Vznešené řeči o inkluzi jsou pěkné, ale víc by mi pomohla rada, co si počít s dítětem, které bezdůvodně kouše a kope spolužáky, nebo si při výuce nahlas zpívá. Podobný povzdech můžete zaslechnout skoro na každé konferenci o vzdělávání.
Zdroj: www.deník.cz 23. 11. 2019
Možná i proto se na seminář s norskými expertkami dostavilo tolik lidí. Klinické psycholožky Kaja Næss Johannessenová a Ann-Karin Nielsen Bakkenová pracují v Dětském psychiatrickém centru Østbytunet, v jehož rámci funguje i škola pro 23 žáků s náročným chováním.
V Norsku funguje systém sester, které se po narození dítěte stávají průvodkyněmi rodičů. Pokud se u nemluvněte objeví jakákoli potíž, jsou jim k dispozici. Na doporučení ambulantních lékařů pak mohou v pozdějším věku skončit na klinice, kde se jim dostává všestranné péče.
„Děti se nechovají hlučně, agresivně nebo podivně proto, že jsou špatné, ale kvůli nějakému traumatu, kterým prošly, a nyní zoufale hledají pomoc,“ říká Johannessenová. Každý druhý dospělý včetně učitelů se v takovém případě uchyluje k trestu a okřikování. Většinou marně. Naopak pochopení traumatického stavu a snaha předcházet stresu má pozitivní výsledky.
„Je vědecky prokázáno, že jedinec, který v dětství zažil násilí, zneužívání, měl drogově závislé či velmi chudé rodiče, je poznamenán ve svém psychickém i fyziologickém vývoji,“ uvedla norská odbornice. Dodává, že dítě potřebuje k životu péči a pocit bezpečí stejně jako vzduch: „Nejhorší je, když je rodič osoba, před níž by mělo být chráněno.“
Součástí láskyplné výchovy je také schopnost naučit dítě seberegulaci, zvládání stresů a strachů. V pokročilejším věku s tím bojuje hůř. Na takové žáky neplatí příkazy, aby seděli v klidu, nerušili a vnímali probíranou látku. Soustředí-li se dítě třeba na to, aby neťukalo tužkou o lavici, nebo se nehoupalo na židli, už není schopno vnímat výklad učitele. „Cestou není křik a trest, ale náhradní aktivita, třeba hra s plastelínou, kopání do gumy natažené mezi nohama židle nebo mačkání antistresového míčku,“ podělila se se svou zkušeností Bakkenová.
Důležité je i to, jak pedagog vypadá. Klidný a přátelský obličej v dětech budí důvěru, zamračená tvář je naopak děsí. Nepomáhá-li žádný z naznačených postupů, je třeba povolat odbornou pomoc. „Takové děti musíme učit odolnosti proti stresu, pochopit, co ho spouští, a v rámci prevence ho dávkovat,“ doporučuje psycholožka.
Podstatné je i to, že třeba dvanáctileté děti s problematickým chováním mohou být emocionálně na úrovni sedmiletých a kognitivně třeba tříletých. „Nesmíme je vystavovat situacím a úkolům, které objektivně nejsou schopny řešit,“ upozornila Johannessenová.
Celý text najdete ZDE.
Kateřina Perknerová: Na problémové děti křik neplatí
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Témata článků
- akce (1)
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (73)
- dětská literatura (18)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (31)
- informační technologie (152)
- inovativní vzdělávání (124)
- názory (5)
- NÚV (1)
- odborná literatura (564)
- pedagogické asociace (77)
- PR článek (1)
- profese učitele (266)
- projekty (5)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (119)
- školství v regionech (48)
- školství v zahraničí (49)
- výchova (172)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (277)
- výzkum a hodnocení (383)
- vzdělávací politika (439)
- zajímavé tipy (577)
- zaujalo nás (702)

Archiv
- ▼ 2020 (319)
- ► 2019 (311)
- ► 2018 (302)
- ► 2017 (313)
- ► 2016 (322)
- ► 2015 (303)
- ► 2014 (306)