Tomáš Hajzler: Dusno na Beránku – co s tím?

středa 7. června 2017 · 0 komentářů

Dějí se to u nás ve škole poslední půlrok podivné věci. Věci, které by člověk čekal v politice, v nějaké velké anonymní firmě, či v podobně anonymní státní instituci. Rozhodně ale ne ve státní základní škole.

Zdroj: http://blog.zsmontessori.net/clanek/dusno-na-beranku-co-s-tim


O co jde? O naši školu (především o část Montessori) je dlouhodobě větší zájem, než kolik je tam (podle některých zdrojů) pro děti místa. Některé odhady ale tvrdí, že tam prostor je, a že je ho dost pro všechny. Místo toho ale, aby si zainteresovaní sedli ke stolu a hledali řešení, ve škole se začalo „šermovat peticemi“. Dusno vystřídalo pohodu a pocit bezpečí se změnil v nejistotu. Stále větší počet rodičů považuje tento stav za dlouhodobě neudržitelný.

V dnešním blogu bych se proto chtěl (jako rodič dvou dětí v Montessori na Beránku a jako člověk, který se profesně věnuje tématu budoucnosti vzdělávání, práce a podnikání) pokusit popsat některé širší souvislosti té dnešní situace. Smyslem je sdílet zkušenosti, informovat se navzájem tak, abychom společně našli co možná nejdříve řešení.


Škola v době konce zaměstnaneckých jistot

Za mého dětství to měli rodiče se školou svých dětí mnohem snazší, než jak to máme my dnes. Na každého tenkrát čekalo „zaměstnání na celý život“. Všichni byli stejní a smýšleli stejně a většina dětí tak chodila (nebylo třeba je vozit!) do školy “za rohem”.

Uběhlo pár let a kámen nezůstal na kameni. Zaměstnání, tak, jak ho známe, mizí a bude mizet dál. Více než polovinu dnešních pracovních pozic přeberou od lidí roboti. Zmizí například řidiči, mnozí úředníci, mnozí programátoři, účetní, manažeři,… Celé profese přestanou existovat – ty, ve kterých převažuje rutinní práce nad prací kreativní – prostě ta, ve které jsou roboti lepší. Optimisté se s pesimisty už dávno přestali dohadovat o tom, jak drastická tato změna bude. Nyní se přou už jenom o to, jak rychle to nastane.

Co je jisté, je to, že pracovní svět, do kterého přijdou naše děti okolo roku 2030, bude v mnohém velmi jiný, než ten dnešní. Podle všeho bude vyžadovat zcela odlišné dovednosti než ty, které u dětí rozvíjí škola stavící na povinnostech, formální učitelské autoritě, memorování a přezkušování znalostí, známkách a domácích úkolech.


Škola a movití, podnikaví a svobodní rodiče

Stále větší počet rodičů si těchto souvislostí začíná všímat a mění náhled na to, jak přistupovat ke vzdělávání svých dětí. Představa, že by někdo jejich ratolest drezíroval devět let v poslušnosti a memorování převážně zbytečných věcí (tak, jak je to ještě dnes běžné ve většinovém školství), je začíná k smrti děsit. Ti movitější tak směrují své děti do soukromých škol, kde si měnícího se světa už také všimli a místo na drilu tam staví na přirozenosti. Ti podnikavější dokonce takové školy zakládají. Ti svobodnější (ti, kteří si mohou dovolit být s dětmi doma) se pouštějí do domácího (a mnohdy i komunitního – tj. spojují síly se sousedy a přáteli) vzdělávání.

Ti méně movití, méně podnikaví či méně svobodní (a že do těchto kategorií spadá – zdaleka ne vlastní vinou – většina dnešní společnosti) jsou odkázáni na veřejné školství, které se od doby Marie Terezie (ta slaví letos už 300. narozeniny!) změnilo jen velmi nepatrně (viz např. Jak se mstíme na dětech) s hrozivými důsledky pro nás pro všechny.


Státní Montessori devítiletka

Osobně jsem přesvědčený, že dobré vzdělání (stejně jako třeba zdravotní péče) je základní lidské právo, ne vymoženost několika bohatých. Základní školství by tedy mělo zůstat veřejné. Problém je v tom, že většina českého veřejného školství ustrnula ve 20. století a je i dnes z velké části „přípravkou továrních dělníků“, kteří si s příchodem robotů po absolvování školy pravděpodobně ani neškrtnou.

Montessori pedagogika patří k menšině současných vzdělávacích směrů v tom, že se snaží připravovat děti ne na minulost, ale na budoucnost (tak, jak si budoucnost představujeme). Montessori na Beránku je navíc státní a tedy dostupná všem (Státní Montessori devítiletky jsou v ČR dvě, tři – v Modřanech, v Kladně, v Brně a od příštího roku se rozjíždí Jablonec). Logicky tak tedy přitahuje stále větší počet rodičů nejenom z nejbližšího sousedství, ale dokonce z celé ČR a SR. (Mezi další pedagogické směry stavící na přirozenosti patří u nás Waldorfská pegagogika nebo přístup Začít spolu).


Převis zájmu a co s ním

Počet rodičů, které chtějí své dítě přihlásit do Montessori na Beránku tak dlouhodobě kopíruje věhlas školy. Logicky. Naši učitelé, rodiče i vedení školy se tomuto zájmu snaží vycházet vstříc. Lidsky i procesně bychom byli schopní zvýšený zájem zvládnout. Jak už jsem psal v úvodu, potíž je dlouhodobě v omezené kapacitě místa/tříd. Už léta hledáme prostory v budově naší školy. V minulém roce jsme ale narazili na strop, a proto vznikl – společně s radnicí (tj. se zřizovatelem školy) plán na přístavbu nových prostor. To, jak proběhla veřejná rozprava o variantách dostavby 1.11. v prostorách školy si přečtěte v textu „Světová opera a světový jazz". Svým způsobem to bylo právě toto setkání, které odstartovalo dnešní neudržitelnou situaci.


