejí sem především vznikající, zcela praktické projekty na aktuální témata. Jeden z nich se např. zabývá standardy z hlediska učitelů 1. stupně (jak je chápat, jaký je vztah k učebním osnovám, co znamená moderní způsob osnování učiva apod.). Další má pracovní název „Jak transformovat vlastní školu“, což je zároveň naše krédo. Jeho materiálním výstupem bude stejnojmenná příručka pro všechny zájemce.


Jako předpoklad – propojení NEMES a PAU

Jmenované a ještě další projekty jsou dílem týmové organizované činnosti. Při tomto způsobu těžíme ze složení našeho členstva. NEMES – jako skupina založená záměrně mezioborově – má svoje členy jak mezi učiteli, kteří již sami usilují o změnu své vzdělávací práce s žáky, tak mezi teoretiky různých oborů blízkých vzdělávání, odborníky z výzkumu a vysokých škol. Přitom teoretici se snaží pomoci školské praxi tím, že její problémy reflektují, zobecňují, vyvozují z nich závěry pro další řešení. Opírají se o zkušenosti učitelů, konfrontují je se zkušenostmi ze zahraničí i s mezioborově získanými poznatky.

Například psychologové přinesli do koncepce NEMES zcela jiné pojetí dítěte v systému školy, než jak tomu bylo dosud zvykem, chápou ho nikoli jako objekt, ale jako subjekt vzdělávání, jedinečný a neopakovatelný. Odtud se pak odvíjí nová vize vzdělávání, výchovy, úlohy školy ve vztahu k žákům – rázem jsme u jádra toho, co je NEMES.

Není to jen zájmová skupina, ale především určité společenství lidí, založené na jasném životním názoru a postoji. Z něj také vychází naše představa o proměně vzdělávání a školy. Všechno, co vytváříme, je podloženo snahou tuto obecnou představu uvádět do konkrétních podob života.

Dokladem toho, že se nám to někdy docela daří, je právě vznik PAU, klubu Přátel angažovaného učení. Zcela spontánně se spojili dohromady učitelé všech druhů a stupňů škol, kteří se chtěli ujmout vnitřní proměny školy, každý na svém místě. Zároveň se přihlásili k NEMES a jejím snahám o vnitřní reformu. PAU jsme přijali s radostí, má naši plnou podporu, jsme propojeni organizačně i ekonomicky, spolupracujeme ve společných týmech na několika projektech, jsme si navzájem prospěšní, respektujeme svoje odlišnosti a obohacujeme jeden druhého jejich přínosem.


Co škola, to projekt na její míry

Příkladem projektu, na němž pracuje společně NEMES a PAU, je příručka „Jak transformovat vlastní školu“.

Domníváme se, že demokratický stát by neměl školy řídit. ale na druhé straně by měl být schopen stanovit a uzákonit jasné principy, na nichž by mělo fungovat. vzdělávání v České republice: aby zde byl rámec pro svobodnou činnost lidí, kteří se na něm podílejí nebo chtějí podílet. Tohoto legislativně závazného rámce by pak mohla (a měla) každá škola užívat svobodně a odpovědně pro svoji transformaci, profilaci a rozvoj. Získaná mince svobody a odpovědnosti by ji opravňovala a zavazovala, aby si hledala svoji individuální cestu. Nástrojem by jí k tomu bylo vytvoření projektu její vlastní vzdělávací činnosti. Projektu šitého na míru podle podmínek školy a obce, podle možností a potřeb žáků, zájmu rodičů a pedagogické orientace učitelů.

To není hudba budoucnosti, řada škol už podobným způsobem pracuje, i když v naprosto nevyhovujících legislativních podmínkách, a tedy se značnými obtížemi. Jsou to např. všechny tzv. Zdravé školy (projekt Světové zdravotnické organizace uvedený do ČR v roce 1991), ale i mnoho dalších (např. projekty ExTry), na nichž se často podílejí členové PAU.

Tyto školy a jejich lidé dokázali přinejmenším, že jsou schopni tří věcí: čerpat inspiraci z živé části pedagogické pokladnice světové i domácí, učit se novým dovednostem a postojům a získat ke spolupráci co nejvíce lidí ve škole a kolem ní.

V chystané příručce bereme v úvahu i to, že každá škola je na jiném stupni vývoje nebo usilování. Jako existuje pluralita názorů, je také pluralita situací a úrovní. I míru samostatnosti by si měl každý volit sám. Kdo se prozatím dobrovolně vzdá možnosti najít si vlastní cestu, měl by mít možnost buď držet se svého dosavadního stylu, nebo napodobovat pokročilejší, a nebo i být veden. Měla by to však vždy být jeho vůle a rozhodnutí.


