Karel Kálal: Kousek štěstí

úterý 19. června 2012 · 0 komentářů

Ty státní maturity! Nejednoho studenta přesvědčily o tom, že nelze spoléhat na pochopení maturitní komise a nebo svého učitele matematiky, kterého dobře znali a on své studenty také zná a ví, co který umí. Neosobní anonymní bodování a strohé kategorie dosažených procent zredukovaly vše na jednoduchou rovnici: máš potřebný počet bodů, takže umíš – a nebo nemáš a neuspěl jsi.

Jsem už dlouho „mimo proces“, jak jsme říkávali, ale asi potřeba pomoci učitelů matematiky budoucím maturantům způsobila, že jsem byl o pomoc požádán i já. Neodolal jsem, neboť to byla příležitost si vyzkoušet, jak bych u státních maturit uspěl, a slíbil jsem dvěma adeptkám na maturitu z matematiky, že jim v přípravě pomohu.Bylo to ode mne trochu troufalé, neboť jsem si mohl říkat s Boženou Němcovou „dávno, dávno je tomu, co jsem se díval do milých tváří svých žáků…“ (já vím, že ona to napsala a myslela jinak), ale více jak dvacet let od mé poslední přípravy žáků k maturitě není zanedbatelná doba.

Jedna ze studentek byla snaživé dítě ze střední školy v místě, které potom utekla maturitní výborná o neuvěřitelné jedno procento. Druhá studentka ale svůj pokus o složení maturitní zkoušky opakovala již potřetí. Řekne-li se objektivní příčiny, na její případ se to hodí. Při první návštěvě mi sdělila, že je rozvedená a že zůstala sama se čtyřmi dětmi, nejstarší dceři je čtrnáct let, nejmladšímu dítěti tři měsíce. Nejsem rozvodový soudce a nemohu hodnotit příčiny, proč zůstala sama. Abychom toto téma otevřeli, na to jsme neměli ani čas a ani to s mým úkolem nesouviselo.

Jenom jsem pochopil, že dokončení maturity (scházela jí jenom matematika) je pro ni v prvé řadě ekonomická nutnost, neboť až jí skončí mateřská dovolená, bude jí při čtyřech dětech záležet na každé koruně a výživné ani přídavky na děti nemohou vyřešit všechno.

S tím úzce souvisela druhá příčina, proč jí tak záleželo na dokončení studia, i když se snažila dělat dojem, že jí na výsledku nijak moc nezáleží. Od začátku jsem však věděl, že získání maturitního vysvědčení jí má mimo jiné kompenzovat pocity životního neúspěchu, které odchod partnera z rodiny nutně vyvolá.

Byl jsem velice rád, že jsem si na závěr své ředitelské a učitelské praxe mohl na jedné střední škole v místě vyzkoušet výuku „dálkařů“, neboť ona do této kategorie také patřila. Věděl jsem velmi dobře, že bez pomoci nejsou studenti schopni v ubohých deseti hodinách matematiky za pololetí zvládnout stejné učivo, jako třeba gymnazisté a ostatní středoškoláci, kteří jsou vyučováni tomuto předmětu několik hodin týdně. Státní maturita nečiní žádný rozdíl mezi studenty dálkového studia a absolventy studia denního.

Nebyla první, komu jsem na maturitu z matematiky pomáhal, ale v minulých letech důležitou úlohu hráli zkoušející, přísedící a nebo dokonce předseda či předsedkyně komise, pokud chtěli a mohli vzhledem ke své aprobaci do zkoušky zasahovat.

Nejprve jsem jí pomohl sehnat ochotnou „náhradní babičku“, která v době, kdy si ona lámala hlavu s nejrůznějšími oblastmi středoškolské matematiky, které sice ve své většině v životě potřebovat nebude, ale které osnovy jednoznačně a bez výjimek předepisují, ochotně a samozřejmě bezplatně vozila malou holčičku, pokud to bylo třeba. Péče o čtyři děti zaměstnala mou „studentku“ dostatečně a musel jsem počítat i s tím, že někdy zůstane místo na opakování toho, co jsme často doslova v potu tváře probrali, zcela prázdné… Ale řekněte sami: mohla malá Anička za to, že jí lezly zoubky ? A bylo by vůbec možné, aby si dvě desetileté sestry vyřídily problémy ve vzájemných vztazích šeptem a nevyžadovaly rozsouzení matkou?

Všechno se překonalo, i ta tradiční předmaturitní krize, kdy vzniká dojem, že hlava je totálně prázdná a náhodně vytažený příklad ne a ne vyjít.

Když přišly výsledky, byl jsem mezi prvními kdo od naší maturantky dostal zprávu. Nebyl jsem příliš překvapen kladným výsledkem, věděl jsem co umí, ale najednou zmizelo dříve tak často proklamované, že vlastně o nic nejde. Během krátké doby dostali díky moderním komunikačním technologiím zprávu rodiče i další členové rodiny, ukápla sem tam nějaká slzička, vyslechla si zasloužená blahopřání a děti (s výjimkou Aničky) se radovaly a zářily štěstím s ní.

Ten výsledek jsem jí moc přál. Nevypočítala sice všechno na sto procent, ale maturitní vysvědčení zaslouženě má.

Nevím, zda rodina uspořádala na její počest nějaké slavnostnější posezení, aby si toho jejího úspěchu užili všichni. Přiznám se, že já jsem si toho štěstí maličký kousek, který mi snad také trochu patřil, nechal pro sebe a když si na to vzpomenu, je mi příjemně. Budete-li namítat, že nešlo o nic velkého, mohu s vámi souhlasit. Ale každý i malý úspěch dovede člověku, jemuž se život nějak zamotal, dodat aspoň trochu optimismu a energie, což platí stejně jak pro dospělé, tak pro děti.

Odmítám, že bych byl sentimentální. Jsem asi ze „staré školy“, z kantorské generace, která nejen rozumem, ale i srdcem prožívala se svými žáky jejich úspěchy i neúspěchy. Pokud je to znak tak často zlehčované a neuznávané „staré školy“, otevřeně se k ní hlásím a myslím, že takový přístup je v dnešním uspěchaném světě právě to, co současná škola potřebuje a co mnohým učitelům, bohužel, chybí.