Karel Rýdl: DOKUMENTY 88. Zkušenosti a podněty ze zahraničí

pondělí 2. listopadu 2015 · 0 komentářů

Dnešní profesor Karel Rýdl, prorektor a nově děkan Filosofické fakulty Univerzity Pardubice, se po návratu ze stipendijního pobytu na německých univerzitách podporovaného Nadací Alexandra von Humboldta (1992–1994) ihned zapojil do práce redakční rady Učitelských listů. Připravil tehdy pro nás seriál ze zkušeností německých škol.

V úvodu seriálu v čísle 2 z února 1994 se píše: „Otvíráme nový seriál, který by měl přinášet podněty a zkušenosti z praxe (nepůjde tedy o popis teorie) zahraničních škol a dalších výchovně vzdělávacích institucí tak, aby spíše provokovaly k zamyšlení a motivovaly k možnosti měnit dosud značně strnulou atmosféru v našem běžném školství. Jednotlivé příspěvky jsou vybrány tak, aby přinášely i argumenty na podporu změn a reformních kroků nejen vně, ale zejména uvnitř školy. “

Zkušenosti a podněty ze zahraničí:
Rýdl K.: Jak reagovat na dětskou agresivitu, II/2/13 (ročník, číslo, strana)
Rýdl K.: Výuka formou diferencované nabídky, II/3/5
Rýdl K.: Když nechce dítě spolupracovat, II/4/7
Rýdl K.: První krok k zavedení volné práce na základní škole, II/5/14
Rýdl K.: Praktické problémy se zaváděním týdenního plánu, II/6/5
Rýdl K.: Způsob hodnocení žáků v montessoriovské škole, II/7/7
Rýdl K.: Hodnocení na Volné škole v Bochumi (Německo), II/8/7
Rýdl K.: Smysl a cíle sebeevaluace školy (příklad z Nizozemí), II/9/4
Rýdl K.: Inovace v systému přípravy učitelů montessoriovských škol, II/10/3


První krok k zavedení volné práce na základní škole

Během absolvování týdenního semináře o volné práci a týdenních plánech pro učitele základních a hlavních škol v Severním Porýní – Westfálsku (ve Špýru) mě zaujala učitelka z Frankfurtu nad Mohanem, která líčila vlastní začátky s volnou prací a překonáváním strachu a obav z reakcí dětí a kolegů.

Myslím, že jako inspirace může být její zkušenost zajímavá i pro české učitelky (a učitele), a proto jsem část jejích vyprávění přeložil (Irmgild Kleinert: Mein Weg zur Freiarbeit. In: C. Clausen u. s.: Wochenplan – und Freiarbeit. Braunschweig, Westermann 1993, s. 11–12):

„Byla jednou jedna třída se skupinou dětí nadaných, částí dětí průměrných a menší skupinkou dětí pomalejších, která se pro mě stala pedagogickou výzvou. Každá skupinka dětí vyžadovala úkoly odpovídající jejich schopnostem. Pomalejší nesměly být přetěžovány, nadané podceňovány a přitom všechny děti dohromady chtěly poznávat a objevovat společně.

Nezdravou prestižní soutěživost jsem chtěla omezit a zvýraznit tak respektování individuálních odlišností každého dítěte. To znamenalo diferencování a přesné plánování, přípravu pestrého materiálu a strukturování pracovního dne do fází s různými obsahy a formami činnosti.

Před začátkem vyučování jsem na tabuli napsala denní plán, čímž jsem děti vyzvala ke společnému zamyšlení nad plánem práce. Střídaly se fáze učitelovy aktivity s fázemi, kdy děti samy řeší úkoly a pracují samostatně podle vlastního tempa a úrovně. Strnulé členění podle předmětů jsme odstranili ve prospěch tzv. klíčových témat, která vyplynula při zahajování diskuse s dětmi. Rituály jako ranní kruh, s rozhovory a zpěvem, třídní rada, odborné vyučování, přestávky a rozvrh dne tvořily pevný vnější rámec mého snažení.

Ve 3. ročníku jsem začala třídní radě představovat předepsaná témata věcného vyučování a s pomocí žáků jsem sestavovala pořadí, jež nám umožňovalo získat prostor pro další náměty, které děti zajímaly a které chtěly zpracovávat. To byl první krok k volné práci. Děti zpracovávaly témata podle vlastního výběru ve skupinkách a výsledky vlastní práce předkládaly ostatním ve vyčleněném čase.

