Ondřej Hausenblas: DOKUMENTY 185. Strategie pro zlepšování školy a další vzdělávání učitelů

pondělí 19. února 2018 · 0 komentářů

Články a publikace, ke kterým se vracíme v tomto „historickém“ seriálu, mohou sloužit k poznání toho, jak se učitelé v dané době dívali na řešení problémů ve vzdělávání. Celá řada z těchto problémů bohužel přetrvává dodnes, nebo se při jejich řešení staly chyby. Možná by bylo dobré občas se vracet k zapadlým myšlenkám.

Jedním z těchto dokumentů je titulní materiál, určený pro diskusi v PAU a s dalšími spolupracovníky.

Nabízím, abychom se dřív, než se pustíme do konkrétního sepisování nějakých kompetencí učitele, pokusili vyjasnit, o co vůbec jde a jakým postupem se k tomu dojde.

O čem jednáme:
a) o nástrojích k zlepšování školství?
b) anebo o rychlém zvýšení platů učitelům?
c) jestli MSMT musí právě teď obojí propojit, tak na jak dlouho a kdy se to vyjasní?


Jednáme o nástrojích k zlepšování školství!

1. Za hlavní nástroj k zlepšování školství nepovažujeme vzdělávací kursy a odborný růst, protože jsou moc zprostředkovaným nástrojem a je v jejich systému zahrnuto příliš mnoho rozhodnutí shora: uznávání kursů, počty kreditů, předepsané kompetence – to vše by vybírala nějaká komise odborníků? Kroužek angažovaných? To je nespolehlivé, a hlavně to není součástí autonomního režimu. Zodpovědnost i pravomoc musí být svěřena tomu, kdo má sílu a příležitost zlepšovat: učiteli a řediteli. Co se týče peněz: musíme se teprve rozhodovat, zda hlavní zdroj platového vzestupu má být cestou kursů – a tedy přes státní tarify a stupně, anebo od ředitele – přes osobní hodnocení podle práce v rozvoji vlastní školy.

2. Proto za lepší nástroj považujeme vytváření strategie rozvoje školy. Pro rozvoj školy se budou i ředitelé a učitelé nejen školit, ale zároveň se i snažit ve skutečné praxi. K tomu by bylo nejlepší proškolit ředitele v budování strategie pro rozvoj své školy, při čemž by se naučili stanovovat podle potřeb dětí, obce a cílů vzdělávací politiky státu svoje školní vzdělávací cíle a nacházet způsoby, jak k nim spět. K tomu by patřilo umět jednat s lidmi, umět sestavit fungující tým z učitelů, sebeevaluace aj. Školení pro ředitele by musela proběhnout brzy a intenzivně. Kursy pro učitele by nastoupily vzápětí jako další fáze, ale v jiném režimu využití, než jak je navrhováno dosud: nebyly by hlavním způsobem zvyšování platu, a proto by mohly být pružnější obsahově. Kursy by nebyly vázány tak těsně na postup v platu a směr profesního růstu by si více určovat učitel a jeho ředitel.

3. Zároveň je třeba, aby probíhala velice intenzivní osvěta rodičů a veřejnosti vůbec: aby rodiče a obce a zaměstnavatelé věděli, co mají od školy chtít, aby uměli s ředitelem a školou postavit tu strategii pro rozvoj školy a aby ji uměli kontrolovat. Do toho by se měla velká část peněz promyšleně investovat – nejdůležitější jsou rodiče dětí v předškolním věku, kteří si teprve budou vybírat školu nebo ji pro své děti ovlivňovat. Je důležité, aby vůbec vybírat a ovlivňovat chtěli a aby věděli, proč to chtějí. Státní cíle vzdělávání by se do školy měly dostat právě přes rodiče. Dokud rodiče nebudou kontrolovat sami, co škola s jejich dětmi dělá, a dokud nebudou rodiče chtít, by se děti vzdělávaly moderně, budou státní zásahy do školství v podstatě direktivní, nedemokratické, i kdyby byla nařizována demokracie. Ministerstvo nemůže zanedbat péči o rodiče, protože jen od rodičů a občanů pocházejí ta rozhodnutí o tom, jaké jsou státní (a tedy i ministeriální) cíle: poslanci schvalují vládu a její politiku, a taky od rodičů pocházejí peníze, které stát dětem rozděluje.Jde o to, aby to, co za rodiče a občany prosazuje státní politika, nebylo v hlubokém rozporu s tím, o co jde individuálním rodičům při starosti o jejich dítě, a když rozpory budou, aby se o nich dalo kvalitně jednat.


