Silvie Pýchová: Centrem učitelova rozvoje musí být žák (rozhovor s Hanou Košťálovou)

úterý 27. března 2018 · 0 komentářů

Hana Košťálová od roku 2009 pracuje pro projekt Pomáháme školám k úspěchu. Na svou předešlou práci národní koordinátorky a lektorky programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT) navázala i v projektu PŠÚ tím, že od roku 2011 vede čtenářský program projektu. Původně vyučovala češtinu a pedagogiku.

Zdroj: Řízení školy 3/2018

Už mnoho let působíte ve vzdělávání. Jaké změny chcete dosáhnout?

Děti chodí do školy proto, aby se tam učily. Nejpodstatnější podle mě je, aby do školy chodily rády a aby se tam učily tomu, čeho si cení společenství, kterému škola slouží. U veřejné školy jde tedy o to, co má hodnotu pro společnost. Je důležité pečovat o společnost, ve které chceme žít, a proto se musíme starat o veřejné školství. Co má největší vliv na žákovo učení ve škole? Je to učitel a pedagogický lídr školy. Když tohle vezmeme opravdu vážně, musíme se zabývat tím, jak se pedagog praktik učí. Dlouho jsem vedla kurzy kritického myšlení a začala jsem být neklidná z toho, že i když jsou účastníci převážně spokojení, kurzy nemají dostatečný dopad až na učení dětí. Když jsem se začala pídit po tom, co se po kurzu děje v praxi učitelů, u většiny účastníků jsem zaznamenala vyzobávání drobností „pro zpestření“ výuky. Změny výuky s dopadem na učení dětí se objevily u učitelů, kteří se našich setkání zúčastňovali dlouhodobě, opakovaně.

Když potom přišla výzva, že by manželé Kellnerovi chtěli podpořit vzdělávání v ČR, říkali jsme si s kolegy, které oslovili, že nebudeme vymýšlet nová školení, učitelskou akademii nebo něco podobného, ale že se zaměříme přímo na učení dětí. Nevěděli jsme, že už v roce 2005 přišel Eric Hanushek z OECD se závěry, že další vzdělávání učitelů je zklamáním pro všechny strany a je neúčinné jako nástroj vzdělávací politiky. Mluvil ovšem o takovém vzdělávání, které odvádí učitele ze školy na školení, kde se jim předvádí něco, co není viditelně spojené s jejich aktuální praxí. Ať je kurz sebelepší, pokud není propojený s učením konkrétních dětí, které učitel vyučuje, a s jedinečnými problémy, které řeší, nemá příliš velký dopad na efektivní proměnu výuky.

Před dvěma lety jsme se seznámili s prací profesorky Helen Timperly, která se zabývá, ale mnohem sofistikovaněji, tímtéž co my. Říká, že to nejpodstatnější je, když se centrem učitelova profesního učení stane žák a jeho učení – když se učitelé učí ze své praxe, dělají si závěry o svém dopadu na učení dětí a z toho vyvozují, co budou dělat dál a co se sami potřebují naučit pro to, aby se každý jejich žák skutečně učil. Helen Timperley hovoří o badatelském nastavení učitelovy mysli a pomáhá nám porozumět, o co jde, pomocí schématu, které znázorňuje badatelský cyklus profesního učení učitele. Řekne se to snadno, ale pro učitele, který se chce učit ze své dosavadní výuky a jejího dopadu, je to mimořádně náročné. Učitelé potřebují mnoho podpory a musejí zkoumat svou praxi v prostředí absolutní důvěry.

Jak konkrétně pracujete se školami a učiteli? Jak vypadá vaše působení v současnosti?