Pro povinné úkoly učebního plánu jsem měla jen velmi málo času. S třídní radou jsem ale našla řešení, že děti mohou zpracovávat jednotlivá témata po skupinkách a potom je předkládat všem. Brzy jsem začala poznávat, že zodpovědnost za splnění úkolů nemusím nést sama, ale mohu ji částečně přenést i na děti. Tím se mi podařilo, že děti byly aktivnější a pracovaly s větší chutí, protože cítily vlastní spoluzodpovědnost za něco opravdového.

Když jsem pak na jeden týden musela na školení a děti měly mít náhradní výuku pomocí suplování, přišli za mnou členové třídní rady a prosili mne, abych jim pro týden mé nepřítomnosti zpracovala plán povinností a úkolů, oni je zpracují a nebudou potřebovat zastupující učitelku a suplování. A to byl můj (náš) první skutečný týdenní plán.

Po mém návratu mi kolegyně vyprávěla, že tento týden byl v jejím životě zatím nejbohatší na poznání a zkušenosti. Děti pracovaly samy bez zásahu učitelky a ona měla jen funkci poradkyně v případě, že nikdo již nevěděl, jak pokračovat. Vlastní vyučování jsem začala třídní hodinou, v níž mi děti ukázaly, že všechny úkoly dobře splnily. Ptaly se mne, zda je možné, aby takto pracovaly každý týden. Ráda jsem s nimi souhlasila, protože se to týkalo jen organizační práce uvnitř třídy.

V pondělí dostaly děti plán, který v souladu s mými hodinami ve třídě dělil povinné úkoly, vyplývající z mého učebního plánu, do jednotlivých dní. Dále jsem dětem předložila plán dalších událostí týdne: oslavu narozenin, školní akce apod. Podle společně zpracovaného plánu byly pak každý den na tabuli psány denní plány.

Společně jsme rozhodovali, čím chceme začít, gramatickými pravidly, která byla předpokladem pro zpracování úkolů z jazyka na pondělí, a pokud ano, tedy jak, ve skupinách, jednotlivě nebo ve dvojicích? Úkoly byly děleny podle obtížnosti (jedno až pětibodové) a ty jednobodové musely být splněny do dalšího dne. Přitom jsme nedělali rozdíly mezi prací školní a domácí. Žáci, kteří raději ve škole zpracovávali se svými spolužáky volná témata, mohli (museli) povinné úkoly zpracovávat doma. A to nebylo nijak výjimečné. Kontrola správnosti a tím i zvládnutí úkolu byla veřejná, před celou třídou.

Postupně jsem ve čtvrté třídě mohla přejít k takovému druhu týdenního plánování, kdy si děti rozdělují povinné a volné úkoly samy a já jen na konci týdne kontroluji, zda a jak je splnily. Důležité jsou tyto předpoklady: trpělivost učitelky (učitele) po dobu, než si děti zvyknou na nový styl práce, pochopení ostatních kolegyň a kolegů a volní vlastnosti vydržet v navrženém stylu práce po celou dobu. Spolupráce s rodiči ve smyslu jejich informovanosti je jasná.“

Zdroj: Rýdl, Karel: První krok k zavedení volné práce na základní škole. Učitelské listy, roč. 2, č. 5/1995. Praha: Agentura STROM, leden 1995. Str. 14. ISSN 1210-6313


Karel pracoval v redakční radě tištěných Učitelských listů až do jejich závěru (2008). Již pro první ročník UL (1993/1994, číslo 1–9) připravil seriál o soukromých školách v Nizozemí, Chorvatsku, Německu, Francii, Rusku, Norsku, Španělsku a Maďarsku. Další články věnoval tématům kvalita ve vzdělávání, evaluace, alternativní školství, inovace ve vzdělávání a pedagogický výzkum, komentoval a vysvětloval ze svého evropského nadhledu změny ve vzdělávání. Jako člen výborů NEMES, PAU (kde byl několik let i předsedou) a lektor sehrál v učitelském hnutí významnou roli.



Další díly seriálu najdete ZDE.