Po MŠMT bychom tedy měli žádat 

1. Netrvat na tom, že se zvýšení rozpočtu rozpustí učitelům právě tím, že by se urychleně a málo domyšleně rozjel systém profesního růstu propojený s tarifními tabulkami.

2. Nějak sice nejprve přidat učitelům, ale hlavně investovat do vyškolení tisíců ředitelů, aby uměli pečovat o zlepšování – o rozvoj školy. Zveřejnit, že investice do ředitelů povede k vyšším odměnám pro učitele.

3. Znovu důkladně uvážit, zda zvyšování platů učitelů má výhradně nebo převážně záviset na tom, že učitel stoupá díky kursům po stupních odborného růstu a tarifní tabulkou, anebo zda by hlavním příjmem učitele měly být osobní odměny od ředitele, anebo zda je možné kroky výš v tarifní tabulce založit na hodnocení učitelovy práce na místě samém: ředitelem podle strategie rozvoje školy.
Za co má učitel postupovat v platu – čeho by strategie MŠMT měla dosáhnout:
Ředitel poznává, kolik mu učitel přispívá ke stanoveným cílům školy v tomto roce a v dlouhodobé strategii.
Ředitel posílá své učitele do kursů, aby mu pomohli dosáhnout stanovených cílů.
Ředitel posuzuje, jak učitel působí ve výuce i kolem ní.
Ředitel to dělá proto, aby se jeho škola zlepšovala, protože ho k tomu tlačí osvícení rodiče a taky kontrola ČŠI, která si všímá právě toho, jak moc se škola snaží naplnit svou strategii.

4. Cíle státní vzdělávací politiky je nutné nejen formulovat, nejen je učinit závaznými pro strategie škol které budují ředitelé, ale hlavně je třeba s nimi důkladně obeznámit veřejnost – nejen otištěním ve Věstníku, ale důkladným informováním a osvětovou prací mezi rodiči – informace a vysvětlování ve školkách, v obcích, případně i s využitím sdělovacích prostředků, osobností kulturních ap. Do takové osvěty se musí investovat peníze!

5. Oddělit odborný růst od tzv. kariérního, tj extra uvažovat o odměňování učitelů za dosahování lepší úrovně vyučování a extra o postech ve správě školy: zástupce a ředitel, inspektor.


Stupně odborného růstu („hodnostní stupně“) = učitelský růst

1. Požadavky na stupně růstu by měly mnohem jasněji zahrnovat kvalitu učitelovy práce ve třídě a s dětmi, a méně sloužit kariérnímu postupu (např. pro třetí stupeň žádat manažerské dovednosti jasně slouží jen ředitelům – proto by mělo být leda na výběr, ne povinně.

2. Požadavky na stupeň růstu by měly být méně definitivně vymezené, než jak to navrhuje kroměřížský návrh – je třeba větší vůle a výběrovosti, aby se uplatnily potřeby terénu. Velká volnost ve výběru dalších kompetencí je nutná, protože každá škola je jiná, každá bude do své rozličné strategie rozvoje potřebovat získávat jiné dovednosti, protože některé už její učitelé mají, jiné jim chybějí.

3. Požadavky by se měly sestavit společným rozhodnutím vyškolených ředitelů. Oni nejlépe vědí, co žádat po učiteli, kterého chceme mít dobře ohodnoceného a který dobře pracuje pro rozvoj školy. Z toho se vyvodí ty „typické“, obecně platné požadavky na kompetence učitelů.

4. Společné stanovení normy se tedy může provést teprve asi po vyškolení ředitelů – tedy asi za dva roky, kdyby se kursy připravily hned a proběhly intenzivně.

5. Součástí školení musejí být kooperativní metody (diskuse, metody společného rozhodování), aby vůbec tolik ředitelů došlo k nějakému výsledku. (Takové školení bude ziskové i jinak – oni to pak naučí své týmy učitelů.)


Zásadní otázky, které nemáme nechat jako samozřejmé

1. Proč se má o profesní růst starat ministerstvo: Proč nebude péče plně svěřena do rukou řediteli školy?

2. Má ministerstvo používat jako nástroj řízení svou úřední moc nad učiteli a své předpisy o DVPP, když chce sledovat takové složité cíle, jako je například výchova k demokracii? Nebo to má svěřit ředitelům a rodičům?

3. Má mít státní politika sadu konkrétních cílů, nebo má říkat, že cílem není nic jiného, než aby si rodiče a obce stanovili své cíle a zodpovídali za jejich dosahování včetně sankcí?