Místo pro setkávání

Ti učitelé a ředitelé škol, kteří sami ještě neprojevili iniciativu nebo se ještě nerozhodli něco u sebe měnit nebo zlepšovat, by však mohli těm, kdo o něco takového již samostatně usilují, alespoň pomáhat vytvářet podmínky. Kdyby jen tím, že je zaštítí, podpoří, nechají pracovat v klidu. Ředitelé škol svoje učitele, ředitelé školských správ a inspektoři svoje ředitele škol atd. až po MŠMT a ČŠI.

Kromě klidu k práci je ještě důležité, aby tito iniciativní lidé o sobě věděli, aby se navštěvovali, aby se měli kde scházet. Potřebuji si totiž vyměňovat názory, zkušenosti, dovednosti a poznatky. Učit se jeden od druhého.

Na začátku to bude v širokém okolí třeba jenom skupina několika učitelů na jedné škole nebo, jak dobře víme, třeba jen jeden jediný učitel, kdo to bude potřebovat. Jakmile se však začnou o svoje pedagogické záměry a způsoby výuky spolu dělit, tak se o ně budou brzy zajímat další kolegové ze školy, rodiče, sousední škola, někteří ředitelé ze škol téhož okresu nebo třeba někde na úplně opačném konci republiky.

Když se navíc tito lidé porozhlédnou za kolegy po školách u nás i ve světě… Rozhodně tím nikdo nic neztratí. Venku právě výměně a sbírání zkušeností věnují učitelé velkou pozornost a mnoho času.

Učitelé, kteří podobné cesty podnikají, se dostávají rychleji kupředu. Najednou zjišťují, že se bez kontaktu se stejně laděnými kolegy nemohou obejít. Každé setkání je pro ně nejen možností konfrontace a prohlubování názoru, ale také závazkem: musím přijít s něčím novým, co budu umět obhájit a také doložit. A co je možná ještě důležitější, právě z těchto setkání čerpají energii a motivaci k další práci.


Nařizování shora: už NE

Lidé, u nichž se natolik probudila potřeba samostatnosti, se pomalu obejdou bez přímých instrukcí a tím spíše bez vyložených příkazů. Už dovedou učit či řídit školu bez nich. Často jsou jim různá nařízení spíše na překážku.

Jak by ne. Nechtějí se dále tvářit, jako bychom žili ve společnosti a školském systému 19. století, kdy vzdělaná byla jen poměrně malá část národa a jejím posláním bylo tu zbývající vést. To je již pryč. Zapomínáme, že dnešní národ je mnohem vzdělanější a vyspělejší. A také poněkud alergický na příkazy. Všude, ale ve školství zvlášť. Dnes je rozhodující vzájemná úcta a důvěra. Vertikálně i horizontálně. Kdo tyto hodnoty potřebuje, tak je také dovede poskytovat. Řídí se zásadou, že chce-li vychovávat z dětí samostatně myslící a jednající lidi, kteří budou schopni vzít na sebe odpovědnost za svůj život, tak nemůže sám zůstat v roli poslušného a vděčného státního úředníka.

Na druhé straně by však i tito samostatně a odpovědně si počínající učitelé a ředitelé uvítali, kdyby pracovníci ministerstva, školské správy a školské inspekce byli u toho, když se u nich něco zajímavého a nového děje, a dali jim najevo, jak je chtějí podporovat. Možná, že k tomuto přístupu i někde dochází, v případě, když škola o určitou podporu přímo požádá, ale obecný školský terén o něm nemá tušení. Učitelé, kteří přicházejí s něčím novým, nacházejí namísto podpory buď bariéru dobře známého tradičního přístupu anebo i klacky pod nohama.


Inspekce – kontrola nebo podpora?

V této souvislosti se hodně hovoří o koncepci inspekce. Má-li být spíše poradenskou, konzultační a metodickou nebo kontrolní činností. Domníváme se, že tyto dvě funkce se navzájem vylučují. Člověku, který mne přijde kontrolovat, přece neřeknu svoje problémy a neotevřu svoje srdce.

Ve světě se inspekce řeší různě. Někde od sebe ostře oddělují hospodářskou, pedagogicko-kontrolní a pedagogicko-metodickou inspekční síť. Většinou však má škola klid, dokud pracuje dobře. Zato když se přijde na nedostatky, musí si sama vypracovat vlastní projekt na jejich nápravu. Tento projekt škole pomůže vypracovat pedagogicko-metodická síť inspekce. Kontrolní síť má pak za úkol zjišťovat, zda škola podle svého projektu pracuje. V kontrolované škole tedy předem znají kritéria inspekce: jsou jimi ty úkoly, které si sami vytýčili ve svém projektu nápravy.

Tam, kde chtějí, aby se školy otevřely novým trendům, podporují možnost výměny projektů škol, hledání, zkoušení. Nedopustí, aby škola selhala. Těžko se pak může stát, aby škola, která zkouší od začátku školního roku něco nového, podle svého projektu byla napřed ponechána bez pomoci a před závěrem školního roku byla navštívena tzv. hloubkovou inspekcí.


