18. 10. 2018 Kulatý stůl SKAV a EDUin

pondělí 15. října 2018 · 0 komentářů

Téma: Proč chybí učitelé a kde je vezmeme?

Místo a čas konání: Skautský institut Staroměstské nám. 4/1 Praha 1, 14–16 h.

Cílem kulatého stolu je hledat odpovědi na otázky
– Na začátku tohoto školního roku školy napříč ČR pocítily významný nedostatek učitelů, čím je to způsobeno?
– Víme, kolik máme učitelů, kolik jich potřebujeme a jaké existují prognózy v tomto směru?
– Jak se na tom projeví náběh reformy financování škol, neprohloubí ještě tuto krizi?
– Jak to lze řešit? Nazrál čas například na otevření učitelské profese?
– Co dnes poradit řediteli školy, kterému se nedaří obsadit učitelské pozice? Jak překleneme období nedostatku pedagogů?

Potvrzení účastníci panelové diskuze:
– Petr Bannert / MŠMT
– František Dobšík / ČMOS pracovníků školství
– Marcela Erbeková / ZŠ Mnichovice
– Antonín Jančařík / Pedagogická fakulta UK

Moderuje: Bohumil Kartous / EDUin

Tajný učitel: Zápisky ze střední školy

· 0 komentářů

Tajní učitelé jsou dva – tento publikuje na adrese https://tajnyucitel.wordpress.com. Na svém blogu zapsal svědectví, jak letos prožívá přechod ze základní školy na víceleté gymnázium. Opravdu zajímavé! Svědectví o tom, v jak různém prostředí učitelé pracují a s jakými problémy se potýkají. Mnoho otázek k zamyšlení...


Nástup na gympl – očekávání

Zdroj: blog autora 26. 8. 2018

Když jsem odcházel ze základní školy, napsal jsem si text, ke kterému jsem se v případě pochyb měl vrátit. Nikdy jsem se k textu vrátit nemusel, pochyby sice přišly, ale stačila minuta a veškeré přemýšlení bylo pryč.

Teď se chystáte číst svým způsobem stejný text. Příští týden vstoupím na posvátnou půdu (ha ha) gymnázia. A zde si zkusím sepsat, co od toho vlastně očekávám. A za měsíc, za půl roku nebo za rok se k textu vrátím v situaci, kdy už budu schopen zhodnotit, jak moc jsem se mýlil. A jak moc jsem byl naivní.

Učitelé. Je jasné, že se i na gymplu najde nějaký rasista, antisemita, homofob, nadšenec z rozkvětu naší země za vlády Babiše a nepochybně i fandové Okamury a Zemana, kteří se jako jediní chovají „správně“. Až takové iluze nemám. Výhodou v tomto případě je, že mě čeká kabinet a ne sborovna. Což má plusy (nemusím ostatní učitele znát) i mínusy (nemusím ostatní učitele znát). Jsem zvědavý, jaké bude soužití s malým kabinetem, kde se mnou budou jen dámy. A upřímnost na závěr odstavce – doufám, že si místní učitelé nenechávají říkat „profesoři“.

Samozřejmě mi v hlavě trochu hraje možný střet „kultur“ a myšlenky na to, kolik přednášek budu muset absolvovat. Myslím tím přednášky na téma, proč je lepší stát před třídou celou vyučovací hodinu a vyprávět si svoje téma bez interakce se studenty. Protože přece jinak to nelze stihnout a jedině tak se toho naučí požadované „množství“. V ideálním případě tak nebude učit nikdo z kolegů a nebude potřeba přednášky pro mě. V realitě snad nikdo nebude mít potřebu mě poučovat, jak se „správně učí“.

Studenti. Asi nebudu lhát. Zde si představuji jinou ligu (v porovnání s předchozí základní školou). Větší samostatnost, větší rychlost. Uvidíme, jestli je s tím spojená i menší kreativita. Trochu se obávám, že zmizí zábava, vtípky a „vztahy“ s žáky. Jsou vůbec na střední škole dozory? Na základní škole to něco znamenalo, tam jsem se toho nejvíce dozvěděl a také nejvíce vyřešil. Na dozory jsem chodil rád (i proto, že to bylo lepší než poslouchat některé učitele ve sborovně, především jejich neustálé stěžování si).

Před týdny a měsíci jsem nejvíce řešil otázku, jestli místní studenti nebudou zvyklí na přednášení a tupé psaní zápisů (které jim může vyhovovat, protože je to jednoduché, nemusí přemýšlet a obecně nic dělat) a tím pádem nebudou mít problém se mnou. Ale nakonec jsem došel k závěru, že si časem zvyknou i na můj způsob výuky, pokud si vůbec budou muset zvykat. To je přece moje práce. A pokud to nedokážu, tak nemám na gymnáziu co dělat.

Určitě se musím připravit na „experty“, kteří se budou ptát úmyslně na naprosté blbosti, jen aby mě vyzkoušeli. V dějepise například na přesná data. Dělá se to pořád? V tomto případě budu muset natrénovat s dobrou intonací „nevím“. Ale samozřejmě budu muset dbát více na detaily.

Ve studentech se „skrývá“ jeden z důvodů, proč jsem chtěl na střední. Srabácky doufám, že na střední nebudu muset řešit v takovém množství záležitosti, které se netýkají výuky. Vyrušování. To, že žák nemá čím psát. Nohy na stole, flusačky, různé zrovna módní hračky. Řešení takových věcí mě stálo pět minut z každé hodiny. Poslední roky to nebylo nějak hrozné, ale unavuje to, frustruje a přispívá to k důvodům, proč mají učitelé problémy nebo chtějí končit. Je mi jasné, že zodpovědnost se zvýší, budu muset být víc připravený a objeví se nové problémy jiného charakteru. Ale pokud se týkají výuky, nevadí mi to. Stejně tak přežiji, pokud občas někdo „zahlásí“.

Samozřejmostí je, že „klesnu v žebříčku“, budu jen jedním z mnoha, protože předpokládám, že bude více učitelů, kteří se snaží. Doufám, že mě systém nesemele a nestane se ze mě přednášející „profesor“. Ale to by byla moje smrt, takže to nedopustím. Sám poznám, kdy je zle – když se nudím já sám. Proto největší odhodlání a předsevzetí je, aby formy a techniky učení zůstaly stejné, abych dál zkoušel nové metody. I když zde očekávám, že první rok budu zkoušet moje „staré“ ozkoušené metody a jejich funkčnost v novém středoškolském prostředí. A kdyby se to nedařilo, vždy mohu odejít.

Školní vzdělávací program mi přijde v pořádku, v dějepise spoustu věcí vynechává a urychluje vše způsobem, že zbývá výrazný prostor pro moderní dějiny. Trochu jsem se vylekal, když jsem viděl, kolik toho mám probrat v hodinách společenských věd, ale téma protřídím, vyberu priority a budu podvádět. Například těžko budu učit o vhodném výběru partnera.

Netuším, kolik místa bude pro vlastní iniciativu, například pro pořádání různých akcí, výletů apod. Škola vypadá, že už má „najeto“ na tradice a každý rok opakuje to samé v tomto ohledu. Tehdy do Osvětimi, tehdy na výměnný pobyt atd. Pokud to tak vážně bude a nebude prostor pro vlastní akce, bude to zklamání.

Očekávám, že nebude tolik byrokracie. Už jsem zaslechl, že pořád budu muset dělat výkaz – přehled, kolik jsem každý měsíc odučil hodin. Pořád nechápu, proč něco takového v roce 2018 dělám a jaký to má smysl. Ale nebudu třídní, ani šéf předmětové komise (jsem zvědav, kdy na minulé škole zjistí, že jsem pravidelná čtvrtletní hlášení nedělal víc jak dva roky...), to mi ušetří čas a starosti. Uvidíme, jak s dalšími věcmi. Možná přijde nějaká nová byrokracie, která patří jen na střední školu?

Držte palce!


Zápisky ze střední 1

Zdroj: blog autora 9. 9. 2018

Netradiční formát, já vím, ale musel jsem. Na následujících řádcích je krátký deník, který jsem se rozhodl psát při prvních dnech na střední škole. Je to pro mě velká změna, i proto jsem k tomu přistoupil. Bude mě to zajímat na konci roku, ale i za pár let. Stejně jako si po letech čtu zápisky z cest. Někteří z vás to určitě také dělají, je to forma sebereflexe a terapie. Zatím mám v plánu psát si zápisky a zveřejňovat je prvních sto dní na střední škole (a plány jsou pochopitelně od toho, aby nevycházely nebo se měnily).

Den 0

Až v poledne se dozvídám, kdy jdu do práce. Jak znepříjemnit učitelům začátek školního roku? Dát každý den povinné školení, včetně prvního dne, kdy jsou žáci do školy.

Den 1

Překvapení. Ráno si dokážu strčit kartáček do úst a nevyvolat tím zvracení. Do práce s úsměvem. Porada je asi všude stejná – vždy někdo slaví, vždy se někdo ozve s vtípkem, chvílemi učitelé kecají víc, než žáci. A když dojde na IT, ocitáme se v druhé třídě na základní škole, kdy žáci mají poprvé zapnout počítač.

Den 3

Včera jsem zjistil, že mám omezené kopírování. Celý den jsem se snažil uklidnit, že to zvládnu. Samozřejmě, že to zvládnu. Ale dnes jsem přišel do školy a zjistil, že k dispozici nejsou ani obyčejné prázdné kancelářské papíry. Zjistil jsem, že to ale není problém naší školy, ale celého systému. Což je, z mého pohledu, snad ještě smutnější.

Den 6

První skutečně školní den. Třetího září. Překvapivě – vím, že nebudu učit a nečeká mě nic zlého, je mi ráno špatně. Přicházím do kabinetu a tam nikdo není. Zvláštní. A pak mi dochází, že na střední je asi jiný systém, jiný přístup. Pokud nejsem třídní, proč bych chodil do školy? Ale kolegyně přichází pracovat, jen v době, kdy už žáci odchází. Neexistuje stanovená doba příchodu nebo odchodu a tím není ani nutnost úředně zapisovat tyto informace (jako na základní škole). Užívám si ještě svobodu na ulici a při nákupech, protože mě nikdo ze studentů a studentek nezná.

Den 7

První hodina. Pak čtyřhodinové čekání a další dvě hodiny. Samozřejmě jen představování. Je zajímavé mít dospělé osmnáctileté studenty a za „chvíli“ přejít k těm nejmladším, kterým je kolem jedenácti let. Dlouhou pauzu využívám k otravování mých dvou kolegyň, které jsou skvělé a pomáhají mi se zorientovat. Odpoledne jsem napsal na Twitter, jak moc mě překvapili nejmladší žáci svými znalostmi z mediální výchovy (hoax, neoznačená reklama, ale bohužel padlo i jméno Putin).

Den 8

Dnes jsem dokonce i učil! A tak jsem hned po práci běžel domů znaven dát si krátkého šlofíka. Po probuzení jdu na počítač a na internet pochopitelně. A nestačím zírat. U mého včerejšího tweetu mají sraz lidé, kteří si pak píší na svůj profil „Ať žije Putin“ a mě označují za „zrádce vlasti“. A to je pro mě „nejjemnější“ označení mezi těmito lidmi. Za chvíli vychází článek na Parlamentních listech. Paráda. Samozřejmě přichází i pozitivní odezva. Ale sto tisíc lidí na mém profilu za jeden den je pro mě moc, necítím se zrovna v pohodě a na dva následující dny mizím z internetu.

Den 9

Po včerejším večeru jsem nespal. Což přežiju, není to poprvé, ale obávám se, jak budou vypadat moje hodiny. A děje se něco neuvěřitelného – po pár minutách se už usmívám a jedu naplno. Nežiju totiž v jedné sociální internetové bublině, ale hned ve dvou. Ta druhá je naštěstí moje pracovní reálná bublina tvořená živými lidmi. A ta mi zlepšila náladu. Jedu šest hodin v kuse a mezitím dva dozory. Říkám si, jestli je náhodou nedržím jako jediný učitel na škole. Po pěti letech na základní škole je příjemné zjištění, že nikoho vlastně nezajímám a můžu se v klidu věnovat vlastním myšlenkám, práci a životu.

Den 10

Těším se do práce. Začínám třídou, kterou jsem si hned první hodinu extrémně oblíbil. K tomu jim stačil úsměv, pohoda, pár vtípků a především komunikace. Zatímco před skutečným začátkem školy jsem si říkal, jaká je to hrůza učit bez papírů (které jsem si nakonec koupil za vlastní peníze), po pár dnech mi blikají v hlavě i další poznatky. Dochází mi panující určitá úroveň svobody na střední. Jsme na začátku roku, z hodiny zbývalo pět minut, prohodím „Ok, to je vše. Můžete si sbalit“, mezitím se otočím, vypnu počítač a třída je pryč. Což mi vůbec nedošlo, že se stane. Na základní škole jsem žáky v pátek pustil o dvě minuty dřív, doprovodil je do jídelny a zástupkyně mě seřvala. A svobodu mám samozřejmě i já, nikdo mi neleze za zadkem a nekontroluje mě, nikdo mi necpe svoje názory na výuku. Taky se děje další věc, symbolické zakončení prvního týdne – po cestě domů přes město mě zdraví první studenti a studentky. Naštěstí se usmívají a mně přijde, že už tu jsem delší dobu, než jeden týden.