Petiční a jiné souboje

Pravděpodobnost, že škola děti přijme, se tak i u těch spádových výrazně snížila. U nespádových byla na nule. Letos poprvé se objevila informace (podklady byly předány zástupcům zřizovatele), že škola by mohla část svých prostor využívat mnohem efektivněji a místo by tak mohlo být.

Mnohým rodičům potenciálně odmítnutých budoucích prvňáčků došla po tomto zjištění trpělivost (myšlenka vznikla na dnech otevřených dveří, kde se rodiče dozvěděli, že místa pro prvňáčky budou i letos omezena pouze na jednu třídu) a po letech odmítání se rozhodli využít jednoho ze svých základních práv a sepsali petici za rozšíření prostor pro Montessori (viz např. článek v deníku Metro Petice chce víc míst pro školáky. Kapacita školy je podle rodičů větší).

Cílem této petice bylo vyvolat mezi zřizovatelem, ředitelstvím školy a rodiči, potažmo učiteli z programu Montessori jednání, která by vedla k nalezení dalších vhodných prostor pro otevření více tříd s tímto programem. Cílem petice rozhodně nebylo na kohokoli útočit. Někteří učitelé a rodiče ve druhém vzdělávacím programu na tuto petici zareagovali proti-peticí „Za nerozšiřování prostor pro program Montessori na úkor Začít spolu“ (viz ZDE).


Výsledky zápisů

Na základě zájmu rodičů, kteří se na nás obracejí (osobně, emailem či telefonicky) s prosbou o přijetí jejich dítěte do 1.–9. ročníku Montessori jsme obdrželi letos na jaře více než 150 žádostí. K zápisu do 1. ročníku programu Montessori letos přišlo přes 70 dětí ze spádových ulic, Prahy 12 a ze zbytku Prahy (včetně sourozenců stávajících žáků).

O přijetí rozhoduje ředitel školy podle předem definovaných kritérií. Náš pan ředitel rozhodl o přijetí všech dětí ze spádových ulic a sourozenců stávajících žáků z Prahy 12, kterých bylo celkem 35. Protože míst v Montessori však tolik (údajně) není, pan ředil Soukup se rozhodl pro veřejné losování. Z pětatřiceti dětí byl vylosováno 27 dětí – bez ohledu na sourozence, dokonce bez ohledu na dvojčata. V několika případech se tedy stalo, že rodiče budou s jedním dítětem chodit do jednoho místa a s druhým jinam. Zároveň nebylo možné v přijímacím řízení zohlednit ani děti, jejichž rodiče žádali přijetí z důvodu inkluze. Stalo se i to, že některé děti našich učitelů budou muset chodit jinam.

Montessori otevře od příštího září opět jen jednu třídu. Do Programu s prvky Začít spolu přišlo k zápisu přes 100 dětí. Ředitel podle vlastních slov i zde přijal také všechny děti, které jsou ze spádových ulic či jde o sourozence stávajících žáků z Prahy 12, kterých je přes 70, tzn. otevře pro ně 3 třídy po cca 25 dětech. Jednou z věcí, která zcela jistě výrazným způsobem přispěla k tomu, že situace kolem zápisu ve škole byla a i nadále je pro rodiče velmi nepřehledná a právně nejistá, byla změna vyhlášených kritérií ze strany ředitele k 31.3.2017, čímž přestala platit předchozí kritéria přijímání dětí do 1. tříd již dříve ředitelem vyhlášená a zveřejněná na webu školy dne 15.3.2017 (kritéria přijetí ZDE).


Kudy z toho ven

Jak jsem psal v úvodu, rodiče, učitelé a následně i mnohé děti jsou vývojem ve škole velmi znepokojeni. Základní funkcí školy je vzdělání. K procesu učení může docházet ale pouze za předpokladu, že panuje pocit bezpečí. Útočné petice, oblepování okolních domů a štvaní jednoho proti druhému vyvolává nejistotu, stres a úzkost. Tento stres potom učitelé, rodiče a ostatní zaměstnanci školy přenášejí nevyhnutelně na děti. Kromě toho, že škola tak neplní svou funkci, dlouhodobý stres je hlavní příčinou většiny nemocí.

Škola má přitom svého ředitele. Hlavní úlohou ředitele je vytvářet bezpečné prostředí pro lidi v organizaci tak, aby organizace mohla fungovat (viz ZDE). Já osobně bezpečné prostředí od listopadu ve škole přestávám cítit. Považuji to za velmi ohrožující pro zdravý rozvoj našich dětí a zdraví všech dalších lidí, kteří jsou alarmující situací ve škole zasaženi.

P. S.: Jak jsem psal v úvodu – cílem tohoto textu je popis současné situace a jejího vývoje tak, abychom měli všichni stejné informace, mohli zasednout k jednacímu stolu a dobrat se nějakého řešení, neboť dnešní stav je dlouhodobě neudržitelný. Snad mi bude rozumět!? Snažil jsem se popsat situaci jako pozorovatel zvenku na základě informací, které jsem k tématu získal. Pokud jsem se v čemkoli spletl, prosím opravte mě. Vše ostatní berte prosím jako názory znepokojeného rodiče dvou malých dětí. Pokud chcete cokoli doplnit, či to vidíte jinak, napište e-mail (tomas@peoplecomm.cz) nebo to proberme na živo.