4. Ale má stát případné státní cíle prosazovat zrovna skrze DVPP = odborný růst?

5. Nebo mají státní cíle být ze zákona zahrnuty ve strategii školy? Ať si k nim dojdou ve škole, jak umějí?

6. Nebo má stát prosazovat své cíle spíš osvětou rodičů a občanů, kteří si pak vyžádají na škole to, co chtějí, anebo spíš řízením učitelů skrze např. vzdělávání a platy?


Proti sobě stojí 

a) Nejlíp se ví o tom, co škola a vzdělávání potřebuje, přímo ve škole. Některá potřebuje udělat teprve první krůček, jiná už potřebuje vyspělé kroky speciální. Kdo by měl rozhodovat, do jakých kursů by měli učitelé chodit a kolik kreditů dostat?
Ale: Stát má nějakou politiku, kterou má prosazovat, stát má výsledky průzkumů kvality vzdělávání, nebo by je měl mít, a stát přiděluje peníze od poplatníků do škol.

b) Učitelé nemají povinnost se vzdělávat, jen chtějí dostat vyšší plat.
Ale: Ředitelé musí mít kariérní kvalifikaci pro budování strategie rozvoje školy – najít, kam školu zaměřit, jaké metody k tomu volit, dále pro budování týmu – nemít učitelský sbor, ale tým s rozdělenými úlohami k tomu, aby škola jako celek plnila svůj plán rozvoje, pro management školy, pro jednání se zaměstnanci.

Nápověda: Stát má taky cíle, z hlediska mezinárodního (EU), ale k těm se nemusí tlačit skrze DVPP, nýbrž skrze zákony apod. Stát má pečovat o demokracii a pořádek, ale my bychom se teď měli rozhodovat, jestli k tomu musí učitele dovést školením, nebo tím, že jim dá vyšší peníze, když se proškolí, nebo že stát svěří pravomoci a odpovědnost ředitelům, rodičům, obcím a učitelům. Kroměřížský návrh patří k verzi „stát řídí, co mají učitelé dělat, a nutí je k tomu skrze platy“.


Protiotázky

Má stát bránit ředitelům, kteří chtějí dělat staromódní výkonovou a direktivní školu, nebo je má nechat? Má je podporovat stejně jako inovátory? Má stát vycvičit ředitele v metodě stanovení cílů a profilování školy, aby byla celkově koncepční, a má stát nechat na škole, jaké cíle si škola vybere? Neměli by zaměření školy určovat spíše rodiče, připravení nějakou osvětovou kampaní? Nebo má stát mít jasnou představu, kam chce tlačit školství, a předepsat, které cíle škola musí mít? Stát musí své směřování stejně odvozovat od vůle občanů – poplatníků. Jak ví ministerstvo, co chtějí rodiče? Ví to ministr líp než ředitel v obci?

O tomto všem se bude v pracovním kroužku diskutovat v Čelákovicích.

OndřejHausenblas

Zdroj: Hausenblas Ondřej: Strategie pro zlepšování školy a další vzdělávání učitelů. Co jsme v PAU vymysleli a co jsme se naučili. Sborník prací ze setkání a kursů PAU jako příloha informačního listu PAU v prosinci 1998. PAU 1998, str. 3–5


Učitel už není nejchytřejší ve třídě

Proč by se vlastně učitelé měli vzdělávat? Copak ani studium na vysoké škole nestačí k tomu, aby člověk byl dobrým učitelem?

Změny ve společnosti spouštějí změny ve školství, ať se to nám, školským zaměstnancům, líbí nebo ne. Díky změnám v naší společnosti se naše školství musí měnit dvojnásob rychle než ve zbytku světa. To vše se promítá do nároků na učitele, na školy, na vzdělávací soustavu. Podívejme se na potřebu dalšího vzdělávání z pohledu učitele.

Prudce se zvyšuje množství vědeckých poznatků a vývoj nových technologií. I třicetiletý učitel biologie či fyziky, tedy takový, který dokončil fakultu před šesti lety, musí dohánět znalosti v nových technologiích. Princip klonování, fungování mobilního telefonu či mikrovlnné trouby, dnes předmětů denní potřeby či trháků v novinách, se na fakultě nenaučil, ale žáci se na ně ptají. Učitel, který si nedoplňuje svoje vědomosti a nesnaží se je využít ve výuce, zastarává a přestává být zajímavým pro své žáky. Vždyť kdo se na střední škole zajímá o elektronky, když kolem nás již žádnou nenajdete, zato všechna elektronika je přecpána mikroprocesory. Kdo se zajímá o klasifikaci hornin, když hlavními ekologickými tématy jsou jaderná energie, kyselé deště, ozónová díra, skleníkový efekt či geneticky modifikované rostliny. Učitel, který si alespoň všeobecně neudržuje přehled o vývoji jak svého předmětu tak mezipředmětově, zastarává a stává se nevěrohodným.