Zápisky ze střední 2

Zdroj: blog autora 27. 9. 2018

Den 12

Začal víkend a najednou už je konec. Vážně urychleně. Přijde mi, že jsem celý víkend propracoval. Připravuji se na pondělí, které mám docela zajímavý – učím osm hodin. A samotnému je mi to překvapením, ale beru to jako pozitivum. Na tak těžký den se mohu dobře připravit v neděli a učit osm hodin v pondělí znamená, že mám za sebou skoro čtyřicet procent svých hodin během prvního dne v týdnu.

Den 13

Učím prváky. Mluvím, ale ve skutečnosti přemýšlím, jestli to není úplně zbytečný – tím myslím učit je o pramenech, o pravěku. S vysokou pravděpodobností už to probírají potřetí. Představte si, kdyby se dějepis na víceletém gymplu rozsekal například na šest let. Bylo by spoustu prostoru jak pro dějepis, tak pro rozvíjení schopností (komunikace, týmová práce...). A ve zbývajících dvou letech? Čas na matiku, češtinu, angličtinu. A pro zájemce samozřejmě dějepisný seminář.

Den 15

Zvykám si na kabinet. Je to pozitivní a výhodné. Výhodné pro reálný život. Ale v důsledku života v kabinetě mám problém s komunikací virtuální s kolegy mimo můj kabinet. Že je vůbec neznám a některé jsem neviděl od prvního dne, to mi ani nevadí. Nepotřebuji je pro práci nebo život. Ale mrzí mě, že dostávám banální emaily typu „chybí Vám číslo hodiny u mé třídy“, ale když jsem prosil o výměnu třídy kvůli projektoru, ozval se jen jeden kolega z IT kabinetu s tím, že chce vědět, jestli mi někdo odpověděl. Padesát učitelů, ani jedna skutečná odpověď! A nebo když jsem psal jednomu třídnímu s dotazem na jeho žákyni (která vznesla určité požadavky na přístup k ní), odpověděl mi, „že to nechce řešit“.

Den 16

Od pondělí jsem nemusel nikoho napomínat. Zvláštní. Zvykám si na to, ale zároveň mě pak překvapí, když už někdo vyrušuje. Začínám pohodlnět. Dnes jsem šel do třídy s tím, že jsou v pohodě. A oni skutečně jsou. Mají relativně zájem, vždy někdo odpoví, vůbec nikdo neruší. A já si během hodiny uvědomil, že právě kvůli té pohodě ztrácím na ostražitosti. Hodinu jsem měl připravenou, ale neměl jsem žádnou „pecku“ cvičení. Povídám, ptám se. Krátký klip, otázky. Práce na dvě minuty, řešení. Zápis, otázky, odpovědi. Zápis. Šílená nuda. Alespoň mám motivaci příště to napravit a nepolevovat jen kvůli tomu, že stojím před super třídou.

Den 17

Seminář. Myslel jsem si, jak si to budu užívat, jak bude prostor pro cvičení a diskuse. A na aktuální dění. Místo toho studenti chtějí připravovat na maturitu. Což chápu. Ale oni jsou dokonce ochotni jet devadesát minut bez přestávky a poslouchat výklad, co napsal v té a té knize Aristoteles a co zas jinde napsal Tomáš Akvinský. Ale jo, i tohle chápu – chtějí mít vypracované otázky. To jim rovnou mohu poslat na email a v hodinách dělat něco zajímavého, ne? Vyjde to stejně – nebudou momentálně nic umět, ale budou mít zápis potřebný za rok a půl. Tohle je přesně onen „systém padajícího hovna“, o kterém jsem už psal – vysoká škola se učí X, dá si X do přijímaček, proto se z toho začne maturovat a když se z toho maturuje, musí se to učit. Učitelé to tím pádem považují za základ, no, a když je to základ učiva, tak se to musí učit i na základce, ne?

Den 19

Směju se při pohledu na komentář k textu Dana Pražáka o začínajících učitelích. Je to něco ve smyslu „co na tom může být tak těžkého? Připravit si hodinu?“. No, nic, jdu dokončit a zkontrolovat včera dělané přípravy.

