Marie Homerová: Politická studia ve výuce společenskovědních předmětů

pondělí 10. června 2013 · 0 komentářů

Politická studia jsou ve výuce společenskovědních předmětů, zejména historie, obecně zanedbávána, a to v mnoha evropských zemích. Cíle politického vzdělání jsou většinou vágní, v některých případech i dokonce konfliktní. Kromě toho hraje určitou úlohu také fakt, že škola má být politicky „neutrální“, což se chybně vztahuje i na výuku politických studií.

Současná politologie se rozděluje na tři základní směry: behaviorální, systémový a post-behaviorální. První studuje chování a jednání politických aktérů, konstruuje politické koncepce, které „předvídají“ politický vývoj do budoucna. Systémový směr analyzuje funkčnost politických systémů a jejich dopad na reálnou politiku. V pozornosti třetího proudu jsou politické a sociální problémy. Usiluje o řešení těchto problémů a zlepšení podmínek pro důstojný lidský život. Na rozdíl od dřívějších precizně definovaných normativních politologických teorií zdají se být současné koncepty vágní, navzájem se přesahují. Proto se do výuky humanitních předmětů obtížně integrují a musí se do značné míry didakticky upravovat.

To je asi také jedním z hlavních důvodů, že se politická témata ve školní výuce příliš často neobjevují. Buď jsou zcela ignorována nebo je o nich pojednáno jen povrchně. Politická studia jsou ve výuce společenskovědních předmětů, zejména historie, obecně zanedbávána, a to v mnoha evropských zemích. Cíle politického vzdělání jsou většinou vágní, v některých případech i dokonce konfliktní. Kromě toho hraje určitou úlohu také fakt, že škola má být politicky „neutrální“, což se chybně vztahuje i na výuku politických studií.

Nejčastěji je jako cíl výuky politické vědy v mnoha zemích definován: vzdělávat a vychovat vlasteneckého občana, oddaného své vlasti, v některých zemích navíc také občana oddaného ideálům demokracie. Tento cíl, výchova k vlastenectví, je pochopitelný, protože každý stát musí své občany socializovat tak, aby akceptovali jeho většinovou ideologii. Je ale na typu režimu, jakou ideologii v reálném životě uplatňuje, byť třeba i formálně prosazuje demokracii. Příkladem mohou být ústavy totalitních režimů, kde se kupř. pojednávalo o tzv. „lidové demokracii“, ale praxe byla odlišná a demokracii více než vzdálená.

V demokratických režimech je cílem vychovat demokratického občana – vlastence. Cílem výuky je však „reflexivní“ vlastenectví. Vlastenectví, založené na kladném vztahu k vlastnímu národu, avšak nechybí v něm kritický postoj k dění ve vlastní zemi. Je to vlastenectví, které není poznamenáno šovinismem a primitivní nenávistí k jiným národům nebo etnickým skupinám, zejména k národům sousedním. Je to vlastenectví, které si je vědomo vlastní ceny a důstojnosti. Demokratický občan nepotřebuje dokazovat svoje vlastenectví tím, že okázalým a nekritickým způsobem vychvaluje klady vlastního národa, kdežto sousední národy jsou „nepřátelé“. Tyto zděděné stereotypy, které jsou v rozporu s demokracií, v některých evropských státech, které se prohlašují za demokratické, stále přetrvávají. Důstojné reflexivní vlastenectví není novinkou, pojednává o něm už Karel Havlíček Borovský, později T.G. Masaryk ve svých úvahách o demokracii.

Vychovávat a vzdělávat občana – vlastence ve škole neznamená jen hlásat ideály demokracie, ale seznamovat studenty s realitou a chybami, které se vyskytují v minulosti i současnosti každého národa. „Prakticky“ koncipovaná politická studia, kriticky a objektivně zaměřená, jsou ve výchově k občanství stejně důležitá jako obdiv k všelidským a humanitním ideálům. Neměl by jim chybět evropský a globální rozměr. Studenti si musí být vědomi, že závažná témata, jako jsou klonování, genetické inženýrství nebo terorismus, nejsou záležitostí jen jejich vlastního národa, že je zapotřebí při řešení složitých etických, vojenských nebo ekologických problémů mezinárodní spolupráce.

Tradiční normativní politická věda se zaměřovala na popisy, nejčastěji např. na charakteristiky a programy politických stran, politickou legislativu, popis ideálního demokratického státu versus státu totalitního. Výuka byla, a často je i dnes, založena na memorování, aniž by se studenti učili „myslet“. Dnes se v demokratických zemích prosazuje výuka, která se věnuje studiu chování politických subjektů. Normativní výuka, která preferuje popisy politických funkcí, povinností ministrů, parlamentních jednání, neposkytuje studentům dostatečný vhled do reálného politického dění. Aby studenti porozuměli např. způsobu, jakým se prosazují parlamentu zákony, nestačí, aby se učili o ústavních procesech. Musí také znát funkci „skrytých hráčů“, jako jsou nátlakové skupiny, korupce, manipulativní techniky politiků, jejichž cílem je ovlivnit veřejné mínění ve svůj prospěch, ať na úrovni státní nebo lokální.