Služby na objednávku

Konzultační a metodická pomoc učitelům, škole a školskému managementu však v současné době – plné nároků na nové poznatky a dovednosti – prakticky neexistuje. Dřívější infrastruktura pedagogických středisek a ústavů byla rozpuštěna; její tehdejší úkoly v rámci centrálního řízení školství skončily. Jenomže zde vznikla nová potřeba. Potřeba nabídky fungujících pedagogických služeb na objednávku učitelů, ředitelů, škol, školské správy atd.

Dosažitelnost metodicko-konzultačních a vzdělávacích služeb by totiž měla předcházet každé snaze o zavádění nových modelů, jakkoli krásných, na neomezeném počtu škol. A učitelé a školy, kteří budou sami usilovat o změnu vlastní práce, kteří budou chtít realizovat svůj vlastní projekt školy, budou odborné služby hlavně ve výcviku nových dovedností potřebovat nejvíce. O tom, jaký je zájem o tyto služby, svědčí vysoká poptávka po nich u těch několika profesionálních subjektů, které se prozatím ustavily a začínají se pedagogickou poradensko-metodickou činností vážně zabývat.

Hlavní váha této činnosti však zatím spočívá na neformálních organizacích a svépomocných službách. Účastní se jí fakticky i NEMES. Vším, co děláme směrem ke škole, plníme úlohu jakéhosi usnadňovatele (facilitátora) pedagogických potřeb a záměru iniciativních učitelů a ředitelů, rodičů a dalších lidí kolem školy. Prozatím tuto úlohu omezujeme především na členy PAU, abychom spolu s nimi mohli později služby rozšířit a vycházet vstříc požadavkům dalších zájemců přímo na místě, kde působí.

Někteří členové PAU například vyjádřili přání, že by se rádi naučili vést aktivní formy skupinové práce v tzv. workshopech, dílnách. To znamená pracovat se skupinou lidí za určitými cíli, které si skupina sama vytýčí, řešit konkrétní problémy strukturovanými postupy, učit se novým dovednostem a cvičit se v nich (např. jak komunikovat a kooperovat s kolegy zastávajícími jiný názor na transformaci školství, na metody práce, na postavení žáka atd.).
A byla tu pro nás první „objednávka“: sebevzdělávací cyklus pro PAU Dílna o dílně. Právě v tomto trendu chceme dále pokračovat. Nově připravujeme nabídku praktických služeb školám, které projeví zájem o realizaci postupů, o nichž se dočtou v naší chystané příručce „Jak transformovat vlastní školu“. Úplně nejčerstvější iniciativa vyšla právě z PAU. Výzva zní: sepišme sborník o netradičních způsobech výuky, s nimiž jsme udělali vlastní zkušenost!


Poselství na závěr

Ptáte se, zda budeme připravovat vlastní modelový projekt vzdělávání, něco jako školu NEMES, školu pro lidi nové epochy? Proč ne? K modelovému projektu nemáme daleko, protože jeho principy jsou obsaženy již v našem původním projektu, o němž zde byla řeč. A mít vypracovány principy toho, co chcete dělat, je velmi praktické. Velice usnadňují hledání dalších cest. Stačí je tvořivě domýšlet do všech podrobností pedagogické praxe.

Co bychom však především rádi přinášeli do škol jako svoje poselství, je ještě něco trochu jiného. Tím, na co klademe větší důraz, je naše základní filozofie, naše pojetí vztahu mezi vzděláváním a školou. Filozofie, podle níž je škola otevřeným partnerským společenstvím žáků, učitelů, rodičů i širší obce, v němž každý má svůj díl odpovědnosti vůči ostatním. Lidé, spojení ve škole i kolem školy tímto druhem vztahu se pak mohou svobodně domlouvat a posléze i společně usilovat, aby jejich škola byla především vzdělávacím místem praktikujícím jak tradiční hodnoty člověka, tak hodnoty nutné pro globální záchranu naší planety. Naší nejvlastnější snahou je přispět k tomu, aby se tato filozofie ujala a aby v zájmu společných hodnot byl každý schopen najít cestu pro sebe, pro svou školu, svou třídu a svoje žáky.

Zdroj: -št-, Učitelské noviny č. 39/1993, str. 24–25

Digitalizovala Kateřina Brožová


Když si člověk po letech přečte, co tehdy odborníci i praktici sdružení v NEMES očekávali, pro co s entuziasmem pracovali a čím žili, je mu smutno. Představovali si pozvolný vývoj, dobrovolnost při volbě vlastní cesty učiteli a řediteli, zdůrazňovali potřebu podpory aktivních pedagogů od státu. Jak to dopadlo, víme všichni.


Další díly seriálu najdete ZDE.