V projektu Pomáháme školám k úspěchu spolupracujeme s celými školami. Připadá nám to důležité proto, že sebelepší učitel pracuje v kultuře celé školy a je pro něj hrozně těžké, aby udržel výbornou výuku, pokud se s kolegy nebude podporovat. V projektu nabízíme zapojeným školám na pět let pedagogického konzultanta. Jsou to zkušení a odborně mimořádně vybavení pedagogové, spíše pedagožky – z devíti konzultantů je osm žen. Jejich úkolem je pomáhat každému učiteli ve škole, aby výuka měla ještě větší dopad na učení každého dítěte, o které pečuje. Máme totiž takovou vizi dobré veřejné základní školy jako místa, kde se každý žák učí naplno a s radostí. Pro učitele je to sympatická myšlenka, ale klade na ně obrovské nároky. Snažíme se posilovat důvěru učitelů, že to zvládnou, ale že nic nepůjde ze dne na den a nebude to nikdy stoprocentní. Nezastíráme si, že nejde o trvalý stav, ale naopak o nikdy nekončící proces. Důležité je, aby učitelé naší myšlence, vizi věřili. Všichni učitelé něco dobře umějí a základ budování sebedůvěry spočívá v tom, že si pojmenovávají, co vše dělají dobře. Důležité je, že díky konzultantovi vidí, že to oceňuje i někdo další, někdo, kdo má sám velmi bohaté praktické zkušenosti. Teprve v další fázi pomáhá pedagogický konzultant s tím, jak rozvíjet učitelovu praxi tak, aby vyučoval všechny děti – ty, které se učí snadno, i ty, co mají při učení obtíže.

Druhá linie naší podpory směřuje k budování komunity škol a lidí, kteří jsou příznivě naklonění myšlence, aby se každý žák učil naplno a s radostí. Komunita je pro nás základním prostředkem udržitelnosti vize a praxe dobré veřejné základní školy. Vytváří pro naše učitele a ředitele prostředí pro bezpečné učení. Mohou sdílet úspěchy, otevřeně se radit o problémech s vědomím, že v tom nejsou sami. Mám společně s kolegy ve vedení projektu na starosti komunitu posilovat, ale zároveň působím jako „zneklidňovač“. Nemá samozřejmě smysl se jen utvrzovat v tom, že všechno děláme dobře, a proto je mým úkolem být trochu nepříjemná a neustále hledat naše slepé skvrny, pátrat po tom, co můžeme dělat lépe. Využívám informace z našich škol a současně se snažím hledat teoretické opory pro naše činnosti, abychom je korigovali i podle poznatků z výzkumu. Jsme relativně malý projekt na to, abychom si troufli vyvozovat ze svých zkušeností obecnější závěry, a proto je pro nás užitečné seznamovat se s profesionálně vedenými výzkumy.

Co pro vás znamená myšlenka úspěchu pro každého žáka? Jak se to v praxi projevuje?

Jak jsem říkala, věřím, že každé dítě se může učit a může zažívat radost z poznávání, mimo školu i ve škole. Nesnadným úkolem všech dospělých, nejen učitelů, je pomáhat dětem, aby úspěch a radost z učení mohly zažívat co nejčastěji. Uvědomuji si, že takto řečeno to může vypadat jako příliš idealistický požadavek. Jde o to, že i když se nám jeden den podaří zaujmout každého žáka natolik, že se plně ponoří do svého učení, druhý den už tak úspěšní být nemusíme. Ale to nevadí, podstatné je, že dětem věříme, že věříme tomu, že se mohou učit, a že věříme také sobě, že my učitelé zvládneme – třeba s dopomocí – pomáhat v učení každému dítěti. Děti se budou muset učit celý život a pozitivní zážitky spojené s učením v dětství jim budou pomáhat. To nejdůležitější, o co jde, je, aby se děti mohly stát iniciativními, aktivními, nezávislými občany, kteří se budou umět postarat o to, aby se každému ve společnosti žilo dobře…

…Jaké důležité změny je potřeba v systému vzdělávání udělat, aby se tato vize naplňovala?

Zajistit pružnou, bezpečnou a trvající podporu učitelům a pedagogickým lídrům. Pedagogickými lídry myslím formální lídry jako ředitele škol, ale i neformální lídry mezi učiteli. Důležité je, aby nešlo o podporu jen ve formě mentoringu a koučinku, který nás v současné době zaplavuje, ale aby každý pedagog mohl získat právě takovou podporu, jakou v danou chvíli nejvíc využije pro blaho žáků ve škole, kde působí. Podstatné také je, aby škola měla živou vizi, která všem pomáhá udržovat směr a rozpoznávat priority. Je potřeba podporovat takové profesní učení pedagogů, které vychází z rozpoznání dopadů výuky na učení každého dítěte.

Rozhovor vedla Silvie Pýchová, výkonná ředitelka SKAV

Celý text si můžete přečíst ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger