Peter Gray: Co kdybychom základní medicínský princip uplatnili ve školství?

středa 4. července 2018 · 0 komentářů

Primum non nocere – především neškodit. Na počátku lékařské kariéry skládají medici přísahu, která částečně vychází ze starověké Hippokratovy přísahy, v níž vyjadřují, že pochopili základní princip medicínské praxe, což je, že nebudou škodit. Spousta lékařských výkonů s sebou samozřejmě nese nějaké poškození, ale smyslem tohoto principu je, že případná škoda musí být vyvážená očekávanými přínosy a že musí být předem jasné, že tyto přínosy pro pacientovo zdraví převáží škody při zákroku napáchané.

Jak by to dopadlo, kdyby školský systém musel u každého dítěte prokazovat, že pro něj z povinné školní docházky vyplyne více přínosů než škod? Například si vezměme Zuzanku, 5 let. Státní školský systém říká, že musí nastoupit do školy (v ČR do školky, pozn. SU), a ani holčičky ani jejích rodičů se nikdo neptá, jestli chce, nebo ne (s výjimkou případů, kdy se rodiče rozhodnou pro domácí vzdělávání nebo jinou alternativu povinné školní docházky).

Co by se stalo, kdyby stát musel dřív, než Zuzanka nastoupí, dokázat, že instituce, do které musí povinně nastoupit, jí víc dá, než vezme?

Kdyby stát měl povinnost zavázat se, že neuškodí, školství, jak ho dnes známe, by se okamžitě rozpadlo. Bylo by nutné okamžitě provést reformu, k níž mělo dojít už dávno. I kdyby stačilo, aby stát dokázal, že školský systém dokáže průměrné dítě nebo většinu dětí víc povznést než poškodit, systém by se zhroutil.

Povinná školní docházka je obrovským narušením životů dětí a jejich rodin a to, jak je poškozuje, je dobře známé.

Od zastánců vynuceného vzdělávání jsem slýchal argument, že škola je jako hořký lék. Chodit do školy může být nepříjemné, ale z hlediska dlouhodobého profitu je to pro děti užitečné. Tihle lidé už ale trochu zapomněli, že polknout hořký lék trvá pár sekund, zatímco povinná školní docházka trvá 11 (a někde dokonce 13) let (v ČR je nyní PŠD 9 let, plus jeden rok povinného předškolního vzdělávání – pozn. SU). Nemluvě o tom, že v případě léku se lidé mohou sami rozhodnout, jestli si lék vezmou nebo ne, případně o tom, zda ho dají svým dětem, rozhodnou sami na základě zvážení možných přínosů a omezení. Nemluvě o tom, že nelze prokázat, že povinná školní docházka dá dětem víc než nějaké jiné, lépe chutnající a levnější placebo. To placebo, o němž mluvím, se nazývá unschooling, nebo demokratické či svobodné vzdělávání, při němž se děti nevzdávají své osobní svobody a při němž se učí to, co je zajímá, buď sami, nebo s pomocí, nikoli pod dohledem, dospělých.

Kdyby školství bylo lék, nikdy by neprošlo testy ústavu pro kontrolu léčiv. Neexistují žádné důkazy, že by mělo lepší účinky než placebo, o němž jsem psal, ale zato máme dost důkazů o závažných vedlejších účincích…
(V článku jsou uvedeny některé důkazy, které hovoří v jeho neprospěch – pozn. redakce.)

K tomu si přidejte to nekonečné množství času, kterým děti a mládež kvůli škole plýtvá. Jestli tomu nevěříte, požádejte ředitele nejbližší školy, aby vás nechal jeden den „stínovat“ některého ze studentů – zkuste prostě strávit jeden den ve škole a dělat přesně to, co mají dělat studenti. Všichni dospělí v mém okolí, kteří si dopřáli tuto zkušenost – bylo mezi nimi i několik učitelů – byli v šoku, jak moc se nudili, kolik času promarnili, místo aby se mohli věnovat vlastní činnosti, která by pro ně měla nějaký smysl. Nikdo už to druhý den zkusit nechtěl. Věřte mi, že děti a mládež nesnáší nudu o nic líp než dospělí, jen prostě nemají na výběr.


Neinvazivní vzdělávání jako alternativa povinného školství

Je-li to možné, dává vždy rozumný a svědomitý lékař při odstraňování zdravotních potíží přednost neinvazivním nebo minimálně invazivním metodám a metody pro organismus hodně invazivní, které mohou narušovat integritu osobnosti, případně způsobovat bolest, trvalé následky či smrt, mezi takové metody řadíme například chirurgii nebo toxiny, používá jen v opodstatněných případech.