Tyto zákulisní politické strategie většinou naši občané neznají, protože o nich nikdy, a to ani ve škole, neslyšeli. Ale tyto, pro společnost nebezpečné, praktiky v politice existují. Proto se musí studenti o nich dovědět a poznat jejich úlohu a vliv na politické dění v zemi. Porozumí, proč je třeba sledovat chování a jednání jednotlivých politiků a stran. Jen na základě objektivního a důkladného poznání mohou občané hodnotit reálnou situaci v politickém životě země. Studenti se musí ve škole, učit jak se ve spletité „politické džungli“ zorientovat. Je na učitelích společenskovědních předmětů, aby v tomto úsilí studentům pomáhali, tj. aby ve výuce rozvíjeli ideály demokracie, vlastenectví a zároveň nezapomínali na denní politický život, který není a nikdy nebude ideální. Pouhá rétorika je však málo efektivní, je třeba, aby se výuce studenti, a to na konkrétních příkladech z minulosti a přítomnosti, postupně naučili, jak kriticky a logicky vyhodnotit konkrétní politické situace a zodpovědnost politiků. Výstupy z výuky jsou kvalitnější, pokud studenti aktivně řeší „politický problém“. Témat je bezpočet: např. mohou analyzovat metody a cíle propagandy v totalitních režimech, porovnat ideály demokracie a její největší nedostatky v soudobé společnosti.

Jako stručný příklad uvádím kurikula pro školní výuku politických studií v anglosaských zemích, kde jsou politická studia nejvíce v evropských zemích ve výuce společenskovědních předmětů, včetně historie, zastoupena. Jsou zpracována v podobě cílených otázek. Tato kurikula jsou určena pro vyšší třídy základních škol a v náročnější a konkrétní podobě pro studenty středních škol: Co je to vláda, co by měla dělat? Jaká je role občanů v naší demokracii? Popište základy našeho politického systému. Jaký je vztah mezi naší zemí a Evropskou unií? Co je to svoboda, proč je nutné ji bránit?

Ve vyšších ročnících se dají do výuky začlenit složitější varianty včetně intelektuální generalizace. Např. studenti mohou posoudit a srovnat dva návrhy zákona ke stejnému problému, případně navrhnout zákon vlastní. To samozřejmě znamená, že student musí podrobně prostudovat problematiku, ke které se zákon vztahuje, někdy i historický vývoj kauzy. V zahraniční politice státu mohou pokročilejší studenti studovat její nedávný historický vývoj a analyzovat výsledky a jejich vliv na naší současnost. Mohou navrhnout, jak by se měla zahraniční politika vyvíjet v budoucnu. Jako pro budoucí občany Evropy (světa) je potřebné, aby dovedli analyzovat i politický vývoj v jiných zemích a pokusili se dedukovat jejich pravděpodobný budoucí vývoj. Na základě empirie se učí tvořit teorii a hypotézy, což už je velmi náročný způsob logického myšlení.

Normativní přístup, tj. především memorování, je však v některých případech ve výuce „politiky“ nutný. Jsou to zvláště znalosti základních práv a povinností a občanské legislativy. Takové vědomosti jsou předpokladem úspěšného občanského života. Občan se bez znalosti základních zákonů v praktickém životě neobejde. Občanská legislativa tvoří základní strukturu občanského i soukromého života, každý občan musí zákony respektovat. Proto by se s nimi měl ve škole seznámit nebo se naučit, jak si informace vyhledat.

Politická věda není jen pro pokročilejší studenty. Naopak, měla by vstoupit do výuky už mladším školním věku, samozřejmě v didakticky přiměřené podobě. První kroky vedou k politické gramotnosti, která se ve škole pod vedením učitele systematicky rozvíjí. Nahodilé „politické téma“, navíc bez logicky řízené diskuze a argumentace, tj. bez náležité didaktické přípravy, má pro budoucího občana jen malý význam. Naopak, výsledek nepřipravené výuky může být v tomto případě i kontraproduktivní. Může se zvrátit v nezájem o politiku nebo v horším případě v indoktrinaci ve formě „vzdoru“, protože mladí lidé bez životních inklinují k radikálním a neuváženým názorům. Tvůrci kurikul, pedagogické instituce a učitelé humanitních předmětů by měli zvažovat a přemýšlet o konkrétních „politických“ tématech a jejich aktivní výuce jako o nástroji politické gramotnosti, kterou by měl být občan ze školy vybaven. Kriticky uvažující občané, kteří umí samostatně rozhodovat a aktivně vstoupit do politiky, jsou zárukou, že nepodlehnou tak snadno extrémistickým proudům ve společnosti. Nebudou politicky tak naivní, aby slepě důvěřovali negativním politickým praktikám a populistické rétorice, které se v dějinách v různých formách opakují.

PhDr. Marie Homerová, CIEE UK


Zdroj: EU projekt CHE-Civic and History Education: Assessment and Initial Teacher Education, Comparative Study, www.che.itt-history.eu