Den 21

Večer si vyměním pár zpráv s bývalou kolegyní, kamarádkou, která byla „vyhozena“, protože neměla pedagogické vzdělání. Mezitím vystudovala speciální pedagogiku a od září má speciální třídu se čtyřmi žáky. Asistentku si vybojovala až na začátku září. Její zpráva je voláním o pomoc, kde mimo jasně říká, že má problémy zajistit bezpečnost nejen dětem, ale i sobě. Systém selhává, „experti“ vystupují v médiích, ale když má kamarádka volá a zkouší desítkami hovorů týdně přivolat pomoc, nikdo jí nepomůže. Proč? Protože není nikdo schopen pomoci. Nikdo neví, jak v praxi pomoc. Poslední kapka, ponížení, zavolat na fakultu speciální pedagogiky UK a požádat o pomoc. Nic! Rána penálem do hlavy, hozená bačkora po učitelce, útok v družině. Zhroucení asistentky, protože ji dítě pokousalo. Naštvání na systém. To je jen jeden týden. Jedno dítě ze čtyř. Proč o tom píšu já? Teď a tady? Protože je to neuvěřitelný rozdíl – stejný den na gymplu ověřuje třída Trumpův tweet a stejnou hodinu dostali všichni bez výjimky za jedna z testu. Zatímco já si žiju na zámku, kamarádka kolegyně je ve sklepě, kde ji nikdo nevidí a neslyší...

Den 22

V kabinetě, myslím, jsme si lidsky sedli. Kolegyně mi pomáhaly od začátku, ale ve své sekci se shodneme nejen lidsky, ale i pedagogicky a politicky. Samozřejmě brzy hodnotit. A jak jsme se bavili, kolegyně začala mluvit o myšlence, kterou jsem řešil včera a trochu i na začátku září. Přijde mi, že jsem si na nové škole strašně rychle zvykl a říkám si kacířskou větu „co dál?“. Jde o to, že gympl je „nejvíc“, ve smyslu, kam se lze dostat, z mého pohledu. Pár let se budu snažit zlepšovat, ale co pak? Co pak, aby se ze mě nestala frustrovaná apatická konzerva? Vím, je to divný, mám smlouvu na dobu určitou a řeším takové věci. Ale tohle mě prostě skutečně napadá. Jak růst dál? Když jsem byl na základce, tak jsem se snažil, abych něco uměl a mohl jít na gympl. A co dál, když už jsem na gymplu?

Den 24

Semináře. Pořád s tím mám problém a pořád nevím, jak to uspořádat. Dnes byla většina studentů a studentek na exkurzi a v semináři nás zbyla jen třetina. Většina času práce ve dvojicích a prezentace výsledků, ale stejně mi to přišlo „mrtvý“. Pořád čekám na „normální“ seminář – byl úvodní, pak výklad, teď nás zase hodně chybělo. A příští pátek je svátek. Snad se do toho časem dostaneme tak, aby byly obě strany spokojeny.

Den 27

Docela náraz. Prakticky každá z osmi hodin mě něčím štvala, vždycky se našel někdo, kdo mě rušil ve chvíli, kdy neměl. Zase to možná souvisí s očekáváním. Moje chyba? Jejich chyba? Nevím. Vím, že se to spraví a že mě to překvapilo. Normální klasika, jako na základce – trávil jsem pět minut z každé hodiny napomínáním. Alespoň mi to tak přišlo.

Den 28

Poprvé za šest let ve školství mi někdo dovolil, abych se šel podívat na jeho hodinu. Výborná hodina, kvalitní učitel. A trochu uklidňující, že i kolegovi studenti v některých chvílích rušili, dokonce ti nejstarší na celé škole. Ale on to prostě vůbec neřešil, věnoval svou pozornost těm, kteří věnovali pozornost jemu. Taky je otázka, jestli studenti (jemu i mně) nerušili kvůli tomu, že máme evidentně „svobodnější“ výuku, žáci mají za úkol bavit se ve skupinách, a pak se už nevrátí do základní „tiché“ pozice. Kolega dokonce při prvním cvičení povzbuzoval studenty, ať opustí svá místa, pokud nevědí odpověď – správnou mají najít od spolužáků ve třídě. Není rušení jen daň za opuštění frontálního výkladu?

Den 29

Žáci na malém gymplu jsou vážně strašně nadupaní. Je neuvěřitelné, jak strašně moc chtějí vědět něco nového, něco se naučit. Kde a kdy se to ztratí?

Den 30

Týden končím v naprosté pohodě. Úplně všechny hodiny po pondělí proběhly ideálně. Kolegyni jsem půjčoval Tyranii od Snydera a budu půjčovat Opuštěnou společnost – což je pro mě něco nevídaného, že takové knihy mohu šířit dál. Další kolegyně šla kolem mého stolu, kde zrovna ležely studentské SWOT analýzy, a projevila zájem. Další chvíle, na které zatím nejsem zvyklý. Naprosto jiné prostředí.