Povinné školství patří mezi mimořádně invazivní vzdělávací metody. Neinvazivní alternativou je samořízené vzdělávání, které využívá unschooling, nebo demokratické či svobodné školy. Výzkumy naznačují, že v otázkách přípravy dětí a mládeže na život v dospělosti jsou tyto způsoby vzdělávání přinejmenším stejně efektivní jako státní systém, ale mají podstatně menší škodlivý dopad na každodenní život dětí a rodiny.

Takové důkazy ovšem školské struktury nezajímají. Osoby, které mají zájem na udržení povinného školství bez ohledu na jeho škodlivé vlivy a vedlejší účinky, jsou jako chirurgové, kteří řežou a řežou a odmítají připustit, že by se zdravotní problémy daly řešit levnějšími způsoby, které by méně zatěžovaly i pacienta.

Už dvakrát jsem spolu s několika kolegy žádal u nadace pro výzkum školství o grant na výzkum, který by do hloubky porovnával, jaké krátkodobé i dlouhodobé účinky má na mládež běžné školství (státní i soukromé) ve srovnání se sebeřízeným vzděláváním. V obou případech byla žádost bez jakéhokoli vysvětlení zamítnuta, nedostalo se nám ani žádného povzbuzení, abychom to zkusili příště. Nechci se chlubit, ale dlouho jsem pracoval v oblasti výzkumu a rukou mi prošlo docela dost žádostí o granty. Jsem přesvědčený, že výzkum, který jsme chtěli dělat, byl propracovanější a lépe postavený než (naprostá) většina výzkumů, které tato nadace finančně podporuje. Byl důkladně promyšlený, otázky přesně cílené, odhaloval klíčové faktory důležité pro dětskou spokojenost a budoucnost národa.

Pro mě z toho vychází jednoznačný závěr: školské struktury prostě nechtějí, aby si někdo položil zásadní otázku, zda je současný povinný, shora řízený systém školství efektivní. Jestli dokáže lépe než neinvazivní sebeřízené vzdělávání produkovat schopné produktivní osobnosti s dobrou vyhlídkou na uplatnění v životě?

Představte si, co by se stalo, kdybychom peníze na tento vhodně koncipovaný výzkum dostali, a jasně by se prokázalo, že neinvazivní metody fungují přinejmenším stejně dobře, ne-li lépe, než ty invazivní. Jak by si to příslušná nadace zodpověděla u školského kolosu, který zaměstnává taková kvanta lidí a dává vydělat tolika společnostem? V tu ránu by se pedagogické fakulty ocitly na pokraji zrušení. Poptávka po učitelích by dramaticky poklesla, zbylo by jen pár takových, které by samostatně se vzdělávající žáci vyhledávali pro jejich skutečné znalosti a schopnosti, a ne proto, že by měli příslušný diplom. Taky by podstatně klesl zájem o učebnice, a protože by se rozpadla povinná cílová skupina, musely by ceny jít dolů a kvalita naopak nahoru.

Reforma ve vzdělávání přijde, ale nemůže ji provést ministerstvo školství. Reformu odstartují rodiče, kteří budou stále víc a víc hledat způsoby, jak v rámci toho, co zákony umožňují, vytáhnout své děti ze systému, který jim neprospívá. Postupně bude těchto lidí přibývat, a tak časem každý bude znát někoho, kdo vyrůstal mimo školský systém, a uvidí, jaké výsledky to přineslo. V určitém bodě se prolomí ledy a školství se stane okrajovým systémem směřujícím k zániku. Doufám, že se tohoto prolomení dožiju. Prosím, pomozte tomu.


Prameny

Csíkszentmihályi, M., & Hunter, J. (2003). Happiness in everyday life: The uses of experience sampling. Journal of Happiness Studies, 4, 185–199.

Irwin A. Hyman & Donna C. Perone (1998). The Other Side of Student Violence: Educator Policies and Practices That May Contribute to Student Misbehavior. Journal of School Psychology, 36, 7–27.

Brengden, M., Wanner, B., & Vitaro, F. (2006). Verbal abuse by the teacher and child adjustment from kindergarten through grade 6. Pediatrics, 117, 1585–1598.

A. G. McEachern, O. Aluede & M. C. Kenny (2008). Emotional abuse in the classroom: Implications and interventions for counselors. Journal of Counseling and Development 86, 3–10.

J. M. Branan (1972). Negative human interactions. Journal of Counseling Psychology, 19, 81–82.

K. Olson. Wounded by School. Teachers’ College Press, 2009.
Children’s hair cortisol as a biomarker of stress at school entry Groeneveld et al (2013). Stress: The International Journal on the Biology of Stress, 16, 711–715.

For a review of the evidence and references to the studies see: P. Gray (2016). Mother nature’s pedagogy: How children educate themselves, pp 49–62 in H.E. Lees & N. Noddings (Eds.), The Palgrave international handbook of alternative education.


Celý text článku si můžete přečíst ZDE.