David Lacko: 5 důvodů, proč stojí české školství za nic

středa 5. března 2014 · 1 komentářů

Jestliže lze argument „nezažil jsi to“ považovat za relevantní, snad poprvé mám to požehnání, vyjádřit se k určitému tématu. Bohužel. Já to totiž zažil. Před nedávnem jsem prolezl celou tou demotivující mašinérií zvanou školství.

Chcete-li porazit svého nepřítele, vychovejte jeho děti.“ (orientální přísloví)

A musím se odkázat k úvodnímu přísloví, protože výchova je bezesporu jedním z aspektů školství. Ať už chceme či ne, školství naše děti socializuje a svým způsobem nejenom učí, ale i vychovává. Kvalitní školství je premisou svobodně myslící společnosti. Nekvalitní školství pak začátkem konce takové společnosti. Chceme-li něco změnit, musíme začít právě ve vzdělávacím systému. Kde ale leží ten zakopaný pes?

Autor vidí 5 příčin současného stavu:

1) nezodpovědní žáci
2) slabí rodiče
3) neschopní učitelé
4) nefungující školský systém
5) nesmyslná výuka

Text článku si můžete přečíst ZDE.


Asi vás bude nejvíce zajímat názor na učitele.

#3 Problém – Neschopní učitelé

Problém třetí je tvořen učiteli. Post učitele je bohužel společensky i finančně velice nedoceněný. Učitel je někdo, kdo má obrovskou odpovědnost – učí totiž budoucí generaci. Měl by proto patřit mezi nejprestižnější povolání, které by bylo náročné vystudovat. Za to by měl očekávat vysoce oceněný kulturní kapitál. Ten finanční by pak měl být samozřejmostí.

Není tomu tak. Důsledky téhle skutečnosti jsou smutné. Stále platí pořekadlo že, kdo nic neumí, učí. Kdo se nedostane na žádnou jinou vysokou školu, jde studovat učitelství. Kdo neuspěl ve svém oboru, jde ho učit. Jeden paradox za druhým postupně tvoří rakovinu naší společnosti. Neschopný učitel nikdy nikoho nemotivuje a nic kvalitního nenaučí.

Žalostný stav našich učitelů je reflektován v každé školní instituci. Staří přesluhující komunisté a komunisty vychovaní mladí demokraté nejsou schopni kvalitně učit. Ti staří se to už nenaučí a ti mladí mají pocit, že učit umí. Nevědomost je síla. O to hůře se reformuje školství, když si základní článek školství – učitel – nepřipustí svou chybu.

Takovýto učitel pak žactvo demotivuje a dokáže, jak jsem se z osobních zkušeností přesvědčil, vyvolat u některých jedinců nejenom nechuť a odpor k danému předmětu, ale dokonce i iracionální fobii z dané látky. Což je to nejhorší, co může učitel udělat. Učitel by měl naopak žáka motivovat k seberealizaci. Kdo někdy měl takového učitele, lehce rozpozná obrovský rozdíl mezi dobrým učitelem, kterých je minimum, a neschopným učitelem.

Dalším aspektem neschopného učitele je ztráta autority. Ta je často mylně přisuzována nedisciplinovanosti dětí. Pravda je ale trochu jiná. Vlastně je úplně jiná. Není totiž respekt jako respekt a autorita jako autorita. Díky bohu už nežijeme v době, ve které si mohl učitel vydobýt autoritu strachem a násilím. Dnešní učitel musí oplývat jinými kvalitami, které dříve nepotřeboval. Dobrý učitel je osobnost. Žák musí vnímat, že mu má učitel co nabídnout. Učitel musí být schopen improvizace a originality. A především si musí zachovat profesionální přístup. Dobrý učitel si nepotřebuje vydobýt respekt násilím. Dobrý učitel prostě ten respekt má…


Pohled z druhé stranou zachycuje diskusní příspěvek od Honzy:

Působil jsem jako učitel 4 roky na gymnáziu a 8 let na ZČU, zpočátku s nadšením, postupně zcela otráven a demotivován. Odešel jsem a dnes se dost úspěšně živím svým oborem na volné noze. Moji současní, dospělí studenti jsou inteligentní, snaživí, příjemní, uznalí a obvykle velice úspěšní lidé.

