Jana Hrubá: Co přinesla konference Inovace výuky?

čtvrtek 19. dubna 2012 · 1 komentářů

Již potřetí se 27.–29. 3. 2012 konala v Praze třídenní konference stejnojmenné vzdělávací společnosti. Nabízela obsáhlý seznam celebrit, spoustu prodejců, několik zajímavých panelů z oblasti vzdělávací politiky i tematické volitelné bloky.


Motto konference: Dopřejme dětem úspěch. Všem.

První den mohli účastníci navštívit doprovodné sekce „Kultura a škola“ v Divadle Na Fidlovačce nebo „Věda a život“ v Akademii věd ČR. Třetí den jednání byl určen pro mateřské školy a rodiče. Náplň konference byla obsáhlá, účastníků přes 800, takže organizace občas poněkud skřípala. (Také konferenční poplatky jistě nejsou pro běžného učitele zanedbatelnou částkou.)

Hlavní sekce se konala v kongresovém centru Olšanka symbolicky na Den učitelů. Zahájili ji zakladatel obecně prospěšné společnosti Inovace výuky a firmy HYL, s. r. o. Petr Hýl a kardinál Dominik Duka, který později také vedl volitelný blok Etická výchova. Připomněl, že „změna po listopadu 1989 byla velká a radikální. Někdy se vidí jen negativa. Škola jako svobodné prostředí – to nebylo od roku 1938!“ Původně ohlášený ministr školství Josef Dobeš (jenž se právě nacházel v demisi) se omluvil, nedostavil se ani nikdo jiný za ministerstvo školství.

Jako první vystoupil Václav Klaus, předseda Asociace aktivních škol a ředitel PORG, s přednáškou Školu dělají učitelé – Hodnocení pedagogické práce a školní personalistika PORG (Učitelské listy o této jeho přednášce informovaly již před rokem. „Školy jsou normální firmy – platí tu podobné postupy,“ řekl. Na tom jistě něco je, i když výběr učitelů pro prestižní soukromé gymnázium je poněkud něco jiného než pro běžnou školu. Na novém zaměstnanci Klaus požaduje, aby učil rád, měl odborné a pedagogické předpoklady, přirozenou autoritu, byl důsledný a uměl týmově pracovat. Kandidát musí předvést vyučovací hodinu.

Následoval diskusní panel Jak musí vypadat české školství – moderátor Tomáš Feřtek, EDUin, o. p. s., řekl, že panelisté v kontextu současné situace resortu dostali otázku „Co pomůže českému školství?“ Každý z nich přednesl několik návrhů okamžitých opatření. Uvádíme alespoň některá:

Karel Rýdl, prorektor Univerzity Pardubice: Reorganizovat MŠMT – ustavit poradní orgán s potřebnými kompetencemi. Dotáhnout reformu vysokých škol, upravit reformu financování, provést analýzu kurikulární politiky. „Odškolnění školy“ – organizace je pořád stejná jako v 19. století!

Marcel Chládek, místopředseda výboru pro vzdělání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu ČR: Z pohledu politika se sotva pět poslanců zabývá školstvím. Je nutná domluva na 5–6 základních bodech bez ohledu na to, kdo je ministrem. Místo chaotičnosti a neprovázanosti řešení zavést systém!

Jana Straková, výzkumná pracovnice, Institut pro sociální a ekonomické analýzy: Stanovit komplexní a srozumitelné cíle vzdělávání, zajistit kvalitní lidi na všech úrovních vzdělávacího systému, potírat nerovnosti tak, aby se všem dětem dostalo kvalitního vzdělání ve všech školách.

Michaela Šojdrová, ředitelka odboru pro vnější vztahy České školní inspekce: Školství by mělo plnit své poslání – rozvoj osobnosti člověka. Nemáme širší vizi – proto potřebuje strategii rozvoje vzdělávání do r. 2020 – novou Bílou knihu a fungující rámec hodnocení kvality a efektivity vzdělávání (viz Zpráva OECD).

Jan Sokol, vysokoškolský pedagog a bývalý ministr školství: Škola by měla být pro děti místem osobního zrání. Bránit se pokusům jako být nejlepší v PISE. Cílem by mělo být zvýšení autonomie ředitelů škol a učitelů v tom, že nejde jen o měřitelné výsledky (to jsou jen pomocná data).

Jana Máchová, personální ředitelka Microsoft ČR: Nejde pouze o to, co mají studenti umět, ale jak umí kriticky myslet, spolupracovat – v tom nejsou připraveni.

Hynek Kalvoda, Unie zaměstnavatelských svazů: Ředitelé škol by měli sledovat uplatnitelnost studentů a jejich dovednosti.

V debatě zazněla řada dalších myšlenek:
– Kardinální otázka: Do jaké míry má škola připravovat na zaměstnání a do jaké na celý život?
– Absolventi by měli být schopni učit se novým programům, novým dovednostem.
– Společnost potřebuje cíle vzdělávání a jejich hierarchizaci (celospolečenské – resortní – školní – individuální).
– Republika potřebuje Národní program vzdělávání.
– Definovat rozmanité cíle v konkrétnější rovině, podívat se, jak se daří rozvíjet i jiné dovednosti.
– Mít představu, co mají děti umět, ale nepředepisovat učitelům, co mají s dětmi dělat.
– Zakotvit, aby národní srovnávací zkoušky nemohly být použity jinak (k vytváření žebříčků škol), což se stalo u státní maturity.
– V diferencovaném systému 14 krajů pohlídat rovný přístup ke vzdělávání.
– Řídící orgán se musí starat, aby se soutěživost neutrhla ze řetězu. Podporovat slabší!
– Zajistit dostupnost bezplatného vzdělávání – nůžky se rozvírají!
– Zhoršuje se klima ve školách (vliv PISA!). Školství je jako fotbal – každý mu rozumí.
– Podstatné je konkrétní učení ve třídě. Poskytovat učitelům prostředky k efektivnímu vzdělávání (finanční, metodické). Učitelé se musí učit stejně jako žáci.
– Učitel by neměl být jen vykonavatelem programu, ale měl by vědět, proč učí to, co učí.
– Založit kluby moderních učitelů v regionech.

Ke konkrétní situaci na MŠMT:
– Zrušit MŠMT, stačí menší odborný orgán.
– Nesouhlas – podceňujeme odbornost, která tam je. Ale ti lidé mají strach rozhodovat. Ministerstvo má kompetence, které nevyužívá.
– Ministr je politická role. Měl by mít oporu v akademickém zázemí (rada).
– MŠMT – „dům hrůzy“. Musí přijít někdo, kdo má přehled (nezávislý odborník) a vrátit mu důvěru. Odpolitizovat státní správu.

V dalším programu si účastníci mohli vybrat z volitelných bloků: Etická výchova, Jak budovat moderní školu s pomocí ICT, Inspirace a příklady dobré praxe v rozvoji školy a následující mezinárodní panel.

Panel Hodnocení škol a vzdělávání a rozvoj nových pedagogů moderoval Oldřich Botlík. Panelisté se soustředili na otázky: Co dělá učitele dobrými? Jak učinit povolání učitele atraktivnějším pro mladé Čechy a Češky? Jak zajistit, aby učitelé odváděli dobrou práci?

Alison Gilmore, ředitelka Oddělení pro výzkum hodnocení vzdělávání, Nový Zéland
Členka inspekčního týmu OECD, který měl za úkol posoudit systém evaluace a monitoringu v České republice a dalších devíti zemích.

Na Novém Zélandu existují profesní standardy pro učitele. Ti budují svou odbornost za podpory silné komunity a jsou sami motivovanými žáky.

Centrem pozornosti výborných učitelů je žák. Reagují na individuální potřeby jednotlivých žáků a jsou schopni zlepšovat jejich výsledky. Zodpovídají za své další vzdělávání, hledají zpětnou vazbu a přispívají svými zkušenostmi svému společenství. Řídí se principy kvality a efektivity povolání: učí se všichni (ředitelé, učitelé, žáci), profesní rozvoj je zaměřen na zlepšování výsledků žáků a tomu slouží i hodnocení.

Profesní vzdělávání je kontinuální, provázané s praxí ve třídách, podporuje učící se individuality i komunity a poskytuje znalosti a dovednosti, jak pomáhat těm, kteří se učí. Udržet výborné učitele pomáhá respekt, úcta, vytváření dobrých podmínek, podpora a důraz na jejich rozvoj, ne jen na kontrolu.

Jukka Alava, ředitel Institute of Educational Leadership, Finsko (zaměřuje se na organizační změny vzdělávání a učení a na leadership) prohlásil: „Kvalita není náhoda!“

Finsko má jinou kulturu a jinou historii. Jako chudá, nezávislá a vzdálená země potřebovalo dělníky, továrny, dobré odborné vzdělávání. Zaměřilo se na pečlivý výběr učitelů a soustředilo se na vzdělávání. To je možné kdekoli. Platy učitelů jsou středně vysoké, ale učitelství je prestižní povolání. Z množství zájemců se vybírá k magisterskému studiu jen 10 % nejlepších. Vzdělávání je založeno na výzkumu, reflexi a komunikaci. Existují fakultní školy. Kurikulum je decentralizované na úroveň škol, učitelé se zapojují do jeho tvorby. Finsko nemá standardizované testy, ale individualizované hodnocení žáků, nemá inspekci, ale autoevaluaci. Učitelé se zaměřují na zlepšování každého žáka, individuálně se věnují žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Došlo ke změně paradigmatu („rovnost – důvěra – kvalita“), od kritizování se přešlo k podpoře. Profesní autonomie je založena na důvěře. Školy se zaměřují na učení žáků, ne na vyučování. Pomáhá kultura školy, pedagogické vedení, podpora učitelů ve všech fázích profesního života, kolegialita a otevřený dialog, motivace rodičů.

Existují i hrozby: pracovní zátěž, strukturální změny (slučování škol) a nedostatek kvalifikovaných vedoucích pracovníků ve vzdělávání.

Arnošt Veselý, vedoucí katedry veřejné a sociální politiky FSV UK, nastínil situaci v ČR.

Vliv na výsledky má z 50 % žák sám, 5–10 % rodinné zázemí žáka, 5–10 % prostředí školy, z 30 % učitelé. Silný vliv učitele potlačují ostatní faktory. Dobrý učitel je (podle výzkumů) přesvědčen, že všichni žáci mohou být úspěšní, má dobré vztahy se žáky a dobrou komunikaci, je sebekritický a má touhu neustále se vzdělávat.

Co víme o českých učitelích? Málo! Nemáme informace, kdo se stává učiteli. Bývá to jejich druhá až třetí volba. Na pedagogické fakultě je nízká míra didaktiky a praxe, DVPP je problematické, málo efektivní, platy jedny z nejnižších, panuje apriorní nedůvěra k učitelům (výkazy, kontroly).

Dá se s tím něco dělat? Učitelů by mělo být méně (klesající počet žáků), měla by se zvýšit selektivitu při vstupu na PedF a zvýšit normativ pedagogickým fakultám.

„Měli bychom se věnovat porozumění metodám – přesunout pozornost od vyučování k učení. Podpora učitelů je velký dluh“, uzavřel panel moderátor.

(Škoda, že prezentace obou vzácných hostů ani dalších panelistů nebyly podle příslibu zveřejněny na webu konference. Odborníky by jistě zajímaly.)

Odpoledne přišlo na řadu téma finanční gramotnosti. Experti seznámili přítomné se situací, kdy v roce 2011 bylo nařízeno přes 900 000 exekucí. Zdůraznili, že „školství by nemělo vypouštět do života mladé lidi bez finanční gramotnosti. Stávají se oběťmi podvodníků a klienty poraden.“ Začít je ovšem třeba už v rodině ve 2–3 letech dítěte. Ve výuce FG podle nich fungují všechny formy zacílené na žáka – nefungují klasické formy výuky. Škoda, že postupně ubývající účastníci neviděli interaktivní divadelní představení „Zadní vrátka“. Studenti s ním putují po dětských domovech a svou názorností a možností vstupu diváků do děje je toto představení jistě účinnější než přednášky.

Závěr byl věnován diskusnímu panelu Jak odstranit znevýhodnění žáka. Pavla Polechová z České odborné společnost pro inkluzivní vzdělávání prohlásila, že zásadní je připravenost na školu. Čím je dítě více znevýhodněné, tím je potřeba začít dříve. Nic, na co dítě nemá vliv, nemá ovlivňovat výsledky dítěte. Iveta Němečková k tomu dodala: „Pouze 40 % dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí navštěvovalo mateřskou školu. Mají dlouhodobě lepší vzdělávací výsledky. Řada MŠ se ovšem romským žákům brání. V současné době sedm neziskových organizací zahajuje programy, kde pracují s dětmi i s rodinou.“ Tento trend podpořil ve svém vystoupení senátor Jiří Čunek. Řekl, že se včas nezabýváme problémem tam, kde vzniká. Děti z romských rodin neumí dobře česky. Žijí často v rodinách, kde neviděly nikoho pracovat. Stát by měl dopracovat koncepci, dát obcím peníze na „družinářky“, které by se věnovaly dětem bez domácího zázemí (pomoci jim s úkoly, učením nebo i dát najíst, doprovázet děti i na střední školu). Zdeněk Svoboda z Člověka v tísni varoval, že v sociálních ghettech žije na 80 000 lidí, ale vláda a MŠMT nevytváří pro ně podmínky, systém sociálních transferů je špatný. Finsko investuje do vzdělávání sociálně slabých. Pokud to naše vláda nezmění, čekají nás vážné sociální střety.


Co tedy přinesla konference Inovace výuky?

Konkrétním inovacím se příliš nevěnovala, zato se scénáristé snažili pokrýt celou řadu problémů, které naše školství v současnosti sužují. Bohužel nebylo s kým diskutovat. Avizovaná otevřená diskuse s ministrem školství na aktuální témata se z důvodu demise Josefa Dobeše nekonala. (Ovšem obávám se, že by nebyla mnoho platná ani za jeho přítomnosti.) Jak řekla jedna z panelistek: „Vznášíme hodně problémů a nacházíme málo řešení!“

Řešení se samozřejmě nedají najít na konferencích. Ta musí najít zodpovědné, kompetentní a s lidmi v resortu spolupracující vedení ministerstva školství a podpořit vláda a poslanci. Připomenu, co řekl finský expert: „Kvalita není náhoda!“ Krácením rozpočtu ve školství, chaosem v resortu a diletantským řízením se ke kvalitě určitě nedostaneme. A rozhodně se takto nepodaří dopřát VŠEM dětem úspěch, jak vyzývalo motto konference. To ale není chyba organizátorů, nýbrž těch, kdo za školství celá léta zodpovídali a zodpovídají.