Současně se celosvětově mizí role učitele coby primárního informačního zdroje (jednoduše řečeno „coby toho nejchytřejšího ve třídě“). Starý systém předávání informací od žáka učitelům již nefunguje. Učitelé narážejí na nezájem žáků. Informace lze totiž získat jinde a lepší než ty z tři roky starých učebnic. Pořady National Geographic o přírodě, počítačové i tištěné encyklopedie, internet, noviny a časopisy poskytují ty samé informace jako učitel. Navíc v často mnohem přístupnější formě a s mnoha alternativami. Názory a informace předávané učitelem jsou konfrontovány s alternativními zdroji, které si, aby toho nebylo dost, opět protiřečí. Učitel, který trvá na své roli předavatele informací (jediných správných) nutně dospěje ke konfliktům, v nichž bude znovu a znovu porážen. První, kdo v naší zemi ve velkém chápou tuto změnu, jsou učitelé počítačů (informatiky, výpočetní techniky a pod.), kteří běžně mají ve třídě žáky počítačově o dva až tři stupně vyspělejší, než oni. V těchto třídách běžně žáci učí učitele či své spolužáky.

Naši učitelé, a s námi učitelé mnoha dalších zemí, musí zvládnout další změny vyplývající ze změny režimu. Po změně režimu v roce 1998 nejen dochází ke změnám v interpretaci historie (což je oříšek pro učitele dějepisu, literatury, občanské výchovy a obdobných předmětů), ale hlavně dochází ke změnám v chování žáků a rodičů. Mění se životní postoje společnosti, demokratizační změny mění zaběhané vzorce chování. To vše má dopad, v některých případech drtivý, na školní život.

Učitelé byli zvyklí dominovat třídě, být nejen tím nejmoudřejším, ale i tím největším a nejsilnějším. Věděli přesně, co se kdy v hodinách stane, situaci měli vždy pod kontrolou. Velká část učitelů jednala z pozice síly. Pokud žák „zlobil,“ stačilo pohrozit. Žák, často za vydatného přispění rodičů, se stáhnul a zapadl do řady s vrstevníky. A ti, co opravdu nedali pokoj, skončili ve zvláštní škole (na ZŠ) nebo byli vyloučeni ze školy (na SŠ). To už ale neplatí. Žáci i rodiče zaujímají jiné postoje, sebevědomější, tvrdší, často bezostyšnější. Učitelé narážejí na sebevědomé žáky, asertivní rodiče a často nevědí, jak se s dosud nevídaným chováním vypořádat. Učitel je sice stále tím největším, ale již nemůže dále jednat z pozice síly. Ani věta „Dávej pozor, nebo ty přijímačky neuděláš!“ již nemá ten říz jako dříve. Pokud učitel bude pracovat podle starých vzorců chování, nemůže vyhrát.

Protože vývoj nejde vrátit zpět, a pochybuji, že učitelé by se chtěli vracet zpět, musí učitelé změnit způsob svého chování, změnit některé své postoje, stát se spíše moderátory učení než předavateli pravdy. Musí umět učit žáky pracovat s informacemi, porovnávat fakta a dělat si vlastní závěry, nechat pracovat žáky společně na společných projektech a učit se vzájemně. To znamená nejen smířit se s hlučícími třídami, ale i smířit se s vlastní omylností a neschopnosti obsáhnout veškeré poznání ve svém předmětu, stejně jako s omylností všech ostatních. A především ztratit pozornost celé třídy po většinu hodiny.

Taková změna postojů a chování je ovšem mnohem těžší, než doučení se principů nových technologií či dějepisu. Vyžaduje od učitele jak mnoho času věnovaného vlastnímu vzdělávání, tak riskování a experimentování, kterému jsme již často odvykli. Nicméně, dlouhodobě, se taková investice vyplatí ve snížení stresu a zvýšení uspokojení z vlastní práce.

Karel Vašta

Zdroj: Vašta Karel: Učitel už není nejchytřejší ve třídě. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, prosinec 1998, č. 4, str. 3. ISSN 1210-6313


Další díly seriálu najdete ZDE.