Řada mých bývalých studentů ve státních školách mi však ani náhodou nedávala tak dobrou zpětnou vazbu. Jak to? Jsem už docela alergický na stále omílané kecy o komunistických učitelích, biflování, atd. Jsem ročník 1975 a zažil jsem spoustu výborných kolegů na úrovni, jak mezi staršími, tak mezi svými vrstevníky. Ne všichni byli takoví. Otázkou je, jací by byli v jiném prostředí.

Vzdělanost bez znalostí neexistuje – cizí jazyk se prostě bez učení nazpaměť nenaučíte. Kreativní myšlení ale také nejde naučit každého. Chápat věci v souvislostech, vidět analogie, to si od studenta žádá určitou míru inteligence. Nelze se studenty diskutovat o všem, jinak byste nic neudělali. Je nekorektní vynášet povrchní zobecňující soudy typu: „poválečná historie se neučí.“ Není pravda – jak kde.

Role učitele je obtížná, protože na člověka klade obrovské nároky, psychologickou zátěž, jsou třeba organizační schopnosti, tu jsou omezující podmínky, objem látky, limitující schopnosti studentů, etika, všechny možné tlaky atd. Každý by si ale představoval, že učitel musí být bez chyby, a přitom kolikrát nemá čas ani si dojít na záchod nebo sníst svačinu!

Problém našeho školství je velmi komplexní, podílí se na něm celá společnost a odmítám zkratkovité názory a jednoduchá „řešení.“ Za klíčový pojem však považuji MOTIVACI všech zúčastněných. Nestačí nalít do systému peníze, chce-li stát kvalitní učitele, kteří budou brát svoji práci jako misi, musí je umět efektivně motivovat. Na to peníze nestačí, i když dnešní platy jsou skandální.

Abych mohl dobře a tvůrčím způsobem učit, musí mě to se studenty bavit, a to znamená, že je musím mít mimo jiné rád a dělat to pro ně s určitou hrdostí – srdcem – což je s dnešní mládeží bohužel dost těžké. Většina studentů je neuvěřitelně rozmazlená a líná, nemá schopnosti splnit základní požadavky, morálku, úctu, zájem o obor, zdravé ambice, sociální inteligenci, chování, disciplínu…

Protože není přísný výběr studentů, každý se může jít zašít na jakou školu chce a škola, ježto dostává peníze na hlavu, snižuje a snižuje nároky a tlačí na učitele. A tito studenti píšou evaluace svým učitelům, kde si s nimi mohou anonymně vyřizovat účty za svůj neúspěch, a to si kdokoli může přečíst na internetu. Cožpak člověk s nějakou důstojností může být tímto nefrustrován? To nemluvím o hromadách byrokratických buzerací, evidenci docházky atd…

Spousta přihlouplých novinářů nenechá na učitelích nit suchou, a sami neumějí pořádně ani češtinu, ani pracovat s fakty, natož kriticky myslet. Rodiče – svoji odpovědnost za výchovu dětí přehodí na učitele. Politici – hrůza. Vedení škol – většinou oportunisti. Učitelky (je jich většina) – zbaběle přijmou všechna nesmyslná opatření, provedou poslušně každé pitomé nařízení. Výsledek – ohromně stresující, deprivující lopota, ničící lidskou sebeúctu a důstojnost, veškerou kreativitu a nadšení.

Odpovědnost za tento stav nesou ale hlavně všechny porevoluční garnitury ministerstva školství, protože odtud pochází uboze nekompetentní systémová rozhodnutí. Jak postavit naše školství na nohy si však neumím představit, protože s tímhle lidským potenciálem je to nesmírně složitý a dlouhodobý úkol, žádající si silnou vizi, úplnou změnu systému financování a kompletní restrukturalizaci…

A zkuste dnes taky říct celkem logický názor, že vyučované obory mají být v nějaké relaci ke struktuře ekonomiky státu, je-li cílem vzdělání mimo jiné vysoká zaměstnanost opravdu, a ne jen formálně kvalifikovaného obyvatelstva.